Ráno místama svítí sluníčko, ale vrchol Dinary je zahalen v mracích. No nic, co se dá dělat, jdu tam. Stoupání je pozvolné, nic hrozného, značení v pohodě, akorát s přibývající výškou zesiluje vítr. Asi za hodinu už stojím na vrcholu nejvyšší hory Chorvatska. Výhled ale žádný, jsem v mraku, vítr je tak silný, že se sotva udržím na nohách. Dělám rychlou vrcholovou fotku a mizím odsud. Pak už mě čeká dlouhé klesání. Potkávám 2 Chorvaty, kteří nechápou jak můžu jít celou Via Dinaricu. Jeden z nich musí mít minimálně 2 metry, vedle něj si připadám jako trpaslík.

Pak už procházím parádním bukovým lesem až k chatě Brezovac, kde je poměrně živo. Parta mladých Chorvatů si to tu na víkend pronajali. Přisedávám ke stolu a hned dostávám do ruky pivko. Vysvětluji, že jdu VD a všichni kroutí hlavou. Nikdo z nich si to nedovede představit. Dostávám nabídku, že se s nimi můžu i najíst. Sem s tím, jídla není nikdy dost! Sedím tu skoro dobrý 2 hodiny, popíjím 4 pivko a do toho mi nosí ochutnávat jejich pálenky. Mám solidně nakoupeno, ale musím se rozloučit, abych ještě stihl dojít do Kninu. Po chvíli hned potkávám pohraniční policii. Mám veselou náladu, tak s nimi chvíli kecám. Všechno v pohodě. V Kninu mám vytipovaný nějaký levnější hotel a tak mířím přímo tam. Hned se ubytovávám a rovnou si objednávám pizzu. Potřebuji si hlavně všechno dobít a vyprat. Večer už jen relax při sledování fotbalu.

Dnes a zítra mě čeká etapa o které vůbec nic nevím. Všichni Chorvati které jsem potkal mě před tím varovali a přáli mi hodně štěstí jakobych šel do války. Zatím pohoda, jdu po asfaltce, kde nic nejezdí. Tak nějak celkově tu je pusto, opuštěné, rozpadlé baráky, nikdo nikde. Po pár km asfalt končí a přichází lesní cesty. Značení žádné, jdu podle GPS. Už jsem si ale zvykl, že Chorvati Via Dinaricu značenou nemají. Do teď byla značka jen na Dinaru, předchozích asi 120 km nic.

Cesta v lesíku se začíná dost zužovat, až nakonec mizí. Je to tady. Najednou se prokousávám zarostlou, trnitou džunglí bez jediného náznaku cesty. Je to tak hustý, keřovitý porost, že se tím nedá vůbec protáhnout. Hnedka si roztrhávám triko. Koukám do mapy a prostě nevím kam dál. 2 hodiny se tímhle bordelem protahuji, nadávám až se konečně vynořím u potoka. Umývám krev a vytahuju trny z celýho těla. Největší problém mi dělá trn zaražený pod nehtem na noze. Už potřebuji nový boty, jsou komplet děravý. Umývání ran bylo zbytečný. Za 10 minut pokračuji podobnou džunglí podél potoka. Už asi vím co ti Chorvati mysleli. Naštěstí se asi po půl hodině dočkám normální cesty. Za vesnicí Zrmanja vrejo stoupám a překračuji hlavní silnici, která vede do Gračacu. Už je pozdě a hledám místo na tarp, nemůžu ale najít žádné závětří. Silně tu fouká. Na konec najdu místo, kde fouká aspoň o trochu míň. Tarp radši kotvím ještě velkýma kamenama.

Moc jsem se zase nevyspal, celou noc šíleně házel vítr s tarpem. Den zahajuji po zarostlé louce. Musím nastoupat cca 600 výškových metrů na kopec Oklinak. Cesta ani žádné značení tu nejsou, tak jdu přímo směr vrchol. Pak ještě menší kopec a už sestupuji bukovým lesem z kterého se napojuji na dost frekventovanou silnici po které jdu asi 8 km až do Gračacu. Spěchám na poštu, kde bych mel mit snad balik s botama. Je tu! Uf, navíc i moskytiéra a něco k snědku. Děkuji přítelkyni, bez tebe bych byl v háji :-).

Město je jinak totální díra, vše rozpadlé, není tu ani restaurace, kde by se dalo najíst. Zastavuji se aspoň v baru na pivo, abych dobil telefon. Tady nemá význam zůstávat. Koukám do mapy a rozhoduji se to ještě napálit na Crnopac, kopec nad městem, kde má být chata. Nové boty=nová energie. Procházím parádním, značeným lesíkem a přicházím až k chatě.

Jsou tu 2 Chorvati a něco tu opravují. Ptám se, jestli tu můžu přespat. Bez problému. Jsou členi planinarského družstva a celé to tu postavili. Nejhezčí chata jakou jsem do teď viděl. Je umístěna s výhledem na okolní skály. Okolo ní je vše parádně upraveno, gril, stolky, lavičky, voda, záchod, dokonce má i solární panely na střeše. Hned to chlapům vše chválím. Večer připravují večeři a zvou mě taky. Jíme venku, kocháme se západem slunce, kecáme a všichni jsme nadmíru spokojení.

Ráno vycházím na takovou okružní stezku/feratu Malý princ. Chlapi mi hned hlásí, že je Top 5 v Evropě. Scházím kousek níž a pak to začíná. Různé prolézačky mezi skalami, místama celkem těžké úseky. Ve skalách jsou roxory a fixní ocelová lana, po kterých se tu leze. Procházím přes různé skalní brány a neskutečně mě to baví. Celé to dávám s dost naloženým batohem. Vrcholem je pak výstup na skálu Bílý kuk. Dávám to taky s batohem, i když bych si ho mohl nechat dole.

Za necelé 2 hodiny se objevuji opět u chaty a chlapi nevěřícně koukají na hodinky. Tvrdí mi, že jsem to nemohl jít. Ukazuji fotky, že jsem to celé proběhl a ještě vylezl s batohem na tu skálu. Prý to tady ostatní chodí tak 5 hodin. Starší z chlapíků mi hned říká Speedy Gonzalez :-). Ještě tu dávám sváču a ukazuji jim lehké vybavení, nejvíce jsou paf z filtru na vodu. Chorvati to neznají, mají tu jen Decathlon. Na konec ještě dostávám jídlo na cestu, za vše děkuji a vyrážím dál.

Dokončuji okruh kolem Crnopace a pak přes silnici zase stoupám do hor. Už kráčím po pohoří jižního Velebitu. Procházím bučinami, jako někde v Jizerkách. Poté už kráčím po kamenité cestě s výhledy na parádní skály. Koukám do mapy a najednou zjišťuji, že se kousek odtud točil Vinnetou. A já si říkal, že mi je to tu povědomé. Přicházím k památníku a parádním skalám. Asi kilometr odtud hned pod cestou objevuji plácek se stolem a lavicí a pod širákem tu přespávám. Tohle byl bezva den.

Ráno pokračuji dál a pode mnou už vidím konečně moře. Přes vlašski grad stoupám na hlavní hřeben do výšky cca 1700 m. Tenhle hřeben teď musím celý přejít.

Potkávám prvního turistu a všímám si trika Lasting. Hned se ptám, jestli je Čech. No konečně, jednou to přijít muselo. Po 33 dnech na trailu potkávám prvního Čecha. Jde přechod Velebitu a už je na konci. Kecáme asi půl hodiny, paráda.

 Poté už stoupám na Vaganski vrch (1757 m n. m.). Viditelnost je špatná, tak to hrnu dál. Zásadní je to tu nepodcenit s vodou. Velebit už je celkem suchý a tak pro jistotu nosím 3 litry. Ale díky tomu, že denně chodím cca 40 km, tak se mi daří ke zdrojům pravidelně docházet. Většinou tu je dešťová voda u chat, kterou filtruju. Chutná děsně, ale je to voda. Přes chatu Struge a Veliko ruino jsem zase klesl dolů a po 43 km to balím pod širákem vedle lesíka.

Vyrážím o půl 8 a začíná déšť. Tak Velebit zase asi tak suchej nebude. Všude je černo, tohle vypadá na dlouho. Valím to dál a zastavuji se u Tatekovy koliby. Tady nacházím mladý chorvatský pár. Topí si tu a rozhodně se nikam v tomhle počasí nechystají. Vysvětluji jim svůj dnešní plán a říkají mi, že to není možný dát. Déšť i vítr ještě zesiluje, oblíkám všechno nepromok. co mám a valím dál. Pokračuji parádními bučinami, po trailu valí voda. Na bahně a kamenech to pěkně klouže. Koukám do mapy a chci dojít k chatě Jelova ruja a uvidím co dál. Přicházím k totálně rozpadlému baráku, tohle byla chata možná tak před 20 lety. Vevnitř hnízdí netopýři, podlaha je propadlá, tady rozhodně nezůstanu. Koukám do mapy a pod kopcem Veliký stolac má být další chata. Sice to znamená stoupání po skalách, v dešti a silným větru, ale musím to dát. Kolem 13 h konečně přicházím k chatě a už z dálky mi je jasné, o jakou chatu se jedná. Šugarska duliba-nově postavená chata, která má dvě prosklené stěny, na východ a západ. Všechno ve dřevě, parádní kamna, solární panely, takže si tu v klidu můžete přes USB dobíjet. Nikdy jsem nic takovýho neviděl. Hnedka zatápím a suším věci. Dnes už nemá smysl pokračovat. Tahle chata je dokonalá, 5 minut odtud je voda a jsem tu úplně sám. Jen škoda, že furt prší a nemůžu se kochat výhledy na moře přímo z chaty.

Kolem 18 h déšť ustává a obloha se začíná protrhávat. Jdu pro vodu a dělám dřevo. Tak na konec ten západ bude. Dopisuju blog a skrz prosklenou stěnu se kochám co venku předvádí slunce a mraky. Dokonalost.

Zdraví Vašek

Fotky ve větším rozlišení najdete TADY

Ráno ještě dělám dřevo, aby si v týhle úžasný chajdě mohl zatopit i ten, kdo přijde po mě. Pak už pokračuji dál, dost fouká, ale jinak je celkem fajn. Cesta vede převážně lesem, ale sem tam je super výhled na moře. Velebit je jinak celkově dost zalesněný a trail vedený přes nádherné bučiny mě fakt baví. Díky tomu, že je tu ale nadprůměrně větrno, je tu hromada polomů. Musím tak neustále něco přelézat a nebo obcházet.

Asi po 4 hodinách přicházím do Buške Oštarije. Po dlouhé době trocha civilizace. Je tu restaurace, tak se hned běžím najíst. Potom se potřebuji dostat dolů, do města Karlbag. Poprvé na trailu tak využívám stop kvůli zásobování. Čekám asi 10 minut a hned mi zastavuje mladý Rakušák. Vyhazuje mě přímo před supermarketem. Po nákupu se chvíli snažím všechno jídlo nacpat do batohu, ale jako vždy se to všechno do 36 litrového Kuma vejde. Moře mám od sebe asi 100 metrů, ale ani se k němu nejdu podívat. Moře mě nezajímá, já tu jsem kvůli horám. Hned stopuji zpět na trail. Po 5 minutách mi zastavuje mladý, holandský pár. Pecka. V restauraci kde jsem jedl je i levný hostel, tak se jdu zeptat jestli mají volno. Bylo by fajn se po 9 dnech konečně umýt. Jenže je plno. No nic, nahazuju bágl a mizím v lese. Natahuju to až k Ravni Dabar, kde je planinarski dom. Zůstávám tady, spí tu několik chorvatských horolezců, ale i když tu je správce, tak nefunguje ani elektrika, ani voda.

Hned z rána stoupám asi 600 výškových metrů na kopec Budakovo brdo, odkud je úžasný výhled na moře. Pak lehce klesnu a už jdu pořád lesem. Divný, dnes potkávám v protisměru furt lidi. Tolik jich nebylo za celý trail od Kosova. Přiletím k chatě Skorpovac a chlapík co tu sedí u stolu mi hned hlásí, že určitě nejsem normální turista. Hned se směju a vykládám o Via Dinarice. Je tu několik dalších lidí a jakmile se zmíním, že jsem z Česka, dostávám do ruky pivo a hned jsem zván i na jídlo. Sedím tu a se všemi kecám asi hodinu. Bezva společnost. Taky už vím, proč tu je najednou tolik lidí. Chodí Premužičovu stezku, to je asi 80 km dlouhá, velice známá stezka.

Začíná v Severním Velebitu a končí v Buške Oštarije. Nikdo to v opačným směru nechodí, tak jsem tu trochu za podivína, navíc tu nikdo nechodí sám. Stezka je jinak super, je dobře značená a tak to rychle odsejpá. Jdu většinou lesem a sem tam se objeví výhled na moře. Oficiálně vstupuji do Národního parku Severní Velebit a docházím k chatě Alan. Tady je hromada turistů, vozí je semka autobusy. Potřebuji si dobít telefon. Tak si dávám jídlo a pivko. Počítám už s tím, že dál už se dnes nedostanu. Po 2 hodinách už je ale telefon skoro nabitý a tak nahazuju bágl a valím dál. Všichni turisti tu na mě koukají jako na blázna, když v poloklusu ještě valím o půl 7 večer nahoru do hor. Můj cíl je Rosijevova koliba, do tmy to stihnu. Stoupám parádním lesíkem jaký jsem tu ještě neviděl, stezka je boží. Pak se objevuju mezi nádhernými skalami, nikdo tu už takhle pozdě není, tak si to užívám. Za hoďku a půl jsem u chaty. Je ve výšce 1580 m n. m. mezi skalama, hned v ní zatápím a kochám se západem nad mořem. Jsem tu sám. Tyhle večery mám fakt rád.

