Během těch pár dní se toho událo tolik, že mám pocit, že se to stalo před půl rokem a mám problém si vzpomenout, cože jsme to všechno zažili. Dokončili jsme stát Virginia, prošli celou West Virginii (haha, malý výběžek asi 5km) a Maryland a teď už bojujeme v srdci Pennsylvanie. Městečko Harpers Ferry mě naprosto vcucnulo do historie a období občanské války. Přívalové deště a kosa nám opět “zpříjemnily” cestu a podařilo se nám dorazit na milník, který označuje půlku AT! To je super, teď už se to bude krátit. Ale postupně.

Jako obvykle nastává lehké zdržení při odchodu z Front Royal z chatky, kde jsme nocovali. Tentokrát to není že by se nám nechtělo, ale Flash bude slavit 19. narozeniny a tak mu tatík poslal balík piv na oslavu, protože tady si do jednadvaceti let pivo nekoupíte a nechtěl riskovat že by mě zavřeli za to, že jsem mu je koupil já. Je to kavalír. Ale poslal jich docela dost a navíc dobrou IPU s 8% a tak jsme s tím moc večer nepohnuli… piva zůstaly v lednici a tak se pro ně Flash vracel… Odmítám nést v batohu 3kusy, tak dáváme hned u silnice v 7h ráno jedno snídaňový:-)

Procházíme oplocenýma pozemkama, stejně jako při příchodu do města. Vypadá to jako nějaký vězení, ale je to “backstage” washingtonské zoo, kde chovají na velkých plochách ohrožené druhy. Dobře to dělají.

Jak jsme sklesali z hor, jdeme dobrou docela neprostupnou džunglí a pomalu stoupáme.

Úplně jsme přeskočili jaro a je 27C. Vyloženě koupací počasí. A taky počasí na další pivo k obědu :-) Příhodný název pro pivko.

V tom vedru mám docela namotáno. V dalším stoupání narážíme na docela špatně vypadající starší paní s velkou nadváhou a velkým batohem. Ptáme se jestli je OK. Není. Vypadá, že to s ní švihne. Nabízí peníze jestli jí odneseme batoh tak dva kiláky nahoru po trailu, že tam bude čekat manžel u silnice, že už mu volala. Batoh samozřejmě bereme, ale peníze určitě ne. Jsme na trailu ne? Pomáhat si je jasná věc. Minule nesl při “záchranné” akci větší náklad Flash, takže tedka bere batoh on a já beru jeho batoh naložený jídlem. Dva ultralehké batohy už nejsou ultralehké, haha. Ale dvacet minut se to dá.

Krajina se každou chvíli mění a docela nás to dnes baví. Snažím se z Flashe vymámit nějaké lekce americké historie, hlavně stran občanské války, protože tady se toho dělo nejvíc, ale moc jsem nepochodil. Kdo by si věci ze školy pamatoval že.

Docela nám to utíká. Kotník se v nových botech (Brooks Pure Grit 6) zdá lepší, ale zase mě dře pata, divná vložka. Po 35km přichází tzv. Horská dráha - nejdřív se tomu smějeme, protože to už tu bylo několikrát, ale strmé kamenné schody a pak už jen kamení nahoru a dolů až do dnešní padesátky nás docela odrovnaly…

Příjemným zpestřením byl západ slunce a milník 1000!!!! Tak jo, asi to půjde, když už jsem došel tak daleko, paráda.

Ráno se probouzíme do úplného opaku včerejška. Kosa, fouká a pak přichází i mlha. Na první vyhlídce ještě něco vidíme a dokonce tam stojí pivo, haha, další snídaňové:-)

Aspoň že náznaky jara jsou tu. Krásně kvetou narcisy. Aby to nebylo zas tak jednoduché, trail se na pár kilometrů mění na hromady kamení. Ale řeka Potomac a městečko Harpers Ferry jsou nadohled, tak se to dá.

Cestou ještě probíhám hranici s West Virginia, další stát hotovej, paráda. Kluci běželi napřed, já se snažím opatrně kvůli kotníku.

Od řeky přicházím přímo do centra dění v půlce 19 století - tady se John Brown s partou dalších černých otroků vzepřel systému a přihlásil se o svoje práva - obsadili na chvíli národní zbrojnici, kterou tu unie měla. Skončil špatně ale nastartovalo to boj za opravdovou svobodu. Ne tu, že silnější si může dělat co chce, ale tu kde svoboda má pravidla a končí tam, kde omezuje svobodu ostatních. Začátek občanské války - Sever (státy unie) proti Jihu (otrokářské státy konfederace). A tady kolem důležitého strategického bodu a národní zbrojnice se toho dělo hodně. Městečko je plné historie i turistů.

Kromě historie nás tu zajímá ještě centrála ATC - organizace, která se o AT stará. Jsou tu super příjemní. Je tu místnost, kde si můžeme povegetit, dát kafe, prohlídnout staré registry z předchozích let a zapsat se do letošního. Taky nás všechny fotí a dostáváme pořadová čísla. Evidují zvlášť nás through hikers, co jdeme celý trail v kuse zvlášť, ty co dělají úseky zvlášť, ty co flipují (přeskakují a vrací se později) a tak nás dost zajímá kolik lidí je ještě před námi, když třeba já startoval jako 392. A teď už téměř nikoho nepotkáváme. Tipovali jsme že jsme tak třicátí, ale jsme Maple 17. FLASH 18. a já 19. To jsme nečekali. Hodně lidí v tomhle počasí asi odpadlo.

Ještě větším překvapením je že Anish (anishhikes.com holka která tu drží holčičí rekord a má i celkový na PCT) je jen 4dny před námi. Snaží se letos projít všechny tři dlouhé traily a být první ženskou, která to zvládla. Startovala den po mě a znamená to že na nás nahnala jen 5 dní za 45 dní. Tak asi nejdeme zas tak pomalu a i jí to počasí pořádně zatápí, když jinak je schopná dělat i 60km až 70km denně. Stejně je to ale zvíře, že takový kilometry dělá. A pořád sama. Jiná liga.

Dáváme noc v Hostelu, protože má být šílené počasí a zítra si chceme trochu povegetit a pak šmejdit po městě. Hostel je klasika barák naplněný palandama, kuchyň, záchod, sprcha a teplo :-) všechno co potřebujeme ke štěstí.

V noci parádní přívalové deště, ráno taky. Super být pod střechou. Stejně dopoledne startujeme do deště. Má se to přes den lepšit.

Maple valí napřed, má chuť dělat kilometry. Ke mně a Flashovi se přidává kluk co šel AT 2016 a teď je jen na pár dní na procházce. John Goodman haha, dobrý trail name.

Ještě zastávka v ATC pro pár fotek. Ha, potkávám tady Radka i když jsme teď šli v průměru 43km denně a on si bral volno a měl se ještě vracet. Čekají na mě kluci, tak to neřeším a valím. Až se jednou potkáme, tak bude čas to probrat.

Jediná cesta do cíle vede přes další stovky mil, tak musíme dál. Docela peklo. Po dešti je z trailu řeka / jezero, podle situace.

Docela peklo. Ještě že člověka občas rozveselí nějaká drobnost… třeba když špatně odbočí:-)

Teď už mě vůbec nemrzí, že jsme výzvu Four State Challenge odpískali, protože v tomhle cajmrsku bychom to určitě nedali a jen si oddělali nohy. Jsme srabíci, ale cesta je ještě dlouhá.

John Goodman je supeer společnost a kilometry utíkají. Radí nám co cestou stojí za to a na oplátku ze mně tahá rozumy stran CDT.

Procházíme několik státních parků, které připomínají občanskou válku a kde se odehrávaly nejslavnější bitvy. Docela smutná historie. Aspoň z věže Washington monument je dobrý výhled. Nicméně vyhlídky špatné - zase kosa, déšť, chumelení.

Jsme trochu v šoku že se všude píše, že jsme ve státě Maryland. Kurňa kde jsme přehlídli hranici??? (byla hned v Harpers Ferry pod mostem… Tam jsme ji nečekali.

V registrech se už několik dní objevuje hned pře námi jméno Opa, tak jsme rádi, když téměř sedmdesátiletého chlapíka potkáváme. Fakt borec, docela to valí. Zaslouží poklonu. V jinak jednoznačné přesile batohů Osprey na trailu musím využít situace a zdokumentovat tým Gossamer Gear:-)

Vody na trailu ubylo, ale přibylo kamení. Docela často jsou dobré vyhlídky a tak je to dnes zajímavé.

Před polednem se John trapně ptá “kdo si dá k obědu pizzu?“ a prej jakou. Smějeme se tomu. On ale tahá telefon a my jen slyšíme -” zdar chlapi, ještě vozíte pizzu za město na trail? Super, tak dva macky prosím. Na silnici budeme tak za hodinu. Kartou.” Tak to se mi snad jen zdá. Jak ho to napadlo sakra.

Za hodinu na trailu křížíme malou silnici a tam čeká auto s pizzou. No ty vole. Balím krabice do bundy a jdeme půl kilometru do sheltru. Tam pizzu likvidujeme:-) v týhle kose to přišlo vhod.

Tohle je fakt vrchol - John měl tohle v rukávu, protože tady kousek bydlí a okoukal to během svého AT od ostatních. Pacholek.

Před večerem překračujeme hranici s Pennsylvanií. Teď má teprve začít opravdové kamení. Všichni Pennsylvanii kvůli tomu nesnáší. Mě teda naprosto ohromují místní dvoj-sheltery. Prý je to jeden pro chrápače a druhý pro nechrápače, hehe, to schvaluju. Každopádně paráda.

Na jeden den se nám počasí trochu lepší, ale spousty vody na trailu na mnoha místech zůstávají. Pak se pro jistotu vrací poletující sníh a mlha.

Jak tak šlapu a přemýšlím, tak mi to nedá a píšu Radkovi email, jak to s jeho kilometrama je. Tuším, že to může nastartovat nevraživost, ale prostě nás to s klukama zajímá.

John Goodman třetí den dopoledne valí domů a do práce. Prej až zítra dorazíme do Boiling Springs ať se mu ozveme. Že něco podnikneme. Nás na trailu čeká velká událost - milník označující aktuální polovičku trailu. Je to docela vtipný, protože jich míjíme víc. Jsou to polovičky z minulých let. Každý rok je trail o pár mil delší jak přibývají serpentiny do prudkých kopců a různé obchvaty měst atd. Tak a tohle je naše aktuální půlka, haha, doufám.

Flashe už druhý den zlobí kotník. Odmítá si to připustit a tak zase jdeme 48km...ke konci dne sotva pajdá. Následující den to není lepší a 37km do Boiling Springs je pro něj boj. Prolézačky skalama to nedělají jednodušší.

Flash je rád, že to do města došel. Nechci ho v tom nechat. Voláme Johnovi. Sedíme v místním baru a řešíme co dál (úlet, sedíme v koutě u malého stolku, nemůžeme sedět na baru, protože Flashovi není 21let…) Není tu hostel a tak John navrhuje, že můžeme přespat u jeho rodičů v domě a ráno se uvidí co dál. To zní jako plán. Zastavujeme koupit víno abychom se nenahrnuli do domu s prázdnou a pak nás John veze k rodičům. Snad nás nezakousnou. Mají úžasný dům, žádná periferní Amerika. Pasivní dům. Tady můžou bydlet jen fajn lidi. A je to tak. Povídáme si do noci a je to fajn. Takhle dobře jako u nich jsem se už dlouho nevyspal.

Moc, moc, moc děkujeme. Obrovská snídaně a prohlížení Johnových fotek z trailu mě totálně nabilo energie na další cestu. Je čas vyrazit. Snad bude Flashova noha OK, protože nás časem čeká hodně kamení. Držte nám pěsti a užívejte jaro, P.

Fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU

Ve dnech 28.4.-1.5. a 5.5.-8.5. bude zavřeno v pražské i liberecké prodejně a ani eshop nebude expedovat zásilky. Táhne nás to ven a úterní svátky jsou výborná příležitost udělat si prodloužený víkend. Děkujeme za pochopení a přejeme pěkné jaro.

Tak jak jsem měl minule pocit, že se toho stalo strašně moc, tak teď mám pocit, že se nestalo skoro nic. A nebo prostě všechno přebilo KAMENÍ. Jestli jste někdy na horách měli pocit, že to je strašný, že to je samý kamení, tak byste měli zavítat na výlet do Pennsylvanie. Podle mě sem svozili kamení z celý planety a pak někdo přes vrchol tý hromady vyznačil AT… ale popořadě. Protože jsem taky přišel o svoji trailovou rodinu…

Noc v Boiling Springs u Johna Goodmana byla boží. Takhle dobře jsem se dlouho nevyspal. A snídani kterou John s mámou připravil - kam se hrabe pěti-hvězdičkovej hotel. Celkove moc příjemná zastávka - pasivní dům navíc téměř celej z již dříve použitých materiálů ( a k tomu i poměrně pěknej) Pecka.

Děkujeme. No docela jsme se zdrželi. Plus práce na blogu…

Každopádně není kam spěchat, vypadá to že Flashova noha je špatná, takže dnes stejně moc daleko nedojdeme. Aspoň že je opravdu hezky. John nás veze zpátky k ATC centru, kde nás včera naložil, já si ještě dělám pár fotek městečka a vyrážíme.

Už po 20 minutách je jasný, že noha je špatná a že dál to nepůjde. Nemá cenu to vyhrotit, bude lepší si dát pár dní pauzu a pak pokračovat. Flash volá znovu Johnovi jestli ho může vyzvednout a společně jdeme ještě kilometr k další silnici. Tam Flashe opouštím. Je to divnej pocit. Šlapeme spolu už dýl než měsíc a tak nějak jsem počítal s tím, že společně trail i dokončíme. Fakt divný. Prostě překračuju silnici, naposledy volám good luck a nejspíš už se nikdy neuvidíme…

A Maple, ten je rychlej a je bůhví kde přede mnou. Vypadá to, že zase pošlapu sám.

Ještě než se ale zvládám rozloučit, objevuje se Radek. Tentokrát jsem ho čekal, protože jsme se kvůli noze dost zdrželi. Nicméně se mnou po mým emailu moc nemluví. Tak trochu jsem to čekal. No alespoň se snažím otázku stylu, kterým se po trailu pohybujeme nějak načnout.

Je to docela ožehavý téma nejen pro nás dva, ale pro lidi kolem trailu vůbec. Nic nerozděluje trailovou komunitu tak jako názor na styl throug-hiku. Pěknou ukázkou byla v US přestřelka na sociálních médiích mezi oblíbenou blogerkou z trailů Carrot a držitelem tripple-tripple crown  (ano, všechny tři dlouhé traily šel třikrát…) Lintem. Nečetl jsem to, na to nemám čas, stačilo mi Flashův souhrn… Lint se do Carrot pustil s tím, že je nefér si nárokovat tripple crown když každý trail prokazatelně o hromadu mil ošidila. Carrot jako správná ženská vůbec nereagovala k tématu, ale vytáhla nějakou špínu z Lintova osobního života a už to jelo…

No a já s Radkem to ohledně trailu máme oba taky dost jinak… Podle Radka je značka jen vodítko, kudy zhruba se má jít, ale když to nedává smysl a trail se hrabe někde kotárama nahoru dolu a nebo vodou a strašnýma sračkama po dešti a kus vedle vede pěkná cesta nebo silnice, tak zdravej rozum velí to švihnout tudy. Pokud se na to člověk dívá z tohohle jediného pohledu, tak souhlasím. Ale já se na to dívám ještě jinak:

Z mého pohledu když Benton McKay a tuny dobrovolníků AT stavěli a značili, tak to dělali proto, aby se chodilo právě tudy. Když jsem na výletě horama, tak je jedno kudy jdu. Ale když se rozhodnu jít AT,  tak bych měl přijmout tu výzvu , že to prostě často vede sračkama a pokud mi to zdraví a okolnosti dovolí , tak to jít tak, jak je to vyznačený. Podle mě značky nejsou jen vodítko, značky jsou AT. Všechno ostatní jsou traily s jinýma jménama a lesní nebo asfaltové silnice…

Je jasný že, každýmu se někdy stane že kvůli vodě , jídlu , zranění a třeba i únavě někdy AT ošidí. Ale nemělo by to být pravidlo. Proto je AT vyznačený, aby bylo pro všechny stejný.

Pak se ovšem dostáváme na tenký led, protože je totálně nemožné posoudit, co je ještě legitimní důvod… A tak je asi jediným měřítkem to, aby byl člověk se způsobem jakým AT jde spokojenej. Každopádně trvám na tom, že člověk by se primárně měl snažit jít co nejčistší AT a ne co nejjednodušší…

No a na tom se s Radkem moc neshodujeme… a tak si každý jdeme po svém… a tím pádem odpadá byť i jen symbolické soupeření o první Tripple Crown, protože každý zjevně jdeme jiný a jinak dlouhý trail…

Je to škoda, nejspíš jediní dva Češi na AT a nemluvíme spolu. A to ani nejsme zastánci extrémních konců spektra - třeba tzv. “puristi” uznávají jen to, když člověk ujde každý metr trailu. Neexistuje abyste se pro zásoby do města pěšky odpojili z AT a za městem se zase napojili a podobně. A na druhém konci jsou lidi kteří klidně půlku prostopují, nebo skončí v půlce a klidně se hlásí k tomu, že trail “dali”.

Takže my dva bychom snad společnou řeč najít mohli. Jistý totiž je, že jsme tu proto, že nás to baví, a že jak Radkovy videa a promítání, tak můj blog nebo přednášky mají sloužit stejný věci - přiblížit co nejvíc lidem jaká je to paráda být venku a trochu vás namotivovat k tomu taky někam vyrazit. Ať už zvolíte jaký chcete styl:-)

No nic, styl nestyl, musíme dál, je krásně a trail snad poprvé vede loukama a lesíkama a docela po rovině.

Regulerně si to užívám.

Ne dlouho. Po dvaceti kilometrech zase stoupáme na hřeben a začíná kamení. Je možný takovým kamením vůbec jít? No asi jo. Je to boj. Několik dní v kamení se mi slévá do jedné velké hromady kamení :-) Občasné úseky po pěkné cestě jsou vysvobozením. Škoda že krátkým.

Zhruba tak jednou za den je opravdu pěkná vyhlídka i když mám pocit že koukám stále na jednu a tu samou farmu s jezírkem dole v údolí :-)

Výjimkou snad byl jenom výhled na město Duncannon s obrovskou řekou. To stálo za to, to je změna. Městečko samo byl trochu návrat o století zpět - všechno sešlé…

V rámci kamení byl zajímavý asi 50m úsek “Knife’s Edge” kdy se šlo / lezlo po ostré hraně.

Ale ve srovnáníi s Knife’s Edge na PCT nebo na CDT to skoro nestalo za povšimnutí:-)

To kamení nám začíná lézt na palici…

Za zmínku mezi kamením stojí pár věcí:

• Konečně jsem došel pár lidí předemnou Shoemakera a Walkie-Talkie. Už nás tu moc nezbylo, tak je fajn potkat nové lidi.

• rychlá otočka pro zásoby do Hamburgu. Stop do obchodu během minuty a zpátky mě svezli Eddie s Alexandrií - zmiňuju to proto, že jsem ani nestopoval. Viděli mě jak balím jídlo před obchodem, tak přišli, představili se a nabídli svezení zpět na trail. Super. Moc děkuju. (foto 15)

• V tomhle kamení to moje botky Inov-8 vzdaly a po 1000km se objevily první dírky u malíčků. Vypadá to že u Inov-8 konečně trefili správný materiál, protože 1000km bez díry je sakra dobrých. Podrážka by určitě vydržela další tisíc, ale vršku dávám ještě tak 300km...I tak velká spokojenost. (foto 16)

• Poprvé se mi podařila noc jen tak pod širákem. Je to ostuda, ale to počasí a kamení člověku moc šancí nedává…

• I když je to kamení peklo a člověk má pocit že se vůbec neposunuje, daří se mi dělat v průměru skoro 44km denně.

• Před sestupem do města jsme se s Radkem znovu potkali a vypadá to, že jsme oba přišli k rozumu:-) Jenom máme každý jiné logistické plány, tak budeme muset společné pivo zatím odložit. 

Poprvé na trailu se mi nedaří chytit stop a tak místo krátkého (32km) dne a dlouhého odpočinku, šlapu do města pěšky. Jsou to jen 3km ale mnohem radši bych už seděl nad jídlem. Asi špatná vlna, protože restaurace, která nabízí nejlepší jídlo a zezadu je u ní hostel, je zavřená. Volám na telefonní číslo z průvodce a paní naštěstí přijíždí a ubytovává mě. Veřejná prádelna je zavřená a v obchodě nemají pivo… zase nějaký americký regule…

No nic, jím v čínským bufetu hromadu zeleniny s rýží, nakupuju pár dobrot na další úsek, na hostelu dávám sprchu a v parádním růžovém županu datluju na gauči blog:-) nikdo tu není a ten župan je taaaak pohodlný. Jako na potvoru za moment přichází Maple a Shoemaker. Dost jsem je pobavil. A já jsem nakonec rád, že mám společnost. Zítra bychom po snídani mohli vyrážet společně.

No nic, je 23h, jdu na kutě. Zase příště, P.

Z Fontana Village chytám stopa dost rychle, lidi tu jsou vážně super. Dost jsem se snažil dopsat na benzince blog a hodně jsem se zdržel, takže to jen natahuju půl hodinky do “Hiltonu” - obrovského shelteru na břehu přehrady. Jsou tu piknikové stolečky, solární nabíječka na telefony, sprcha 30m odsud. Ale jinak je to normální shelter se dvěma dřevěnýma pryčnama… Ten název Hilton mě prostě lákal, tak mám možnost si ho vyzkoušet.

Můj další plán je fakt zabrat a pospíchat. Jeden hezký den, dva dny deště a chumelení a pak - 15C i míň na dva dny. To je o život, být promoklý, mokré boty i rukavice a uvíznout v těch mrazech. Takže valná většina lidí prostě zůstává ve Village a čeká na lepší počasí, pár dalších zkusí projít půlku Smokies a utéct stopem z Newfound Gap do Gatlinburgu a počkat na lepší počasí tam. Z Hiltonu teda vyrážíme jen dva.  Nejdřív přes monumentální přehradu, a pak už do lesů.

Parádně mrzne, ale je krásně. Je to solidní stoupání, ale pěkný trail a utíká to. Po pár hodinách je odbočka na “rozhlednu” - jsou tu staré Fire towers (rozhledny ze kterých se hlídaly lesní požáry) a některé jsou přístupné. Už chvíli šlapu sněhem, tak vidím že nahoru na věž se v uplynulých dnech nikomu zacházet nechtělo. Beru to tak že to může být moje jediná vyhlídka na Smokies, když se má počasí pokazit a tak si 15min zajdu. Rozhodně to stálo za to. Tohle se mi jen tak neomrzí.

Pak pádím dál. Ve sněhu už nějakou chvíli vidím čerstvé stopy (boty Altra Leone Peak), je mi divný že nikoho nedocházím, to se mi nestává. Obvykle každého rychle dojdu. Začínám mít strach, jestli se přede mně ráno nedostala Anish a já ji tím pádem nepotkám. To by mě mrzelo. Fakt makám, ale stále nikdo přede mnou. Už mi dochází síly. Terén začíná být těžký, je to jako lézt na Frýdlantské cimbuří a zase zpět. Zledovatělý sníh tomu nepřidává.

Už mám totálně dost. Já snad těch čtyřicet kilometrů dneska do Sheltru nedorazím. Takhle fyzicky na dně jsem už dlouho nebyl. A pořád jsem nikoho nedošel. Takže to musela být Anish. Nikdo jiný takhle rychlý není. Ach jo.

Nálada se mi dost lepší když dorážím do Sheltru - na pryčně sedí zlomení dva zmrzlí borci v úplně promočených Altra botách. Je to úleva, když vím, že to nebyla Anish a když vidím že je na tom někdo hůř než já. Představují se jako Gary a Techno. U ohniště sedí šedivej děda a topí. Nic neříká. Nechává nás vykecat a zve nás k ohni.