Ráno opět pokračuji stezkou mezi skalami a po chvíli potkávám snědšího týpka v protisměru. Jen se zdravíme. Až o pár dní později zjišťuji z jedné vrcholové knížky, že to byl thru-hiker z Indie. Kruci, škoda.

Přicházím k oficiálnímu začátku Premužičovi stezky a potkávám se tu s chorvatskou partou. Když se zmiňuji, že jdu Via Dinaricu, tak se hned ozývá jeden z nich, že je tvůrce Via Dinarici v Chorvatsku. Hned se dáváme do řeči, děláme společnou fotku a dává mi na sebe kontakt. Mám na ty lidi prostě štěstí.

Pokračuji přes Zavižan parádní stezkou. Jsem v území, kde je nejvíc medvědů, ale pořád nic. Pak už definitivně opouštím NP Severní Velebit, byla to rychlovka, je maličký. Jdu přes pár vesniček s polorozpadlými domy a procházím přes zarostlé cesty lesem. A pomalu stoupám na Jadičevu plan. Odtud už pak dolů, do Vratniku. Tady po 31 km nacházím rodinný penzion s příznačným názvem Putnik (Poutník). Jsou teprve 4 h odpoledne a mohl bych s klidem dát 45 km, ale potřebuji se po 11 dnech umýt, vše dobít a dát se trochu do kupy. Od města Jablanica v Bosně jsem neměl jediný odpočinkový den. V Chorvatsku to dost hrnu, ale baví mě to. Předpokládám, že do cíle už ani žádný odpočinek dávat nebudu.

Ráno šlapu po málo frekventované asfaltce k vesničce Krivi put, kde jdu kolem dost rozpadlých budov. Pak už mizím v lese a stoupám na kopec Alino Bilo. Cesta je dost zarostlá a musím neustále koukat kolem sebe, kde je další značka. Poté trochu klesám a pak zase musím stoupat na Kolovratské stěny, ale totálně zarostlou cestou. Okolní porost má přes 2 metry, hodila by se mačeta. Do toho ještě hromada polomů. Když se dostanu ke "stěnám, tak zjišťuji, že to je prostě naprosto bezvýznamnej kus skály. Takových už jsem viděl.

Zase klesám, abych pak opět vystoupal na kopec Velkou Javornicu. Tohle mi dává zabrat, cesta je totálně zarostlá. Vrchol je dost skalnatý, okolo jsou jen rozsáhlé lesy, nic víc. Totální divočina, i když cesty stojí za prd, tak jsem z toho odvařenej. Mířím ještě do přírodní rezervace Samarské stěny. Procházím absolutním pralesem. Můj cíl je chata pod Bílými stěnami. Když sem přijdu, už je tu mladý, anglický pár. Jsou to první lidi, který za celý den potkávám. Vyrazili před 3 dny z města Lič, jdou část chorvatské Via Dinarici. Hned mi hlásí, že první den potkali medvěda. Říkám jim, že mají štěstí, já za 40 dní nic neviděl. Bavíme se o úsecích co koho bude čekat. Večer nám do chaty vleze plch, který dělá bordel celou noc. Tohle je nejhorší zvíře, co jsem za celý trail viděl. Vleze do každé chaty a nedá pokoj. Za celou noc spím asi půl hodiny. Ta svině furt leze do věcí angličanům, sem tam si dovolí i přeběhnout přes ze mě.

V 6 ráno už toho mám dost a vyrážím. Mám v plánu projít celou rezervaci s batohem, ale má tu být hromada lezeckých pasáží. Od rána prší, všude je bahno, skály kloužou. Brzy začínají dost těžké pasáže, přelízání, prolízání úzkými uličkami, kde musím sundat batoh a nejdřív projít bez něj a pak ho protáhnout. Nedovedu si představit, že to tady někdo dá s velkou krosnou. Musí tuhle sekci vynechat nebo si nechat bágl na chatě a projít si to bez něj. Déšť zesiluje, snažím se to prolízt co nejrychleji než to bude totálně o hubu. I takhle už je to tak na hranici bezpečnosti. Nejsou tu žádná lana, nic. Asi po 2 hodinách už jsem u samarských stěn a klesám dolů. Foťák si v dešti netroufnu vytáhnout. Dál pokračuji lesem po asfaltce.

Proti sobě potkávám kluka s báglem. Hned zjišťuji, že jde Via Dinaricu. Před 10 dny vyrazil ze Slovinska a je víc zhuntovanej než já. Už si stihl i vyvrtnout kotník. Hned ze mě tahá info o stěnách. Na zádech má 16 kilovou krosnu a tak ho upozorňuji, že s takovým báglem a ještě bolavým kotníkem bude mít co dělat. Zkusí to a uvidí. Když ho vidím odcházet nebo spíš "odpajdávat", tak je mi ho fakt líto. Snad celou VD zvládne. Dnes je dost asfaltu. Přes vesnici Kuk pak už zase stoupám a mizím v lese. Ze začátku je "cesta" dost zarostlá a jdu vyloženě po značkách, pak už je to lepší. Lesy tu jsou neskutečný, ale vůbec nikdo tu nechodí, proto cesty nejsou prošlápnuté. Ještě to na večer natahuju pod kopec Visočica a stavím tarp kousek od cesty.

Ráno vytahuju 5 klíšťat, jak furt prolízám džunglí, tak je jich tu hromada. Zase prší, balím promočený tarp a nádherným lesem stoupám na Visočicu. Je dost chladno, silně fouká, pocitová teplota tak 5 stupňů. Mám úplně zmrzlé ruce. Na vrcholu je to peklo, silný vítr, déšť, žádná viditelnost. Okamžitě klesám dolů. Nad vesničkou Lič potkávám týpka z Holandska. Hned mě poznává, viděl mé fotky na internetu. Thru-hikeři už se začínají pomalu trousit. Naprostá většina z nich začíná ve Slovinsku a jdou do Albánie. Jen já si to musel dát obráceně :-).

Dál pokračuji přes městečko Fužine, potřebuji si tu nakoupit jídlo. Chtěl jsem tu dát i odpočinek, ale je tu draho a tak to valím dál. Přestává pršet a tak hned po cestě suším tarp. Stále kráčím lesem, křižuji silnici a pak se prokousávám totálním křoviskem, když v tom slyším pořádný rachot. Medvěd, vyplašil jsem ho a asi 50 metrů ode mě vidím jen rychle mizet huňaté monstrum v křoví. Ani jsem si ho nestihl pořádně prohlídnout :-). Zase to natahuju přes 40 km a balím to kousek od Národního parku Risnjak na pěkným plácku pod tarpem.

Konečně jsem se dobře vyspal. Asi po půl hodince už vstupuji do Národního parku Risnjak. Vím to jen díky mapě a nápisu NPR na stromě. Je vidět, že z týhle strany do parku nikdo nechodí. Cesta není prošlápnutá, ale značení je v pohodě. Procházím nádhernými bučinami a kochám se. Nečekal jsem, že na severu Chorvatska bude největší divočina, je to nádhera. Stoupám až k chatě pod vrcholem Risnjak. Trochu prší, ale dávám i skalnatý vrchol (1528 m n. m.), je vidět moře a neskutečně rozsáhlé lesy. Tak tohle všechno už jsem přešel...

Lesem po rozbahněné cestě klesám o 800 výškových metrů až k oficiálnímu vstupu do NP. Je tu restaurace, tak tu dávám jídlo. Pak pokračuji pár km po dost frekventované silnici než odbočím na cestu k pramenu řeky Kupa. Po serpentinách klesám do kaňonu na 350 metrů a lesní cestičkou docházím až k prameni. Občas si říkám, že už mě nemá Via Dinarica čím překvapit. Viděl jsem krásné hory, jezera, pralesy, zapadlé vesničky ale tohle místo mě absolutně dostává. Průzračná, do modra zbarvená voda a nad ní mlžný opar, který se táhne nad celou řekou. Jsem tu sám, žádný turista. Asi půl hodiny se tu kochám a fotím. Nádherný místo.

Poté pokračuji krásnou stezkou podél řeky. Risnjak stojí za to, ale chce si to celý projít takhle pěkně pěšky. Pod vesničkou Hrib potkávám dalšího thru-hikera. Je z Polska, oba máme velkou radost. Dlouho kecáme, dozvídám se, že je taky velký dobrodruh. Vloni šel 600 km pěšky v Polsku, pak jezdil po Polsku na kajaku a pak ještě na kole. Jakmile dokončí Via Dinaricu, tak hned jede do Bulharska na další trail. Tyhle setkání jsou zajímavý i v tom, že všichni jsou teprve na začátku, kdežto já už to mám skoro všechno za sebou.

Ve vesničce Hrib se dávám do řeči s místními a zjišťuji, že tu je nějaký kemp. Když sem přijdu, tak jsem hned vítán super rodinkou. Mluví anglicky, vyznají se, také cestují a znají Via Dinaricu. Na obrovské zahradě se dá stanovat nebo přespat v chatkách. Stavím tu tarp, popíjím pivko, dostávám večeři. Bezva večer a super místo pro relax. Když budu cokoliv ve Slovinsku potřebovat, mám se kdykoliv ozvat. Dostávám taky informaci o velkých polomech v další etapě a radí mi, kde bych to měl obejít.

Ráno vyrážím už o půl 7. Stoupám na Svatou horu s kostelíkem a pak pokračuji místy zarostlými cestami. Chci dojít do Čabaru, tady nakoupit jídlo a najít nějaké ubytování a před Slovinskem si naposledy trochu odpočinout. Když sem ale dojdu, tak od místních zjišťuji, že ubytování tu žádné není. Už jsem přímo u slovinských hranic. No nic, jdu dál a uvidím. Pokračuji po lesní stezce přímo po hranici a pak po hlavní silnici až do městečka Prezid. Jsem tu už ve 3 odpoledne, po 33 km. Dnes bych dal v pohodě 50 km. Je tu obchod, tak nakupuji jídlo a hledám ubytko. Na konec ho najdu v soukromí u jedné rodinky za dobrou cenu. Paráda, umyju se, vyperu a dám se do kupy na poslední etapu.

Už je to blízko, do cíle mi zbývá cca 160 km. Držte mi palce, ať to v pohodě dorazím :-).

Vašek

Fotky jako obvykle tady

Monson a hostel Lakeshore Inn byla skvělá zastávka. Kdybych nespěchal zpátky domů, abych stihnul první narozeniny naší Terky, tak bych si dokázal představit tady pár dní povegetit, počkat až dorazí kamarádi co jsem nechal za sebou, a společně jako správná trailová rodina oslavit, že jsme se potkali a všichni došli až sem. Ale je to jako v normálním životě (protože tohle vlastně je normální život) a člověk si musí vybrat, co je pro něj důležitější… a pro mě je důležitější být zpátky u svých holek co nejdřív:-)

Odpočinku nebylo moc - byl to vlastně jen krátký večer bez zařizování a povinností, ale odpočinul jsem si parádně. A tak mi ani nevadí budík o půl páté ráno. Jsem dokonce natěšený se pustit do poslední etapy. Vstávám o něco dřív než by bylo nutné, abych stihnul pořádnou snídani (a kyblík kávy). Rebecca nás s Huckleberrym opravdu o půl šesté nakládá a míříme zpátky na trail. Ještě společná fotka a už uháníme po trailu.

Jsem tak natěšenej, že míjím ceduli označující 100mile Wilderness bez povšimnutí… sakra, to je škoda, je to jedna z nejfotografovanější cedulí, protože líčí, jak je následujících sto mil nebezpečných, haha.

Nám teda celé dopoledne připadá, že je to neskutečná pohoda a cesta nám dobře ubíhá. Huckleberry je docela šoumen a skoro na každou mojí větu odpovídá úryvkem nějaké písničky. Tenhle kluk je chodící Juke-box. Mám kliku že umí zpívat, je to docela dobrá zábava.

Po obědě u řeky a parádní koupačce začínáme šplhat na hřeben Barren-Chairback Range a začíná docela intenzivně hřmít. Hřeben by neměl být nad hranicí lesa, tak se blesků zas tak nebojíme, ale úplně v klidu nás to nenechává.

Huckleberry zastavuje po třetí hodině v shelteru, nemá kam spěchat. To já zase potřebuju natáhnout ještě 15km. Jenco se rozdělíme, začíná pořádná bouřka. Hromy burácí a z nebe padají potoky vody. Hrozně Huckleberrymu závidím (bouřka pod střechou ve spacáku je o něco příjemnější než bouřka s mokrýma nohama v potocích vody a strachem kdy dostanu bleskem…), ale snáším to dobře, protože vím, že za pár dní už budu doma a že mě den dva nepohody nemůžou pokazit náladu. Taky vím, že když bych dnešní kilometry neušel, tak nejspíš nestihnu před odletem vystoupit na Katahdin a trail dokončit… tak mě to taky žene dopředu. Z trailu se stává parádní potok a při prudkých sestupech to hodně klouže. Musím dávat bacha a jde to pomalu.

Najednou je většina vrcholů bez stromů, jenom holá skála. Bezva. Celý trail si přeju, aby to tak bylo a člověk měl výhledy, ale smůla. Jde se stromama. A teď, když je prd vidět, lítají blesky a potřebuju být schovaný ve stromech, tak se jde po holých vrcholech… klasika. Mám odvahu pokračovat dál jenom proto, že všechny blesky se rozsvěcí jen nahoře v mracích. Ani jeden zatím nešel dolů na zem. Zatím.

Kolem sedmé hodiny večer konečně dorážím do sheltru. Dneska 42km. Není to moc, ale v tom lijáku se šlo špatně… jsou tu dva mladí kluci a zabírají celý  prostor. Naštěstí to rychle balí a dělají mi místo. Jsou to čerství absolventi univerzity a než nastoupí do práce tak vyrazili na svoje první velké dobrodružství - projít si “obávanou” 100mile Wilderness. To chválím, ideální doba. Nejdřív jim trochu kazí radost, že jsem dnes ušel to, co oni za tři dny, ale když vidí s jakým batůžkem v porovnání s jejich monstrama jdu, tak už jsou klidní a naopak je vidět, že je to namotivovalo. Prý docela fňukali a zdálo se jim, že trpí, ale když vidí mě jaké už tři měsíce dělám kilometry a že si sotva dřepnu, jak mě bolí kolena, tak že vlastně o nic nejde a že to nebudou řešit a budou si jejich cestu užívat. To se mi líbí, ze všeho si vzít něco pozitivního.

Ráno to vypadá na hezký den. Balím se brzy a vyrážím. Konečně mám i pár výhledů a vidím kam mířím. Dneska mě čeká úplně poslední horský hřeben - White Cap Mountain - a pak už poběžím “po rovině” až pod Katahdin. Jsem trochu zaskočený, když křížím dvě velké prašné cesty a dokonce je na nich docela provoz. Zas taková divočina to tu není. Hned potom se brodí velká řeka. Jsem trochu nervózní, kolik vody po včerejším dlouhém lijáku bude…  Naštěstí je to v pohodě, sice dobrých třicet metrů na šířku, ale maximálně po kolena. Je to spíš osvěžení,než nepříjemnost. Na písčité pláži si dávám sváču a užívám si zábavnou show - na protějším břehu se objevila výprava amerických tlouštíků a pouští se do brodění. Vím že se člověk nemá smát cizímu neštěstí… ale tohle je k popukání… kamení na dně je kluzké a nemají hůlky :-) Ustálo jich to jen pár, zbytek se plácá ve vodě jako skupinka kapustňáků. Rozhodně nejde o život, jsou jenom mokří a 500m od zaparkovaného auta… ale tipuju že outdoorové aktivity nebudou do budoucna v jejich top 10 nejlepší zábavy.

Kupodivu mám docela dost energie a daří se mi pohybovat rychle. Jenže kilometry nepřibývají, protože neustále potkávám lidi v protisměru a klábosíme. Jsou to ti, kdo zkouší jít AT ze severu na jih. Odstartovali na Katahdinu a jsou to pro ně první dny na trailu. Kromě klasických témat jako vodní zdroje, brodění a komáři vyzvídají co bylo nejlepší, co nejtěžší, co jím, atd. a tak to vždycky trvá o hodně dýl, než bych rád. Ale co, i tohle k cestě patří.

Na vrcholu White Cap Mtn. dávám pozdní oběd s úžasným výhledem a zase se nemůžu utrhnout. Mezi mnou a Katahdinem už je jen pár vlnek a krásná obří jezera. A Katahdin je fakt macek. Výšku má sice jen jako Sněžka, ale trčí z roviny, která je skoro na hladině moře a tak působí monumentálně. Sedím tu a nemám se k odchodu. Totální rozpolcení - na jednu stranu už toho mám fyzicky docela dost a chci mít hotovo, na druhou je tady božsky a chtěl bych si to ještě pár týdnů užívat…

Z rozjímání mě vrací do reality zapípání mobilu - “zaválo” sem 3G a přišly mi zprávy do messengeru. Musím toho využít a zkontrolovat předpověď počasí pro Katahdin. To není možný, vypadá to, že fronta postupuje rychleji a počasí se má pokazit už o den dřív! A má dokonce chumelit! Takže by ani nešlo den počkat na sluníčko, protože ve sněhu to bude na vrchol totálně neschůdné… Krom toho ten den navíc nemám. Docela mi začíná tělem pumpovat adrenalin, protože jediná šance pro mě potom zbývá nacpat dva dny chůze do zítřka a brzkého rána pozítří. To bude peklo. Naštěstí mám výzvy rád a radši zaberu než někde čekat, nebo to vzdát. Takže plán je jasný, dnes to dotáhnout na 50km, zítra zkusím 70km a pak ráno posledních 20km pod kopec, vyřídit povolení na kopec a být na vrcholu před polednem… pokazit se to má až odpoledne… přespím v kempu pod kopcem a posledních 10km dolů doklopýtám k prašné silnici a zkusím dostopovat nějakých 35km do prvního městečka. Tak jo, bude se makat. Rychle balím a vyrážím dolů.

Podle toho co jsem slyšel od ostatních by to měla být až pod Katahdin opravdu “rovinka”. Jenom jeden 500m kopec, ale hlavně prý celý den téměř dálnice - krásný hladký trail a dřevěné lávky kde se dá hravě uhánět 7km/h. Téhle odměny se nemůžu dočkat. To by zítra těch 70km mohlo být reálných.

Na 47. kilometru je u naprosto parádního vodopádu shelter a obrovská tůně na vykoupání, takže to tady balím. Bude fajn zalehnout dřív a na zítřejší dlouhý den se dobře vyspat. Nikdo tu není, není s kým se vykecávat, tak bych mohl zalehnout včas. Zrovna když začínám zabírat, celý les se rozzáří a do shelteru si to od severu nakvačí partička rozjařených mlaďáků - vypadá to že se paří… pobíhají tu se supersvítivýma čelovkama, pokřikují a táhnou to bez respektu do jedné ráno... bezva. Však oni je zítřejší kopce vytrestají :-)

Ráno vyrážím s východem slunce. První paprsky ozařují opar nad vodopádem, krásná odměna za brzké vstávání. Prvních pár hodin cesta po “dálnici” utíká neuvěřitelně rychle. Nálada výborná. Svačina na velkých kamenech na břehu jezera s výhledem na Katahdin. Takhle nějak si představuju ideální den na trailu.

Po pauze přichází pár úseků přes kořeny a hopkání po kamenech skrz bláto. To už tak rychle nejde. Dá se to vydržet, hlavně že bude dál pokračovat dálnice.

Tak dobře, ještě kousek kořenů a potom ta dálnice... už jsou to dvě hodiny skrz šílené kořeny a jde to docela pomalu… odpoledne to vzdávám a smiřuju se s tím, že “dálnice” už prostě nebude. Tohle bude bolet a trvat dlouho. Na padesátém kilometru toho mám docela dost. Ještě že výhledy i jezera stojí za to.

Snažím se na hodinách chůze najít něco pozitivního, něco co by nepůsobilo tak hrozivě jako to, že ještě zbývá skoro 20km. Každej krok a balancování na kořenech docela vyčerpává. Říkám si, že takových kroků naštěstí už nebude moc… jeden krok 70cm… na 18km potom připadá 25tis kroků! Cože? Tolik? Tak tohle nezabralo… 25tis kroků zní o hodně hůř než 18km… Prostě nad tím nebudu přemýšlet, něco si zazpívám a ujdu to:-)

Je vidět, že SOBO sezóna už začala (SOBO je zkratka pro South Bound - směr cesty ze severního konce trailu na jih), protože všude kolem shelterů je hromada lidí. Normálně by mi tolik lidí vadilo, ale tady, když jdou opačným směrem než já, mi nevadí. Navíc mi přijde super, že tolik lidí se vyhoupalo něco podniknout. Baví mě i to, jak jsou nadšení a plní energie a očekávání toho, co je cestou čeká. Tentokrát se přemáhám a bez zapovídání pokračuju dál. Večer před setměním se mi chodí nejlíp. Asi mám rád to, jak se všechno zpomaluje a ukládá ke spánku. Mám rád to světlo a mám rád i to, že už většinou mám hotových dost kilometrů a to co šlapu teď je jako navíc. To člověka hned víc baví.

K naplánovanému shelteru na 67km dorážím až ve 22h. Trochu mě uklidní, když vidím světla, nebudu nikoho budit. Když nabírám vodu, jedno z těch světýlek se ke mě pomalu blíží a docela zoufalá paní mě prosí, jestli bych ji nepomohl pověsit na strom pytel s jídlem (kvůli medvědům). Uplně jsem si vzpomněl na svoje první dny a uvědomil si, že jídlo jsem věšel jen pár dní na začátku, pak v národních parcích, kde je medvědů hromada, ale jinak už spím standardně s jídlem… Není to správně, ale přestal jsem to řešit po několika setkáních s černými medvědy - člověka se bojí a rozhodně ho nevyhledávají. Takže dokud nenecháte jídlo roztahané po venku, mimo stan, medvěd nemá důvod v táboře šmejdit. Navíc jsem si všimnul, že tady ve státech (mimo národní parky), kde je lov medvědů normálně povolený, a lovci je velmi často loví na maso stejně jako třeba srnky, si medvědi dávají sakra pozor, aby člověka nepotkali. Vždycky po večeří umyju kotlík, všechno jídlo a odpadky sbalím a zaroluju do nepromokavého food-bagu abych minimalizoval vůni jídla a věřím, že je to takhle OK a klidně spím:-)

Paní jsem pomohl i když to nebylo tak jednoduché… už se snažila jídlo pověsit nějakou dobu a šňůru zašmodrchala ve větvích tak vysoko, že tam už nedosáhla… klasika, takže jsem ještě lezl na strom. Ale o půl jedenácté už jsem kempoval. Paní se ptala odkud jsem přišel a byla úplně nadšená z toho, že celý trail dokončuju a že mi zbývá poslední den.

Ráno, když jsem se sbalil a šel se do registru v shelteru zapsat, všichni už věděli že mám hotovo a jedna holčina dokonce věděla, že dokončuju tripple crown??? Prý  se o tom povídalo v posledním městečku, že se blíží první NOBO a že je to nějakej pošuk co bude mít tripple crown. Haha. Tady se ví všechno. Trochu jsem se zdržel, protože všichni se vyptávali jako obvykle a líbílo se mi, že se třeba ptali, co bych jim poradil, aby úspěšně dokončili? Lehkej batoh je základ, ale na to přijdou sami. Moje jediná rada je nešpekulovat, jak si co kde ulehčit a vynechat, a prostě a jednoduše jít na jih. A když příjdou problémy, tak je řešit tím, že půjdou dál. Krok za krokem správným směrem je jediná cesta.

Mám hroznou radost, že se mi povedlo včerejší kilometry ujít a že mi dnes pod kopec zbývá jen pár hodin. Mohl bych být na vrcholu už kolem poledne. Nohy se kupodivu tváří dobře a tak se mi šlape výborně. U prašné cesty při vstupu do státního parku si v malém obchůdku/benzínce dávám pořádnou snídani a pak už uháním na rangerskou stanici na úpatí kopce pro povolení k výstupu na kopec. Jde totiž o indiánské území a pro ně je Katahdin posvátná hora, kam by se lézt nemělo. Oni tam nesmí. Ale umožňují pár tisícům turistů ročně na vrchol vystoupit, jen musí mít člověk kliku a povolení dostat. Pro nás na AT je určených 3,5tisíce povolení na rok. Trail vede nejdřív podél obrovské, široké řeky potom následuje menší řeku se spoustou vodopádů. Chci být nahoře co nejdříve, tak ani nefotím, nezastavuju, prostě polykám míle. Když zbyde síla, vrátím se tudy dolů a všechno si prohlídnu.

Počasí se mělo kazit až po obědě, ale mrholí a mám pocit, že se to stále horší...Vrchol kopce není vidět. Teď už to ale nevzdám. Prostě jdu nahoru. Rangera potkávám před jeho srubem s motorovkou a sekerou v ruce. Vyrážel na trail čistit popadané stromy, ale deštík ho odradil, tak se vrací. Dobře pro mě, aspoň si můžu vyřídit permit a nehrozí, že mě cestou indiáni skalpují:-)

Ranger má radost - už se prý proslýchalo skoro týden, že bych se tu měl tak nějak objevit a konečně jsem tady. První NOBO AT hiker letos. Slavnostně mi vystavuje povolení (kartičku) s číslem 1 a fotí si mě do kroniky. Vůbec to nebyl můj cíl dokončit letos první, ale začínám si to regulérně užívat:-) Je to vlastně vedlejší produkt toho, že spěchám domů za svýma holkama. A mě to asi i trochu baví se takhle fyzicky ničit.