Připravuju si spaní a sedám k ohni ohřát nohy před spaním. Děda se rozpovídá. Říká se mu Tennessee Walter. Má monstr batoh s vnějším rámem. Prý vždycky nabalí věci, vyleze sem nahoru do hor a tady pár dní vegetí. Ale že teď je fakt kosa, tak jen přes den sbírá dříví a večery prosedí u ohně. Má přijít další sněhová bouře, tak to zítra balí a jde dolů. Loví v obřím batohu, vytahuje pytel čokolád a nabízí. Chytáme se. Kalorií není nikdy dost. Zase něco kutí u batohu a ptá se jestli nevadí, když si zakouří. Je tu dost nadýmíno od ohně, tak asi proč ne. Prej jestli se někdo přidá??? Otáčím se na něj a ve světle ohně vidím jen z alobalu umotanou fajfku a to jak se děda zubí. Cpe do fajfky pořádnou palici a podává klukům. Tohle není pro mě, tomuhle moc nerozumím. Lezu do spacáku. Ale baví mě tu pohodu sledovat. Po pár kolech fajfku uklízí a tahá placatku whisky, prej kdo si dá. Kluci nic, ale tomuhle zase rozumím já :-) To se to bude spát. Tomu říkám trail magic! A kdyby kouzelnej dědeček šíleně nechrápal, tak je to určitě nejlepší noc na trailu.

Ráno se ke mně chce přidat Gary, plán proběhnout hory co nejrychleji se mu líbí, ale dost mu to trvá tak vyrážím sám. Sníh sype už od rána.

Když začnu stoupat na Clingmans Dome, nejvyšší bod AT, přechází to v hustý déšť. Na rozhlednu se vybíhám vyfotit do mlhy jediný, všechny stopy míří dál dolů do sedla.

Hned to valím dolů taky. Je to docela o hubu - všude pod sněhem je led a trail prudce klesá. Člověk klouže dolů po ledových kaskádách. Budu rád když odsud vyváznu celej.

Asi po hodině slyším hlasy zprava a vidím že vedle se přibližuje zasnežená silnice. Podle mapy vede do sedla Newfound Gap, kam potřebuju. Silnice je delší, ale bezpečnější. Přidávám se k Justinovy a Magic. Justin poklusává, je kosa, tak se přidáváme všichni. Probíráme odkud jsme atd. Justin najednou bystří… říkáš z Čech? Neznáš Kate Plihalovou? Chvíli jsem s ní šel loni na PCT. Byla jako stroj. Pozdravuj ji. Haha, to je dobrý, takže tě zdravím Káťo! A kdybys nevěděla, tak to je Justin co pořád hulí. A na důkaz že nekecá normálně za běhu nacpává fajfku a mocně potahuje. To jsem ještě neviděl…

Sedlo je děsný mumraj. Všichni sem vyjedou autem a u sněhu se fotí. Rychle pryč. Ostatní hikers stopují do města, protože předpověď počasí je strašidelná… Aspoň přestalo pršet. Dotahuju to po ledě na plánovaných 33km do dalšího Sheltru. Docela plno, ale vejdu se. Už po tmě doráží Gary a celý září, že mě tu nachází.

Celou noc prší a ráno vyrážíme do mlhy a deště.

U vyhlídky Charlie’s Bunnion se to na chvíli protrhá, tak se fotíme a užíváme výhledu.

Čvachtou a po ledě to dotahujeme do Cosby Shelter na 34km. Zase plno, ale vejdeme se. Všichni se snaží co nejrychleji dostat z hor. Celou noc lije a ráno začíná chumelit…

Jsou tu dva 19tiletí kluci Flash a Maple s ultralight batohama, tak tvoříme rychlý tým a mizíme. Je to docela zábava takhle v týmu.

Můj cíl je 16km do hostelu. Usušit, dobře se vyspat, přečkat krutě mrazivou noc a brzo ráno pokračovat do městečka Hot Springs. Tam bychom měli být už za dva dny.

Chumelí čím dál hustěji a dost se ochlazuje. Je mi líto všech, kdo jsou teď nahoře… Kolem poledne opouštíme národní park a přicházíme k silnici. Už z dálky na nás nadšeně mává holka a zve nás k autu - v otevřeném kufru má krabice jídla, colu, čokolády a ovoce a ať si dáme.

Je úplně nadšená že zná Garyho - on totiž dává videa na YouTube - GaryOnTheAt. Hrozně ji baví potkávat lidi co zná z videí a vykrmovat je… a všechny jejich kamarády. Obvykle prý jezdí s dobrotama nahoru do parku do Newfound gap, ale silnice je teď zavřená kvůli sněhu. To nám asi nevadí :-) bezva svačina - hrst jahod, Gatorade, donut, Kitkat a pár jahod navrch.

Podcházíme dálnici a za pár minut jsme v hostelu. Zase kategorie sama pro sebe… Sbírka zajímavě vypadajících dřevěných boudiček, ale rozhodně nejzanedbanejší místo co jsem navštívil…

Nevadí, chci pod střechu a do tepla. Bereme s Garym chatku ať máme možnost sušit. Vééélká chyba. Je tu taková kosa, že sedíme na postelích v bundách a kulichách. Nepomáhá ani do červena nažhavený přímotop. Pořád kosa. Horká sprcha by mohla pomoct. Je to prej ta boudička za chatkou. Bez topení, aha, místo podlahy placatej kámen, aha. Kohoutek na teplou vodu prokluzuje, ale nakonec ho přemlouvám. Horká voda, super. Stíhám se akorát celej namočit a voda se mění na ledovou… a nejde zastavit, protože kohoutek prokluzuje. Ve 2C nad nulou stojím pod ledovou vodou. Paráda. Oblíkám si zpátky špinavý oblečení a vracím se do ledové chatky do spacáku trochu ohřát. Všechno tu je založené na “honor systému” - přijdete, dostanete proužek papíru a tužku a všechno si sami účtujete. I nákup zásob v obchůdku a piva. Tak si aspoň beru pár nejdůležitějších věcí pro odpočinek - corn chipsy, salsu a pivo:-) Na pohled stylové místo, jen trochu té údržby by to chtělo…

Odpoledne začínají různá auta přivážet lidi co jsem nechával za sebou před týdnem… Prostě na hory kašlou a poskočili 200km dopředu… Je mezi nima i “Kulička”, holka co jsem ve sněhu došel cestou do Fontana Village. Zajímavý setkání…. Ona tak 150cm a 50kg nadváhy. Jak se k ní blížím, říkám si co je to za zjevení - ultralehkej batoh HMG naplněnej tak vysoko, že se jí sklání nad hlavou na stranu jako starej tovární komín. Ze všech kapes něco přetéká a čouhá a plachtu stanu prostě jen táhne za sebou, připevněnou k batohu. Masakr.

Prohazujeme pár slov. Prý kam mám dnes namířeno. Říkám že Fontana a že spěchám protože mi za tři hodiny zavírá pošta a já tam mám balíček. Skoro se rozbrečí. Jí to prý bude trvat dva dny tam dojít. A jak je prý možný, že jsme všichni tak rychlí… Nečeká na odpověď a dodává “asi proto, že pořád nezastavujete se na půl hodiny vybrečet!“ Něco na tom bude. Je mi jí líto. Tak dodávám že to nesmí vzdávat, že každému to trvá jinak dlouho než si na batoh a kilometry zvykne. A že si to bude fakt užívat, až to přijde! A že stojí za to to vydržet. Docela pookřeje a už zase se kulí dál a usmívá se. No, má můj obdiv že se do AT vůbec pustila.

Do chatky nám přihazují ještě Sunny a Sleeping Bear, protože je jinak všude plno.

Smrádek se výrazně horší, ale je tepleji. Tohle místo mě nebaví. Jedinou útěchou mi je, že venku je mínus 10C a tady o chlup víc. Ale stejně spím ve spacáku a kulichu.

Ráno to balíme co nejdřív a v 8h už jsme na cestě. Parádně mrzne. Sněhu na březen docela dost a fouká to tak, že na všem roste na jedné straně námraza.

Mám na sobě oblečené úplně všechno, Gary stále v kraťasech, takže dostává trail name “Shorts”.

Na vrcholcích bez stromů to fouká extrémně, tam Shorts konečně přiznává že mu je kosa, ale kalhoty si nebere. Máme za sebou 30km a ještě něco přes 10km nám zbývá. Ten vítr z nás vysál všechnu energii. Jsou tři odpoledne a oba jsme snědli téměř všechno jídlo na dnešek.

Jsem zvědavej, jak takhle hladovej a vymrzlej přečkám dnešní mrazivou noc… Básním Garymu o běžkařských bufetech u nás na horách a jek je bezva, si dát po pár hodinách venku něco teplýho. Šlapeme do dalšího kopce a na lesní cestě najednou stojí obytňák, u něho oheň a z velkých plachet stan.

Od ohně vstávají chlapíci a ptají se, co si dáme k jídlu. Asi blouzním, i Gary jde dál. Jeden z chlápků mi sundává batoh a znovu se ptá co má servírovat a odkazuje na nabídku připíchnutou na stromě.

První je chilli. Chilli miluju, tak asi chilli. Prej co dál? Hranolky, kávu, grilled cheese sandwich? Už mám misku s chilli v ruce a chlapík griluje sýr, krájí hranolky, mele ručně kávu a do chilli mi hází obří hrst strouhaného sýra. Hotový Pohlreich. Je tohle nebe? Ptám se co je zač? Ale nemám prý mluvit a jíst, že se o nás postará. Až budeme úplně plný, tak si máme ustlat za obytňákem a že ráno se bude podávat French toast a banánové lívance :-) do hrnečku mi z french pressu lije výbornou kávu a na hromadu hranolků lije další naběračku chilli.

Jmenuje se Freshground, jako že fresh ground Coffee. Mlýnek a french press všude s sebou :-) AT už prý šel a tak ví, co potřebujeme. Jídlo. Dobré jídlo. Tuny dobrého jídla. Rád vaří, má rád lidi a tak vždycky na měsíc v roce jede takhle někam na zapadlý úsek a tam lidi vykrmuje k prasknutí. A že ho to vždycky stojí pár desítek tisíc? Je to jeho koníček, přece!

Takhle přejedenej dobrým jídlem jsem asi nikdy nebyl. S chlapíkem je fakt legrace, má jižanskej přízvuk a pořád drmolí. Video bude až dorazím domů. Tohle je pohádka. Po dvou hodinách už víc prostě nemůžeme a tak nás chlapík propouští. Jdeme dál a já jsem z toho jidla regulérně v rauši. To se to bude spát. Snažíme se dostat na noc co nejniž kvůli zimě. Celou noc chumelí ale mrzne snesitelně. S flaškou horký vody ve spacáku spím nerušeně 6hodin v kuse. Nádhera.

Ráno rychle balíme a míříme do další zastávky Hot Springs. Je to jen 15km. Můj “hiker hunger” dosahuje maxima a dokážu myslet jen na jídlo. Ve městě odhazujeme batohy v příjemně přetopeném hostelu a v restauraci to spravuje obří hamburger, polívka, ošatka hranolků, koláč a hrnek kafe. Zase je mi na chvíli dobře. Už jen zastávka v obchodě pro zásoby, vyprat, vysprchovat, dát nahrávat fotky na Drive, přebalit jídlo, usušit stan a můžu se 15min válet na palandě než vyrazíme na další jídlo :-)

Už by nemělo mrznout, jenom obden pršet. To jsou řekl bych lepší zítřky! Po půl dni “odpočinku” už se zase těším ven. Další zastávka bude Erwin, Tennessee za tři dny.

Zdá se to jako hodně dlouhá etapa, ale není to tak, zastávek bylo spousty, ale nebyl hostel nebo jiné přívětivé místo, kde bych mohl doslova smrdět a psát :-) . A událo se toho zase nekonečně moc - dokončil jsem tři státy: Pennsylvanie, New Jersey a New York a už jsem v Connecticut. Viděl jsem z hor New York City, konečně se vykoupal v jezeře, zažil další chumelenici a definitivně přišel o všechny parťáky. Šlapu už týden sám.

Ale zpátky do kamení. Brrr i takhle zpětně mi je šoufl jen o tom píšu. Je potřeba dorazit posledních cca 60km Pennsylvanie. Celou noc v Palmertonu lije a ráno taky. Hostel je zezadu v restauraci, tak jen obíháme barák a už se ládujeme lívancema v úplně nejvíc klasické americké restauraci.

Po osmé hodině nás paní majitelová veze zpět na trail. Mlha a prší. Víte co je horší než hromada kamení? Velká hromada mokrýho kamení! A tím dnes začínáme.

 Náhodou je to docela zábava. Kluci spěchají a hned mi mizí. Já fotím a nechci být pod pončem spocený. Chvílema je to v podstatě lezení kde jsou potřeba ruce.

Hlavní je vydržet. Pak nastává klasika - nekonečné hřebeny stále po kamení. OK, tady už rezignuju i já. Držel jsem se z kluků nejdýl, ale teď už Pennsylvanii nenávidím taky.

 Maple se u další silnice setkává s rodinou a zdrží se. Já večer docházím rezignovaného Shoemakera. Hledá kde zakempuje. Nakonec se připojí a natahujeme 48km do sheltru. Cestou na skalách narážím na dikobraza na stromě. Prý takhle žijí - pod skálou v dírách a lezou na stromy okusovat větve.

V sheltru je dvojí překvapení, hromada piv a zábavný hiker Walkie-talkie. Děkujeme zachránci, který tam piva donesl. Dost výrazně to pozvedlo jinak úplně nanic den v kamení a dešti.

Ráno to sypeme jak nejrychleji umíme do městečka Delaware Water Gap. Kromě výborné snídaně v pekárně nás tam totiž čeká i hranice s New Jersey! Hurá, snad pozvolný konec kamení. Výhled na řeku Delaware je parádní.

Jak je ale někde jídlo, nedej bože dobrý pečivo a káva, tak já se prostě nedokážu utrhnout…

 Takže Walkie-Talkie odchází v 10h, Shoemaker odjíždí s rodinou na pár dní na rodinný výlet v poledne a já se po dalším chodu a sladké dobrotě pakuju v jednu. Ještě potkávám Mapla který právě dorazil. Domlouváme, že nebudu čekat, že je rychlejší a tak mě do večera dožene. Valím to na nekonečně dlouhý most přes řeku a nemůžu se dočkat hranice.

 Chvilku jsme s Shoemakerem byli přesvědčení, že svůj názor na Pennsylvanii vyjádříme bobanem na odpovídající straně hranice, ale takhle uprostřed frekventovaného mostu jsem vyměkl. Nicméně hranici si fotím a budu si ji dobře pamatovat.

Jako mávnutím kouzelného proutku za mostem nepokračuju kamením, ale pěknou lesní cestou podle potoka. Je evidentní, že tady stavěl trail humanista a milovník přírody, ne sadistickej úchylák jako v Pennsylvanii…

Taky přichází první jezero kde se dá koupat. Počasí je dokonalé, na ceduli NO SWIMMING někdo odstranil to NO, a tak jsem uposlech a pořádně si ve vodě počochnil. Poprvé po dvou tisících kilometrech! Nádhera, takhle si představuji život na trailu.

Dál už je sice zase trochu kamení, ale super výhled a zelená tráva. Taky poprvé od začátku…

Korunu skvělému dni dává další setkání Dík obrazem a rozhledna před západem slunce.

Konečně jenom nepočítám míle, ale je to opravdu radost tady být. V noci má sprchnout tak radši stavím tarp a spokojeně usínám. Asi nejpovedenější den na trailu. Bohužel se neobjevil parťák Maple, jenom přišla SMS, že to zabalil dřív, protože ho taky bolí kotník. A že si radši dá den volna. Sakra, kdybys to řekl dřív, asi bych se přidal, protože mě taky dříve zlomený kotník zlobí… nedá se nic dělat povalím dál sám.

Hned jak ráno vyrazím, začne poprchávat. Jde se docela příjemnou krajinou, občas mlhavý výhled, občas kamení, ale takový kulatější, dá se po něm jít a občas i moc pěkná stezka.

Taky si můžu připsat další zvířata do sbírky - kolem mokřadů se plíží maličcí oranžový mloci (říkají jim Eft)

a konečně začínají být vidět i hadi. Zatím jen místní užovka Gartner snake, ale určitě bude i Black snake a Copperhead snake - oba fest jedovatý.

Před polednem, když křížím silnici a déšť nabírá na intenzitě, tak mě praští do očí cedule Gyp’s Tavern. Nemá cenu vzdorovat a už sedím v jaksepatří americkém baru, cucám IPU a přistává předemnou hamburger. Vedu hovor s místním blázínkem, který tu vysedává pořád. Déšť neustává, tak si dávám ještě jeden burger a vyrážím. Mám dnes v plánu chlup přes 50km do luxusního tajného sheltru se sprchou a zásuvkama na dobíjení o kterém vím od Time-outa. I s touhle zastávkou to stíhám. Pak ale přichází SMS od Flashe, že noha se zdá lepší a že se vrací na trail. Tak jestli jsem někde poblíž High Point State park, že tam budou s pivem za tři hodinky. Sakra. Shelter by byl fajn, ale radši uvidím Flashe. Dojede s celou rodinou, tak bude legrace. Mají dost zpoždění ale i dost piv a jsem fakt rád že Flashe ještě vidím, když jsme spolu ušli 1000mil! Fakt se na parkovišti se zákazem alkoholu bavíme a nakonec jsem rád že dojdu 4km do nejbližšího sheltru. I jedna IPA mi stačí abych měl nakoupeno…

Před sheltrem se na chvíli roztrhá mlha a já aspoň vidím High Point Monument - 70m obelisk na vrcholku nejvyššího kopce v New Jersey. Docela monstrum.

Ráno po dešti je krásně a krajina se výrazně mění - močály a mokřady, často po dřevěných chodníčkách. Konečně zeleň, ten mrtvej, suchej les už mě zabíjel. Regulerně mě to dneska zase baví.

Krom toho bych se měl za pár hodin zastavit pro zásoby u dalšího krmítka v Unionville. Tohle miluju, když můžu každý den mít pořádný jídlo. Navzdory plánu si tady zase debužíruju přes dvě hodiny. Nevadí, stíhám. Zase krásný mokřady a pak stoupání přes skály.

Podle průvodce bych mohl stihnout na nejvyšší vyhlídce tady překročit hranici se státem New York. Navíc se odtud prý dají vidět obrysy Manhattanu. To by bylo boží. Přespat tam a vidět tu rudou záři v noci. Přímo z trailu. To se mi líbí.

Bohužel, brutální černo, hromobití a silný vítr mě nutí doběhnout co nejrychleji jen k další vodě a rychle si najít místo pro tarp. Stíhám to ne “za minutu dvanáct”, ale ve dvanáct - s prvníma obříma kapkama házím batoh pod plachtu a lezu dovnitř. Takhle brutální liják jsem doteď zažil jen jednou, na Korsice. Tentokrát mám lepší tarp a tak jsem úplně v suchu. Spí se výborně. Jen mě mrzí ten noční výhled na NY a voda všude na trailu ráno…

Ráno vyrážím hned po šesté, abych měl čas nahnat nějaké kilometry, ale překvapuje mě, že nepřestaly bolet kolena… Docela často mě bolí na konci dne z těch náročných kamenných schodů, ale do rána to bývá dobré. Dnes ne. Asi budu muset trochu polevit a zařadit nějaký preparát na klouby. A radši dřív než později. Aspoň do kopce je to dobrý. Vyhlídka je výborná, velká, ledovcem ohlazená skála s výhledem na obrovské jezero. A fakt že jo, nad hřebenem se v oparu rýsují mrakodrapy Manhattanu! Na fotce to nejspíš není vidět…

Ale je to zvláštní pocit, stát na skále uprostřed nekonečných lesů a koukat na největší město v US kde se ve smradu a hluku snaží 10 milionů lidí žít svůj americký sen…

Překračuju další hranici mezi New Jersey a New Yorkem.

Google mi hlásí, že dole u jezera v městečku mají velkou lékárnu, tak se rozhoduju dolů po trailu seběhnout a nakoupit něco na kolena, na alergie a vitamíny Emergen-C protože mi už dávno došly. Jako bonus si můžu dát dole dobrou snídani :-) Sestup je nakonec docela sešup (ideální na moje bolavý kolena…) městečko vypadá docela turisticky a hned první café mě vcucává. Breakfast burito a kyblík kafe plní svoje poslání. Při placení se mě paní majitelka

(vaří tu i obsluhuje) ptá jestli jsem na AT? Přikyvuju že jo, že se pokouším. Hned se rozzáří, že ona šla 2002, že byla bezkonkurenčně nejpomalejší, ale že si to nesmírně užila. A že snídaně jde na podnik, že trail magic je potřeba.

Asi se mi vrací $10 co jsem dal před týdnem klukovi aby měl ve městě na snídani - je to válečný veterán, ale z výsluhy nevyžije, tak už několikátým rokem brázdí ameriku na kole a pěšky na trailech, a když nemusí platit nájem, tak z peněz vyžije. Většinou. Občas koupí nějaké vybavení a pak peníze chybí… Obdivuju ho. Nakupuju co je potřeba a valím zpět na trail. Ten se teď buď vine mezi pěknými jezery a kolem bobřích hrází a nebo přelézá brutální skály.

Dost často to nejde bez rukou. Vrcholem je tzv. Lemon squeezer - široká spára ve skále, která se musí dokopce prolézt - pořád se zužuje a mačká vás jako citrón :-)

Vrcholky skal jsou uhlazené od ledovců a porostlé starými duby a trávou. Pěkný pohled.

Díky zdržení ve městě zase těsně nestíhám 50km a kempuju jen tak v lese, v závětří pod skalkou. V noci má dost pršet i foukat, tak ať jsem malinko chráněný.

Noc byla kupodivu klidná, ale už od rána mě nahání mraky a déšť. A je kosa. Z vyhlídky je opět vidět New Yorku City. Tady už se to dá opravdu vidět a ne jen tušit :-)

(mrkněte na větší fotku na FB)

Než se stačím pokochat už jsou mraky zase tady. Cože? Místo deště chumelí. Naštěstí jen chvilku.

Přebíhám rušnou dálnici ( je to zvláštní být na výletě v divočině a přitom stále narážet na připomínky civilizace nejhrubšího zrna…) a začínám stoupat na populární kopec Bear Mountain s rozhlednou nad Hudson River a s výhledem na NYC. Mraky se honí a vypadá to na další sníh. Taky že jo. Doslova vánice. Duben si asi uvědomil, že má poslední den a tak se snažil o ještě trochu aprílové počasí… Čekám v rozhledně skoro hodinu, vůbec se mi do toho nechce. Škoda že se mi to nepodařilo přes okna rozhledny vyfotit. MORDOR. Hned jak zahájím sestup, chumelení končí a vylézá slunce. Nekonečné kamenné schody dolů musely dát dobrovolníkům neskutečnou práci. Taky že jo - dole u parkoviště mají asi deset info panelů o tom jak se trail staví a kolik je to práce. Fakt obdiv. Některé kameny mají i půl tuny a je jich tu stovky. Všechno bez těžké techniky. Natáhnou mezi stromy ocelová lana a pak po nich hupcukama posouvají zavěšené obří kameny. Makačka. Bez nároku na peníze - lidi prostě chtějí něco užitečného udělat.

U řeky, ještě než se dostanu na most přes Hudson River, procházím přes volně přístupnou zoo/naučnou stezku, kterou tady jako pilotní projekt zbudovali někdy ve 30tých letech skauti. Starají se o zraněná zvířata a na malých výstavkách vysvětlují důležitost různých ekosystémů, ochrany přírody a Leave no Trace princip. Super. Uvízl jsem tu na 2hodiny… Pak už rychle přes obří most a zase do lesů.

Podle profilu by to nemělo být náročné ale jsou to stále kamenné schody nahoru, schody dolů. Začínají se objevovat i další traily. Značení je vtipné… Čím víc značek na jednom místě, tím líp :-)

Střídají se momenty divočiny - jezera a močály a brutální civilizace - dálnice a roztahaná města. Totální rozpolcenost.

Trochu mi to začíná všechno splývat dohromady. Fakt mě bolí kolena, jsem unavený a začíná být strašné vedro. Včera sníh, dnes skoro 30C. Těším se jen na město Kent, protože ukončím další etapu, přesunu se do dalšího státu a vyzvednu si nové boty na poště. Z polykání mil mě vyruší jen záře nad Nuclear Lake - není to radioaktivita, ale paprsky zapadajícího slunce:-) nicméně laboratoře na výzkum Plutonia tu byly ukryté dokud roku 1973 laboratoř nevybuchla… dnes je tu prý bezpečno, ale stále je zákaz koupání… tentokrát to budu respektovat.

Poslední noc kotvím v shelteru. Je tu i chlapík Easy a voní to tu po Whisky. Povídáme, chystám spaní a Easy nahazuje jestli piju. Říkám že rád a on poroučí ať si pochystám hrneček a tahá 1.5 litrovou láhev Evernew s dobrou whisky… hrneček nemám, jen kotlík… Nalejvá mi tak dvě deci prej ať to v tom velkým kotlíku nevypadá blbě. No, v devět padám do spacáku slušně nakulenej. Ráno se mi kupodivu daří vstát v 5h. Zahajuji zostra i když kolena bolí dost. Chci být v Kentu co nejdřív a mít čas napsat v outdoorovém krámku na Wi-Fi blog. Jde to dobře tak do 11h. Pak už je 35C a do kopce se na slunci doslova vařím, protože stromy stále nemají listí a dolů nemůžu kvůli kolenům. Peklo. Morál na nule… potřebuju pauzu. Ta změna z mrazu do tropů během 48hodin je drsná. Těší mě jen to že si můžu odškrtnout další stát - New York. Teď už šlapu v Connecticutu.

Ve městě jsem po 33km až ve tři odpoledne a úplně na dně. Bohužel, Kent je turistické město, hlavní částí je extrémně dráhá soukromá škola, jako vystřižená z filmu a rozhodně tu chybí jižanská pohostinnost… Žádný Hostel a hotely od 150USD na noc. Tak to mi můžou houpat Vaškem… napíšu blog a jdu dál.

Mám kliku, boty dorazily, v malém krámku mají dokonce i sportovní trencle (moje staré se naposledy v sušičce úplně rozpadly…), palivo do vařiče a dokonce tu prodávají zmrzlinu!

Dokonalý servis, mají všechno - rakve, biče, olejovky:-) sedím venku ještě hodinu po zavíračce a píšu blog.

Po tmě vyrážím zpět na trail, zakempovat hned u silnice u potoka. Zítra snad bude líp. Jsem unavenej, vážně unavenej a bolavej…

Petr K. alias Footprint.

*************************************

Komplet fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU.

Nějak se to na mě sesypalo. Připouštím. Žádnej výhled na odpočinek, protože není kde, jsem unavenej a bolí mě kolena. Je vedro, takže skoro nejsem schopnej se hnout a minule jsem se nepochlubil, ale pár dní nazpátek jsem nejspíš při potřebě zadřepnul na větvičky Poison Ivy a tak mám na zadku i “tam”  parádní, bolestivý a hnisající puchýře. V tomhle vedru, jak se člověk potí se mi chce prostě nebýt …

Sedím v Kentu u outdoorového krámku do tmy, ale stejně nemám blog hotový. Ještě že tu nikomu nevadím.

Šlapu zpět na trail a rozbíjím kemp hned u silnice u potoka. Je vedro že se nedá spát. Ruším alarm na hodinkách. V noci se snad ochladí a pak budu spát dokud se nevzbudím.

Ráno se budím až před sedmou, zrovna když někdo prochází okolo. Kluk s holkou. Sakra, to by mohli být Fun Size a LaCopa, vídám jejich jména v registrech předemnou už několik týdnů a snažím se je dojít. Jak je možný že jsem je minul? To mě nakopává, rychle snídám - dal jsem si předsevzetí že i na trailu budu jíst dobře, aby byla energie, tak to chvíli zabírá…

Ale v 8h už drtím do kopce. Sakra ty kolena bolí! Zase brutální skály, vysoký kamenný schody, mám pocit že mi kolena explodují.

A do toho zase vedro. Nejmíň 30C už teď ráno. V 10h nacházím na vrcholu kopce úplně zkolabovaný pár - Fun Size a LaCopa. Jsou to oni. Jsou na tom ještě hůř než já. Včera to vzdali o silnici dřív a jeli do města odpočívat u zmrzliny. Dnes se sotva hýbou. Mají v plánu dojít jen do dalšího shelteru 15km a tam počkat do zítra. Večer má přijít bouřka a má se ochladit. Už se necítím tak bídně. Je to úleva, není to jen ve mně, že bych se sesypal. Je to to vedro. A vlhkost 90%. Oni se totiž v poušti dají vydržet i čtyřiceti stupňová vedra, protože je sucho a odpařováním potu se tělo zbavuje obrovského množství tepla. Stačí hodně pít. Když je ale takhle vlhko jako tady, pot se neodpařuje, protože vzduch je vlhkostí nasycený, a přestože se potíte jako prase, ochlazení nenastává. Prostě se jen vaříte ve vlastní šťávě.

Snažíme se to ve vedru pod stromama stále bez listí dobojovat do sheltru, do stínu. Koupu se kolikrát i s oblečením v každém potůčku. Jediná cesta jak se na pár minut ochladit.

V Sheltru sedíme polonazí a čekáme na déšť. S večerem konečně přichází, ale ochlazení nic moc…

Ráno to balíme opravdu brzo a snažíme se dojít 16km do městečka Falls Village do malé kavárny, tam uvidíme. Je trochu chladněji a tak to docela jde, ale kolena mě trápí. Skupinové utrpení je naštěstí mnohem snesitelnější, než v tom být sám :-)

Kavárna je bezva a skupinka smraďochů jim nevadí. Děcka valí dál, protože je má odpoledne někdo známej vyzvednout v Salisbury. Já dodělávám blog a jdu až v poledne. Zase je vedro. Přitom mělo přijít ochlazení. Je mi bídně. Potřebuju restart. Trochu odpočinku, vyprat, dobře se vyspat, udělat si plán a znovu se do toho pustit naplno. Jenže hotely jsou tu drahý, mimo trasu, bez prádelny… Moc to mojí situaci neřeší.

Naštěstí mi pomáhá aplikace Guthook a nabízí hostel, který není v průvodci. Volám, mají volno, vyzvednou mě v 16h v Salisbury 8km dál po trailu. Ideál. Cestou do Salisbury narážím na nejlepší výhled za dlouhou dobu. To mi zvedá náladu.

Nakonec asi nejlepší hostel zatím a opravdu jsem se dal dokupy. Byla tam i dobrá skupinka staříků, kteří chodí úseky AT každý rok. Majitel říká, že včera v tom vedru někoho odvážela z trailu helikoptéra. Z úseku kde jsem fakt trpěl a míjel lidi usazený v potůčku aby přežili…

Tak jo, kolena stále bolí, ale pouštím se do toho nanovo a v mnohem lepším stavu. Už je i o něco chladněji. Konečně.

Trail vede přes Taconic Range a několik vysokých kopců s výhledama. Výstupy i sestupy devastujou moje kolena, ale je krásně. Mezi kopcema konečně i pěkně zelené zářezy. Paráda, tohle mi chybělo. Nechávám za sebou Connecticut a vítá mě Massachusetts.

Do večera se mi daří natáhnout 45km do sheltru, ale jestli se nestane zázrak, tak zítra končím protože kolena už prostě nemůžou dál. Na noc baštím Ibuprofen aby udržel na uzdě případné záněty a mažu kolena Voltarenem.

Chci spát pod střechou protože v noci mají být zase bouřky a člověk startuje mnohem rychleji když nemusí řešit mokrý a orosený tarp. Je víkend, to mi nedošlo a tak je plno. Ale parta chlapů mi nakonec místo na zemi udělá. Zajímavá skupina - dva z NY, dva z Bostonu. Architekti, filmař dokumentarista, chlapík z neziskovky. Nakonec kecáme dlouho do noci…

Ráno prší a kolena bolí tak že mám problém dojít do kadibudky… Docela zoufalství, nevím co s tím. Dobrá, půjdu dál, z kopce opatrně, malý krůčky, pomalu. Budu dělat pravidelné zastávky a sedat si, ať se kolenům uleví. A uvidím. Buď se to bude lepšit a nebo půjdu tak dlouho až něco povolí a pak to teprve zabalím… Je mi ale jasný že takhle to dalších 1000km nedám…

Zůstat tady nemůžu, takže vyrážím. Po dvou hodinách docházím znovu Fun Size a LaCopa, sedí u silnice a svačí. Známí co je vyzvedli je ráno brzo zase přivezli na trail a prý se o ně starali přímo královsky s tím, že si je dnes večer u další silnice vyzvednou znovu! Panečku to je servis.

Chvíli jdeme společně a pak přichází naprosto nečekané setkání - vzpomínáte si z první etapy na chlapíka s pouštní helmou co se ráno v mrazu a ještě potmě mazal opalovákem? Jo, Hickory! Je to tak dobrej pocit potkat někoho známého. Tím víc, že spousta silných lidí odpadlo, přišel jsem postupně o všechny parťáky… a najednou je tu někdo do koho bych to neřekl a stále jede dál. Naděje že to nakonec přeci jenom půjde! Hickory vydržel všechen sníh a pak ho kolem McAfee Knob dostihla hlavní bublina hikers a přišel o svůj klid tak přeskočil 800km dopředu a tady jsem ho znovu došel. Vůbec to nečekal, ale je vidět že i když se vlastně vůbec neznáme, že je dojatej jako já. Půl hodinky si povídáme a já valím dál, chci ještě dojít děcka a konečně si na ně vzít číslo.

Terén mě bere na milost a skoro celý den není žádné drsné klesání. Rozhodně to není po rovině, ale dolů vždycky mírnější než nahoru. To mi nevadí, nahoru nemám problém. Plánoval jsem zastavit po 33km tam kde mají děcka odvoz a počkat na ně do rána, ale jsem tam už ve čtyři a kolena kupodivu drží. Tak to ještě přes jeden kopec natahuju na 48km do dalšího sheltru. Ráno budu mít náskok, v poledne už můžu být v Daltonu a tam u oběda psát pár hodin blog dokud nedorazí děcka. Terén mě tu hodně baví, stoupání jsou mírnější, všude koberce kvetoucích kytek, v údolích jehličnatý stromy “hemlock” (česky údajně jedlovec) a krásné, zelení zarostlé potoky. Na náhorních plošinách obrovské bobří hráze a jezera jako někde z pravěku… Úplně vidím Leonarda DiCapria jak se tu jako Revenant brodí a snaží se dostihnout svýho zloducha:-)

V Sheltru jsou dva starší lidi co jdou sekci AT tak si povídáme jak to hodnotí a jak to jde. Šedesátníci a užívají si to. To je pecka.

Ráno jsou kolena téměř zázračně o poznání lepší. Zase milosrdný terén a převážně mokřady a bláto. Pár mil před městem narážím na medvědí rodinku jak v dolíčku, tak 40m od trailu přehrabuje listí a hledá žaludy. Vědí o mně a jsou v klidu, tak je dobře 15minut pozoruju. Vždycky když se pohnu dopředu abych je líp vyfotil, tak medvědice zvedne hlavu a kouká na mě dokud zase neustoupím o kus zpátky. Můžu zodpovědně říct, že to byl největší černý medvěd co jsem zatím viděl.

Ve městě jsem za dalších 30min akorát na oběd. Na jednom domku v ulici kudy trail prochází mě chytá za oči symbol AT a plot z trekových holí. Na verandě sedí týpek co by podle popisu mohl být Jake - nebyl zapsaný v žádném registru, ale pár section hikers mi říkalo, že někde předemnou bude - tak zdravím a jdu se zeptat co ten symbol AT?

Chlapík Tom je trail angel a nechává u sebe na zahradě lidi z AT přespat a různě jim pomáhá a už léta vede registr. Strašně moc lidí zná osobně (rekordmany, tripple tripple crowners atd.) je nadšený z toho že jdu tak nalehko a že už jsem tu, když jsem ze Springer Mountain startoval 28. února. Fousatej kluk je skutečně Jake. Startoval už 1.ledna a jde vlastně pořád sám. Je ho kus a nese ještě větší batoh… trochu si povídáme proč??? A je to trochu specifická postava, hehe, nese skoro půl kilo soli z mrtvého moře a různý mazání na péči o chodidla… Do rozprašovače si míchá vodu s éterickým olejem a tím se v průběhu dne ostřikuje… dál nese půlkilový velký filtr na vodu a protože je to vždycky mega-operace něco napumpovat, tak dělá každý ráno 5 litrů a pak to táhne celý den ssebou… Ale došel až sem a baví ho to a to je hlavní :-)

Určitě bych se dozvěděl víc perliček, ale potřebuju jít psát blog. Tom mi sice nabízí oběd, ale nechci ho využívat, od toho tu budou jiní až dorazí hlavní bublina. Děkuju za colu, kterou mi vrazil do ruky hned jak jsem přišel a hrnu to do kavárny na brunch.

Zítra už mě čeká jen nejvyšší hora Massachusetts a pak další stát Vermont a nejspíš znovu sníh… Uvidíme. Hlavně ať drží kolena. Náladu i chuť pokračovat rozhodně mám! Za pár dní zase navi.

Petr K alias Footprint

---------------------------------------------------------------

Komplet fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU.

Pozor! Tuto středu a čtvrtek (16 a 17.5.) bude liberecká prodejna z provozních důvodů zavřena. Nebudeme ani expedovat zásilky z e-shopu. Děkujeme za pochopení.

Je to tu přátelé, nechceme vás nechat ani na chvíli vychladnout a tak kromě Petrova boje na AT budete moci sledovat ještě jedno velké dobrodružství!

Via Dinarica White Trail – tak přesně takhle se jmenuje další počin našeho Vaška.

Proč právě Via Dinarica ? Je to téměř rok, co jsem kráčel po hranicích Československa. Tehdy jsem ještě pro Nalehko nepracoval, ale už si mě Nalehko začalo postupně získávat. Byl jsem někde v třetině cesty, když Tomáš zasdílel odkaz na cestu Via Dinarica. Horká novinka, časopis National Geographic tenhle zcela nový trail zařadil mezi TOP traily na světě a asi jako jeden z nejkrásnějších v Evropě. Když jsem si pustil video, bylo jasno, tak tohle chci jít!

No a teď se to stalo skutečností. Nejsem ten typ člověka, co by o něčem básnil, snil, ale nemohl se k tomu odhodlat. Když už si něco usmyslím, tak do toho jdu a většinou dost po hlavě.

Tenhle trail napříč Balkánem začal vznikat teprve před pár lety. Do budoucna mají být traily tři – Bílý, Zelený a Modrý. Ten bílý, který je hlavní a vede těmi nejvyššími horami Kosova, Albánie, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Slovinska je zatím jediný „dokončený“. Dávám to záměrně do uvozovek, protože velká část cesty není stále příliš udržovaná a zaznačená. O trail se stará hrstka nadšenců a dobrovolníků, ale pořád je na čem pracovat. Nicméně to nebrání tomu, aby si to člověk už mohl projít. Pár bláznů už to dalo, tak proč bych to nedal já.

Už v zimě jsem začal postupně pátrat po informacích o této cestě. Musím hned říct, že to byl vcelku boj. Na oficiálních stránkách se sice něco málo dozvíte, ale úplný průvodce to zrovna není. Hlavním zdrojem pro mě byly 2 blogy holek, které už Via Dinaricu prošly.

Obě se shodují, že Balkán je jedinečný. Země sužované válkami a přesto tak srdeční lidé. A právě na to se těším nejvíc, setkávání s obyčejnými lidmi a sdílení jejich příběhů.

Nebude to jednoduché, bude to boj ale já to zadarmo ani nechci. Čeká mě cca 1400 km, o něco víc než je oficiální délka trasy, protože jsem si k tomu přidal ještě Kosovo. Na téhle vzdálenosti bude celkové převýšení přes 70 km. Začínám relativně brzy, i když u nás už panují letní teploty, tak na začátku cesty, v horách Prokletije na Kosovské straně na mě bude čekat zcela jiné počasí. Zima, sníh a nevyzpytatelné horské podnebí, ale zároveň jedna z posledních původních divočin v Evropě. Neustále se budu držet vysoko v horách, daleko od civilizace. Budou na mě dýchat pozůstatky z války v podobě minových polí v kontrastu s jedněmi z nejkrásnějších hor v Evropě – Dinárskými Alpami.

Chci lidem ukázat jinou tvář Balkánu. Není to jen moře, ale je to i divočina – medvědi, vlci, úchvatné vápencové masivy, stovky let staré pralesy, to vše je divoký a nespoutaný Balkán.

Bude to trochu něco jiného než profláklé Camino nebo třeba PCT. Tady nebudou každý den startovat desítky nažhavených lidí, tady budu sám a to je přesně to, co hledám a co mě láká!

Hlavně chci poděkovat klukům z Nalehko, že mi umožnili tohle podniknout, i když to teď bez Petra nemáme jednoduché. Tyhle cesty ale dělají Nalehko právě tak jedinečným projektem. Velké poděkování patří i rodině a přítelkyni. Vím, že to se mnou nemáte jednoduché a zase na mě budete muset všichni čekat, ale o to víc se budu těšit domů :-)

Držte mi palce.

Vašek

Tak už je to zase dobrý, ne že by kolena nebolela, ale dá se jít. Trail začal být zajímavý, počasí až na drobné deštíky ideální, dokončil jsem další dva státy - Massachusetts a Vermont, a faktor dobrodružství šel výrazně nahoru:-)

Než odcházím z Daltonu ještě mě vcucne kavárna a zlevněné čerstvé muffiny, které se nepovedly tvarově, haha, tzv. “misfits”, aspoň dva si musím dát, to slovo má v angličtině ještě další význam a ten na nás na trailu - na hikertrash, sedí vcelku trefně. Takže je to vlastně povinnost. V kavárně je i Jake a tak mám možnost vyfotit naše batohy vedle sebe:-)

Jake se ke mě nakonec připojuje, potom co šel 4 měsíce sám prý ocení společnost. Já taky, ale po společných 15km se to mění. Jake mluví mnohem víc než já (to by nevadilo, Walkie-talkie taky a je to zábava), ale ztrácí se v detailech a dvě třetiny jsou výplňová slova - you know, kind of, stuff like that, and so on… a to se nedá dlouho vydržet. Je fajn, je hodnej, ale nejde to:-) Jsem rád že zastavuju v Cheshire pro zásoby a Jake pokračuje.

Krásný výhled ze skály na město

Už je večer, usedám na benzince a u kafe na WiFi do 23h dodělávám blog. Pak už mám sílu jen na to dojít kilometr za město a svalit se na louce. Tam mě taky ráno nachází Funsize a LaCopa, trail Angel je ráno zase brzo přivezl na trail a tak mě tu ještě v sedm ráno načapali. Ale dobře pro mě - nesou mi od paní domácí hromadu dobrot. Víceméně společně pak přecházíme nejvyšší kopec v Massachusetts - Mt. Greylock. Jsou tu ještě zbytky sněhu a parádní blátíčko tam, kde sníh akorát roztál.

A krásně zelenej smrkovej les. Je to lahoda jít zelení a mít takovouhle společnost !

Kopec samotný má na vrcholu monumentální věž a je odsud super výhled. Tohle mě baví, rád vidím kam směřuju dál.

Po sestupu ve vedru se u silnice rozhoduju zaběhnout půl kilometru do obchodu pro nějakou zeleninu a dát si pivko:-). Funsize a LaCopa jdou dál. Půl kilometru je pro ně moc, mají dost. Jsme domluvení že se sejdeme večer v shelteru. LaCopa vyrůstal ve Vermontu a pořád básní o tom co všechno je ve Vermontu nejlepší. Takže kupuju pár piv z vyhlášeného vermontského pivovaru a vláčím je v batohu tři hodiny do šílenýho kopce pro ostatní. Se vším tím jídlem na tři dny je to nějaký těžký, tak na hranici s Vermontem jedno pivko otevírám a další nabízím Scratchovi, kterýho jsem cestou došel.

Vídám jeho jméno v registrech už nějakou dobu, tak jsem rád že ho konečně potkávám. Zajímavej chlapík - právě odešel z armády do důchodu (42let), byl tam 20 let, byl na všech misích kde se Američani do něčeho motali, ale nebyl voják. Zajišťoval zásobování, stavbu základen, spolupráci s místními - od politiků, přes armádní velitele až po místní podnikatele. Muselo být zajímavé vidět tuhle druhou stranu “businessu” kudy do dané země tečou milióny dolarů a všichni jsou s tím spokojení, nikdo moc neprotestuje… V shelteru se všichni setkáváme a děcka jsou úplně hotový, že jsem jim sem nahoru vytáhnul pivo. A ještě tak dobrý. Mám radost, stálo to za to.

Další den startujeme brzy, už po šesté. Fakt mě baví mít takhle dobrou společnost. Všechno se zelení, ale po sněhu zůstává neuvěřitelně hluboké bláto - chvíle nepozornosti a jste v tom po kotníky. Jisté jsou jen kameny a hopkání po nich.

Dnes nás čeká první vysoký kopec ve Vermontu - Glastenbury Mt, kde by podle facebookové paniky měly být hromady sněhu. Uvidíme, těsně pod vrcholem je shelter a taky začíná tvrdý sníh.

 Děcka zůstávají tady, mají dost, my se Scratchem jdeme dál, přes vrchol ještě 8km do dalšího shelteru. Na vrcholu je rozhledna a podle mě zatím nejlepší výhled na AT, nekonečná, zelená nádhera a na obzoru pořádné kopce.

Na severní straně se asi 2km propadáme umrzlým sněhem… Hrozně mi chybí vysoké návleky - takhle mi ledová krusta rozedírá holeně do krve. V dalším městě je musím koupit. White Mountains jsou o dost vyšší a týden dlouhý… Je to postrach východu:-) Snažím se zase posunout trochu dopředu, kolena docela drží a tak dávám dva dny po 45km přes další macky Mt. Stratton a Mt. Killington. Z kopců jsou super výhledy, v údolích zase tečou krásný divoký potoky a občas je jezero s bobří hrází. Tady se mi líbí, Vermont je zatím můj favorit.

Všechno se taky konečně zelená a kvete. Jsem nadšený, ale totálně mě ničí alergie :( .

Na Mt. Killington mě to trochu potrápilo - zase propadání sněhem a trail nakonec nevede ani na vrchol.

Je tu odbočka, zacházka a dalších 100m výškových. Průvodce říká že to je fakt prudký. To známe. Když už jsem to dobojoval sem, jdu na vrchol - první 4k vrchol. Aha, je to fakt prudký, zrovna když to uznávám se předemnou v kleči objevuje doslova stěna. Regulérní trojkový “lezení”. Prostor mezi kameny vyplněný ledem. Ale když už jsem tady, tak těch 20metrů dám, ne? Aha, dalších 20m a dalších 20m… je jasný že tudy to dolů nedám, takže teď už musím na vrchol. Vynořuju se u telekomunikační věže, tak 5 metrů od těch “bubnů” co jsou na věži. rozhled boží, ale mám pocit že mě to griluje zaživa…

Tak kudy dolů, je tu věž, pod vrcholem lyžařský resort a sjezdovky. Musí tu být cesta. Porušuju zákaz vstupu a procházím objektem na druhou stranu. Cesta žádná. Super. Naštěstí v houští nacházím cestičku s udusaným sněhem od skialpinistů. Není to prča, ale jde to. Jsem na horní stanici lanovky, všude zákazy vstupu… a co mám jako dělat? Nejdřív po nějaké zavřené ztezce v oblacích, pak po černé sjezdovce kloužu téměř až na místo kde jsem AT opustil. Uf, docela dobrodrůžo.

Po něčem, co ani zdaleka nepřipomíná trail, ale je to skutečně AT, sbíhám k silnici odkud dostopuju do města Rutland. Můj cíl je Yellow Deli. Schválně si to vygooglujte:-) Restaurace a hostel provozovaný “sektou” Twelve Tribe. Koluje o nich tolik podivností a přitom každej kdo se zastavil je hodnotí skvěle. Něco pro mě, musím to prověřit.