Malinko mě teda zklamalo, že Ranger je excelentní disgrafik a tak kromě čísla jedna na kartičce není nic správně… ale o to je to asi autentičtější! I v Guthooku si pár lidí stěžovalo, že totálně zkomolil jejich jinak zajímavé trailové jméno, a že jim pak ta zkomolenina zůstala (klučina s houslema - Fiddle, byl zapsán jako Fidal a ostatní ho už snadno přjemenovali na Fidal Sassoon po těch šampónech a slavném kadeřníkovi..). Tak jsem z toho nakonec vyvázl docela dobře.

Nechávám si u rangera pytel s jídlem a s kompletní výbavou vyrážím na vrchol. Batoh a moje výbava už ke mě patří a tak je chci mít i na vrcholu. Trail stoupá téměř přímo rovně na hlavní hřeben. Velké kamenné schody, občas je potřeba se přitáhnout o strom, malinko popolézt po skále. Nad hranicí lesa začíná docela exponované popolézání po velkých balvanech. Je tam i pár kramlí ala ferrata. Říkám si, že dolů to nebude legrace… ale to budu řešit později. Teď musím řešit cestu nahoru.

Postupně sílí vítr, přichází mlha a jemné kroupy. Potkávám pár lidí. Vrací se z vrcholu pokrytí námrazou.

Vítr už je docela silný, mám problémy se udržet na nohou. Kroupy bolestivě zasahují  obličej a oči. Všechno včetně kamení začíná být pokryté vrstvou ledu. Ještě že už jsem na vrcholovém plató a není moc kam spadnout.

Na vrchol už to dobruslím. Poslední hodinku už nikoho nepotkávám a na vrcholu jsem nakonec ve 13h úplně sám. Vítr trochu polevil a kroupy taky. Mám šanci se vyfotit na ceduli označující vrchol kopce i konec trailu. Musím sice foťák obeskládat kamením, protože poryvy větru ho otáčí a překlápí, ale nakonec se pár dobrých fotek daří. O moc horší počasí už si nedokážu představit, ale stejně mám radost a vůbec mi to nevadí. V tomhle duchu nevybíravého počasí se odehrávala většina trailu a tak je to asi správné a stylové zakončení. Vlastně mi to vyhovuje. Mám rád cesty NALEHKO, né ZADARMO:-)

Teprve při sestupu si uvědomuju, jak jsem unavený… Snažím se jít opravdu opatrně. I tak docházím pár skupinek, které jsem míjel cestou nahoru. Cestu dolů musíme v obrovském kamení hledat.

Na pár momentů se mlha a mraky roztrhají a mám možnost aspoň trochu vidět kudy cesta na vrchol vede. Myslím že za hezkého počasí je tohle jeden z nejhezčích kopců na trailu. Tak třeba příště.

U rangera si vyzvedávám svůj pytel s jídlem. Je už skoro 17h, jsem unavený, ale nějak se mi vůbec nechce to zapíchnout a zakempovat. Asi tím, že teď už nikam nemusím, tak mám chuť ještě šlapat. Když půjdu svižně zpátky po trailu, mohl bych být zpátky u prašné silnice před setměním a třeba chytit stop do nejbližšího města ještě dnes! Užil bych si všechno co jsem cestou nahoru rychle minul a třeba potkám někoho z kamarádů za mnou. Šance je to malá, ale co kdyby. Taky mě zajímá, co všechno ještě moje tělo vydrží:-) A tak vyrážím. Cestou vytahuju plechovku piva a sušené maso a "slavím":-)

Míjím malé a velké Niagárské vodopády - vážně pěkné, masivní vodopády.  Spíš než niagáry mi to připomíná vodopády v kalifornské Sieřře Nevadě.

“Dojezd” k silnici vede úžasnou zelení podél obrovské, rychle tekoucí řeky.

U silnice jsem až po 20h… stojím tu v jemném deštíku do devíti a pak to balím. Ani jedno auto… Snad to bude ráno lepší. Hned u cesty je malý kemp. Je ještě zavřený (je tu závora přes cestu, aby tam nemohli auta), ale překvapivě žádná cedule nezakazuje vstup, takže se ukládám v jednom ze dvou shelterů v kempu. Mám fyzicky dost, ale je mi dobře - všechno se podařilo a ještě včas. Stálo to za tu námahu. Trochu mě znervózňuje myšlenka co budu dělat, když ani zítra dopoledne nic nepojede… opravdu se potřebuju dostat nějakých 30km do Millinocket už zítra! Jinak nestihnu bus do Bostonu a let domů… Jak tak ležím, najednou mi v mysli vyvstane vzpomínka na bláznivého southboundera, který přijel na start trailu z Bostonu na kole ze smeťáku… a když jsme se potkali, tak napůl v legraci nabízel, že nechal kolo v příkopě u vstupu do Hundred Mile Wildrness, a kdybych ho já, nebo kdokoliv jiný potřeboval, že si ho máme vzít. Dokonce tam nechal i zámek, náhradní duši a pumpičku! (trochu to chápu, kdo by to v batohu tahal…) No, třeba tam to kolo ještě bude. Jsem rád, že mám pro tuhle situaci plán B. I přes lehkou svalovou horečku se mi spí dobře.

Ráno zastavuju znovu na dost špatnou, ale velkou snídani v obchůdku u cesty a zkouším stop. Docela prší a je kosa. Po hodině bez auta to balím a jdu hledat kolo. Překvapivě ho nacházím hned! Dokonce je spíš zaparkované mezi stromy než pohozené. I pláště jsou dostatečně nafoukané. Kontroluju utažení kol, vakl na klikách a hlavovém složení. Vše se zdá na kolo ze smeťáku OK. Musím sice povolit zadní brzdu, protože zadní kolo je tak rozhozené, že brzdou neprojde, ale jinak se kolo tváří pojízdně.

Dávám si na nohy igelitové sáčky, taky návleky, aby se mi nikde nechytaly nohavice nepromoků. Ještě převlečné silnilonové palčáky na ruce a nasedám. Aha, tak jednoduché to nebude - celé kolo je “zkřížené” a když trochu pustím řidítka, hned se zavřou doleva. Když chci zatočit doprava, musím docela zabrat… Tohle bude zajímavá jízda. Prašná silnice je pokrytá roletkama (drobné vlny, po kterých se jede fakt blbě) a je spíš dost bahnitá než prašná...

Proti mě začínají jezdit obrovské náklaďáky naložené těžkou, těžební technikou. Docela mám hrachy. Jde to bolestně pomalu. Za hodinu dělám jen 15km. No, pořád lepší než pěšky. A hlavně začínám na levé straně slyšet další auta. Jako by někde blízko vedla další silnice. Jo vede a je asfaltová! Pronáším kolo houštím na asfaltku a po ní pohodově kloužu posledních 10km do města. Teda pohodově… při pokusu zastavit na čůrání mi upadla přední brzda a tak tak že se nezapletla do drátů předního kola… Mám ji na zbytek cesty přigumičkovanou k řidítkům:-)

Do vyhlášeného hostelu Appalachian Trail Lodge dorážím až kolem jedenácté. Docela to tu žije. SOBO sezóna už začala a tak je tu asi 15 lidí co se chystají vyrazit směrem na jih, hned jak se počasí trochu umoudří.

Jsem jako zjevení - komplet od bláta a smrdím prvotřídně. Posledních 14dní jsem dost makal a nebyl čas vyprat, a teď pod nepromokavýma věcma to “dozrálo k dokolnalosti”. Majitel mě ubytovává a má radost, že už jsem tu. Proslýchalo se, že bych měl teď někdy dokončit a nechtěl mě jako prvního NOBO letos propásnout. Tohle nepřestanu obdivovat - schopnost nesoudit podle vzhledu (a zápachu) a ochotu pomáhat.

Boží. Peru si, dávám sprchu a šlofíka a vyrážím na jídlo do restaurace, která patří stejnýmu chlapíkovi. V restauraci už se ví, že jsem ve městě (a že jsem ultra exot, protože jsem přijel z Katahdinu na nalezeném kole…) a vládne tu panika - mají takovou tradici že ve výklenku u kasy každý rok umístí jeden stropní panel z kazetového stropu a na ten se dokončivší AT hikers podepisují. Jenže ve výklenku stále stojí kompletně popsaný panel 2017… A poslední prázdný panel nejde ze stropu vyndat! No nakonec se to daří a můžu (spíš musím) se podepsat. Haha, je to radost být hikertrash celebrita:-)

Vracím se na hostel, dávám dalšího šlofíka a zrovna když se chystám na večeři tak ve dveřích vrážím do Huckleberryho! To není možný. Mám radost. On zjevně taky protože dostávám řádnej Bear hug (kdo nezná, je to intenzivní objetí). Je to skoro jako bychom spolu vyrůstali a přitom se známe pár hodin. Vyrážíme na večeři společně.

Ukazuje se, že na Katahdinu ještě nebyl. Došel po obědě v dešti k silnici a měl toho dost. Tak dost, že si neváhal z onoho obchůdku zavolat “taxi” tady z města. Dá si tady dnes oraz a zítra za lepšího počasí zkusí dobýt Katahdin. Sveze se ráno s ostatníma, kteří vyráží na start.

Huckleberry mě vtahuje do báru, kam bych sám nikdy nešel, ale ukazuje se, že má jako bývalý voják na dobré podniky nos, protože si dáváme nejlepší burger na celém trailu! A dobré pivo… Probíráme co se odehrálo za ty tři dny co jsme se rozdělili. Já mám radost, že se můžu podělit o dojmy z dokončení s někým, kdo prošel stejným, nebo horším počasím než já a on je rád, že konečně někdo chápe jak těžké to pro něj bylo, jít takhle z kraje sezóny a celou dobu úplně sám... tak si rozumíme. Stačí mi jedno pivo a mám dost. Ještě štěstí, že oba zítra brzo vstáváme - já na bus směr Boston a on na shuttle směr Katahdin. Tohle bezvýznamné opětovné setkání bylo překvapivě výbornou tečkou za celým AT a já můžu tuhle kapitolu v klidu uzavřít.

Často to bylo těžké, ale i tak jsem si to většinu času užíval. Potkal jsem hromadu skvělých lidí a doufám, že si podobné dobrodružství budeme v budoucnu moci užít s holkama všichni pohromadě jako rodina!

Je to neuvěřitelný, uteklo tak rychle a už jsem v závěrečné etapě. Ty konce jsou vždycky zvláštní, jsou tak na půl radostné, ale na půl i smutné. Všechno to dobrodružství zase pomale končí…

Ráno vyrážím z městečka Prezid k hraničnímu přechodu. Chorvatsko byla na konec pěkná „stíhací jízda“. Přeletěl jsem ho za parádních 16 dní. Asi po půl hodince chůze už jsem u hraničního přechodu. Slovinští celníci mě hned kontrolují a vyptávají se co tu nacvičuju. Tak jim hned vykládám o tom, že jsem semka došel z Kosova. Všichni kroutí hlavou a hned volají na své kolegy, ať se jdou na toho blázna podívat. Já se jen směju…Tak jo, poslední země je tu – Slovinsko.

Pokaždé, když jsem přišel do další země tak to byla velká změna. Ne jinak tomu je i tady. Přijde mi, že jsem ještě blíž civilizaci. Chorvatsko už na mě působilo hodně civilizovaně, ale byla tam i dost divoká místa. Slovinsko už mi více připomíná Rakousko, všechno je to tu zase o něco hezčí…

Kráčím sice po silnici, ale vůbec mi to nevadí a kochám se, naštěstí tu ani nejezdí moc aut. Asi po 10 km procházím první vesničkou a mířím přímo k hradu Sněžník. Ještě kousek před ním potkávám místňáka, který se mě hned vyptává, jestli jdu na horu Velký Sněžník. Tvrdí mi, že mi bude výstup trvat cca 10 hodin. Jasně, podobných odhadů už jsem za tuhle cestu slyšel…

Hrad je moc pěkný, ale moc dlouho se tu nezdržuju, já na tyhle památky nikdy moc nebyl, tak dělám pár fotek a mířím zase do lesa. Čeká mě nastoupat cca 1200 výškových metrů. Nejdříve stoupám poměrně dost vykáceným lesem po poměrně zarostlých cestách. Je vidět, že po týhle cestě moc lidí nechodí. Pak už les houstne a cesty už jsou pěkně zpevněné, jde se na pohodu. Jakmile ale odbočím na Leskovu dolinu, tak je tu hromada polomů. Cca co 5 metrů, to spadlý strom, ale pořádné kusance, ne jen tak nějaké stromečky. Je dost těžké je přelézt, podlézt či obejít. Zdržuje mě to a vysiluje, ale asi po hodince už jsem zase na normální cestě a po chvíli už mizím v pěkném lesíku a blížím se k vrcholu.