Stop jde hladce, zastavuje mi typek zhulenej jak paprika, na palubce samolepka “mushroom friends” a hned se ptá jestli hulím… Nehulím. Ani koláčky si nedáš? Nene. Je úplně zděšenej jakto, že jsem na trailu a marihuana mě nezajímá!?!?!? Jsem rád že mě svezl, ale tohle mě fakt štve - později v sezóně se po trailu potloukaj skupinky kaličů a huličů a všichni jsou pořád sjetý… A vytváří dojem, že takový jsme na trailu všichni. Většina z nich to nikdy nedojde. Jsem rád že jdu před hlavní bublinou lidí.

Stojím teda před Yellow Deli, koukám na ceduli že jsou otevřený 24/7, ale jak hostel, tak restaurace jsou zavřený. Je pátek večer. Menším písmem je dopsáno že zavírají v pátek ve tři a otvírají znovu v neděli odpoledne. Sakra. Tomu se neříká 24/7 to je 24/5! Co teď. Volám na všechna uvedená čísla, ale všude je záznamník. Najednou se ze zaparkovaného auta ozve “hey Sir, you need something?” Vysvětluju že bych potřeboval přespat v hostelu. Hodně podezřelej, obrovskej chlápek dělá místo v autě a hlásí ať si naskočím, že ví kde ty lidi bydlí a že mě tam hodí… Sakra… naférovku mu říkám že mu nevěřím a že takhle začínají všechny příhody, kdy je někdo zavražděnej… Vytahuje vizitky Yellow Deli a letáček o Maté, kterým jsou proslulý (ale to ví jen ten, kdo jejich maté měl). Jezdí sem před hostel na WiFi zdarma. No co, chci nocovat u sekty, tak musím přežít i nestandardní úvod. Jedu.

Mám v ruce mobil a navoleno 911, palec na vytáčení. Mike, jak se představil, mi asi po 2 minutách zastavuje na dvorku a zdraví domácí. Uff, tohle bude nakonec dobrý :-) Celá věc s Yellow Deli se má tak, že ho provozuje komunita, která žije striktně podle bible. Náboženský pozadí si můžete najít na netu . Důležitý je, že žijí jako komunita, nemají vlastní majetek ani peníze a všechno patří komunitě. Deli je živí, hostel dělají jako službu nám na cestách a jen žádají o libovolný příspěvek na provoz. Jsou připravený se rozdat a myslí to upřímně. Hned mě zvou domů, omlouvají se že mají “Sabbath” a tak nepracují, ale že mě hned odvezou na hostel a ubytují. Dostávám hrnek maté a paní mi připravuje výborný jídlo s čerstvou zeleninou. Jsou nadšení že jsem z Čech, mají u nás dvě komunity a prý jsme nejvíc v pohodě z celé Evropy… No nevím. Stařešina mě provádí zavřenou restaurací a ubytujte mě. Dostávám uvítací balíček a od děcek namalovanej obrázek s uvítáním .

Jsou zavření proto, že tu pečou kváskový chleba pro komunitu. Všem mě představuje. Malej kluk mi za hodinku přináší bochník nejlepšího chleba, co jsem asi v US měl. Podle mě fajn místo. Pak už mě nechávají dělat co potřebuju.

Sprcha, prádlo, nákupy… Ráno mají zavřeno, ale paní mi přijela udělat snídani. Je původem z východního německa a mluví trochu česky. Nic do hlavy mi netlačí a je s nima fajn řeč. Ještě mi dělá jídlo na cestu… Děkuju!

Volám si se svýma holkama doma, opravuju vybavení a vyrážím busem zpět na trail až v poledne. Mělo by to stačit, můj cíl je 27km. Ještě v buse dostávám SMS od LaCopa, že za chvíli budou taky v sedle. Teprve přichází, město vynechají. Pecka, ještě se setkáváme. Mají spoustu historek a je to zábava. Budou mi chybět. Vůbec se mi nechce je opustit, ale musím, oni to dnes balí brzy a já nechci spadnout za plán. Chci to dnes dotáhnout až na vyhlídku, kde má nějaká farma “srub” s vyhlídkou a dává ho lidem na trailu k dispozici na přespání. Tomu říkám odvaha:-) Makám a dorážím těsně po západu slunce. Rychle lezu po konstrukci na střechu na vyhlídku. Parádní divadlo. Sleduju to až do úplné tmy.

Chata je uvnitř úplně holá, bez vybavení, jen jakési podkroví na přespání. To se to bude spát. Než se uložím a naplánuju zítřek je po desáté. Stejně si dávám budík na 5h na východ slunce na střeše.

Ráno poprchává, ale divadlo na východě to stejně je. Jdu pak ještě na chvíli spát. Potom snídaně na střeše a v devět jako správnej zevlák vyrážím.

Dnes mi stačí 38km do posledního shelteru před Hanoverem. Je zase vedro, tak se dvakrát na naháče koupu v řece. Odpoledne narážím na hromady hadic a hadiček natahaných mezi stromy. Co to je? Je to všude. Aha, všechno to jsou javory! Tak takhle se sbírá javorový sirup! Malinko na mě doléhá, že v registrech už několik dní není nikdo předemnou. Vypadá to, že jdu letos první. Nikdy by mě nenapadlo, že nejvíc samoty a dobrodružství si nakonec užiju na AT! Teď mě čekají nejtěžší kopce a nejodlehlejší oblasti. Super, i signál mobilu mizí. Naplno to dolehne, když pod posledním kopcem nacházím úplně nový, prázdný registr pro rok 2018. Jsem tak rozrušený že se zapisuju jako tatar… zbývá 500mil…

Kopce zase dávají kolenům zabrat. Jsem rád že zítra je to do města jen 10km a dál půjdu jen na kolik se budu cítit. Shelter je zajímavá chaloupka. Zase jsem tu sám. Ráno valím co nejrychleji do města. Musím toho hodně zařídit - vyzvednout na poště vlastní bounce box a zásilku z Čech, co mi do US přivezl a do Hanoveru poslal Jakub Čech v rámci připrav na jeho CDT (určitě koukněte na jeho blog jakubuvcestovnidenik.cz), zajet MHD do většího města Lebanon koupit vysoké návleky a Mikrospikes ať jsem připravený na White Mountains, napsat blog, naplánovat další etapy. Do Hanoveru je to naprosto netypicky poslední 3km po silnici. Auta na mě obcas troubí a mávají a jedna paní dokonce z okýnka nadšeně křičí že jsem letos asi první AT through hiker, že gratuluje a že je fajn že už se začínáme trousit. To je pecka, že tu mají fousatý a špinavý pobudy a divoženky rádi! Na mostě do města protínám hranici mezi Vermont a New Hampshire! Super -  předposlední stát.

Ještě pár SMS s Radkem ohledně stylu našeho hiku. Jsme každej jinde… Každopádně já jsem rád, že si s kýmkoliv můžu pohovořit o tom jak těžký bylo jaký stoupání, bláto, kamení, řeka… Protože jsem tam všude byl. Snad to ani nemůže být náhoda, ale zrovna když si to říkám, tak u silnice narážím na malou knihovničku pro nás na trailu a na vrchu leží tenhle titul! To napsal můj člověk :-)

Ve městě se mi daří vyřídit i nakoupit všechno, jen ztracenou moji milovanou dlouhou lžíci Sea to Summit jsem musel nahradit plastem:-) Ale lepší než minulou noc, kdy jsem polívku jedl vytvarovaným alobalem (DIY poklička ke kotlíku).

Psaní blogu v knihovně mi opět trvá o pár hodin dýl a tak zase pošlapu v noci… Co se dá dělat. Ještě že tu servírují dobrou kávu :-) Jsem tu tak dlouho, že doráží i Funsize a LaCopa. Aspoň se společně fotíme, když už se nejspíš neuvidíme… Dávají si tu den a půl volna… než se vykecáme, jeden chlapík nám přináší koláč a další těm dvěma nabízí na dva dny ubytování u sebe doma… tohle město nás baví!

(zleva LaCopa, já a Funsize)

Držte mi palce, vyrážím docela do neznáma. První test bude Mt. Moosilauke. Tak snad to se sněhem i počasím bude OK. Další zastávka North Woodstock. Kvůli kolenům nemůžu dělat dlouhý míle a tak budu muset omezit dobu ve městech abych stihnul do odletu trail dokončit. To se asi nejvíc projeví na blogu… Tak prosím o trpělivost. Všechno bude, jen asi o chlup později a stručně :-)

Pěkné jaro vám všem, Footprint

Konečně už jsem jen kousíček od mého vymyšleného startu. Jako správný cvok jsem si nemohl dát oficiální start na severu Albánie, ale ještě jsem si vymyslel začátek v Kosovu. Prostě jsem tuhle zemi nechtěl  vynechat.

To cestování a dlouhé přesuny k tomu prostě patří. Ještě ve středu ráno jsem se loučil v Liberci a teď už píšu z města Peje na severu Kosova. Nejdříve jsem musel zvládnout dlouhou cestu vlakem do Budapeště. Proč zrovna Budapešť? Jako správný Čech se snažím ušetřit každou korunu a tak jsem nemohl odolat letence za 480 Kč do Tirany.

Po přespání v Budapešti mě pak druhý den čekal let do Tirany - hlavního města Albánie. Hned na letišti se na mě vrhli taxikáři jak supy na mršinu. Tohle znám a jsem v tom ostřílený z Asie. Všechny s jejich "super" nabídkami odpálkuju a v klidu čekám na místní bus, který cca za 50 Kč jezdí do centra Tirany. Během cesty přemýšlím jestli zůstat přes noc v Tiraně a nebo to hned směřovat do Kosova. Nemám tyhle dlouhé přesuny rád a vždycky mě to unaví. Nicméně páchám rychlou akci. Nechávám se vyhodit na autobusové zastávce a vyptávám se na cestu do Kosova, konkrétně do města Prizren. Je to druhé největší město Kosova a prý je moc krásné, tak to zkusím.

Mám štěstí, zrovna za 5 minut odjíždí bus. Ideální načasování. Sranda je komunikace s Albánci. Věděl jsem, že s Angličtinou moc nepochopím, ale všichni si tu myslí, že jsem Ital a tak to na mě zkouší Italsky. Že já vůl se neučil radši Italsky...Po chvíli od jednoho kluka zjišťuji, že Albánci rádi koukají na italskou TV, tak proto umí i ty fráze....

Jedu minibusem se samými místními a kochám se horami, které jsou celou dobu okolo. Fascinuje mě to, všude jen hory a pod nimi vesničky. Albánci vůbec netuší jaké tu mají bohatství.

3 hodinová cesta utíká rychle a v 8 večer jsem už v Prizrenu. Dávám pizzu a jdu se mrknout po ňákém levném hostelu. Hned první je trefa do černého. Majitel je sympaťák, ubytko za 10 euro beru. Vysvětluji mu svůj plán a hned na mě chrlí informace, ukazuje mi fotky z hor a je nadšený, že jsem z Česka. Sám rád chodí do hor a hlavně ho baví skialpinismus a hned se chlubí lyžemi atd.

Druhý den ráno vstávám brzy abych si ještě stihl prohlédnout město. Dávám asi 6 km okruh a jsem nadšený. Krásný kamenný most, několik muslimských mešit a město se začíná pomale probouzet. Všichni vysedávají na terasách kaváren a nikam se neženou.

Dávám výšlap na prizrenský hrad odkud je parádní výhled na celé město. Je obklopené horami a v dálce už vidím bílé čepice na vrcholcích, tam mířím. Kosovská strana Prokletije.

Na autobusovou zastávku přicházím na čas. Nasednu a hned jedeme, zase perfektní načasování. Do Peje přijíždím kolem 13 h. Jít do hor už by nemělo smysl. Musím nakoupit zásoby a trochu si odpočinout. Poflakuju se po městě a zjišťuji ubytko. V jednom hostelu jsou hodně přátelští a tak se tu rozhoduji zůstat. Holčina z recepce je nadšená z mého plánu a hned se chlubí svým batohem Gossamer Gear Mariposa. To čumím, tohle bych od kosovsko-albánský holky nečekal.

Město mě jinak moc nebaví, už potřebuji hory a přírodu. Zítra už by to mělo klapnout. Ráno zkusím někoho stopnout do hor, je to jen asi 13 km do místa, kde chci začít.

Nahoře se ještě drží sníh, ale počasí dnes vypadalo dobře. Podle holky z recepce by to mělo jít. Ozvu se až přejdu přes hory do Albánie, držte mi palce :-)

Vašek

Odchod z Hanoveru je úplně jiný než všechny ostatní odchody z města, kdy člověk nechává za sebou jen civilizaci a její výhody… Tentokrát totiž za sebou nechávám kamarády… Funsize a LaCopa si potřebují odpočinout, tak si tu berou den volna. Ne že bych den volna nepotřeboval, ale můj časovej plán je tak našponovanej, a ve White Mountains je údajně tolik sněhu, že si prostě volno a pohodu s kámošema dovolit nemůžu…

Takže kolem šesté večer dopisuju v knihovně blog, dávám v pizzerii ještě něco k jídlu a pivko a pálím to dál. Chtěl jsem udělat ještě 10mil, ale budu rád, když prostě jen vypadnu za město a zalehnu v lese (první shelter obývá bláznivý bezdomovec, tak je to hodně na vlastní nebezpečí). Amatérsky jsem se nepodíval jak je to s vodou a mizerný “pramen” s velkou zacházkou je skruž s mrtvou myší… Nejsem na CDT, takže tuhle vodu neberu. Budu radši do rána trochu na suchu.

Ráno jsem trochu nervózní, pozítří mě čeká první těžkej kopec ve Whites - Moosilauke a nikdo neví kolik je tam sněhu a ledu a jestli se to vůbec dá… A já bych se měl dnes dostat co nejblíž a z lehčího kopce Mt. Smart’s omrknout jak to vypadá. Říkám si že jsem vyrazil brzo, tak půjdu v klídku a užiju si to. Je to pohoda. Klasika blátíčko, zeleň, vtipný značky, paráda. Moosilauke vypadá bez sněhu, ale bůh ví jak to je pod stromama - tam sníh není vidět. Nakonec v poklidu a brzo rozbíjím tábor v Hexacuba shelter. Nikde nikdo.

17.5. je den D. Uháním přes několik poměrně těžkých, menších kopců abych odpoledne konečně začal šplhat na Moosilauke. Jsem tak zamýšlený, že při seběhu z Mt. Cube doslova vrážím do medvěda. Asi byl taky zabraný do hrabání nějakých dobrot. Takže jsme se překvapili na 10metrů… obrovský štěstí, že se vyděsil víc než já a mazal pryč. Nevěřili byste jakej je to rámus, když se dá 150kg neskutečný energie do pohybu spadaným listím a větvema…  no, budu o sobě dávat trochu víc vědět ať se to neopakuje.

A teď konečně Moosilauke - nahoru je to děsná stojka, něco jako kamením na Ještěd pod lanama, ale naštěstí žádný sníh. Boží.

 I vrchol bez sněhu. Hned jsem klidnější. Tohle je jeden z nejvyšších kopců po cestě, tak to určitě půjde. Jen začínám malinko litovat těch návleků a Microspikes v batohu. Zbytečné půlkilo…

No ještě se uvidí při sestupu na severní straně. Obávaná strmá cesta podél vodopádů. Ale nejdřív si naplno užívám pěkného počasí a výhledů.

Tak a teď dolů. Jak je možný že hned v prvních stromech je tolik sněhu?

A pak to začíná. Mám pocit že to je skoro kolmo dolů. A všechno obalené ledem a sněhem. Ok, návleky i Microspikes. Jsem rád že je mám. Je to 500 výškových metrů v rokli podél vodopádů. Prostě dolů… Sakra dolů. Myslel jsem že už mě tu nic nepřekvapí, ale jo. Tohle je intenzivní!

Jsem rád že jsem dole. Rozbíjím tábor u silnice u vody před dalším zajímavým kopcem.

Jak se ráno probudím, už neusnu, protože jsem napjatej jak bude vypadat další čtyřtisícovka - Mt. Kinsman. Balím, piju svůj půllitr ovesné kaše. A vyrážím. Je to tak piju, protože mě nebaví se ráno zdržovat chystáním vaření, vařením a mytím kotlíku, takže mám půl litrovou láhev s širokým hrdlem, tam večer nasypu instantní vločkovou kaši, zaliju doplna studenou vodou, zahrkám a nechám přes noc “vařit”. Ráno klidně za pochodu vypiju, láhev vypláchnu a je hotovo.

U silnice je parkoviště, záchodky a popelnice, tak to využívám a zbavuju se všeho co nechci do kopce vláčet :-)

Na prudká stoupání už jsem si zvykl, ale zase mě to překvapuje. Chvílemi jsou to krátké téměř lezecké výšvihy, potom sníh, hluboká voda na trailu a pro jistotu ještě popadané stromy. Není moc kudy to obejít, les je totálně hustý prales. Je to jako několikahodinový Spartan Race. Akorát se nikde neběží, jsou to jen překážky. Vrcholem jsou spadané stromy v lezeckém výšvihu a lávky hluboko pod vodou…

Je hezky a tak mě to docela baví, vážně, připadám si jako v zábavním parku. Jenom postup je nekonečně pomalý, dva kilometry za hodinu… A já tak spěchám… Než se mi rozbil americký mobil, tak jsem ještě stihl stáhnou předpověď počasí a zítra odpoledne se to má na dva dny pokazit. Sakra, zrovna na nejhezčí hřeben celého AT - Franconia Ridge.

Můj plán teda je dneska co nejrychleji přeběhnout Kinsman, od silnice dostopovat do města North Woodstock pro zásoby na další úsek, nezdržovat se (takže žádný pivovar na který jsem se těšil, žádná sprcha a vyprání prádla…) a rychle zpět a klidně ještě za tmy vyšplhat na hřeben a zakempovat. Nejhezčí část hřebene přeběhnu ještě za sluníčka a pak se budu v dešti snažit prokousat k nejvyššímu kopci Whites - Mt. Washington. Ten už pak zase přelezu za slunečna… OK, to je plán, ale já tu nejspíš budu věčně… Vrchol Kinsmanu je naštěstí bez sněhu a stejně tak hřeben na severní vrchol. Tak aspoň to jde rychle. A ty výhledy za to rozhodně stály! Jak náročnost tak krása trailu rozhodně graduje! Dolů se mi to daří o něco rychleji a tak jsem u silnice před 17h. Ještě zvládám z rozbitého mobilu zavolat přes messenger Oli a říct že teď se moc neuslyšíme když budu bez dat, ale že jsem v pořádku. Hned první auto mě bere do města a k boží benzince kde je i skvěle zásobený obchod a grill a tak mi chlapík než stíhám nakoupit připravuje obrovský zapečený sendvič.

Jsem trochu ve stresu, protože v půli nákupu se přižene mladej kluk, jestli prej jdu AT, že on šel loni a že jestli stihnu být ready do 15minut, tak mě hodí zpět. Uaaaa. Stíhám ale nakupuju toho ve spěchu moc. Ani mi nejde zabalit batoh. Jedu zpět na trail s tarpem v ruce:-) Ale super, jsem tu už v 18h a v klidu to stihnu na hřeben a za světla zakempovat! Teda nejdřív si musím sednout a sníst pár věcí abych zavřel batoh a už mířím nějakých 900m výškových nahoru. Takhle těžkej batoh je peklo. Budu rád když tam dojdu…

Ale daří se. Protože je to v prudkém svahu, jsou tu pro stany postavené dřevěné plošiny. No budu si muset se zakotvením tarpu poradit! Kluci co tu kempují taky mají novou předpověď a opravdu, pokazit se to má až později odpoledne. To mám radost. Uvidím Whites a nemusím čekat dva dny ve městě na lepší počasí! Hned se mi líp spí.

V 6h už uháním po hřebeni. Teda uháním, je tu sníh a hromady popadaných stromů od loňské podzimní vichřice. Jsem tu moc brzo z jara a tak skupiny dobrovolníků ještě nevyrazily trail zprůchodnit…  Ale aspoň někdo osekal větve a občas odstranil menší stromek, tak se tím dá protáhnout. Lepší než včera na Kinsmanu.

Pak přichází hřeben nad hranicí lesa a to je exkluzivní. Prostě opravdické hory za krásného počasí. Stálo to za ten spěch. Výhled z Mt. Lafayette je fenomenální.

Kolem poledne musím přes pár údolí na další hřeben. “trail” je opět potůčkem/vodopádem dolů a zpět nahoru… tohle jsem fakt ještě nikde neviděl. Jestli je korsická GR20 náročná, tak tohle je z říše nemožného. Naštěstí jsou to jen dvě hodinky.

Potom narážím na chatu - Galehead hut - něco jako chaty v Alpách. S kuchyní a dobrým spaním. A jsou sakra drahé, v sezóně i 150 USD za noc. Ale zase je v ceně večeře i snídaně. Teď je noc za 40USD protože se nevaří a každý si může v kuchyni ukuchtit co chce. Jdu se podívat dovnitř.

Ve Whites se až na pár míst nesmí kempovat nadivoko, tak možná budu muset někdy zůstat přes noc na chatě. Správce prý nechává AT hikers si noc na chatě odpracovat, spí se pak na podlaze v jídelně, tak se jdu zeptat jak to chodí. Správce je mladej kluk, říká že určitě to jde, že je super že už jsem tu takhle brzo v sezóně a hned mi nese kafe, koláč a zbytky těstovin od večeře i když říkám že jdu dál a nezůstávám si to odpracovat.

Hned jsem klidnější a můžu ujít víc kilometrů, když se nemusím bát zůstat přes noc na chatě. Začíná se to mračit. Ještě stíhám vylézt na další velký kopec South Twin a pak už začíná pršet.

Pár hodin zoufalství v propadajícím se sněhu a večer kotvím po 30km na chatě Zealand Hut.

 Cestou dolů jsem potkal pár starších lidí, nemohli věřit že jdu AT takhle brzy a nabídli mi postel na chatě, protože jejich kamarád kvůli počasí nepřijel. To beru, lepší než jídelna kde bude do noci živo… Mám takovou radost, že jim dávám za postel nějaké peníze, ať si ten dotyčný může zajít na večeři. Správce je sice taky pohodář, ale nocleh se prý převést na někoho jiného nedá kvůli kupčení s ubytováním. O chaty je obrovský zájem a rezervují se půl roku dopředu… nabízím že mu ráno pomůžu s úklidem a pak už to jde:-) Haha, zaplatil jsem, ale stejně si to odpracuju.

Večer na chatě je super. Pohoda, kytara, lidi mě vykrmují, kamna, dobrá palanda. Ráno lije, tak mi nevadí vegetit a pak do 11h zametat. Na poslední chatu před nejvyšším kopcem tady - Mt. Washington (místo s nejhorším počasím v US) - to je jen 14mil. Půl cesty po náspu staré železnice, pak jen 1000m nahoru. Vyrážím sice do deště, ale během stoupání se to protrhá a jsou trochu výhledy.

Chata je boží a chatař Tom mě za práci hned dává pokojík a postel. Říká se tomu “work for stay” - práce za pobyt. Během večera se Toma párkrát ptám co můžu dělat, tak mě odbyde tím, že se mám koncentrovat na tu pobytovou část naší dohody a jenom zamést, až všichni ulehnou. Haha, to by šlo!

Místo psaní blogu si celý večer povídáme s kanadským párem Mellanie a Martinem. Jsou moc fajn a pořád se vyptávají jaké to je být takhle dlouho na cestě. Taky mě celý večer vykrmují a Martin dokonce vynesl na chatu pár piv, tak mi jedno dává. Toho si teda vážím!

V pokojíku jsem se Stevem. Je to jeden z dobrovolníků, kteří tu zprůchodňují trail po vichřici. Týden makali, tak zůstává pár dní navíc, aby se taky trochu proběhl po kopcích. Díky moc. Bez těhlech lidí by byl trail totálně neprůchozí. Kecáme do 23h. To se bude v 5h těžko vstávat.

21.5. Hned brzy ráno vyrážím směr Mt. Washington. Je to kopec uprostřed celé řady vysokých kopců. Téměř celá cesta je nad hranicí lesa a je božsky.

Jen docela fouká, ale to je tu normální. Na vrcholu jsem před polednem a dost mě překvapuje jaká je tu civilizace - parkoviště pro určitě stovky aut, zubačka, meteo stanice, bufet a obchod se suvenýrama. I v týdnu desítky lidí. Kochám se, pročítám zajímavosti - přes 300 dní ročně v mlze. Vítr přes 100km/h na denním pořádku. Místo s nejhorším počasím v USA.