Na vrcholu jsem po 5 hodinách, tak se ten pán seknul jen o pár hodin :-). Veliký Sněžník má bez 4 metrů 1800 m n.m. Na jeho vrcholku je chata, tak do ní hned zaplouvám. Stará se tu o to mladá, sympatická parta horalů. Ještě nikdy nikoho nepotkali, kdo jde Via Dinaricu z jihu na sever. Viděli už několik lidí co jsou na začátku cesty, nadšení, plní energie a s monstr batohama na zádech, ale přiznávají se mi, že si tak u poloviny lidí myslí, že tu cestu nemůžou zvládnout. Já jsem první, koho vidí už téměř v cíli. A prý ještě vypadám celkem dobře :-). Ačkoliv za chvíli chatu zavírají, tak mi ještě připravují jídlo a dostávám také pivko – vše grátis. Díky, tohle vždycky potěší. Všichni mi tvrdí, že do cíle už dorazím zítra, že už to mám kousek, pokud ještě dneska ujdu pár km.

Mám 2 varianty, buď se budu držet stezky do města Postojna a půjdu lesem bez civilizace a nebo si udělám zacházku přes pár vesnic a 2 města a trail si natáhnu cca o 50 km. Je to jasný, volím les a zítra to už zkusím dorazit! Dneska to do večera ještě natahuju k chatě Mašun – 48 km.

Ráno v chatě dostávám super snídani, chci se pořádně na ten den D nacpat. Majitelé mi tvrdí, že jdu hrozně rychle, podle nich prý VD chodí lidi 2-3 měsíce. Loučím se a jdu na to. Cesta je zpevněná, žádný velký převýšení, tak to valím co to jde. Šlapu po evropské dálkové trase E6. Asi kolem 16 h už přicházím do města Postojna. Tohle je hodně navštěvované město, hlavně díky jeskynnímu komplexu Postojna jama. Procházím kolem a když vidím ty davy turistů, beru to velkým obloukem pryč odsud. Pro mě je daleko důležitější jiné místo – Predjama, tady končí můj trail.

Už mi zbývá jen pár kilometrů. Je to zvláštní pocit, jiný než minulý rok. Vloni jsem docházel do cíle po 97 dnech, čekala na mě hromada lidí a hlavně holčička pro kterou jsem celou cestu šel. Bylo to silné a dojemné. Tentokrát tu na mě nikdo nečeká. Místo toho tu je hromada turistů, kteří se na mě dívají jako na zvláštního, zarostlýho a špinavýho podivína. Pocity se ve mně dost mísí, cítím radost, ale i smutek. Nevěřil jsem tomu, že po počátečních problémech tuhle cestu zvládnu, ale jsem tu!

Na konec to uteklo tak rychle. Život na takové cestě je jednoduchý, člověk vůbec neřeší nic z běžného života. Jde jen o to ujít denně 30-50 km, mít jídlo a vodu a kde spát. Každodenní starosti jsou pryč, žádná práce, žádné starosti, prostě jen jdete, jíte a spíte. Teď je to ale jako probuzení z hezkého snu, najednou si člověk uvědomí, že je konec, že zítra vstane a už nikam nepůjde. Jede se domů, zpět do reality.

Balkán si mě získal, i přes to, jak to bylo těžké a kolik mě to stálo sil si všechny země kterými jsem prošel získali své místo v mém srdci. Semka se budu rád vracet! Tak zase někdy…

Díky Všem, kdo jste tohle dobrodružství "šli" semnou.

Vašek

Více o jeho projektech na www.cestazasny.com nebo nawww.facebook.com/cestazasny

Ahoj všichni, sezóna se blíží ke konci a tak by bylo super se zase společně sejít u pivka a trochu se projít.

Zaneste si tedy do kalendáře víkend 20 a 21.10. S tím že bychom se sešli už v pátek 19.10. odpoledne/večer, poklábosili, probrali letošní výšlapy, vybavení a v sobotu dopoledne vyrazili na výlet s přespáním venku.

Ahoj, poměrně jasně vyhrála varianta Lužické hory. Hurá! 

Kdo chce a nebo potřebuje, může do Liberce dorazit již v pátek 19.10. večer. Přenocovat můžeme v prázdném patře nad prodejnou (sice chybí sprcha, ale záchody a umývarka jsou) ve 4.patře v budově Baťa na Soukenném náměstí. Když by byl zájem si něco promítnout, zajistím projektor. Pokud byste se chtěli podívat na nějaké vybavení, nebo něco vyzkoušet, můžeme si udělat i malý workshop ohledně balení NALEHKO.

Určitě se nás tam 30 hladce vejde. Nějaké pivko a nealko zajistíme, na jídlo si budeme muset skočit nejspíš do Radničního sklípku na náměstí. Tím si taky během 500metrového kolečka odbydeme prohlídku celého libereckého centra 

Kdo dorazí autem, může parkovat ve velkém parkovacím domě v OC Fórum ani ne 50m od budovy Baťa. Parkování je o víkendech zdarma!

V sobotu „ráno“ odjezd v 10:02 vlakem společnosti TRILEX (nekupujte si jízdenky ČD – v těchto vlacích neplatí. Jízdenky se kupují ve vlaku!) do Dolního Podluží. Tam odtud podle nálady a toho jak budeme během hovoru zvládat sledovat značky zhruba 32 až 37km trasa směr Hrádek nad Nisou. Utáboříme se podle situace. Každopádně věci na noc venku si určitě vezměte s sebou!!! Zakončili bychom podle počasí koupačkou, nebo svařákem na Kristýně v Hrádku. Odjezdy vlaků z nádraží v Hrádku zpět do Liberce jsou v 15:02, 15:32, 16:57, 17:32, 18:57 a 19:34 a je to asi 25min cesty.

S rozumně lehkým batohem tohle zvládne opravdu každý. Nemusíte se bát. Doražte, rádi vás uvidíme. Tým NALEHKO

Facebooková událost je zde.

Na konec jsem si ve městě Kalinovik udělal zero day a myslím, že to byla správná volba. V klidu jsem se v restauraci najedl, dopsal blog, skočil na poštu,poslal zimní vybavení domů a taky si nakoupil zásoby. Zbytek dne už jsem se jen válel a regeneroval.

Ráno jsem vyrazil směrem na vesnici Vlaholje. Tady hned musím přelézt plot z ostnatých drátů. Ano, tudy skutečně vede trail. Přes vesnici stoupám do kopce, když se za mnou najednou zjeví pes-husky. Nejdřív si myslím, že někde bude pastevec kterému patří, ale pes jde furt suverénně semnou. Ok, tak mám asi nového parťáka.

Stoupáme přes několik vrchů cca 650 výškových metrů a přecházíme vrch Lukavac. Pod ním se v potoku psí parťák chladí. Je celkem vedro, ale za námi už zase tradičně řadí bouřka. Musíme valit dál. To co jsme nastoupali zase scházíme dolů skrz pěkný lesík. Celou cestu stále lemují cedule s upozorněním na minová pole. Když dávám pauzu na jídlo, tak krmím i psa. Fakt nevím co s ním. Nemá ani obojek. Kráčí se mnou už asi 6 hodin, když  v protisměru potkávám mladý německý pár, který jde část Via Dinarici. Vysvětluji jim situaci se psem a navrhuji jim, že by ho mohli vzít do té vesnice, kde se ke mě přidal. Když se loučíme, tak se k nim pes sám od sebe připojí. Takhle to bude lepší, byl by pro mě moc velkou komplikací. Bylo ale fajn aspoň chvíli s někým jít. Jinak tu jsem v horách pořád sám.

Procházím vesnicí Ljuta a pak mě zase čeká nastoupat cca 700 výškových metrů. Bouřka už mě dohnala a tak pokračuji v dešti. Cesta je hodně rozbahněná a tak mám co dělat abych se vyškrábal nahoru. Místy po kotníky zaplouvám do bahna. Někde mi treková hůl zajede i metr hluboko. Přes vrch pak začnu zase klesat a jdu parádním lesem jak u nás v Jizerkách, podél potůčku k jezeru, které tu není - je vyschlé.

 Pak už jdu jen kousek po silnici do vesničky Tušila. Tady je planinarski dom a dokonce tu stojí i auto. Hnedka klepu na dveře a pán mě bere dovnitř. Za 7,5 eura tu můžu v klidu přespat. Dávám si tradiční zdejší jídlo podobné našim koblihám a domácí sýr. Splachuju to dvěma sarajevskýma pivkama.

Ráno si dávám vaječnou omeletu, to je tady vrchol vegetariánské kuchyně. Sice jsou to bílkoviny, ale vajíčka, sýry a jejich chleba už mi tu lezou krkem, protože tohle mám k jídlu furt. Kdybych jedl maso, tak by se to tu dalo, ale ve všech kolibách pro mě mají prostě jen sýr a chleba. Hnedka z rána mě klasicky čeká výstup, 750 výškových metrů na kopec Vito (1960 m n. m.) Po cestě se dávám do řeči s pastevcem a tak jdu chvíli ve stádě s jeho ovcemi. Čeká mě pěkně ostrý stoupání a celkem mě to vycucává. Za 2 hoďky už ale stojím na vrcholku a pokračuji dál po hřebeni ostrým jako břitva. Paráda dokud nezačnu sestupovat. Z každodenních bouřek je cesta pěkně rozbahněná a kameny moc hezky kloužou. Teď zase 800 výškových metrů dolů.

Přes vesnici Ozimine jdu pak pár km po silnici a zase lehce stoupám a odbočuji do lesa. Přelézám totálně rozpadlý most u kterého jsou chatičky na přespání. Většina z nich je zamčená. Tohle nechápu, naprostá většina chat po cestě jsou zamčené. Chápal bych to pokud by se tu hrnuly davy turistů, ale tady prostě nikdo nechodí a když se tu občas zjeví někdo jako já, tak by byl určitě rád za střechu nad hlavou a rozhodně by tu nic neničil.

Rozbahněnou lesní stezkou pokračuji zase dál, dokud nevylezu z lesa a pak jdu chvíli po skalnatém hřebeni s parádním výhledem na kaňon pode mnou. Po této cestě přicházím až do vesnice Lukomir, v letní baště tu dávám u paní pivko. Zase se blíží déšť. No nic, oblíkám nepromok. věci a pokračuji dál. Mířím k Blatačko jezeru, za mnou jsou černá mračna a lítají blesky. Snažím se tomu utéct a tentokrát mám štěstí a bouřka se mi vyhýbá. Chvílemi svítí i slunko a objevuje se duha. Nakonec to balím pár km za jezerem v pěkném lesíku, kde stavím tarp.

Hned z rána pokračuji kousek po hřebeni, slyším pastevce a vidím obří psisko jak se ke mě rozbíhá. Hned beru do ruky šutry, tohle na ty bestie zabírá. Naznačím hod a už je jak beránek. Dál mizím v lesíku a totálně ztrácím trail i značení. Chvíli se prodírám těžko prostupnou džunglí a zase nadávám. Bosna je zatím co se týče cest a značení jednoznačně nejhorší. Hory i lesy tu mají parádní, ale trocha údržby by neškodila. Na konec se vynořím na parádní skalní vyhlídce a zase to tý proklatý Bosně promíjím. Tohle je bomba. Pode mnou je obrovský, asi 700 metrů hluboký kaňon řeky Rakitnica. Zamnou krásný hřeben přes který jsem šel včera a přede mnou už výhled na Prenjské hory. Chvíli se tu jen tak kochám. Jsou chvíle, kdy tenhle trail nenávidím, pak ale přijdu na takovýhle místo a zase ho miluju.

Z 1300 výškových metrů sestupuji až úplně dolů k řece na 350 m. Předtím ale ještě jdu dost výživný trail, nejdříve brutálně zarostlou lesní stezkou a pak po skalnatým hřebeni, kde jsou místama ukotvená pomocná lana. Pak už ostře sestupuji až k řece. Když jsem najednou takhle dole, tak je pořádné vedro a dusno. U naprosto průzračné řeky dávám osvěžující koupačku, tomu se nedalo odolat. Chvíli tu jen tak polehávám.

Dál pokračuji kupodivu fajn lesní stezkou dokud nesejdu až k řece Neretva, tady přecházím po mostě na druhou stranu a čeká mě táhlé stoupání pořád jen po asfaltu a hned poté klesání k Boračko jezeru. Už mi došlo jídlo a k mému údivu tu hned objevuji obchůdek. Výběr klasicky nic moc, ale aspoň něco. Jezero je jinak parádní, břeh lemují dřevěná mola, jsou tu kempy, ubytování. Já se snažím najít restauraci, kde budou mít nějaký vegetariánský jídlo. První nic, zkouším další a tady mi nabízí šopský salát a hranolky. Bomba, to se zase předvedli. Energie tak na půl hodiny chůze. No nic, beru to, nic lepšího tu stejně nenajdu. Dnes je celý den jasno, po delší době žádná bouřka a tak toho chci využít. Pokračuji dál. Hned za jezerem mizí cesta v metrových kopřivách. Je tu ještě jedna alternativa, totálně zarostlá džungle vedle. Volím variantu nechat se zbičovat větvema místo kopřivama. Tohle se fakt už nedá, sotva se tím protahuju a klasicky nadávám. Po chvíli se konečně dostávám na cestu a objevuje se dokonce značka. Musím celý jezero dlouze obkroužit a nastoupat zase 800 výškových metrů.

Cesta je prašná, kamenitá a hlavně nekonečná. Musím ujít ještě 15 km, abych došel do vesničky Rujiště, kde je planinarski dom. Už se začíná stmívat a já furt šlapu, je to nekonečný. Na konec za úplné tmy ve 22h přicházím do vesnice. Nasekal jsem bláznivých 52 km, 2300 m stoupání, 2600 m klesání. Zase jsem spojil 2 etapy do jednoho dne. Nohy mám úplně na šrot a mám pocit, že mi každou chvíli upadnou. V planinarskym domě naštěstí jsou a berou mě dovnitř. Asi hodinu a půl ležím na posteli jak mrtvola, okamžitě usínám. Až pak se jdu teprve kolem půlnoci najíst. V noci ale nemůžu vůbec spát. Nevím čím to je, ale celkově na tomhle trailu mám problémy se spaním. Moc toho nenaspím, tím pádem málo regenerace a do toho je to ještě dost velká bída s jídlem. To jsou vražedný kombinace.

Ráno se dávám trochu do provozu až kolem 9 h. Zjišťuji, že mi na noze vyskočila parádní vyrážka, musel jsem se včera v tom neprostupným křoví otřít o něco jedovatýho. Bezva. K snídani mám zase vaječnou omeletu. Po týhle cestě budu sýr a vajíčka nenávidět. Až kolem 11 h jsem schopný začít trochu fungovat. Včera jsem se absolutně oddělal. Takhle to dál nepůjde. Musím vymyslet nový plán a hlavně trochu zvolnit, jinak bude zbytek trailu spíš utrpení. Dělat každý den převýšení 2500 a 40 km, bídně jíst a nespat prostě nejde vydržet. Však je to jedno jestli do cíle dojdu o týden později, hlavně si to užít a zůstat celej.

Hned z rána musím klasicky nastoupat 900 výškových metrů. To přesně potřebuji, když mám nohy furt na kašu. No nic, půjdu na pohodu, hlemýždím tempem. Lesíkem stoupám po fajn trailu, který je i dobře značený. Prenjské hory mají být jedno z nejatraktivnějších míst v Bosně. Procházím okolo zamčené chaty, kde pomocí kýblu nabírám vodu ze studny. Je tu sucho. Dál stoupám po obrovské vápencové planině směrem ke kopci Zelena glava (2115 m n. m.), přecházím tu ještě pár sněhových polí a stoupám do sedla ve výšce 1900 m. Odtud je fantastický výhled. Na Zelenou glavu rozhodně nepolezu. Je to asi výstup na hodinu, celkem dost náročný, spíš lezecký a vůbec na to nemám energii. Navíc, opět se blíží déšť. Na druhé straně je sněhu ještě víc, sestupuji pomalu dolů a pak už začne pršet. Jedné věci v těhle horách nerozumím. Když jsou tak atraktivní, kde jsou turisti? Zase jsem nepotkal jedinýho živáčka, ostatně takhle to je celou dobu co jsem na trailu. Přicházím k chatě Vrutak, je klasicky zamčená, ale když ji obejdu, tak zjistím, že někdo nechal otevřený okno. Paráda, hned se protahuju dovnitř. Vevnitř je to pecka, sedačka, kamna, vybavení na vaření a nahoře super spaní. Zapisuju se do knihy, naposled tu byl někdo před 2 týdny. Sice jsem ušel jen 19 km, ale je mi to jedno. Zítra dojdu do města Jablanice, kde si dám oraz, dopíšu blog a možná se zajedu mrknout do města Mostar na ten jejich slavný most. Večer ještě dělám dřevo a zatápím v kamnech. Je tu i kafe, tak si uvařím hrnek a v klídku dopisuju blog. Tohle by šlo...

Hnedka z rána potkávám holandský pár. Jdou část bosenské Via Dinarici. Holčina mě hned poznává, viděla mé fotky na internetu. Asi čtvrt hoďky kecáme, vyměňujeme si info o vodě, chatách atd. Od rána je takový aprílový počasí. Chvíli prší, vyleze sluníčko a za chvíli zase prší, do toho se ozývají i hromy. Kousek klesnu a pak už se zase drápu nahoru po nekonečném kamenném poli. Objevím se u mrtvého, shořelého lesa, přes který se prokousávám po skalách nahoru, spíš zase lezecká pasáž. Když vylezu nahoru, je tu celkem fajn shelter. Hlavně ale zjišťuji, že se sem dalo dostat mnohem snadněji. Snažím se ale držet přesné trasy podle GPS, tak většinou žádné alternativy nevymýšlím. Odtud zase ještě stoupám po kamenném poli do 1800 m n. m. Poté začínám lehce klesat ale po cestě která je opět o hubu. Kluzké kameny, bahno, do toho zase prší. Klesání je čím dál ostřejší, musím seběhnout 1450 výškových metrů. Místama dost exponované úseky, kde jsou i pomocná lana. Koleno i achilovka mi při tomhle sestupu dávají vědět, že je toho na ně moc. Místy běžím, když je pěkný trail v lese, tak mi to nedá a musím si to seběhnout. Vynořuji se ve vesnici Ravna, kde chvíli hledám kudy dál. Za chvíli mě už paní navádí. Mizím v lese, kde hodně rychle ztrácím cestu a značení. Zase nadávám, místy se zase prodírám džunglí, ale na konec to do města Jablanice docvaknu. 20 km mi trvalo něco přes 8 hodin. V tomhle terénu to prostě rychleji nejde. Našel jsem levný penzion a rozhoduji se tu zůstat 2 noci. Hned zahajuji dojídání. Na má trčící žebra není pěkný pohled. Zítra si udělám výlet do Mostaru a zase povalím dál.

Když to dobře půjde, tak bych se měl příště ozvat už z Chorvatska.

Vašek

Fotky ve větším rozlišení TADY

Minule jsem nestihl skoro nic, jen pár fotek. A to mě docela žere, takhle na závěr to ošidit… Takže ještě jednou a pořádně!

Gorham by byla skvělá zastávka (Hostel ve stodole, vyprané prádlo, restaurace přes silnici, atd.) kdybych neměl trable s americkým mobilem a stopem do Walmartu pro zásoby… z trailu je stop hračka, ale pak v rámci města 6km do Walmartu… trvá mi to skoro hodinu. Zastavuje mi starší paní, to se většinou nestává, a má plnou pusu vaty. Jako fakt plnou, čouhá ven. OK, to se vysvětlí. Ptám se jestli mě hodí do Walmartu. Jen kývne hlavou a mlčky vyrážíme. Hlavně že jedu. Paní nakonec vatu vytahuje, utrousí ztuhle “opevafe felifti” (jakože operace čelisti) aby vysvětlila situaci, pokusí se o úsměv a zase se cpe vatou. Obdivuju a děkuju že i v takovýhle situaci mě naložila, ale mám co dělat abych se nesmál:-)

Walmart je největší řetězec obřích obchoďáků kde mají všechno od jídla, léků, elektroniky, zahradnictví až po drogerii a autodoplňky. Skoro bych řekl, že za celý život nemusíte do jiného obchodu, pokud máte Walmart v okolí. Nejnižší cena i kvalita, vrchol konzumu a šance potkat ty nejdivnější individua!

Kromě zásob potřebuju i nový mobil. Přestal mi fungovat display. Nejde koupit jen mobil a hodit do něho vlastní simku… S tím mají v Americe problém. Většinou si musíte koupit i nový servis (Sim, číslo a tarif). Naštěstí je to fakt levné, takže docela průměrný smartphone mě stojí 800 Kč a neomezené volání a 6GB dat dalších 600Kč. Do konce trailu zbývá sice jen pár dní, ale potřebuju být ve spojení se svýma holkama doma a s klukama v obchodě kdyby něco hořelo, tak to prostě překousnu.

Jen jsem nepočítal s tím, že aktivace telefonu a tarifu mi zabere 4hodiny… mobil má prázdnou baterku a trvá hodinu nabíjení než ho můžu zapnout. Pro aktivaci potřebuju WiFi a ta neustále padá… Do toho se kolem mě pořád shlukují bezva individua… Jsem rád když ve tři odpoledne konečně stojím na stopu ven z města. Tohle byla regulérní noční můra a celej den v háji.

Na trail vyrážím po čtvrté odpoledne. Musím fakt zabrat. Asi po hodině narážím na bandu dobrovolníků co likviduje polom, aby byl trail průchozí. Super. Tohle je neuvěřitelný - jeden z chlapíků sundává helmu a říká “tebe znám”. No jasně! Hawk. Mluvili jsme spolu před dvěma týdny v Manchesteru. Šel trail před pár lety a bezvadně mě namotivoval a vyradil do další sekce. Dělá pro lesy a o víkendech udržuje trail. Vede grupu mladých a učí je co a jak. Jsme ve Wildernes (nejvíc chráněné oblasti divočiny), takže žádné motorovky. Všechno jen pily a sekery. Těžká práce. Tyhle lidi obdivuju.

Bohužel mi říká že od loňského podzimu jsou dál obrovské oblasti polomů… a je to tak. Naštěstí jsem z pozdního startu tak napumpovaný adrenalinem že i přes obrovské stromy nebo po kolenou pod nima zvládám do noci 20km. Parkuju v shelteru už za tmy. Ráno mě budí parádní výhled. Páni, tady bych chtěl mít chatu.

Valím to dál a hned ráno překračuji hranici do posledního státu - Maine, here I go! Následují naprosto parádní kopce Mahoosuc Range. Tady se mi líbí. Všichni říkali, že nejlepší je New Hampshire a White Mountains, ale mě se asi nejvíc líbí tady. Ta zelená je super.

Za hřebenem následuje vyhlášený úsek Mahoosuc Notch - hluboká strž mezi dvěma kopci vyplněná obrovským kamením a trail se tím skoro dva kilometry proplétá. Všichni straší, že se musí často plazit pasážema pod kamením a táhnout batoh za sebou. Uvidíme. Půlku strže mám zaplněnou sněhem a ledem a s Microspikes na nohách je to docela zábava. Jen dávat bacha abych se někde nepropadl sněhem fakt hluboko mezi kamení… druhá půlka už je na suchu a batoh nakonec sundávám jen jednou abych se protáhl po břiše dírou mezi kamením. Takovej velkej překážkovej park.

Ještě další kopce Old Speck a Baldpate jsou boží - žulové plotny na vrcholu jako někde v Yosemitech - ale pak začíná zničující horská dráha v lesích. Hrozná stoupání a klesání, špatný trail, bez výhledů a do toho strašné vedro, komáři a co je horší i Black flies. To jsou naše muchničky. Repelent je moc neznervózňuje, jsou jich oblaka a kousnutí fakt bolí… Lezou do očí, člověk je vdechuje. Jedinej oddech je na vrcholu kopce když fouká.

Postup je pomalý, kolena bolí a šlapu pozdě do noci abych udělal potřebné kilometry (šlapu 14hodin abych udělal 42km). Jsem totálně unavený. Vedro, komáři, převýšení, krize. Je to tak špatné že z polední pauzy v shelteru vyrážím “dál” zpátky kudy jsem přišel… Poznávám to až u vody po 300m. O pár hodin později v prudkém stoupání skalama zase na konci jedné skalní římsy nevidím jiný postup dál než svislý lezecký výšvih spárou, pár metrů nahoru. Nemůžu tomu uvěřit a zajímá mě jak to tady udělají ostatní… Mě lezení baví a spáry umím, tak mě to je jedno. Když se nahoře přehoupnu přes hranu, tak je ani ne dva metry vlevo odemně ocelové zábradlí?? Jako proč?? Naženou člověka do regulérního lezení a pak nahoru a ještě úplně bokem dají zábradlí?? Aha, pod zábradlím jsou normálně ve stěně kramle. Prostě žebřík… Byl jsem tak mimo že jsem to přehlídl… ne 5 metrů bokem, ale ani ne dva metry od místa kde jsem to vylezl spárou… Je jasný že jsem unavenej. Už za tmy se mi aspoň na chvíli otevírá krásný výhled na jezera. Těším se na zítra až to uvidím za světla. Ve 22h se “hroutím” na noc v shelteru. Dneska to bylo těžký (nakonec přes 2800m nahoru a stejný číslo dolů…)

Ráno jsem kupodivu docela svěží a nejspíš výhled na kratší a snazší den zakončený ve městě mě nabíjí další energií. Bylo to sice po rovině, ale pohoda bych tomu úplně neříkal... tohle škobrtání po kořenech na rychlosti nepřidá:-)

U silnice do Rangley jsem po 29km už ve tři odpoledne. Info cedule na trailheadu je ozdobená plechovkama Coly, tak si jednu dávám a uháním stopovat.