Mám kliku. Je krásně. Dávám oběd. Takhle z poza okna mi vrtá hlavou proč se lidi fotí s cedulí Mt. Washington dole u parkoviště a ne s vrcholovou značkou. Vyrážím se vyfotit na vrchol a už chápu - vítr zesílil a mám problém se ke značce vrcholu dohrabat. Musím se značky držet abych vůbec mohl cvaknout selfie.

Další postup po hřebeni je nádhera, ale taky peklo stran větru. 10km jdu 6hodin! V jeden moment při sestupu k Madison Hut mám deja vu. Ale totální. Nemůžu tomu věřit, tady to prostě znám! Haha, znám, a trvá mi to, než si vzpomenu že jsme tu na Mt. Adams před pár lety byli s Oli, Peťou a Marťákem, když ještě bydleli v New Hampshire…

Sestup 1000m prudce dolů nadobro oddělává moje kolena. Už bych potřeboval aby tyhle mega-prudký kopce skončily. Díky pomalému postupu jsem ztratil celou časovou rezervu co jsem měl a tak už teď musím kopce nekopce, kolena nekolena, šlapat alespoň 35km denně bez nároku na odpočinek jinak to nestihnu do odletu dokončit. I když už se stmívá, tak překračuju silnici a pouštím se do dalšího stoupání. Teda spíš výstupu. Zase překvapení, takovýhle lezecký sekce tu ještě nebyly. Potřebuju ještě 3km… ve 22h to balím přesně uprostřed trailu protože tu v tom pralese není mimo trail ani dost místa na zadřepnutí na velkou… natož pak na stan. Jen se modlím, aby v noci neprocházel los… můj šedý tarp vypadá jako hromada sněhu, tak by mi 500kg mohlo přistát na záda. Večer jsem na trailu žádný losí bobky neviděl, tak tudy snad nechodí.

Ráno jsem unavený a tak jen na “autopilota” procházím kupu dalších nepříjemných kopců (Carters, Height, Moriah…) abych byl co nejdřív u silnice do města Gorham. Po obědě začíná pršet a nad Washingtonem to vypadá hrozně. Jsem rád že jsem v uplynulých dnech zabral a všechno proběhlo ideálně a už mířím do města.

Posledních 5km k silnici je parádní trail kde se dá opravdu jít! Ne přeskakovat kamení, bláto, lézt po skalách a přes stromy. Prostě možnost udělat 5 kroků v řadě stejně dlouhých, přirozených. Jak si v tom libuju najednou prásk, řacha jako hrom a ležím na zemi a vedle mě zlomená hůlka… na čem jsem uklouznul netuším.. Ale jsem rád že jsem si to vybral tady a ne nahoře v kamení…

Stop do města jde hladce. Kotvím v parádním hostelu - Libby’s Barn. U rodinného hotýlku mají luxusní “stodolu” s kuchyní, obývákem, pračkama a sprchou a podkroví s postelema. Supeeer, všechno co potřebuju!

Do noci datluju blog a plánuju co dál. Ještě dva týdny, týden horama, pak už to bude lepší. Zítra mě ještě čeká Mahoosak notch - asi kilometrovej zářez mezi horama plnej obřího kamení a tím se pár hodin prolézá. Často se prý člověk plazí po břiše a táhne batoh za sebou… No uvidíme.

Happy trails a lehký krok všem kdo někam vyráží!

Petr K. aka Footprint

Fotky jako vždy ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU

Omlouváme se za komplikace, z provozních důvodů bude pražská prodejna uzavřena v sobotu 9.6.2018.

Děkujeme za pochopení! Tým Nalehko

Konečně se po několika dnech dostávám do civilizace. Jsem už dokonce v Černé hoře, takže Kosovo i Albánii mám za sebou. Dáme si to ale všechno popořadě.

V sobotu vstávám hodně brzy. Jsem natěšený, že už budu konečně na trailu. O půl 7 mizím z hostelu v kosovském městě Peja. Jdu po hlavní cestě, která vede do hor. Zkouším stopnout první auto, chlápek hned zastavuje, ale jede jen kousek a hned odbočuje. No nic, za chvilku stopuju hned další. Chlapíci mi nerozumí, já jim taky ne, ale místo kde chci začít znají, tak nasedám. Po chvilce mi zastavují a snaží se mi vysvětlit, že tudy vede zkratka a hned v zápětí mi domlouvají další auto aby mě vzalo. Pecka. Stoupáme strmě vzhůru a za sebou vidím obrovské údolí. Podél cesty teče rozvodněný potok, sem tam přes něj musíme projet. Na rozcestí mi zastavují a vysvětlují mi, že oni jedou doprava a já musím doleva. Popřejí mi hodně štěstí  a vyrážím.

Konečně na trailu, dokonce tu už potkávám červené značky, které mě mají vést po celou cestu  a po chvíli i ukazatel Via Dinarica Kosovo a Peaks Of Balkans. 

Mířím do vesničky Milishevc a celou dobu stoupám krásným lesem. Po chvilce potkávám první pastevce a ujišťuju se jestli jdu dobře. Cesta tu je ale stejně jenom jedna.

Když vystoupám na 1700 m n. m. tak se předemnou otevřou rozlehlé pastviny a pár salaší. Všude okolo vidím zasněžené vrcholky a furt se kochám a fotím. Začíná mi docházet, že tu opravdu jsem. Rok snění je teď skutečnost. Absolutní pocit štěstí.

Dávám se do řeči s usměvavým, ale bezzubým pastevcem, hned si podáváme ruce, ukazuje mi své ovce, ale jinak si moc nepokecáme. Přes vesnici Roshkodol stoupám do zasněženého sedla předemnou . Jdu podél řeky a najednou cesta mizí a ocitám se ve strmém srázu nad řekou. Dlouho se prodírám křovím než konečně najdu zase cestu. Po chvíli už kráčím po rozkvetlých loukách, cesta tu není, ale vím směr a sem tam se ukáže značka na kamení. Pořád se musím otáčet a koukat na tu nádheru. Stoupám do 2200 m n m. a už se objevují sněhová pole, trochu mezi tím kličkuju, ale po chvíli už stejně musím jít po sněhu. Naštěstí to drží a příliš neboří. Skvělé je, že vůbec nemusím řešit vodu, každých 5 minut jdu přes nějaký potůček. Sníh nahoře odtává a tak je vody dost. Dostávám se na vrchol a kochám se úžasným výhledem. V údolí vidím vesničku, kterou ani nemám na mapě a za mnou se začínají ozývat hromy. Rozhoduji se to namířit přímo na ni. Po suťovém poli klesám zase na 1800 m a dávám pěkně zabrat nohám. Klasickou hřebenovku tady nehledejte, člověk to tu musí furt přelézat nahoru a dolů. 

Ve vesničce jdu hned za prvními lidmi. Ptám se jestli si můžu někde postavit stan. Moc mi nerozumí, ale za chvíli to pochopí. Chlapík mě odvádí k salaším a zkouší jestli je některá otevřená. Většina z nich je opuštěná, ale některé jsou zamčené. Po chvíli najde jednu otevřenou a naznačuje mi, že tady můžu spát. Ještě se raději ujišťuju, jestli z toho nebude problém.  Nebude, pecka.

Hned vedle mi teče potůček, paráda. Snažím se roztopit v kamnech, ale jsou poničené a netáhnou, navíc zjišťuju, že jsem si vzal z domu nějaký starý líh a už nehoří. Nemůžu si tedy uvařit a další město, kde by mohla být benzinka nebo drogerie bude za několik dní. Usínám brzy, i vevnitř je celkem chladno.

Ráno je úplně jasno, dneska to půjde. Dojídám zbytky a brzy vycházím. Hned stoupám po serpentinách do 2250 metrů. V sedle překračuji hranice do Černé Hory. Nádherný výhled, přijde mi, že na této straně je víc sněhu. Hned přecházím po sněhovém poli a pěkně fouká.

Mířím pod trojmezí a odtud jdu po pěkném trailu než se přede mnou objeví sedlo s hromadou sněhu. Tady už nazouvám nesmeky, je to hodně strmé. Místama cca metr a půl sněhu. Až přejdu přes sedlo, tak se objeví paradní údolí s vesničkou Dobeldor. Klesám asi o 500 metrů a potkávám pastevce. Zase si podáváme ruku a usmíváme se na sebe. Loučí se semnou se slovy "respekto".

Vesnička je jinak vcelku opuštěná, nikdo nikde. Zase stoupám a najednou jdu parádním bukovým lesem jak u nás v Jizerkách. Ale když vyjdu z lesa, tak mám před sebou zasněžené vrcholky. Tohle u nás nemáme. Stoupám a ztrácím cestu, chvíli se prokousávám kolmo vzhůru než ji zase najdu, ale jen na chvíli, protože hned zmizí pod sněhem. Po půl hodině jak lusknutím prstů zmizí sníh a jdu krásným borovicovým lesíkem. Tohle mě hodně baví, furt se to mění, ale je to makačka.

Mám cíl ve vesnici Cerem, ale když to půjde, tak chci dojít až do Valbone, kde by měla být restaurace, protože mám šílený hlad. Jdu zase po sněhu, asi tak hodinu po sněhu klesám, drží se až do 1500 metrů, potom se cesta mění v bahno. Dolů už běžím a nad vesnicí Cerem musím poprvé brodit. Řeka je rozvodněná a suchou nohou to NEJDE.

Do vesnice přicházím v 17 h a na ukazateli vidím Valbone ještě 3 hodiny. No nic, zkusím to. Jdu podél řeky údolím a pak parádním, ale těžkým trailem  nad řekou, tady už regulerně běžím. Vynořuji se na silnici za hodinu a půl, do Valbone už jen kousek. Hned hledám restauraci a objednávám hromadu jídla. Obrovský zeleninový salát, velký kus sýru, chleba, polívku a ještě velký talíř hranolek. Vsechno to zalívám dvěma pivkama. Mizí to ve mně jak nic. Dobíjím telefon a foťák, internet vůbec nejede, tak ani nemá smysl zkoušet nahrát fotky na blog. Z restaurace odcházím ve 22 h, za tmy rychle hledám venku plácek na stan. Nasekal jsem 42 km s šíleným převýšením a tak usínám jak mimino.

Ráno vstávám zase brzo, kousek za Valbone se poflakuju u řeky, koupu se, peru, suším. Mezitím potkávám pár prvních turistů. Valbone-Theth jsou tu hlavní tah. Čeká mě nastoupat 1100 metrů.

Brzy se zase objevuje sníh, po hodince předbíhám všechny co byli přede mnou. Místama je cca metr a půl sněhu a pak se objevují dost exponované úseky. Předbíhám skupinku mladých holek, které tu jsou jen v nějakých teniskách. Ty budou mít co dělat, tohle je celkem hazard. Já radši nasazuju nesmeky a valím to dál. Traverzuju po strmým svahu a říkám si jak tohle chtějí ty holky přejít. V protisměru potkávám Albánce s koňmi, ti se s tím nemažou. Na druhé straně potkávám starší, vyděšený Francouze, co ze mě tahají informace jak je to těžký. No nevím, ale mám pocit že takovýhle lidi by měli na podobný akce vycházet o měsíc později až nebude sníh. 

Už mě čeká jen dlouhé klesání až do Theth. Tam docházím po 3 hodinách, zase v polovičním čase než je na ukazateli. Nechci jít po silnici a tak jdu podél skal po neznačené cestě. První plot z křoví přelézám a objevuje se další. Do něj už se mi moc nechce, když v tom slyším chrochtání. Že by divoký prase? Najednou na mě vystartují dvě domácí prasata a plot do kterého se mi moc nechtělo přeskakuju jako laň. Asi se jim nelíbilo, že jim lezu do revíru. Nevím co to mají Albánci za zvyk, ale některý ploty dělají ze suchýho křoví. Všechno to přelézám a nohy mám ošlehaný do krve. To zase byla zkratka...

Přicházím k domku, který by měl být podle mapy obchod. Omyl, pouze guest house a restaurace. Hned se snažím domluvit balíčky jídla na víc dní. Chlápek mi nerozumí, ale naštěstí je tu Albánec co mluví anglicky a tak mi dělá tlumočníka. Dostávám zeleninu, chleba a sýr, tak hlady snad nezemřu. Hned si tady objednávám i jídlo. Velká porce polévky, mísa zeleniny, sýr a hromada chleba a vše zalít pivem. Zase to ve mně hned mizí, připadám si jakobych týden nejedl. Ty kopce tady spálí hrozně energie.

Pokračuji dál, ale kousek nad Theth mě po dnešních 28 km zastavuje bouřka. Stoupat do 2000 metrů by byla hloupost. Hledám místo na stan a už to pro dnešek balím. Mezitím se schovávám v bunkru z války a píšu blog. V noci přichází další bouřka, ale tarp drží jak přikovaný.

Ráno zase vstávám brzy, rychlá snídaně a už zase stoupám. Musím zase nastoupat 1100 metrů. Po kamenité cestičce tu valím parádním lesíkem do šíleného krpálu. Předemnou jsou obrovský skaliska a celou dobu přemýšlím jak tohle mám přelézt. Je to tak velký, že se to ani nedá vyfotit, prostě se nevejdou do záběru. Naštěstí cesta je pěkně zaříznutá a po serpentinách se asi po hodině a půl dostávám na vršek. Procházím mezi skalama a předemnou se v plné své kráse objevuje zasněžený průsmyk. Tak tohle všechno zase musím přelízt. Nasazuju nesmeky, je to tu o hubu. Místama jsou v sedle cca 3 metry sněhu. Trochu se to boří, ale daří se mi to celkem seběhnout. Sestup po sněhu mi trvá asi 2 a půl hodiny než konečně můžu zase normálně jít.

Pořád klesám dolů a v lesíku potkávám prvního turistu s obřím batohem. Zdravíme se a hned si všímám jeho trika - cestou necestou. Ty jsi Čech? Ne, Slovák. Z angličtiny už přecházím do češtiny. Bavíme se o cestě, o vybavení. Jeho batoh je tak třikrát větší než můj. Ptá se mě, jestli jsem neměl náhodou přednášku v Ostravě na Ozvěnách. Hned mu říkám, že určitě byl na přednášce Petra Koska, lidi si nás pletou...přejeme si šťastnou cestu a třeba zase někdy někde v horách :-)

Překračuji hranice a vstupuju do Černé Hory, scházím k nádhernému Ropojanskému jezeru. Pořád jsem nadšený z toho, jak je tu všechna voda úplně průzračná. Je to pastva pro oči. Klesám směrem k vesnici Vusenje, předtím jdu ještě okolo parádních vodopádů. To jsou kontrasty, před pár hodinami ještě sníh a teď zeleň a vodopády. Můj cíl je město Gusinje, potřebuji se dojíst a hlavně dokoupit zásoby. Taky už chci přidat další díl blogu. Hned ve městě se semnou dává do řeči jeden kluk a doporučuje mi restauraci. Když mu říkám, že jsem z Liberce, tak hned hlásí Slovan Liberec. Je to fotbalový fanoušek, tak zná spoustu týmů z Česka. Ještě mě varuje před vlky a přeje šťastnou cestu. V restauraci se několika chodama dojídám. Jede tu celkem solidně internet a tak se vyptávám i na ubytko a rozhoduji se tu přespat, abych stihl napsat blog.

Zítra ještě na chvilku vstoupím do Albánie a pak už mě bude čekat cca 260 km v Černé hoře. Držte mi palce.

Vašek

Fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU

Z města Gusinje vycházím poměrně pozdě. Měla by mě čekat pohodovější etapa, tak nikam nespěchám. To však ještě netuším, co mě bude čekat v příštích dnech. Nakupuji zásoby a po zkušenosti z minulých dní kdy jsem celkem hladověl to trochu přeženu. Mám co dělat abych to nacpal do batohu a myslím, že jsem na hranici nosnosti.

Čeká mě několik kilometrů po silnici na hraniční přechod Černé Hory a Albánie. Tady celníkům dávám pas. Ptají se kam jdu a jestli jdu sám. Když jim vše vysvětluji, jen kroutí hlavou. Taky se ptají kde mám ženu. Po chvíli jim dochází, že když jsem do Černé Hory přišel přes hory z Albánie, tak musím mít povolení pro překračování hranic mimo přechody. Mám povolení ale jen od kosovské policie a to mi je teď k ničemu. Dělám, že hledám v batohu a pak jim tvrdím, že jsem ho zapomněl v hotelu. Po chvíli mě pouští. Uffff. Je celkem zajímavé sledovat to dění na celnici. Jedna paní sem třeba nese asi jejímu synovi 2 plata vajec, kvůli tomu musí projít kontrolou jak u Černohorců, tak i Albánců.

Pořád jdu po silnici podél řeky až do vesnice Vermosh. Brodím přes řeku a za vesnicí na mě mává chlápek od takového "stánku". Jdu za ním a dávám si pepsi. Je to Albánec, tak trochu vázne komunikace, ale umí trochu srbsky a to už je podobná řeč té naší. Vysvětluju mu svůj plán dojít až do Slovinska. Vůbec to nechápe. Celkově tady lidi nechápou proč by měli jít někam do hor. Podle nich tam nic není, jen vlci a medvědi a z těch mají strach.

Asi po 15 minutách se loučíme, chci ještě přejít hranice zase do Černé Hory. Hustým lesem mě čeká nastoupat 900 výškových metrů a za mnou se začíná zatahovat obloha a slyším hromy.

Pořád koukám do mapy a snažím se najít náký přístřešek nebo salaš, nevím jestli se vrátit nebo pokračovat. U hranic zcela mizí cesta a najednou se prodírám hustým lesíkem strmě nahoru. Místama lezu po čtyřech a mám toho plný zuby, navíc už začalo pršet. Podle mapy bych se měl dostat na takovou mýtinu, kde by měla být salaš. Když se tam konečně dostanu, nic tu není. Sakra. Když v tom kousek ode mě udeří blesk, málem si nadělám do kalhot. Tohle je znamení, vrať se dolů! Říkal jsem si, že jsem Albánii proběhl tak rychle, že jsem ani nestihl poznat tu jejich vyhlášenou pohostinnost. Něco na tom bude, asi se mám fakt ještě vrátit. Otáčím se a klesám zase dolů za tím chlapíkem do jeho stánku.

Je rád, že mě zase vidí. Vysvětluju mu, že to nahoře nešlo a musel jsem se vrátit. Pak si asi hodinu a půl vysvětlujeme všechno možné. Historii Albánie i Česka, občas pomůže kreslení na papír nebo telefon. Déšť neustává, prší celou noc. V 8 to balíme a jdeme k němu domů. Seznamuji se s jeho rodiči. Bydlení je to hodně skromné, chalupa je na půl rozpadlá a když mi ukazují koupelnu, zvedá se mi kufr. Ty nejhorší hostely v Asii jsou oproti tomuhle 5ti hvězdičkový hotel.

Chystá se večeře, ta je super, spousta zeleniny, domácí sýr a chleba. Taky nesmí chybět rakija, chutná podobně jako naše slivovice. Jsem dost utahaný a tak jdu kolem 10 h spát. Spím v pokoji, který je zarovnaný krabicema se vším možným a všude je plíseň.

Ráno se probouzím v dost špatným stavu. Je mi na zvracení a všechno mě bolí. Nevím čím to je, jestli prochladnutí nebo jsem něco špatného snědl a nebo se to všechno prostě sečetlo a tělo vyhlásilo stávku. Ráno ještě vysvětluji svému hostiteli význam svých minulých cest a ukazuju mu Liberec. Hodně poslouží překladač v telefonu. Balím se, dávám jim pár eur, i když to nechtějí přijmout. Oni to budou potřebovat víc. Za vše děkuji a vycházím.

Čeká mě zase to samé stoupání jako včera. Ale teď je to horší, je mi špatně a nemám žádnou energii. Musím se furt zastavovat. Na tu mýtinu mi to trvá 5 hodin a tam sebou fláknu na zem a ležím asi hodinu a půl jak mrtvola. Přemlouvám hlavu abych se zvedl a šel dál, ale nejde to. Na konec s vypětím všech sil pokračuju. Asi po hodině přicházím k několika salaším a rozhoduji se zůstat. Ušel jsem 9 km a trvalo mi to jako 35 km. Před salaší zase bezvládně ležím. Nemám sílu si ani nachystat spaní. Takhle špatně mi naposledy bylo když jsem měl výškovou nemoc v Himálajích. Po chvíli zvracím a pak to jde i spodem. Do spacáku zalízám okolo 5 h a v polospánku ležím až do rána.

Ráno to není o nic lepší. Živočišné uhlí nezabralo. Přemýšlím jestli jít dál nebo zůstat. Snažím se do sebe nasoukat aspoň suchý chleba. Za půl hodiny všechno vyzvracím. Je jasno, musím zůstat a nák se z toho dostat. Jestli to zítra nebude lepší, tak končím. Takhle to dal nepůjde...

Jsou 3 h odpoledne a stav se nelepší. Žaludek ani neudrží vodu, hned všechno vyzvracím. Začínám koukat do mapy jak se dostat do města Podgorica do nemocnice. Potřebuji na kapačku, myslím, že mám otravu. Pokud to zítra nebude lepší, tak musím ujít cca 30 km k silnici a pak dostopovat do města. Nejhorší je, že jsem v horách, bez signálu, nemůžu nikomu zavolat. Nikdo tady okolo nechodí.

Ráno je to zázrakem o něco lepší, řekl bych tak o 30 %. Žaludek furt nic moc, ale už jsem schopný se aspoň hýbat a dokonce do sebe dostanu suchý chleba. Je jasno, ještě nekončím, jdu dál. O půl 9 jsem sbalený a pomalým tempem vycházím, občas se na chvíli zastavuji a rozdýchávám to, největší problém mi dělá stoupání, ale dá se to.

 Trail je dnes dobrý a skvěle značený. Nejdřív jdu přes nejvyšší kopce, poté míjím volně přístupnou turistickou chatu. Koukám na vrcholovou knížku, je tu pár záznamů od Čechů. V roce 2018 žádný, jsem tu letos asi první. Poté už jdu parádní stezkou borovicovým lesíkem. Škoda, že mi není tak dobře, abych si to mohl užívat.

Ve 2 h odpoledne po 19 km přicházím do první vesnice, je tu restaurace, internet a chatky. Zůstanu tu a musím se pořádně vyspat a od zítřka začít od znova a snad zase v plné síle. Ještě dodatek, potkávám tu partu Černohorců, kterým vysvětluji svoji cestu. Když vidí jak jsem hubený, tak mi objednávají pití a dávají mi jídlo. Říkají mi Miško :D Připadám si jakoby si že mě udělali domácího mazlíčka :D

Vašek

Fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU

Nebudu vás dlouho napínat. Už jsem zase dobrej, ale trvalo to dlouhých 5 dní, než se mi žaludek dal zase do kupy. Tahle otrava mi dala fakt zabrat. Jsem asi o 5 kilo lehčí, když zasvítí slunko tak je skrz mě vidět, ale všechno ostatní drží a co je nejdůležitější, mám zase chuť pokračovat! Takže zase začínám jet bomby.

V neděli ráno to pořád nebyla žádná sláva, zvládl jsem snídani, ale to bylo jediné jídlo za celý den. Marně jsem vzpomínal jak jsem se ještě před týdnem s chutí přecpával v restauraci. Necítím se a tak dělám jen krátkou, 17 km dlouhou etapu. Krásné výhledy, ale jinak se nic extra neděje. Potkávám jen pár pastevců. Přicházím k horské chatě "Krivi Do" která je poměrně nově postavená a k mému překvapení je otevřená. Žádné informace tu nejsou a tak toho využívám, stejně tu nikdo nikde není. Chata bude fungovat hlavně v sezóně. Všechno je parádně ve dřevě a jsou tu super palandy. Hned jednu zabírám. Ideální místo na odpočinek. Zbytek dne jen polehávám.

Ráno to pořád není úplně ideální, ale cítím, že už to půjde. Hned z rána mě čeká nastoupat 400 výškových metrů na kopec s vysílači - Zekova glava. Celkem makačka hnedka takhle po ránu, když ještě nemám moc energie. Ale výhledy opět stojí za to. Při klesání ještě musím párkrát přejít sněhová pole, ale jinak je tu už sněhu míň. Černá Hora mi přijde zelenější, ty kopečky jsou kouzelný. Člověk tu je úplně sám, žádní turisti a hory kam až oko dohlédne. Klesám asi 300 metrů abych to pak zase nastoupal na kopec Crna glava, odtud pak Klesám k Ursulovačku jezeru. Nedá mi to, totální samota, nikdo nikde a tak dávám první koupačku na naháča. Voda super a nálada se o dost zvedá, už si to zase začínám pomalu užívat.

Trochu zase stoupám a pak jdu delší dobu po vrstevnici, to se dá. Konečně si chvilku nepřipadám jak na horské dráze. Přecházím přes úžasné, rozkvetlé louky a nemůžu se přestat kochat. Stočím to k Šiško jezeru a odtud už zase stoupám. Jdu část Národního parku Biogradska Gora. Ale vlastně se nic nemění, krajina je fantastická celou dobu. Nastoupám asi do 1900 m a pak jdu velký kus po louce čistě jen na směr. Žádná cesta tu není. No a když jsem vylezl nahoru, tak musím zase hned dolů. Jdu přes pastevecké salaše, kde na mě furt stěkají psi a jsem fakt rád, že jsou uvázaní, nevypadají příliš přátelsky.

Jdu kolem jedné salaši a už z dálky na mě mává jeden chlapík. Jdu za ním a hned už mě posazuje a vytahuje rakiju. Ok, otravu jídlem jsem přežil, tak tohle mě nezabije. Sedíme a kecáme. S rodinou tu žijí i v zimě, to fakt nechápu. Mají tu jen dřevěnou boudičku, musí tu být šílená zima. Jsem tu prý první turista letos. Češi tady hodně jezdí na motorkách. Po chvíli mi nabízí sýr a mléko, ale tohle už fakt neriskuju. Začíná se blížit bouřka a tak dopíjím poslední rakiju, loučím se a pádím dál.

 Chci to dotáhnout až do města Mojkovac. Hodně zrychluju a tělo se už začíná probouzet a už mi to konečně zase trochu šlape. Místama i popobíhám a 13 km do města dělám jak nic, bouřce se mi podařilo uniknout. Celkově jsem za den nasekal 44 km a konečně se zase posunul.

Ráno se ještě toulám po městě, stavuju se do lékárny pro probiotika a nějaké léky do rezervy, kdybych měl ještě náhodou někdy problémy. Kupují trochu jídla a snažím se sehnat líh do vařiče, to je celkem nadlidský úkol. Kdybych věděl, že s tím bude takový problém, tak si vůbec vaření neberu. Možná to brzy společně s nesmekama pošlu domů.

Počasí přeje, zase je krásně slunečno a hned z rána musím jako obvykle nastoupat cca 1000 výškových metrů. I do kopce si to užívám, už mi to zase šlape a tělo se vrací do normálu. Opět jdu parádníma horama a kochám se výhledy. Míjím několik vesniček a pastevců a pořád se držím mezi 1600-1800 m n. m.

Projdu okolo kostelíku Ružica a za vesnicí cesta mizí. Značení stále zůstává na kamenech a držím se přibližného směru. Najednou se úplně změní krajina, je to takové obrovské, nekonečné kamenné pole, které je navíc šíleně zvlněné. Jeden kopeček za druhým a to všechno v těžkém, technickém terénu. Musím dávat pozor na každý došlap, zvrtnout kotník by tu bylo velmi jednoduché. Přelézám furt kopečky a regulérně mi z toho hrabe. Kdy tohle skončí? Když už přelezu větší kopec a myslím si, že už bude konec, tak se předemnou objeví další bonus v podobě minimálně dalších 50 kopců. Prokousávám se tím asi 3 hodiny než se konečně dostanu na normální cestu. No, normální, štěrkovou co se navíc sype pod nohama, takže taky žádná hitparáda.

 Blížím se k Národnímu parku Durmitor, trochu klesám a úplně se mění trail. Nádherný les a boží pěšinka, tohle miluju. Můj cíl je Zabojsko jezero, docházím v 18 h po 37 km. Rozhodně tu chci zůstat, protože idylce v podobě koupačky se nedá odolat. Večer rozdělávám ohýnek, hlavně kvůli komárům a taky si na něm vařím polívku. Co víc si člověk může přát ke štěstí :-)

Ráno vycházím o půl 8 a asi za hodinu potkávám týpka s batohem. Oběma nám je hned jasné o koho jde. První člověk, který jde také celou Via Dinaricu, tzv. thru-hiker. Je to týpek z USA-Colorada. Vyrazil už 2.května ze Slovinska, takže se pomalu blíží do cíle. Oba jsme nadšení, protože i já jsem prvni thru-hiker, kterého za ten měsíc potkal. Vymeňujeme si řadu informací, děláme foto, přejeme si hodně štěstí a loučíme se.

V 9 hodin přichází příjemný deštík, opět trochu stoupám a jdu jen lehce prošlápnutou pěšinkou. Jakmile lehce klesnu, tak procházím parádním lesíkem. NP Durmitor mě hodně baví. Mířím k jezeru Zminičko, kde dobírám vodu. Pořád okolo řádí bouřky, ale zatím se mi tomu daří uniknout.

Můj cíl aspoň pro odpoledne je město Žabljak. Sem docházím už v půl čtvrté po 34 km. Zaplouvám do pizzerie a hned si objednávám půl metrovou, rodinou pizzu. Servírka se ještě ujišťuje jestli to myslím vážně. Spustil se slejvák a dopisuju tady u toho  blog, nakoupím zásoby a asi ještě půjdu dál. Na mě je tu moc turistů a tak raději zalezu někam do lesa.

Příště už bych se měl ozvat z Bosny. Mějte se všichni fajn.

Vašek

Fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU

Na konec jsem přes noc ještě zůstal v Žabljaku. Hned ráno jdu nakoupit zásoby na několik dní, protože delší dobu nebude moc civilizace.

Pak už vycházím směr Crno jezero. Hnedka proti sobě potkávám několik partiček starších Čechů. Jak rozeznat Čecha od ostatních turistů je většinou dost jednoduché. Čech jde na těžko, s plnou polní, dost často má maskáčové oblečení a batoh značky Gema.

Hned kousek za městem už vstupuji do parádního lesa. Za chviličku dojdu k Černému jezeru, pohled je dechberoucí. Zasněžené vrcholky hor za jezerem se zrcadlí na hladině. Dělám tu pár fotek a radši mizím, je tu na mě až moc turistů. Jakmile vyrazím po stezce dál, tak už jen narazím na 2 páry. Ostatní turisté dál než k jezeru nedojdou, však to jsou skoro 3 km!

Pokračuji lesem podél potoka kolem menšího jezírka a potom začnu pomale stoupat. Můj cíl je kopec Planinica (2330 m n. m.), kolem 1 800 metrů už se objevuje první sněhové pole u kterého dost dlouho přemýšlím kudma přesně jít. Na konec to klapne a pokračuji dál. Po chvíli už sahám do batohu pro nesmeky, navíc se zase začíná blížit bouřka, snad to stihnu. Přes několik dalších sněhových polí se kolem 13 h dostávám na vrchol, trochu poprchává ale v klidu si tu dávám svačinu. Podle vrcholové knížky tu už 3 dny nikdo nebyl. Dělám pár fotek a valím dál.

Hned z vrcholu mě čeká 600 výškových metrů dolů, ale pěkně strmých. Včera navíc dost pršelo a cesta je bahnitá a kameny kloužou, je to hodně o hubu. Není to chodecká pasáž jako spíš lezecká, místama se přidržuji skal. Asi v polovině sestupu mi uklouzne noha a padám asi 3 metry než se zastavím. Uffff, jsem celej, odnesla to jen odřená noha a ruka. Dál sestupuji ještě opatrněji a musím říct, že se mi pěkně rozklepaly kolena. Na Via Dinarice se prostě člověk nikdy nenudí. Cesty tu nejsou nic, na co jsme zvyklí u nás. Asi po hodině a půl sestoupím k Škrčko jezeru.

Odtud pokračuje další brutální sestup po skalách, do toho začíná pršet. Dostávám se pod parádní vodopád, ale foťák mám schovaný a tak ho fotím jen na telefon.

Trail dál pokračuje lesem a čím jsem níž, tím je to větší prales. Metrové kapradiny, nádherné, staré stromy a i když je trail dost rozbahněný, tak si to dost užívám. Hory a výhledy zbožňuju, ale když je úžasný, zarostlý les a v něm jen uzounká prošlápnutá cestička, tak to miluju. V tomhle bych klidně šel dalších 500 kilometrů. Jdu podél potoka, jednou brodím a pak pokračuji po cestičce, která taky spíš připomíná potok jak po ní valí voda. Od rána jsem nepotkal jedinýho turistu a to jsem v dost navštěvovaným národním parku. Trail se furt mění, místama jdu v metrových kopřivách. Nohy mám obouchaný doslova do krve.

Přicházím k Sušičko jezeru. Jsou tu dvě cesty, tak jdu tou rovně, pořád po značkách a najednou cesta mizí v jezeru. Celkem se bavím představou jak jdu po krk ve vodě přes jezero po trailu :D. Vracím se a jezero obcházím druhou cestou. Aspoň je vidět jak tu musí být v létě málo vody.

U jezera je horská chata, je ale zamčená, takže to můj nocleh neřeší. Ne že bych nemohl spát pod tarpem, ale furt prší a v lese všude valí voda, takže je problém najít vhodné místo. Koukám do mapy a asi 6 km od jezera je vesnice Nedajno, tak tam zkusím dojít a uvidím. Déšť neustává, spíš zesiluje, takže přes kraťasy nahazuju nepromok. gatě a nazouvám nepromok. ponožky a valím to dál. Po serpentinách stoupám asi 400 výškových metrů. Když už dojdu k vesnici, tak konečně přestává pršet. Ve vesnici vidím z dálky nějakou ceduli, je to Staropramen! Když jdu kolem tak už na mě mává paní a vcucává mě to dovnitř. Český pivo a domácí jídlo, tomu se těžko odolává. Paní je velmi ochotná a je nadšená z toho, že jdu Via Dinaricu, prý jsem letos první kdo jde kolem. Domlouváme se na večeři, nejdříve mi připraví výbornou zeleninovou polívku a pak ještě brambory s domácím sýrem a salátem. Všechno samozřejmě spláchnu pivkem. Perfektní. Na konec tu i zůstávám přes noc.

Ráno je jako vždy jasná obloha. Paní domácí mi připravuje domácí koblihy s marmeládou, medem a samozřejmě nesmí chybět domácí sýr a ještě mozarella. Tyhle místní "podnikatele" budu moc rád podporovat. Loučím se a šlapu dál, hned za vesnicí mě značení odvádí mimo cestu a trasu kterou mám v telefonu. Vypadá to, že tu vyznačili novou část, aby člověk nemusel po asfaltu. Jdu tedy po značkách přes rozsáhlé louky a celkem si to užívám, i když tu není cesta a tráva je mokrá od deště a pěkně mi čvachtá v botech.

Asi po hodině a půl se zase napojuji na trasu co mám v telefonu. Jdu po asfaltu přes pár vesnic a pak mě cesta odvádí do lesa. Mířím k přehradě Piva - jedna z největších přehrad v Evropě. Když dojdu ke kaňonu, tak jsem ohromen, z vrchu to je obrovská propast, takový evropský Grand Canyon. Čeká mě zase sestoupit dost strmých 600 výškových metrů až dolů k hrázi. Po cca hodince jsem už dole.

Přehrada je nekonečná, táhne se několik KILOMETRŮ. Jako je to poslední dobou zvykem, tak se zase ozývají hromy, bouřka je zase tu. Takhle je to furt, zajímalo by mě kdy konečně nebude pršet. Oblíkám nepromok. věci a pokračuju dál. Musím přehradu obejít z druhé strany. Najednou procházím několika neosvětlenými tunely zařiznutými ve skalách. Znáte ten pojem světlo na konci tunelu? Tak tady se to stává realitou. Dost divný pocit, přisvicuji si aspoň telefonem a mířím k světlu na konci. Ještě že tu moc nejezdí auta. Asi půl hodiny jdu podél přehrady a pak už stoupám přes vesnici Mratinje.

Chtěl bych ještě zvládnout dojít k Trnovačku jezeru, ale čeká mě nastoupat šílených 1450 výškových metrů. Bouřka furt řádí a tak není moc dobrý v tomhle počasí lízt někam nahoru. Asi po dalších 3 km se ve slejváku zastavuji u jednoho domu a zkouším se zeptat na nocleh. Starší pár už v důchodu si mě berou hned dovnitř. Tradičně nejdřív přichází na řadu rakija a další pokračování k jezeru mi je ihned zamítnuto. Pán je velký sportovní fanda a tak koukáme na French open, super, aspoň se dozvídám jak si vedou Češi. Probíráme všechno možný, rodinu, práci, sport a je celkem sranda. Prý se musím naučit pořádně srbsky a příště přijet i s přítelkyní. Ráno chci dokončit výstup k jezeru a už bych měl překročit hranice a vstoupit do Bosny a NP Sutjeska.

Ráno celkem zaspím a budím se až o půl 9. Tělo to asi potřebovalo. Dáváme kafe a loučím se a vyrážím. Čeká mě nastoupat cca 1250 výškových metrů. Ze začátku to jde, stoupám pěkným trailem skrz parádní les. Od 1700 metrů se už objevují první sněhová pole. Chci to dnes zkusit bez nesmeků abych se ujistil, že už je nebudu potřebovat a můžu je poslat domů. Nejdříve v pohodě přecházím, místama po sněhu a občas po suťových polích. Pak ale dojdu k extra prudkému sněhovému poli, tady bych měl problém i s nesmekama. Chvíli koukám a vymýšlím jinou alternativu. Beru to po skále vedle, když se přes ní dostanu, tak bych se měl napojit na cestu za sněhovým polem. Chce to trochu opatrnosti a vzručnosti a za chvíli se mi daří skálu přelézt. Dál pokračuji občas po sněhu, ale už se to dá, stoupání už není tak prudké. Za to je ale nekonečné, asi po 3 hodinách stoupání se konečně dostávám do sedla ve 2150 m n. m. Ještě mám možnost odbočit na vrchol Maglič, který je nejvyšší horou Bosny s výškou něco přes 2300, ale to nehodlám riskovat. Sněhu je pořád dost, jsem tu sám, nikdo nikde, tak radši volím klesání k Trnovačku jezeru.

Celkem technickou, kamenitou cestou prudce klesám o 650 výškových metrů až k krásnému jezeru. Tady mě překvapuje, že je tu dost lidí. Dávám se do řeči s pánem co tu má kiosek. Říká mi, že semka hlavně chodí Bosňáci, kteří cca 5 km odtud zaparkují auto. Dávám tu pivko a pán mi dává zdarma ňáké jídlo na cestu. Další pán co je tu na výletě se semnou taky dává do řeči, zajímá ho jaké to je, jít celou Via Dinaricu. Ten mi pro změnu dává sendvič, bezva, to se vždycky hodí. Je docela zajímavé sledovat jak se rozvinuly mé jazykové schopnosti. Naučil jsem se používat jakousi směs Čechoslovensko-srbštiny a celkem si se všema rozumím. Loučím se a valím dál.

 Jdu parádním trailem, lehce klesám a pak zase stoupám a opouštím Černou Horu, teď už mě bude čekat Bosna. Jdu přes Prijevor kde vidím ty zaparkovaná auta.

Pokračuji přes rozhlednu a pak dlouho klesám suprovým lesním trailem přes rezervaci Peručica, tady je údajně nejvíc medvedů. Les se s nadmořskou výškou neustále mění a časté polomy z toho všeho dělají celkem zábavu.

Klesám o 950 výškových metrů, spíš to běžím než jdu. Vynořuji se u hlavní silnice po které pak musím kus jít a poprvé na trailu vidím značky upozorňující na minová pole.

Po chvíli zase odbočuji do lesa. Mířím k jezeru Dorje Bare, podle rozcestníku 4 hodiny chůze. Je 17 h, ok, jdu do toho. Mým tempem bych tam měl za 2 hodiny být. Musím nastoupat zase 800 výškových metrů, jakoby toho bylo dneska málo. Cesta se hodně mění, místama jdu po pás v trávě, pak bezva cesta lesem, přelízání potoků, člověk se fakt nenudí. Asi po hodině se vynořím z lesa a nad malými stromky vyčnívají obrovské, staré borovice. Musí mít průměr kmene minimálně 2 metry. Úžasný.

 Dál zase stoupám lesem a v 19 h jsem už u jezera. Spím pod širákem, dnes zázrakem nepřišla bouřka a je úplně jasná obloha, kochám se pohledem na noční oblohu. V dáli se blýská, v Černé hoře bouřka je.

Ráno jdu přes menší jezero a pak zase klasicky stoupám až na Uglješin vrch (1859 m n. m.), odtud je parádní výhled na okolní masivy.

Pak zase klesám a začíná peklo, které mě čeká skoro celý zbytek dne. Cesty i značení mizí, prokousávám se po pás v mokré trávě, bez navigace bych vůbec nevěděl kam jít. Sem tam jdu různými keři nebo borůvčím, nohy mám opět domlácený do krve. Přes planinu stoupám na Zelengoru, cesta žádná, jdu prostě na směr a mám toho plný brejle. Asi po hodině a půl se konečně vyškrábu až na vrchol (2019 m n. m.).

Při sestupu se konečně objevuje cesta a značení, ovšem ne na dlouho. Od rána šíleně řádí komáři. Čekal jsem, že jich bude dost, ale že se do mě ty krvelačný svině budou pouštět i tak vysoko jsem fakt nečekal. Cesta opět mizí a všechno vrcholí tím, když se musím po pás prokousávat kopřivama. Jsem celý popálený a nohy mám v jednom ohni. Poprvé na cestě pořádně nadávám.

Opět takovou cestou necestou stoupám na Stirinsko jezero. Tady je rozcestník na město Kalinovik, ukazuje ale úplně jinam než co mi ukazuje GPS. No nic, zkusím to po značkách a budu věřit rozcestníku. Chyba! Po hodině totálně ztrácím cestu a dostávám se do dvouhodinového bludného kruhu. Jsem v jakési dolině a zpět na trail se dostanu jedině tak, že přelezu několik šílených, skalnatých hřebenů. Do toho navíc klasicky přichází bouřka. Nejdřív přelezu jeden hřeben a pak se předemnou objeví šílený kamenný pole s obrovskýma šutrama. Ty jsou navíc pěkně ostrý a rozřezávají mi boty. 2 hodiny se tímhle zoufale prokousávám než se konečně dostanu zpět na trail. No nic, do Kalinoviku už to nedám, ale zkusím z toho vyždímat co to půjde. Přelízám ještě jedno sedlo a pak mě čeká dlouhé klesání.

 Dávám se do běhu, běžím v kuse asi hodinu a za deště to dotahuji až do vesnice. Jelašča, kousek od Kalinoviku. Tady mě do očí hned praští Planinarski Dom s nápisem Via Dinarica. Je to za plotem a tak hned hledám komu to patří. Pán se zrovna vrací s krávama a hned mě pouští do chaty. Jsem z toho nadšený, vše je parádně vybaveno, je tu asi 10 postelí. Všude jsou staré věci, jako rádia, dřevěné soudky atd. Je tu i hromada průvodců Via Dinarica a časopisů o stezce. Paní domácí mi připravuje večeři a dávám i sprchu. Tohle si Bosna za ten dnešek částečně vylepšila. Ráno se dlouze bavím s domácíma, Drago Lalovič celou chatu postavil a snaží se o podporu Via Dinarici v Bosně. Zjišťujeme, že se známe s několika lidmi, kteří Via Dinaricu šli. Lenko a Katarino ze Slovenska, jestli to čtete, tak vás všichni zdraví :-). Rodinka si hned lajkují mé stránky aby mě mohli sledovat. Super společnost. Ještě dopisuju blog a natahuju fotky a vyrážím do města Kalinovik kde se chci někde připojit na net a nahrát blog, doplnit zásoby a poštou poslat domů už nějaké zimní vybavení.

Trochu víc jsem se rozepsal, ale událo se toho hodně a chtěl jsem se o to vše s vámi podělit.

Mějte se všichni fajn a užívejte léta. Vašek

Fotky ve větším rozlišení jako obvykle TADY.

Připadá mi že to bylo nejmíň 500km protože tolik parády jsem už dlouho neviděl! Všichni mi říkali, že nejlepší jsou White Mountain v New Hampshire (minulý díl blogu), ale mě přijde, že to graduje. Však to vidíte na fotkách!

Tentokrát budou zápisky kratší, protože mi dochází čas… kromě toho že mě trochu přibrzdila bolavá kolena jsem navíc zjistil, že i takový plánovač jako já se může splést… Prohodil jsem vzdálenosti dvou kempů a tak jsem měl v plánu o 20mil míň. To není dobrý. Zvlášť když už tak to vycházelo na 160km na poslední 4dny pod Mt. Katahdin, kde je na vrcholu oficiální konec AT. Takže to teď bude pěkných 48km na den…

Městečko Monson v Maine - ano překročil jsem poslední hranici!) - je poslední zastávkou a možností užít si atmosféru trailového městečka.

Díky chybě v plánování jsem chtěl jen po poledni zastavit, nakoupit a najíst se, ale třiceti stupňové vedro mě připoutalo k místnímu jezírku. Nakonec jsem se rozhodl zůstat. Během večera bych ušel jen pár mil a byl bych z vedra na kaši… Lepší bude si odpočinout, nabrat síly a vyrazit brzy ráno.

Chtěl jsem napsat i blog, ale to bych se nesměl ubytovat v hostelu přímo u jezera a nad barem, kde dnes hraje živá muzika. Poslední trailové městečko! Přepadla mě trochu melancholie, že už to pomalu končí a tak jsem v baru chvilku poseděl… pořádný příspěvek napíšu až v Bostonu za pár dní, až budu čekat na letišti :-)

Jistý ale je, že všechno v týhle etapě gradovalo - jak krása, tak únava (jednou jsem po pauze vyrazil zpátky na jih…) i bolest kolen (to když máte za týden tři dny kdy převýšení je přes 2500m nahoru a 2500m dolů za den…) ale i neuvěřitelná setkání. A kousavej hmyz. Vystačil bych si jen s komárama… Black flies jsem vůbec nepotřeboval zažít…

Taky jsem se vypravil hledat opravdickýho Batmana a zjistil jsem že všechny ty kilometry se konečně pozitivně podepsaly na mých nohách a konečně se mi zvětšily lýtka - Když si na maximum utáhnu návleky velikost S, tak už mi nesjíždí tak jako dřív!

Posledních pět dní na trailu! 4dny přes Hundred mile wildernes a pak vrcholový den na Mt. Katahdin. Je to bez rezervy. Odpoledne už musím stopovat do civilizace jinak nestihnu let…

Držte mi palce, slibuju že psaní doženu až bude hotovo :-) Petr K

Mnohem víc fotek a ve větším rozlišení najdete na našem Facebooku

Na konec jsem si ve městě Kalinovik udělal zero day a myslím, že to byla správná volba. V klidu jsem se v restauraci najedl, dopsal blog, skočil na poštu,poslal zimní vybavení domů a taky si nakoupil zásoby. Zbytek dne už jsem se jen válel a regeneroval.

Ráno jsem vyrazil směrem na vesnici Vlaholje. Tady hned musím přelézt plot z ostnatých drátů. Ano, tudy skutečně vede trail. Přes vesnici stoupám do kopce, když se za mnou najednou zjeví pes-husky. Nejdřív si myslím, že někde bude pastevec kterému patří, ale pes jde furt suverénně semnou. Ok, tak mám asi nového parťáka.

Stoupáme přes několik vrchů cca 650 výškových metrů a přecházíme vrch Lukavac. Pod ním se v potoku psí parťák chladí. Je celkem vedro, ale za námi už zase tradičně řadí bouřka. Musíme valit dál. To co jsme nastoupali zase scházíme dolů skrz pěkný lesík. Celou cestu stále lemují cedule s upozorněním na minová pole. Když dávám pauzu na jídlo, tak krmím i psa. Fakt nevím co s ním. Nemá ani obojek. Kráčí se mnou už asi 6 hodin, když  v protisměru potkávám mladý německý pár, který jde část Via Dinarici. Vysvětluji jim situaci se psem a navrhuji jim, že by ho mohli vzít do té vesnice, kde se ke mě přidal. Když se loučíme, tak se k nim pes sám od sebe připojí. Takhle to bude lepší, byl by pro mě moc velkou komplikací. Bylo ale fajn aspoň chvíli s někým jít. Jinak tu jsem v horách pořád sám.