Moc se nedaří. Samí víkenďáci s obytňákama a loděma na přívěsech. Ty nesvezou. Po 30minutách mě nakládá holka - servírka z restaurace v Rangley. Je nadšená. Jsem prý první NOBO (North Bounder - AT hiker co jde celý trail směrem na sever) tenhle rok. Jedu s ní až do restaurace. Řeší se mi tím problém kde budu jíst :-) Na parkovišti u restaurace huláká na celý kolo, že vyhrála, že přivezla do města prvního northboundra a místní tleskají a mají radost! To jsem nečekal. Málokde mají zarostlý, špinavý smraďochy takhle v oblibě. A tímhle svezením začal řetěz setkání, který by ani pro film jen tak někdo nevymyslel…

V restauraci si to užívám. Cpu se, volám domů. Potom potřebuju přes ulici do outdoorové prodejny pro repelent a síťku na hlavu, abych nevdechoval ten otravnej hmyz…  asi po hodině přichází krásná, mladá černoška a ptá se, jestli už vím, kde budu dnes spát??? Jsem trochu rozhozenej - je to pozvánka nebo prostě jen obyčejná otázka? :-) říkám že ideálně tady ve městě a v posteli. Dává mi vizitku hostelu kam jsem stejně plánoval jít a že to je nejlepší místo, ať jim zavolám. Ok. Dík. Volám jim, ale je tam záznamník a vzkazu nerozumím. Ne že bych nerozuměl angličtině, ale nerozumím smyslu - prý hostel přestavují a ještě nemají hotovo a ať jim zavolám na to číslo, na který jim právě volám. Z tohohle vzkazu by měl Jára Cimrman — telefonista radost! Prostě tam zajdu a uvidím. Když konečně opouštím restauraci, outdoorová prodejna je zavřená! Sakra, to už je tolik hodin? No jo, půl šesté… No nic, to se vyřeší. Vyrážím dva kilometry za město do hostelu. Po pár metrech v boční ulici chytám ceduli dalšího outdoor krámu. Valím tam. Otevíračka taky jen do pěti, ale paní mě zve dál. Je to takovej eko-outdoor krám. Kupuju co potřebuju. Teda dost pochybuju o přírodním repelentu. Ten nikdy moc dobře nefunguje… Když ale i NY Times v roce 2015 napsali, že tenhle funguje, tak ho zkusím. Aspoň krásně voní:-)

Při placení paní zahlídne na batohu visačku AT a je nadšená, že může zahájit registr 2018. Začínám si to docela užívat, být první. Doteď být v čele byla jen nejistota stran sněhu, polomy, zavřené hostely a obchody, protože je ještě brzo…

Ptá se kde spím a říká že do hostelu zavolá ona a zjistí co se děje. Volá přímo majitelce. Znají se. Všechno se vysvětluje - hostel se přesunul na novou adresu do města a ještě není dokončený, ale postel a sprcha je, takže mám dorazit. Paní říká že nemá cenu vysvětlovat mi, kam mám jít, že to tu pozavírá a hodí mě. Super. Kdybych stihl první krám, asi bych teď pochodoval zbytečně za město… Během pěti minut si vegetím na hostelu. Paráda. Je to jen 5minut do obchoďáku pro zásoby a ukazuje se, že ona mladá černoška je dcera paní majitelky. Chci se zeptat jak to, když paní vypadá tak na Irku, ale přiřítí se kupa dalších černobílých dětí, tak to neřeším :-)

Super odpočinek, ráno snídaně, teda vlastně podle jídelního menu tři snídaně a vyrážím na stop. Nakládá mě opravdu stará paní, tak přes 70let a během rozhovoru vyplyne, že je maminkou majitelky toho outdoor krámu co mě vlezla do hostelu! Je neuvěřitelný jak pár dobrých lidí dokáže změnit pobyt v městečku z noční můry na totální pohodu a relax! Děkuju všem.

Cítím se výborně, silný vítr drží na uzdě veškerý hmyz a tak si den a půl v rychlém tempu přes hřebeny Saddlebag a Crocker fakt užívám. Údolí mezi kopcema jsou vyplněná obřími jezery a je radost tu být. Čerstvé bukové listí je nejhezčí zelená co znám. Jak tak uháním, zachytím v listí pohyb. Pěkně velká potvora - pořádný los! Jsou to moje nejoblíbenější zvířata, tak tam na sebe dobrých 15minut koukáme a já si to užívám. Losy jsou tak obří, že chvílema máte pocit jako byste koukali na žirafu, jenom s krátkým krkem...

A to mi připomíná, že v jednom sheltru jsem narazil na malý "manuál" - sešit o tom jak se na trailu chovat, co s odpadkama, jak mít minimální dopad na přírodu atd. a mimo jiné tam dobrovolník, který shelter spravuje měl i sekci zajímavých otázek, které za léta od hikers dostal a odpovědi k nim. A bylo to fakt vtipné. Původně jsem zastavil se podívat do registru, jestli náhodou předemnou někdo není, ale pak jsem se začetl a zdržel se přes hodinu... byla to fakt zábava, posuďte sami - na dotaz proč jsou losí bobky tak parádně oválné a všechny stejné odpověděl: "aby i člověk z města poznal, že to jsou losí bobky" :-)

U silnice zase mířím na stop. Kolena fakt bolí a při sestupu cítím každé kilo v batohu, tak se snažím nést minimum jídla a radši si při každé příležitosti zajet rychle pro zásoby. Navíc ve Stratton by měl žít Batman! Ne filmový, ale opravdický. Je to šéf místní policie, šel trail taky a stará se tu o hikers. Když máte problém se stopem, tak mu zavoláte a on vás vyzvedne, obvykle i nakrmí a spousta lidí říkala že jim i zaplatil hostel! Fakt borec. Na to že v sezóně je většina lidí pěkná banda… Tak má svatou trpělivost!

Nicméně Batman byl asi na výjezdu, tak jsem na něj nenarazil. Nerad tyhle dobráky uháním a když chytám stop zpět na trail okamžitě, tak rande s Batmanem vzdávám a radši se pustím do dalších kopců. Posledních pár týdnů byl výškový profil jak zuby pily a po tomhle hřebeni by se to konečně mělo na chvíli narovnat. To bych na ty svoje kolena moc potřeboval. Hřeben Bigelows je naprostá paráda. Náročný, ale ty výhledy! Obrovské jezero Flagstaff je jako z pohádky.

Tábořím už za tmy nejvýš jak to jde abych měl brzy ráno dobré výhledy. Na poslední skalní vyhlídce potom ráno sedím skoro dvě hodiny a nemůžu se nabažit. Jsem z toho docela naměko… Pořád jsem chtěl mít ty kopce za sebou a teď se z nich nedokážu utrhnout. A začíná mě dokonce trápit, že se blíží konec!

Ze sentimentální nálady mě vytrhává až pohled na hodinky… Musím valit dál nebo nestihnu být zítra před 11h u řeky Kennebec a uvíznu tam celý den - není tu most, řeka je velká a chlapík s loďkou převáží jen ráno od 9 do 11h. Teoreticky se dá řeka přebrodit, je relativně klidná, hluboká tak po prsa a 30m široká. Problém je, že nahoře proti proudu je na přítocích několik přehrad a hydroelektráren a ty si pouští vodu podle potřeby. Takže hladina může za 5minut vyskočit o půl metru a řeka valí jako zběsilá. Není to ani týden co na to doplatil dvacetiletej kluk… Nemá cenu to pokoušet.

Dneska mi zase dávají zabrat komáři i muchničky. Je to snesitelný dokud člověk uhání, ale jak zastaví, třeba pro vodu, je to peklo. Takže valím bez velkého zastavování až do večera. Když už musím na chvíli zastavit, hned nasazuju na hlavu "lampion", jak pracovně říkám síťce na hlavu. Vyjímkou je zastávka přímo na břehu velkého jezera, kde to fučí jako o život a tam se neudrží:-)

Kempuju až u krásného jezera Pierce Pond. Je tu i shelter, ale komáři jsou tak nesnesitelní, že stavím tarp (můj Deschutes Plus má po obvodu moskytiéru, takže jsem v pohodě). Západ slunce parádní, nebýt té havěti…

V shelteru mě zaujala mapka a výzva k návštěvě Harrison Campu - rybářský srub 300m odsud u řeky, kde majitel Tim nabízí ubytování a stravu a pro nás na trailu obří snídani, když se nahlásíme večer předem. To se neodmítá - vyrážím se nahlásit :-)

Místo trochu zchátralé, ale má atmosféru. A majitel Tim je borec. Hned mě zve dál, má v jídelně už jen dva hosty, ať se prý připojím a že mi může servírovat zbytky od večeře a Colu. Zadarmo. Už jsem jedl, ale dal bych si pivo. To nemá, ale hosté jsou úplně hotoví z toho že jsem přišel pěšky až z Georgie a chlapík mi přináší z auta pivo svoje. Pecka. Povídáme do noci. Tim to tady provozuje už 30let a stará se o to, aby nikdo nešel dál hladovej. Kdo peníze má, zaplatí, kdo nemá, nezaplatí, ale hlady nebude. Fakt borec.

Bavíme se o tom, jak se věci změnily za posledních 10let s nárůstem počtu lidí, s internetem a množstvím nových hostelů. Čekal bych že bude lamentovat, že už to není co bývalo a jak je dnešní mládež strašná… Místo toho mě překvapuje a říká, že doba se mění, ale lidi co přichází jsou stejní, protože díky technice a popularitě je sice dnes trail snazší, ale on je i život o hodně snazší a tak to vyžaduje stále stejné odhodlání se ze všeho vymanit a na AT vyrazit! Asi má pravdu. Lidi na trailu i kolem jsou neuskuteční a je to velká inspirace. Už je skoro tma, tak uháním zalehnout, abych byl zítra na snídani brzy a u přívozu hned na 9h.

Spí se mi výborně, po několika teplých nocích je chladno a vyhlídka na dobrou snídani taky dělá svoje:-) Snídaně je opravdu boží - asi nejlepší lívance zatím, plné čerstvého ovoce, ne jenom se syntetickou ovocnou příchutí. Po takové snídani se člověku hned líp jde. Platím, mnohokrát děkuju, tohle bylo příjemné zastavení i setkání.

U přívozu jsem hned po deváté. Na druhém břehu sedí chlapík a rybaří. Volám a mávám na něj. Sedá do kanoe a jede pro mě. Bezva, trochu jsem se bál, že takhle brzo v sezóně na to chlapík může kašlat a budu tady čekat bůhví jak dlouho.

Hned za řekou je silnice a malá vesnička Caratunk. Není tu kromě pošty, vodácké “cestovky” a AT hostelu vůbec nic. Naštěstí hostel má docela dobrý krámek se zásobama, takže se zvládám dovybavit na den a půl cesty do městečka Monsun. Je vedro a mám děsnou chuť na pivo. Jenže hostel nemá na prodej alkoholu licenci, a tak na to můžu zapomenout, přesto, že pan domácí má piva plnou lednici. Asi se bojí před novým brigádníkem. Byl by to velkej průšvih. Paní domácí vidí jak jsem nešťastnej a tak přichází s fintou: natahuje ruku a říká, já jsem Cathy. Třesu jí pravicí a taky se představuju. Pokračuje - pivo ti prodat nemůžu, ale jako můj kamarád, si tady určitě se mnou  jedno pivko dát můžeš, to není nic proti ničemu. Podává mi jedno pivo a jdeme si sednout na verandu. Jako většina amerických zákonů stran alkoholu i tenhle je naprosto absurdní a tak jsme si s ním pro blaho všech poradili:-)

V 11h už zase valím dál. Stejně jako včera to rozhodně není rovina, ale je to rovinatější než to bylo doposud. Hřebeny přes které musím jsou jen 500 výškových metrů a jsou dobře schůdné a tak to dobře utíká. Jenom ty muchničky mě zabíjí… nikde kromě holého vrcholu kopce Moxie Peak se nedá ani na chvíli zastavit. Tady drží mouchu trochu zkrátka silný vítr. Koukám zpátky na parádní hřeben Bigalows a zase se mě zmocňuje melancholická nálada, že už se všechno blíží ke konci…

Pozdě večer míjím shelter, ale ještě nemám dost mil na to, abych tam zastavill. Přísnost musí být. Jdu se aspoň podívat, jestli tam někdo není. To že nikoho nepotkávám ještě neznamená, že tu nikdo další není. V sheltru má pověšenou hamaku chlapík co se představuje jako Huckleberry. Počkat, to už jsem někde slyšel. Minimálně ve Whites na jedné chatě ho někdo zmiňoval, že se tam pár dní předemnou zastavil a v jednom městě říkali, že tu někdo takový byl, ale že nevědí co je zač. Že by přeci jenom celou dobu někdo předemnou byl? No a je to tak. Svoje AT zahájil před 3roky. Ušel půlku a pak to zabalil. Letos nastala vhodná doba a tak si řekl, že by bylo fajn to dotáhnout. Takže vyrazil z půlky, pár týdnů předemnou. Trochu svérázný, ale sympaťák. A borec, protože všechny ty těžké dny ve sněhu a špatném počasí v horách musel absolvovat ještě o pár dní dřív než já…

Škoda že tak spěchám, bylo by fajn chvíli pokecat. Třeba se ještě uvidíme, člověk nikdy neví. Správné věci se dějí.