Procházím vesnicí Ljuta a pak mě zase čeká nastoupat cca 700 výškových metrů. Bouřka už mě dohnala a tak pokračuji v dešti. Cesta je hodně rozbahněná a tak mám co dělat abych se vyškrábal nahoru. Místy po kotníky zaplouvám do bahna. Někde mi treková hůl zajede i metr hluboko. Přes vrch pak začnu zase klesat a jdu parádním lesem jak u nás v Jizerkách, podél potůčku k jezeru, které tu není - je vyschlé.

 Pak už jdu jen kousek po silnici do vesničky Tušila. Tady je planinarski dom a dokonce tu stojí i auto. Hnedka klepu na dveře a pán mě bere dovnitř. Za 7,5 eura tu můžu v klidu přespat. Dávám si tradiční zdejší jídlo podobné našim koblihám a domácí sýr. Splachuju to dvěma sarajevskýma pivkama.

Ráno si dávám vaječnou omeletu, to je tady vrchol vegetariánské kuchyně. Sice jsou to bílkoviny, ale vajíčka, sýry a jejich chleba už mi tu lezou krkem, protože tohle mám k jídlu furt. Kdybych jedl maso, tak by se to tu dalo, ale ve všech kolibách pro mě mají prostě jen sýr a chleba. Hnedka z rána mě klasicky čeká výstup, 750 výškových metrů na kopec Vito (1960 m n. m.) Po cestě se dávám do řeči s pastevcem a tak jdu chvíli ve stádě s jeho ovcemi. Čeká mě pěkně ostrý stoupání a celkem mě to vycucává. Za 2 hoďky už ale stojím na vrcholku a pokračuji dál po hřebeni ostrým jako břitva. Paráda dokud nezačnu sestupovat. Z každodenních bouřek je cesta pěkně rozbahněná a kameny moc hezky kloužou. Teď zase 800 výškových metrů dolů.

Přes vesnici Ozimine jdu pak pár km po silnici a zase lehce stoupám a odbočuji do lesa. Přelézám totálně rozpadlý most u kterého jsou chatičky na přespání. Většina z nich je zamčená. Tohle nechápu, naprostá většina chat po cestě jsou zamčené. Chápal bych to pokud by se tu hrnuly davy turistů, ale tady prostě nikdo nechodí a když se tu občas zjeví někdo jako já, tak by byl určitě rád za střechu nad hlavou a rozhodně by tu nic neničil.

Rozbahněnou lesní stezkou pokračuji zase dál, dokud nevylezu z lesa a pak jdu chvíli po skalnatém hřebeni s parádním výhledem na kaňon pode mnou. Po této cestě přicházím až do vesnice Lukomir, v letní baště tu dávám u paní pivko. Zase se blíží déšť. No nic, oblíkám nepromok. věci a pokračuji dál. Mířím k Blatačko jezeru, za mnou jsou černá mračna a lítají blesky. Snažím se tomu utéct a tentokrát mám štěstí a bouřka se mi vyhýbá. Chvílemi svítí i slunko a objevuje se duha. Nakonec to balím pár km za jezerem v pěkném lesíku, kde stavím tarp.

Hned z rána pokračuji kousek po hřebeni, slyším pastevce a vidím obří psisko jak se ke mě rozbíhá. Hned beru do ruky šutry, tohle na ty bestie zabírá. Naznačím hod a už je jak beránek. Dál mizím v lesíku a totálně ztrácím trail i značení. Chvíli se prodírám těžko prostupnou džunglí a zase nadávám. Bosna je zatím co se týče cest a značení jednoznačně nejhorší. Hory i lesy tu mají parádní, ale trocha údržby by neškodila. Na konec se vynořím na parádní skalní vyhlídce a zase to tý proklatý Bosně promíjím. Tohle je bomba. Pode mnou je obrovský, asi 700 metrů hluboký kaňon řeky Rakitnica. Zamnou krásný hřeben přes který jsem šel včera a přede mnou už výhled na Prenjské hory. Chvíli se tu jen tak kochám. Jsou chvíle, kdy tenhle trail nenávidím, pak ale přijdu na takovýhle místo a zase ho miluju.

Z 1300 výškových metrů sestupuji až úplně dolů k řece na 350 m. Předtím ale ještě jdu dost výživný trail, nejdříve brutálně zarostlou lesní stezkou a pak po skalnatým hřebeni, kde jsou místama ukotvená pomocná lana. Pak už ostře sestupuji až k řece. Když jsem najednou takhle dole, tak je pořádné vedro a dusno. U naprosto průzračné řeky dávám osvěžující koupačku, tomu se nedalo odolat. Chvíli tu jen tak polehávám.

Dál pokračuji kupodivu fajn lesní stezkou dokud nesejdu až k řece Neretva, tady přecházím po mostě na druhou stranu a čeká mě táhlé stoupání pořád jen po asfaltu a hned poté klesání k Boračko jezeru. Už mi došlo jídlo a k mému údivu tu hned objevuji obchůdek. Výběr klasicky nic moc, ale aspoň něco. Jezero je jinak parádní, břeh lemují dřevěná mola, jsou tu kempy, ubytování. Já se snažím najít restauraci, kde budou mít nějaký vegetariánský jídlo. První nic, zkouším další a tady mi nabízí šopský salát a hranolky. Bomba, to se zase předvedli. Energie tak na půl hodiny chůze. No nic, beru to, nic lepšího tu stejně nenajdu. Dnes je celý den jasno, po delší době žádná bouřka a tak toho chci využít. Pokračuji dál. Hned za jezerem mizí cesta v metrových kopřivách. Je tu ještě jedna alternativa, totálně zarostlá džungle vedle. Volím variantu nechat se zbičovat větvema místo kopřivama. Tohle se fakt už nedá, sotva se tím protahuju a klasicky nadávám. Po chvíli se konečně dostávám na cestu a objevuje se dokonce značka. Musím celý jezero dlouze obkroužit a nastoupat zase 800 výškových metrů.

Cesta je prašná, kamenitá a hlavně nekonečná. Musím ujít ještě 15 km, abych došel do vesničky Rujiště, kde je planinarski dom. Už se začíná stmívat a já furt šlapu, je to nekonečný. Na konec za úplné tmy ve 22h přicházím do vesnice. Nasekal jsem bláznivých 52 km, 2300 m stoupání, 2600 m klesání. Zase jsem spojil 2 etapy do jednoho dne. Nohy mám úplně na šrot a mám pocit, že mi každou chvíli upadnou. V planinarskym domě naštěstí jsou a berou mě dovnitř. Asi hodinu a půl ležím na posteli jak mrtvola, okamžitě usínám. Až pak se jdu teprve kolem půlnoci najíst. V noci ale nemůžu vůbec spát. Nevím čím to je, ale celkově na tomhle trailu mám problémy se spaním. Moc toho nenaspím, tím pádem málo regenerace a do toho je to ještě dost velká bída s jídlem. To jsou vražedný kombinace.

Ráno se dávám trochu do provozu až kolem 9 h. Zjišťuji, že mi na noze vyskočila parádní vyrážka, musel jsem se včera v tom neprostupným křoví otřít o něco jedovatýho. Bezva. K snídani mám zase vaječnou omeletu. Po týhle cestě budu sýr a vajíčka nenávidět. Až kolem 11 h jsem schopný začít trochu fungovat. Včera jsem se absolutně oddělal. Takhle to dál nepůjde. Musím vymyslet nový plán a hlavně trochu zvolnit, jinak bude zbytek trailu spíš utrpení. Dělat každý den převýšení 2500 a 40 km, bídně jíst a nespat prostě nejde vydržet. Však je to jedno jestli do cíle dojdu o týden později, hlavně si to užít a zůstat celej.

Hned z rána musím klasicky nastoupat 900 výškových metrů. To přesně potřebuji, když mám nohy furt na kašu. No nic, půjdu na pohodu, hlemýždím tempem. Lesíkem stoupám po fajn trailu, který je i dobře značený. Prenjské hory mají být jedno z nejatraktivnějších míst v Bosně. Procházím okolo zamčené chaty, kde pomocí kýblu nabírám vodu ze studny. Je tu sucho. Dál stoupám po obrovské vápencové planině směrem ke kopci Zelena glava (2115 m n. m.), přecházím tu ještě pár sněhových polí a stoupám do sedla ve výšce 1900 m. Odtud je fantastický výhled. Na Zelenou glavu rozhodně nepolezu. Je to asi výstup na hodinu, celkem dost náročný, spíš lezecký a vůbec na to nemám energii. Navíc, opět se blíží déšť. Na druhé straně je sněhu ještě víc, sestupuji pomalu dolů a pak už začne pršet. Jedné věci v těhle horách nerozumím. Když jsou tak atraktivní, kde jsou turisti? Zase jsem nepotkal jedinýho živáčka, ostatně takhle to je celou dobu co jsem na trailu. Přicházím k chatě Vrutak, je klasicky zamčená, ale když ji obejdu, tak zjistím, že někdo nechal otevřený okno. Paráda, hned se protahuju dovnitř. Vevnitř je to pecka, sedačka, kamna, vybavení na vaření a nahoře super spaní. Zapisuju se do knihy, naposled tu byl někdo před 2 týdny. Sice jsem ušel jen 19 km, ale je mi to jedno. Zítra dojdu do města Jablanice, kde si dám oraz, dopíšu blog a možná se zajedu mrknout do města Mostar na ten jejich slavný most. Večer ještě dělám dřevo a zatápím v kamnech. Je tu i kafe, tak si uvařím hrnek a v klídku dopisuju blog. Tohle by šlo...

Hnedka z rána potkávám holandský pár. Jdou část bosenské Via Dinarici. Holčina mě hned poznává, viděla mé fotky na internetu. Asi čtvrt hoďky kecáme, vyměňujeme si info o vodě, chatách atd. Od rána je takový aprílový počasí. Chvíli prší, vyleze sluníčko a za chvíli zase prší, do toho se ozývají i hromy. Kousek klesnu a pak už se zase drápu nahoru po nekonečném kamenném poli. Objevím se u mrtvého, shořelého lesa, přes který se prokousávám po skalách nahoru, spíš zase lezecká pasáž. Když vylezu nahoru, je tu celkem fajn shelter. Hlavně ale zjišťuji, že se sem dalo dostat mnohem snadněji. Snažím se ale držet přesné trasy podle GPS, tak většinou žádné alternativy nevymýšlím. Odtud zase ještě stoupám po kamenném poli do 1800 m n. m. Poté začínám lehce klesat ale po cestě která je opět o hubu. Kluzké kameny, bahno, do toho zase prší. Klesání je čím dál ostřejší, musím seběhnout 1450 výškových metrů. Místama dost exponované úseky, kde jsou i pomocná lana. Koleno i achilovka mi při tomhle sestupu dávají vědět, že je toho na ně moc. Místy běžím, když je pěkný trail v lese, tak mi to nedá a musím si to seběhnout. Vynořuji se ve vesnici Ravna, kde chvíli hledám kudy dál. Za chvíli mě už paní navádí. Mizím v lese, kde hodně rychle ztrácím cestu a značení. Zase nadávám, místy se zase prodírám džunglí, ale na konec to do města Jablanice docvaknu. 20 km mi trvalo něco přes 8 hodin. V tomhle terénu to prostě rychleji nejde. Našel jsem levný penzion a rozhoduji se tu zůstat 2 noci. Hned zahajuji dojídání. Na má trčící žebra není pěkný pohled. Zítra si udělám výlet do Mostaru a zase povalím dál.

Když to dobře půjde, tak bych se měl příště ozvat už z Chorvatska.

Vašek

Fotky ve větším rozlišení TADY

Minule jsem nestihl skoro nic, jen pár fotek. A to mě docela žere, takhle na závěr to ošidit… Takže ještě jednou a pořádně!

Gorham by byla skvělá zastávka (Hostel ve stodole, vyprané prádlo, restaurace přes silnici, atd.) kdybych neměl trable s americkým mobilem a stopem do Walmartu pro zásoby… z trailu je stop hračka, ale pak v rámci města 6km do Walmartu… trvá mi to skoro hodinu. Zastavuje mi starší paní, to se většinou nestává, a má plnou pusu vaty. Jako fakt plnou, čouhá ven. OK, to se vysvětlí. Ptám se jestli mě hodí do Walmartu. Jen kývne hlavou a mlčky vyrážíme. Hlavně že jedu. Paní nakonec vatu vytahuje, utrousí ztuhle “opevafe felifti” (jakože operace čelisti) aby vysvětlila situaci, pokusí se o úsměv a zase se cpe vatou. Obdivuju a děkuju že i v takovýhle situaci mě naložila, ale mám co dělat abych se nesmál:-)

Walmart je největší řetězec obřích obchoďáků kde mají všechno od jídla, léků, elektroniky, zahradnictví až po drogerii a autodoplňky. Skoro bych řekl, že za celý život nemusíte do jiného obchodu, pokud máte Walmart v okolí. Nejnižší cena i kvalita, vrchol konzumu a šance potkat ty nejdivnější individua!

Kromě zásob potřebuju i nový mobil. Přestal mi fungovat display. Nejde koupit jen mobil a hodit do něho vlastní simku… S tím mají v Americe problém. Většinou si musíte koupit i nový servis (Sim, číslo a tarif). Naštěstí je to fakt levné, takže docela průměrný smartphone mě stojí 800 Kč a neomezené volání a 6GB dat dalších 600Kč. Do konce trailu zbývá sice jen pár dní, ale potřebuju být ve spojení se svýma holkama doma a s klukama v obchodě kdyby něco hořelo, tak to prostě překousnu.

Jen jsem nepočítal s tím, že aktivace telefonu a tarifu mi zabere 4hodiny… mobil má prázdnou baterku a trvá hodinu nabíjení než ho můžu zapnout. Pro aktivaci potřebuju WiFi a ta neustále padá… Do toho se kolem mě pořád shlukují bezva individua… Jsem rád když ve tři odpoledne konečně stojím na stopu ven z města. Tohle byla regulérní noční můra a celej den v háji.

Na trail vyrážím po čtvrté odpoledne. Musím fakt zabrat. Asi po hodině narážím na bandu dobrovolníků co likviduje polom, aby byl trail průchozí. Super. Tohle je neuvěřitelný - jeden z chlapíků sundává helmu a říká “tebe znám”. No jasně! Hawk. Mluvili jsme spolu před dvěma týdny v Manchesteru. Šel trail před pár lety a bezvadně mě namotivoval a vyradil do další sekce. Dělá pro lesy a o víkendech udržuje trail. Vede grupu mladých a učí je co a jak. Jsme ve Wildernes (nejvíc chráněné oblasti divočiny), takže žádné motorovky. Všechno jen pily a sekery. Těžká práce. Tyhle lidi obdivuju.

Bohužel mi říká že od loňského podzimu jsou dál obrovské oblasti polomů… a je to tak. Naštěstí jsem z pozdního startu tak napumpovaný adrenalinem že i přes obrovské stromy nebo po kolenou pod nima zvládám do noci 20km. Parkuju v shelteru už za tmy. Ráno mě budí parádní výhled. Páni, tady bych chtěl mít chatu.

Valím to dál a hned ráno překračuji hranici do posledního státu - Maine, here I go! Následují naprosto parádní kopce Mahoosuc Range. Tady se mi líbí. Všichni říkali, že nejlepší je New Hampshire a White Mountains, ale mě se asi nejvíc líbí tady. Ta zelená je super.

Za hřebenem následuje vyhlášený úsek Mahoosuc Notch - hluboká strž mezi dvěma kopci vyplněná obrovským kamením a trail se tím skoro dva kilometry proplétá. Všichni straší, že se musí často plazit pasážema pod kamením a táhnout batoh za sebou. Uvidíme. Půlku strže mám zaplněnou sněhem a ledem a s Microspikes na nohách je to docela zábava. Jen dávat bacha abych se někde nepropadl sněhem fakt hluboko mezi kamení… druhá půlka už je na suchu a batoh nakonec sundávám jen jednou abych se protáhl po břiše dírou mezi kamením. Takovej velkej překážkovej park.

Ještě další kopce Old Speck a Baldpate jsou boží - žulové plotny na vrcholu jako někde v Yosemitech - ale pak začíná zničující horská dráha v lesích. Hrozná stoupání a klesání, špatný trail, bez výhledů a do toho strašné vedro, komáři a co je horší i Black flies. To jsou naše muchničky. Repelent je moc neznervózňuje, jsou jich oblaka a kousnutí fakt bolí… Lezou do očí, člověk je vdechuje. Jedinej oddech je na vrcholu kopce když fouká.

Postup je pomalý, kolena bolí a šlapu pozdě do noci abych udělal potřebné kilometry (šlapu 14hodin abych udělal 42km). Jsem totálně unavený. Vedro, komáři, převýšení, krize. Je to tak špatné že z polední pauzy v shelteru vyrážím “dál” zpátky kudy jsem přišel… Poznávám to až u vody po 300m. O pár hodin později v prudkém stoupání skalama zase na konci jedné skalní římsy nevidím jiný postup dál než svislý lezecký výšvih spárou, pár metrů nahoru. Nemůžu tomu uvěřit a zajímá mě jak to tady udělají ostatní… Mě lezení baví a spáry umím, tak mě to je jedno. Když se nahoře přehoupnu přes hranu, tak je ani ne dva metry vlevo odemně ocelové zábradlí?? Jako proč?? Naženou člověka do regulérního lezení a pak nahoru a ještě úplně bokem dají zábradlí?? Aha, pod zábradlím jsou normálně ve stěně kramle. Prostě žebřík… Byl jsem tak mimo že jsem to přehlídl… ne 5 metrů bokem, ale ani ne dva metry od místa kde jsem to vylezl spárou… Je jasný že jsem unavenej. Už za tmy se mi aspoň na chvíli otevírá krásný výhled na jezera. Těším se na zítra až to uvidím za světla. Ve 22h se “hroutím” na noc v shelteru. Dneska to bylo těžký (nakonec přes 2800m nahoru a stejný číslo dolů…)

Ráno jsem kupodivu docela svěží a nejspíš výhled na kratší a snazší den zakončený ve městě mě nabíjí další energií. Bylo to sice po rovině, ale pohoda bych tomu úplně neříkal... tohle škobrtání po kořenech na rychlosti nepřidá:-)

U silnice do Rangley jsem po 29km už ve tři odpoledne. Info cedule na trailheadu je ozdobená plechovkama Coly, tak si jednu dávám a uháním stopovat.

Moc se nedaří. Samí víkenďáci s obytňákama a loděma na přívěsech. Ty nesvezou. Po 30minutách mě nakládá holka - servírka z restaurace v Rangley. Je nadšená. Jsem prý první NOBO (North Bounder - AT hiker co jde celý trail směrem na sever) tenhle rok. Jedu s ní až do restaurace. Řeší se mi tím problém kde budu jíst :-) Na parkovišti u restaurace huláká na celý kolo, že vyhrála, že přivezla do města prvního northboundra a místní tleskají a mají radost! To jsem nečekal. Málokde mají zarostlý, špinavý smraďochy takhle v oblibě. A tímhle svezením začal řetěz setkání, který by ani pro film jen tak někdo nevymyslel…

V restauraci si to užívám. Cpu se, volám domů. Potom potřebuju přes ulici do outdoorové prodejny pro repelent a síťku na hlavu, abych nevdechoval ten otravnej hmyz…  asi po hodině přichází krásná, mladá černoška a ptá se, jestli už vím, kde budu dnes spát??? Jsem trochu rozhozenej - je to pozvánka nebo prostě jen obyčejná otázka? :-) říkám že ideálně tady ve městě a v posteli. Dává mi vizitku hostelu kam jsem stejně plánoval jít a že to je nejlepší místo, ať jim zavolám. Ok. Dík. Volám jim, ale je tam záznamník a vzkazu nerozumím. Ne že bych nerozuměl angličtině, ale nerozumím smyslu - prý hostel přestavují a ještě nemají hotovo a ať jim zavolám na to číslo, na který jim právě volám. Z tohohle vzkazu by měl Jára Cimrman — telefonista radost! Prostě tam zajdu a uvidím. Když konečně opouštím restauraci, outdoorová prodejna je zavřená! Sakra, to už je tolik hodin? No jo, půl šesté… No nic, to se vyřeší. Vyrážím dva kilometry za město do hostelu. Po pár metrech v boční ulici chytám ceduli dalšího outdoor krámu. Valím tam. Otevíračka taky jen do pěti, ale paní mě zve dál. Je to takovej eko-outdoor krám. Kupuju co potřebuju. Teda dost pochybuju o přírodním repelentu. Ten nikdy moc dobře nefunguje… Když ale i NY Times v roce 2015 napsali, že tenhle funguje, tak ho zkusím. Aspoň krásně voní:-)

Při placení paní zahlídne na batohu visačku AT a je nadšená, že může zahájit registr 2018. Začínám si to docela užívat, být první. Doteď být v čele byla jen nejistota stran sněhu, polomy, zavřené hostely a obchody, protože je ještě brzo…

Ptá se kde spím a říká že do hostelu zavolá ona a zjistí co se děje. Volá přímo majitelce. Znají se. Všechno se vysvětluje - hostel se přesunul na novou adresu do města a ještě není dokončený, ale postel a sprcha je, takže mám dorazit. Paní říká že nemá cenu vysvětlovat mi, kam mám jít, že to tu pozavírá a hodí mě. Super. Kdybych stihl první krám, asi bych teď pochodoval zbytečně za město… Během pěti minut si vegetím na hostelu. Paráda. Je to jen 5minut do obchoďáku pro zásoby a ukazuje se, že ona mladá černoška je dcera paní majitelky. Chci se zeptat jak to, když paní vypadá tak na Irku, ale přiřítí se kupa dalších černobílých dětí, tak to neřeším :-)

Super odpočinek, ráno snídaně, teda vlastně podle jídelního menu tři snídaně a vyrážím na stop. Nakládá mě opravdu stará paní, tak přes 70let a během rozhovoru vyplyne, že je maminkou majitelky toho outdoor krámu co mě vlezla do hostelu! Je neuvěřitelný jak pár dobrých lidí dokáže změnit pobyt v městečku z noční můry na totální pohodu a relax! Děkuju všem.

Cítím se výborně, silný vítr drží na uzdě veškerý hmyz a tak si den a půl v rychlém tempu přes hřebeny Saddlebag a Crocker fakt užívám. Údolí mezi kopcema jsou vyplněná obřími jezery a je radost tu být. Čerstvé bukové listí je nejhezčí zelená co znám. Jak tak uháním, zachytím v listí pohyb. Pěkně velká potvora - pořádný los! Jsou to moje nejoblíbenější zvířata, tak tam na sebe dobrých 15minut koukáme a já si to užívám. Losy jsou tak obří, že chvílema máte pocit jako byste koukali na žirafu, jenom s krátkým krkem...

A to mi připomíná, že v jednom sheltru jsem narazil na malý "manuál" - sešit o tom jak se na trailu chovat, co s odpadkama, jak mít minimální dopad na přírodu atd. a mimo jiné tam dobrovolník, který shelter spravuje měl i sekci zajímavých otázek, které za léta od hikers dostal a odpovědi k nim. A bylo to fakt vtipné. Původně jsem zastavil se podívat do registru, jestli náhodou předemnou někdo není, ale pak jsem se začetl a zdržel se přes hodinu... byla to fakt zábava, posuďte sami - na dotaz proč jsou losí bobky tak parádně oválné a všechny stejné odpověděl: "aby i člověk z města poznal, že to jsou losí bobky" :-)

U silnice zase mířím na stop. Kolena fakt bolí a při sestupu cítím každé kilo v batohu, tak se snažím nést minimum jídla a radši si při každé příležitosti zajet rychle pro zásoby. Navíc ve Stratton by měl žít Batman! Ne filmový, ale opravdický. Je to šéf místní policie, šel trail taky a stará se tu o hikers. Když máte problém se stopem, tak mu zavoláte a on vás vyzvedne, obvykle i nakrmí a spousta lidí říkala že jim i zaplatil hostel! Fakt borec. Na to že v sezóně je většina lidí pěkná banda… Tak má svatou trpělivost!

Nicméně Batman byl asi na výjezdu, tak jsem na něj nenarazil. Nerad tyhle dobráky uháním a když chytám stop zpět na trail okamžitě, tak rande s Batmanem vzdávám a radši se pustím do dalších kopců. Posledních pár týdnů byl výškový profil jak zuby pily a po tomhle hřebeni by se to konečně mělo na chvíli narovnat. To bych na ty svoje kolena moc potřeboval. Hřeben Bigelows je naprostá paráda. Náročný, ale ty výhledy! Obrovské jezero Flagstaff je jako z pohádky.

Tábořím už za tmy nejvýš jak to jde abych měl brzy ráno dobré výhledy. Na poslední skalní vyhlídce potom ráno sedím skoro dvě hodiny a nemůžu se nabažit. Jsem z toho docela naměko… Pořád jsem chtěl mít ty kopce za sebou a teď se z nich nedokážu utrhnout. A začíná mě dokonce trápit, že se blíží konec!

Ze sentimentální nálady mě vytrhává až pohled na hodinky… Musím valit dál nebo nestihnu být zítra před 11h u řeky Kennebec a uvíznu tam celý den - není tu most, řeka je velká a chlapík s loďkou převáží jen ráno od 9 do 11h. Teoreticky se dá řeka přebrodit, je relativně klidná, hluboká tak po prsa a 30m široká. Problém je, že nahoře proti proudu je na přítocích několik přehrad a hydroelektráren a ty si pouští vodu podle potřeby. Takže hladina může za 5minut vyskočit o půl metru a řeka valí jako zběsilá. Není to ani týden co na to doplatil dvacetiletej kluk… Nemá cenu to pokoušet.

Dneska mi zase dávají zabrat komáři i muchničky. Je to snesitelný dokud člověk uhání, ale jak zastaví, třeba pro vodu, je to peklo. Takže valím bez velkého zastavování až do večera. Když už musím na chvíli zastavit, hned nasazuju na hlavu "lampion", jak pracovně říkám síťce na hlavu. Vyjímkou je zastávka přímo na břehu velkého jezera, kde to fučí jako o život a tam se neudrží:-)

Kempuju až u krásného jezera Pierce Pond. Je tu i shelter, ale komáři jsou tak nesnesitelní, že stavím tarp (můj Deschutes Plus má po obvodu moskytiéru, takže jsem v pohodě). Západ slunce parádní, nebýt té havěti…

V shelteru mě zaujala mapka a výzva k návštěvě Harrison Campu - rybářský srub 300m odsud u řeky, kde majitel Tim nabízí ubytování a stravu a pro nás na trailu obří snídani, když se nahlásíme večer předem. To se neodmítá - vyrážím se nahlásit :-)

Místo trochu zchátralé, ale má atmosféru. A majitel Tim je borec. Hned mě zve dál, má v jídelně už jen dva hosty, ať se prý připojím a že mi může servírovat zbytky od večeře a Colu. Zadarmo. Už jsem jedl, ale dal bych si pivo. To nemá, ale hosté jsou úplně hotoví z toho že jsem přišel pěšky až z Georgie a chlapík mi přináší z auta pivo svoje. Pecka. Povídáme do noci. Tim to tady provozuje už 30let a stará se o to, aby nikdo nešel dál hladovej. Kdo peníze má, zaplatí, kdo nemá, nezaplatí, ale hlady nebude. Fakt borec.

Bavíme se o tom, jak se věci změnily za posledních 10let s nárůstem počtu lidí, s internetem a množstvím nových hostelů. Čekal bych že bude lamentovat, že už to není co bývalo a jak je dnešní mládež strašná… Místo toho mě překvapuje a říká, že doba se mění, ale lidi co přichází jsou stejní, protože díky technice a popularitě je sice dnes trail snazší, ale on je i život o hodně snazší a tak to vyžaduje stále stejné odhodlání se ze všeho vymanit a na AT vyrazit! Asi má pravdu. Lidi na trailu i kolem jsou neuskuteční a je to velká inspirace. Už je skoro tma, tak uháním zalehnout, abych byl zítra na snídani brzy a u přívozu hned na 9h.

Spí se mi výborně, po několika teplých nocích je chladno a vyhlídka na dobrou snídani taky dělá svoje:-) Snídaně je opravdu boží - asi nejlepší lívance zatím, plné čerstvého ovoce, ne jenom se syntetickou ovocnou příchutí. Po takové snídani se člověku hned líp jde. Platím, mnohokrát děkuju, tohle bylo příjemné zastavení i setkání.

U přívozu jsem hned po deváté. Na druhém břehu sedí chlapík a rybaří. Volám a mávám na něj. Sedá do kanoe a jede pro mě. Bezva, trochu jsem se bál, že takhle brzo v sezóně na to chlapík může kašlat a budu tady čekat bůhví jak dlouho.

Hned za řekou je silnice a malá vesnička Caratunk. Není tu kromě pošty, vodácké “cestovky” a AT hostelu vůbec nic. Naštěstí hostel má docela dobrý krámek se zásobama, takže se zvládám dovybavit na den a půl cesty do městečka Monsun. Je vedro a mám děsnou chuť na pivo. Jenže hostel nemá na prodej alkoholu licenci, a tak na to můžu zapomenout, přesto, že pan domácí má piva plnou lednici. Asi se bojí před novým brigádníkem. Byl by to velkej průšvih. Paní domácí vidí jak jsem nešťastnej a tak přichází s fintou: natahuje ruku a říká, já jsem Cathy. Třesu jí pravicí a taky se představuju. Pokračuje - pivo ti prodat nemůžu, ale jako můj kamarád, si tady určitě se mnou  jedno pivko dát můžeš, to není nic proti ničemu. Podává mi jedno pivo a jdeme si sednout na verandu. Jako většina amerických zákonů stran alkoholu i tenhle je naprosto absurdní a tak jsme si s ním pro blaho všech poradili:-)

V 11h už zase valím dál. Stejně jako včera to rozhodně není rovina, ale je to rovinatější než to bylo doposud. Hřebeny přes které musím jsou jen 500 výškových metrů a jsou dobře schůdné a tak to dobře utíká. Jenom ty muchničky mě zabíjí… nikde kromě holého vrcholu kopce Moxie Peak se nedá ani na chvíli zastavit. Tady drží mouchu trochu zkrátka silný vítr. Koukám zpátky na parádní hřeben Bigalows a zase se mě zmocňuje melancholická nálada, že už se všechno blíží ke konci…

Pozdě večer míjím shelter, ale ještě nemám dost mil na to, abych tam zastavill. Přísnost musí být. Jdu se aspoň podívat, jestli tam někdo není. To že nikoho nepotkávám ještě neznamená, že tu nikdo další není. V sheltru má pověšenou hamaku chlapík co se představuje jako Huckleberry. Počkat, to už jsem někde slyšel. Minimálně ve Whites na jedné chatě ho někdo zmiňoval, že se tam pár dní předemnou zastavil a v jednom městě říkali, že tu někdo takový byl, ale že nevědí co je zač. Že by přeci jenom celou dobu někdo předemnou byl? No a je to tak. Svoje AT zahájil před 3roky. Ušel půlku a pak to zabalil. Letos nastala vhodná doba a tak si řekl, že by bylo fajn to dotáhnout. Takže vyrazil z půlky, pár týdnů předemnou. Trochu svérázný, ale sympaťák. A borec, protože všechny ty těžké dny ve sněhu a špatném počasí v horách musel absolvovat ještě o pár dní dřív než já…

Škoda že tak spěchám, bylo by fajn chvíli pokecat. Třeba se ještě uvidíme, člověk nikdy neví. Správné věci se dějí.

Večer stíhám už jenom 5km. Jak se všechno zazelenalo, je občas těžké poznat kudy vlastně "trail" vede. Rozbíjím tábor za zatím nejhorším, ale stále pohodovým brodem. Než se stihnu v řece před spaním umýt jsem doštípaný jak nikdy předtím. Ale já prostě nemůžu spát spocený, zasolený a ulepený. Stejně mi nejde moc usnout. Monson je poslední trailové městečko. Chtěl jsem si tu chvíli odpočinout a pak trail dorazit, ale díky množství kilometrů, které mi zbývají a chybě v plánovaní nejspíš vůbec nebudu mít čas si tam odpočinout. Jen rychle nakoupit a běžet dál. Jenže v tomhle vedru - a to má být zítra ještě o dost větší - toho stejně odpoledne po zastávce ve městě moc ujít nestihnu a budu jen utahanej a vyčerpanej a moc kilometrů nenaženu. Taky už jsem vypozoroval, že když si dám pořádnou večeři a snídani - s hromadou zeleniny a ovoce - tak se mi pak dva dny jde o dost líp, než když se jen odbývám trailovou stravou… No uvidíme jaká bude předpověť počasí pro výstup na Mt. Katahdin. To je nejvyšší kopec ve státě Maine a trail tam končí. Podle předpovědí to zítra ve městě nějak rozmyslím.

Vidina zastávky ve městě a dobrého jídla mi ráno dodává energii a jsem nakonec v Monson po 25km už ve dvě odpoledne. Je strašné vedro. Obcházím celé městečko abych se podíval co v jakém krámku mají za jídlo na poslední, nejdelší etapu - 100mile Wildernes a výstup na Katahdin lidem obvykle zabere 6dní, těm co začínají od severu spíš 9 až 10dní. Já to budu muset zvládnout za 5. Tolik jídla jsem ještě nenesl. Naštěstí majitel jednoho krámku-hostelu provozuje i shuttle (dopravu dodávkou po okolí) a říká, že u silnice pod Katahdinem mají na benzínce taky něco k jídlu, a že na poslední den tam určitě zvládnu něco nakoupit. Takže mi budou stačit 4dny jídla. To je o dost lepší. Jím teď ukrutné množství, s přehledem kilo a půl jídla za den. Z toho klidně půl kilo je čokoláda. Obrovské množství kalorií.

Jak tak běhám v tom vedru po městě, tak mi dochází, že to rozhodně nemá cenu někam chodit… stejně bych došel k prvnímu potoku a tam zaparkoval a koupal se do večera. V tomhle smažáku se nedá fungovat. Když míjím Lakeshore Inn, s teráskou hned u jezera a s molem, tak je rozhodnuto. Zůstávám tady.

Je to hotel, ale v podkroví paní majitelová - Rebecca -  provozuje za pár dolarů hostel - několik paland, koupelna a obývák. Na baru znovu narážím na Huckleberryho. Tohle je fakt věc, kterou nejde popsat - s Huckleberrym se vůbec neznáme, včera jsem prohodili jen pár vět, ale když se na baru potkáme, uplně se rozzáříme a jsme rádi, že se znovu potkáváme. On jde úplně sám celé dva měsíce, ani prý nikoho nepotkával. Já si moc společnosti od pár dní s Funsize a LaCopa taky neužil, tak je to fajn. Člověk nepotřebuje trávit celé dny s někým a mít pořád někoho za zadkem, ale je fajn občas večer v shelteru prohodit pár slov, trochu se podělit o dojmy. Tak toho tady u pivka využíváme. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jaký lidi, příběhy a profese člověk na trailu potkává. Huckleberry byl po škole 6let ajťákem u armády, protože moc nevěděl co by jinak dělal. Ale po misi v Afghánistánu to zabalil. Pak se nechal párkrát najmout jako personál na soukromou jachtu, při cestách karibikem si udělal hromady potápěčských kurzů a nakonec před trailem řídil na Hawai turistickou ponorku! Netušil jsem, že něco takovýho existuje! Každopádně zajímavej život, když člověku ještě není ani třicet. Až se vrátí z trailu, nastupuje do náročného tréninku a bude pod vodou svářet ocelové konstrukce. Tak snad přežije aspoň do čtyřiceti!

Měl jsem v plánu v hostelu napsat blog, ale než jsem přebalil všechno jídlo, zjistil předpověďi počasí, dozařídil cestu autobusama z konce trailu do Bostonu a stihl se vykoupat, tak v baru začala hrát živá muzika a byl čas na večeři. Přiznám se bez mučení, že jsem blog zavrhnul a chtěl si poslední večer v trailovém městečku trochu užít a povegetit si bez povinností. V průběhu večera se zastavila paní majitelová, pogratulovala nám že už máme skoro hotovo a nabídla, že nás ráno odveze zpět na trail. Ani ji neodradilo, když jsem říkal, že potřebuju vyrazit v 5:30 protože mě čekají nabité dny a odpoledne mají být silné bouřky, tak bych rád měl co nejvíc kilometrů hotových, než mě to zastihne. Nemá s tím problém. Tohle obdivuju.

Fakt jsem si odpočinul a nabral chuť na poslední kilometry i výstup na závěrečný Mt. Katahdin. Kromě zítřejších odpoledních bouřek vypadá předpověď na 4dny skvěle, takže bych mohl bez problémů 176km pod Katahdin ve čtyřech dnech zvládnout a pátý den ráno zakončit na kopci. Počasí se má brutálně pokazit až odpoledne, tak snad to stihnu. Má to být třešnička na dortu, tak ať si ji můžu vychutnat!

Po dni odpočinku a výletu do Mostaru jsem se opět vrátil do akce. Vyrážím z Jablanice a hned z rána mě čeká nastoupat krásných 1800 výškových metrů. Nejdříve stoupám po štěrkové cestě a dost praží slunko, asi po 2 hodinách už ale mizím v lesíku a užívám si to, stoupání jde sice pomalu, ale není to nic extrémního. S přibývající výškou se les mění na parádní borovicový hájek. Poprvé na cestě mám trochu problém s vodou. Hory už jsou tu sušší, ale daří se mi najít totálně zarostlou studánku a tak jsem zase na chvíli v pohodě. Dnes budu procházet přes Hajdučka vrata, což je takový symbol Bosny i Via Dinarici. Kdo si tu neudělá fotku, jakoby Dinaricu nešel. Chvíli předtím doháním mladého klučinu z Belgie. Dáváme se do řeči a jdeme spolu a v té zakecanosti mineme právě Hajdučka vrata. Naštěstí si toho hned všímám a pár stovek metrů se vracíme. Jsme tu. Ona známá, zvláštní skalní brána. A za ní neuvěřitelný výhled. Děláme si tu pár fotek a chvíli se jen tak kocháme. Julienovi je 19 let, vloni dokončil střední a od tý doby cestuje. Teď si řekl, že si i bez zkušeností projde část hor v Bosně-sám. Možná příští rok se prý vrátí do školy.

Pokračujeme dál a přicházíme k chatě Vilinac, která je kupodivu otevřená. Chlapík jde ale za chvíli domů a tak zavírá. Doplňuji tedy rychle ještě vodu a chci pokračovat. Julien chce jít se mnou, ale asi po 5 minutách to balí s tím, že je unavený a přespí u té chaty.

Blíží se bouřka, ale valím to dál, měl bych se jí vyhnout. Stoupám na vrch Velký Vilinac (2113 m n. m.) odkud je prostě parádní výhled. Řekl bych, že tohle je zatím nejhezčí část Bosny.

Pak už to hrnu po kamenitých cestách dolů. Parádním borovicovým lesíkem klesám až na 1250 metrů.

Kousek od kláštera Masna Luka nacházím velké tábořiště. Jsou tu cedule camping atd a vůbec nikdo tu není. Hnedka tu stavím tarp a rozdělávám oheň. Za chvíli prochází kolem chlapík, který mi tvrdí, že tu oheň rozdělávat nesmím. V tom případě teda nechápu proč je tady asi 5 ohnišť. Navíc jsem dostatečně daleko od lesa. Chlapík pokračuje dál.

Asi za půl hoďky vidím přijíždět policejní auto. Ten chlápek na mě zavolal policajty. Svojí lámanou angličtinou se mě ptají co tu dělám. Odpovídám, že kempuju na oficiálním camp místě. Jakmile zjistí, že jsem Čech, už mluví bosensky. Taky mi tvrdí, že tu nesmím zapalovat oheň. Ok, vytahuju hned několik argumentů na které jsou očividně krátcí. Když vše uzavírám se slovy, že by tu teda měli mít cedule upozorňující na zákaz ohně a že to ani neměli na info cedulích přírodního parku, tak jen pokrčí rameny s tím, že cedule dřív prý měli. Ještě k tomu přidávám, že by jejich zkorumpovaná vláda mohla pro tuhle zemi taky někdy něco udělat. To hned přikyvují. Oheň na konec hasím, ať jsou kluci v klidu a za chvíli odjíždějí.

Ráno se jdu mrknout na klášter, kde kupodivu chytám WiFi. Mířím k Blidinje jezeru a odtud mě čeká celkem dost ostrý výstup na kopec Vran (2020 m m. m.). Tohle mi dává hodně zabrat, ale po pár hodinách jsem na vrchu. Pak pokračuji nahoru a dolu po hřebeni ještě přes kopec Malý Vran. Tahle etapa má jen 11 km, ale na ofic. stránkách uvádějí, že zabere cca 7 hodin. Zase je málo vody, naštěstí je na vrchu ještě trocha sněhu, tak ho tavím a filtruju.

Touhle etapou samozřejmě nekončím a valím dál. Klesám dolů a zase jdu parádním lesíkem jak u nás. Pak si to zase nastoupám na kopec Svinjar a snažím se to valit, co to jde. Můj cíl je vesnice Omolje. Protahuji se průsmykem podél potoka a pak klesám těžkým, kamenitým terénem až do vesnice. Dostal jsem se na takovou planinu a dost tu fouká. Snažím se najít vhodné místo pro tarp, ale na konec to prostě zapíchnu na louce za vesnicí. V noci přichází brutální bouřka, blesky lítají v takové frekvenci, že bych nepotřeboval světlo a kapky buší do tarpu takovou silou, že z něj musí udělat cedník. Ale SMD Gatewood Cape zase drží, je neuvěřitelný co má tenhle můj tarp už z loňska za sebou a furt je v pohodě.

Hned z rána to vypadá na další bouřky. Všude je černo. Procházím vesnicí Bukovica a mířím do kopců. Bouřka už mě dohnala a déšť je tak silný, že se schovávám u kostela. Za chvíli už na mě z okna fary volá místní farář. Zve mě dovnitř a vyptává se odkud putuju. Hned mi nalívá borovičku a dává si se mnou. Prý to mám na lepší dýchání. Na cestu ještě dostávám sendvič. Už je po dešti a tak valím dál. Na kopcích je tu hromada větrných elektráren. Fakt tu dost fouká, tak to asi dává smysl. Dostávám se na širokou, nově zbudovanou, kamenitou cestu po které nic nejezdí. Je to nekonečná cesta, ale po pár hodinách se konečně vynořuje Buško jezero. Tohle obrovské jezero leží u hranic s Chorvatskem a pro mě to znamená jediné. Zítra opustím Bosnu. Scházím k jezeru a za mostem se zastavuji na jídlo v hospodě. Dávám se tu do řeči s bosňákem, který emigroval a žije v Německu. Teď tu je na návštěvě "doma". Dost se to tu protahuje, německý Bosňák mi furt objednává pivo a na konec tu i za 10 euro přespávám.

Ráno zašívám a lepím boty. Už se dost rozpadají, ale musí ještě cca 200 km vydržet, než na mě budou čekat na poště v Chorvatsku nový. Čeká mě asfaltová etapa, furt po silnici podél jezera. Nic záživnýho, po cestě mě jen kontroluje policie. Pěšky tu nikdo nechodí, tak se vždycky diví. Procházím přes bosenskou hraniční kontrolu, dostávám výstupní razítko a pak mizím v lese. Do Chorvatska budu překračovat mimo ofic. přechod. Naposledy se otáčím a loučím se s Bosnou, na konec na ni budu vzpomínat v dobrém. Tahle země to má těžký.

S přechodem hranic by neměl být problém, to bych však nesměl hned v první chorvatské vesnici Kamenec vstoupit do hospody, kde je zrovna chorvatská pohraniční policie. Hned z mého pasu zjišťují, že mám sice výstupní bosenské razítko, ale nemám vstupní chorvatské. Správně bych se měl vrátit zpět a projít přes oficiální přechod. Vysvetluji jim, že můj trail vede mimo celnici a že se už pěšky vracet nebudu. Můžou mě tam jedině zavézt autem. Všechno probíhá v přátelském duchu, pár telefonátů s kolegy, opisování údajů a po půl hodině mě pouští dál s tím, že mi ještě ukazují cestu na mapě. V hospodě si objednávám jídlo, mají jediné, s masem. Ok, sám se sebou uzavírám dohodu. Jestli mám tuhle cestu ve zdraví přežít, musím prostě víc a líp jíst. Pokud tedy budu mít na výběr, beru vege jídlo. Když ne, sním i maso. Po pár minutách přede mnou přistává maso s bramborovou kaší. Divný pocit, po 3 letech bez kousku masa. Zvlášť když jsem si za tu dobu vytvořil k masu jakousi nechuť. No, co se dá dělat, musím to tam poslat. Doma už si zase budu jíst tak, jak jsem zvyklý. Dávám se tu ještě do řeči s hospodským na téma fotbal. Vyzvídá proč nejsou Češi na mistrovství světa. Tak se tu trochu snažím vysvětlit situaci v českým fotbale. Chorvati tu mistrovstvím žijí, všude visí vlajky a jsou natěšení, jen já zas nic neuvidím, protože už budu v horách.

Jdu po cyklostezce, která je zároveň poutní cesta do města Sinj. Značení Via Dinarici už od Buška jezera neexistuje, ale cyklostezka je jinak značená parádně. Procházím přes městečko Grab a musím říct, že všechno tu hned vypadá úplně jinak než co jsem do teď viděl. Pěkné domky, dřevěné okenice, terasy obrostlé vinnou révou. Všude se něco pěstuje. Po cestě se cpu třešněma a ostružinama, dobrota. Je pěkně a cestu si užívám, snažím se toho využít a natahuji to k městečku Otok, kde po dnešních 46 km stavím tarp u řeky.

Ráno stále pokračuji po poutní cestě, ale pak zjišťuji, že trail odbočuje a přes město Sinj nevede. To mi přijde škoda, když už jdu tak dlouho po poutní cestě. Rozhoduji se tedy na konec do města Sinj vydat. Sice si zajdu několik km navíc, ale to mi nevadí. Nejvíce sem táhne turisty poutní kostel Panny Sinjské, který samozřejmě hned navštěvuji a taky vylezám na kopec, kde stojí sinjský hrad. Ve městě dávám oběd a pak už dlouze, pořád po asfaltu pokračuji podél řeky Cetina až k Peručko jezeru. Cesta po asfaltu už tak nebaví a po 42 km stavím tarp přímo u jezera. Rostou tu opět ostružiny, tak se na noc cpu.

Hnedka z rána, ještě než stihnu vyrazit začíná pršet, do toho pořádně fouká a je celkem chladno. Po kamenité cestě pokračuji pořád dál podél jezera a lehce stoupám. Po cestě potkávám 2 chorvatský kluky na kolech. Jakmile zjišťují, že jdu Via Dinaricu, jsou z toho úplně na větvi. Hned mi ukazují fotky jejich kamaráda z oddílu, který jde jako první Chorvat celou VD. Už je prý někde v Černé hoře a míří do Albánie. Já jsem ho ale nepotkal. Děláme společnou fotku a valím to dál. Dostávám se až k prameni řeky Cetina, pak opět potkávám chorvatskou policii. Dobrý, razítka z Bosny si nevšimli, přejí hodně štěstí a pokračuji. Začínám stoupat na nejvyšší horu Chorvatska - Dinara (1831 m n. m.). Počasí moc nepřeje a je tu neskutečně větrno. Na konec přicházím k horské boudě Martinove košare ve výšce 1300 m n. m. a rozhoduji se to tu pro dnešek zabalit. Ráno má být líp, tak vyrazím na vrchol a pak do města Knin.

Dnes (v sobotu) jsem přesně měsíc na trailu, teď už se to bude krátit, přehoupl jsem se přes polovinu trailu.

Vašek

Fotky ve větším rozlišení TADY