Večer stíhám už jenom 5km. Jak se všechno zazelenalo, je občas těžké poznat kudy vlastně "trail" vede. Rozbíjím tábor za zatím nejhorším, ale stále pohodovým brodem. Než se stihnu v řece před spaním umýt jsem doštípaný jak nikdy předtím. Ale já prostě nemůžu spát spocený, zasolený a ulepený. Stejně mi nejde moc usnout. Monson je poslední trailové městečko. Chtěl jsem si tu chvíli odpočinout a pak trail dorazit, ale díky množství kilometrů, které mi zbývají a chybě v plánovaní nejspíš vůbec nebudu mít čas si tam odpočinout. Jen rychle nakoupit a běžet dál. Jenže v tomhle vedru - a to má být zítra ještě o dost větší - toho stejně odpoledne po zastávce ve městě moc ujít nestihnu a budu jen utahanej a vyčerpanej a moc kilometrů nenaženu. Taky už jsem vypozoroval, že když si dám pořádnou večeři a snídani - s hromadou zeleniny a ovoce - tak se mi pak dva dny jde o dost líp, než když se jen odbývám trailovou stravou… No uvidíme jaká bude předpověť počasí pro výstup na Mt. Katahdin. To je nejvyšší kopec ve státě Maine a trail tam končí. Podle předpovědí to zítra ve městě nějak rozmyslím.

Vidina zastávky ve městě a dobrého jídla mi ráno dodává energii a jsem nakonec v Monson po 25km už ve dvě odpoledne. Je strašné vedro. Obcházím celé městečko abych se podíval co v jakém krámku mají za jídlo na poslední, nejdelší etapu - 100mile Wildernes a výstup na Katahdin lidem obvykle zabere 6dní, těm co začínají od severu spíš 9 až 10dní. Já to budu muset zvládnout za 5. Tolik jídla jsem ještě nenesl. Naštěstí majitel jednoho krámku-hostelu provozuje i shuttle (dopravu dodávkou po okolí) a říká, že u silnice pod Katahdinem mají na benzínce taky něco k jídlu, a že na poslední den tam určitě zvládnu něco nakoupit. Takže mi budou stačit 4dny jídla. To je o dost lepší. Jím teď ukrutné množství, s přehledem kilo a půl jídla za den. Z toho klidně půl kilo je čokoláda. Obrovské množství kalorií.

Jak tak běhám v tom vedru po městě, tak mi dochází, že to rozhodně nemá cenu někam chodit… stejně bych došel k prvnímu potoku a tam zaparkoval a koupal se do večera. V tomhle smažáku se nedá fungovat. Když míjím Lakeshore Inn, s teráskou hned u jezera a s molem, tak je rozhodnuto. Zůstávám tady.

Je to hotel, ale v podkroví paní majitelová - Rebecca -  provozuje za pár dolarů hostel - několik paland, koupelna a obývák. Na baru znovu narážím na Huckleberryho. Tohle je fakt věc, kterou nejde popsat - s Huckleberrym se vůbec neznáme, včera jsem prohodili jen pár vět, ale když se na baru potkáme, uplně se rozzáříme a jsme rádi, že se znovu potkáváme. On jde úplně sám celé dva měsíce, ani prý nikoho nepotkával. Já si moc společnosti od pár dní s Funsize a LaCopa taky neužil, tak je to fajn. Člověk nepotřebuje trávit celé dny s někým a mít pořád někoho za zadkem, ale je fajn občas večer v shelteru prohodit pár slov, trochu se podělit o dojmy. Tak toho tady u pivka využíváme. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jaký lidi, příběhy a profese člověk na trailu potkává. Huckleberry byl po škole 6let ajťákem u armády, protože moc nevěděl co by jinak dělal. Ale po misi v Afghánistánu to zabalil. Pak se nechal párkrát najmout jako personál na soukromou jachtu, při cestách karibikem si udělal hromady potápěčských kurzů a nakonec před trailem řídil na Hawai turistickou ponorku! Netušil jsem, že něco takovýho existuje! Každopádně zajímavej život, když člověku ještě není ani třicet. Až se vrátí z trailu, nastupuje do náročného tréninku a bude pod vodou svářet ocelové konstrukce. Tak snad přežije aspoň do čtyřiceti!

Měl jsem v plánu v hostelu napsat blog, ale než jsem přebalil všechno jídlo, zjistil předpověďi počasí, dozařídil cestu autobusama z konce trailu do Bostonu a stihl se vykoupat, tak v baru začala hrát živá muzika a byl čas na večeři. Přiznám se bez mučení, že jsem blog zavrhnul a chtěl si poslední večer v trailovém městečku trochu užít a povegetit si bez povinností. V průběhu večera se zastavila paní majitelová, pogratulovala nám že už máme skoro hotovo a nabídla, že nás ráno odveze zpět na trail. Ani ji neodradilo, když jsem říkal, že potřebuju vyrazit v 5:30 protože mě čekají nabité dny a odpoledne mají být silné bouřky, tak bych rád měl co nejvíc kilometrů hotových, než mě to zastihne. Nemá s tím problém. Tohle obdivuju.

Fakt jsem si odpočinul a nabral chuť na poslední kilometry i výstup na závěrečný Mt. Katahdin. Kromě zítřejších odpoledních bouřek vypadá předpověď na 4dny skvěle, takže bych mohl bez problémů 176km pod Katahdin ve čtyřech dnech zvládnout a pátý den ráno zakončit na kopci. Počasí se má brutálně pokazit až odpoledne, tak snad to stihnu. Má to být třešnička na dortu, tak ať si ji můžu vychutnat!

Po dni odpočinku a výletu do Mostaru jsem se opět vrátil do akce. Vyrážím z Jablanice a hned z rána mě čeká nastoupat krásných 1800 výškových metrů. Nejdříve stoupám po štěrkové cestě a dost praží slunko, asi po 2 hodinách už ale mizím v lesíku a užívám si to, stoupání jde sice pomalu, ale není to nic extrémního. S přibývající výškou se les mění na parádní borovicový hájek. Poprvé na cestě mám trochu problém s vodou. Hory už jsou tu sušší, ale daří se mi najít totálně zarostlou studánku a tak jsem zase na chvíli v pohodě. Dnes budu procházet přes Hajdučka vrata, což je takový symbol Bosny i Via Dinarici. Kdo si tu neudělá fotku, jakoby Dinaricu nešel. Chvíli předtím doháním mladého klučinu z Belgie. Dáváme se do řeči a jdeme spolu a v té zakecanosti mineme právě Hajdučka vrata. Naštěstí si toho hned všímám a pár stovek metrů se vracíme. Jsme tu. Ona známá, zvláštní skalní brána. A za ní neuvěřitelný výhled. Děláme si tu pár fotek a chvíli se jen tak kocháme. Julienovi je 19 let, vloni dokončil střední a od tý doby cestuje. Teď si řekl, že si i bez zkušeností projde část hor v Bosně-sám. Možná příští rok se prý vrátí do školy.

Pokračujeme dál a přicházíme k chatě Vilinac, která je kupodivu otevřená. Chlapík jde ale za chvíli domů a tak zavírá. Doplňuji tedy rychle ještě vodu a chci pokračovat. Julien chce jít se mnou, ale asi po 5 minutách to balí s tím, že je unavený a přespí u té chaty.

Blíží se bouřka, ale valím to dál, měl bych se jí vyhnout. Stoupám na vrch Velký Vilinac (2113 m n. m.) odkud je prostě parádní výhled. Řekl bych, že tohle je zatím nejhezčí část Bosny.

Pak už to hrnu po kamenitých cestách dolů. Parádním borovicovým lesíkem klesám až na 1250 metrů.

Kousek od kláštera Masna Luka nacházím velké tábořiště. Jsou tu cedule camping atd a vůbec nikdo tu není. Hnedka tu stavím tarp a rozdělávám oheň. Za chvíli prochází kolem chlapík, který mi tvrdí, že tu oheň rozdělávat nesmím. V tom případě teda nechápu proč je tady asi 5 ohnišť. Navíc jsem dostatečně daleko od lesa. Chlapík pokračuje dál.

Asi za půl hoďky vidím přijíždět policejní auto. Ten chlápek na mě zavolal policajty. Svojí lámanou angličtinou se mě ptají co tu dělám. Odpovídám, že kempuju na oficiálním camp místě. Jakmile zjistí, že jsem Čech, už mluví bosensky. Taky mi tvrdí, že tu nesmím zapalovat oheň. Ok, vytahuju hned několik argumentů na které jsou očividně krátcí. Když vše uzavírám se slovy, že by tu teda měli mít cedule upozorňující na zákaz ohně a že to ani neměli na info cedulích přírodního parku, tak jen pokrčí rameny s tím, že cedule dřív prý měli. Ještě k tomu přidávám, že by jejich zkorumpovaná vláda mohla pro tuhle zemi taky někdy něco udělat. To hned přikyvují. Oheň na konec hasím, ať jsou kluci v klidu a za chvíli odjíždějí.

Ráno se jdu mrknout na klášter, kde kupodivu chytám WiFi. Mířím k Blidinje jezeru a odtud mě čeká celkem dost ostrý výstup na kopec Vran (2020 m m. m.). Tohle mi dává hodně zabrat, ale po pár hodinách jsem na vrchu. Pak pokračuji nahoru a dolu po hřebeni ještě přes kopec Malý Vran. Tahle etapa má jen 11 km, ale na ofic. stránkách uvádějí, že zabere cca 7 hodin. Zase je málo vody, naštěstí je na vrchu ještě trocha sněhu, tak ho tavím a filtruju.

Touhle etapou samozřejmě nekončím a valím dál. Klesám dolů a zase jdu parádním lesíkem jak u nás. Pak si to zase nastoupám na kopec Svinjar a snažím se to valit, co to jde. Můj cíl je vesnice Omolje. Protahuji se průsmykem podél potoka a pak klesám těžkým, kamenitým terénem až do vesnice. Dostal jsem se na takovou planinu a dost tu fouká. Snažím se najít vhodné místo pro tarp, ale na konec to prostě zapíchnu na louce za vesnicí. V noci přichází brutální bouřka, blesky lítají v takové frekvenci, že bych nepotřeboval světlo a kapky buší do tarpu takovou silou, že z něj musí udělat cedník. Ale SMD Gatewood Cape zase drží, je neuvěřitelný co má tenhle můj tarp už z loňska za sebou a furt je v pohodě.

Hned z rána to vypadá na další bouřky. Všude je černo. Procházím vesnicí Bukovica a mířím do kopců. Bouřka už mě dohnala a déšť je tak silný, že se schovávám u kostela. Za chvíli už na mě z okna fary volá místní farář. Zve mě dovnitř a vyptává se odkud putuju. Hned mi nalívá borovičku a dává si se mnou. Prý to mám na lepší dýchání. Na cestu ještě dostávám sendvič. Už je po dešti a tak valím dál. Na kopcích je tu hromada větrných elektráren. Fakt tu dost fouká, tak to asi dává smysl. Dostávám se na širokou, nově zbudovanou, kamenitou cestu po které nic nejezdí. Je to nekonečná cesta, ale po pár hodinách se konečně vynořuje Buško jezero. Tohle obrovské jezero leží u hranic s Chorvatskem a pro mě to znamená jediné. Zítra opustím Bosnu. Scházím k jezeru a za mostem se zastavuji na jídlo v hospodě. Dávám se tu do řeči s bosňákem, který emigroval a žije v Německu. Teď tu je na návštěvě "doma". Dost se to tu protahuje, německý Bosňák mi furt objednává pivo a na konec tu i za 10 euro přespávám.

Ráno zašívám a lepím boty. Už se dost rozpadají, ale musí ještě cca 200 km vydržet, než na mě budou čekat na poště v Chorvatsku nový. Čeká mě asfaltová etapa, furt po silnici podél jezera. Nic záživnýho, po cestě mě jen kontroluje policie. Pěšky tu nikdo nechodí, tak se vždycky diví. Procházím přes bosenskou hraniční kontrolu, dostávám výstupní razítko a pak mizím v lese. Do Chorvatska budu překračovat mimo ofic. přechod. Naposledy se otáčím a loučím se s Bosnou, na konec na ni budu vzpomínat v dobrém. Tahle země to má těžký.

S přechodem hranic by neměl být problém, to bych však nesměl hned v první chorvatské vesnici Kamenec vstoupit do hospody, kde je zrovna chorvatská pohraniční policie. Hned z mého pasu zjišťují, že mám sice výstupní bosenské razítko, ale nemám vstupní chorvatské. Správně bych se měl vrátit zpět a projít přes oficiální přechod. Vysvetluji jim, že můj trail vede mimo celnici a že se už pěšky vracet nebudu. Můžou mě tam jedině zavézt autem. Všechno probíhá v přátelském duchu, pár telefonátů s kolegy, opisování údajů a po půl hodině mě pouští dál s tím, že mi ještě ukazují cestu na mapě. V hospodě si objednávám jídlo, mají jediné, s masem. Ok, sám se sebou uzavírám dohodu. Jestli mám tuhle cestu ve zdraví přežít, musím prostě víc a líp jíst. Pokud tedy budu mít na výběr, beru vege jídlo. Když ne, sním i maso. Po pár minutách přede mnou přistává maso s bramborovou kaší. Divný pocit, po 3 letech bez kousku masa. Zvlášť když jsem si za tu dobu vytvořil k masu jakousi nechuť. No, co se dá dělat, musím to tam poslat. Doma už si zase budu jíst tak, jak jsem zvyklý. Dávám se tu ještě do řeči s hospodským na téma fotbal. Vyzvídá proč nejsou Češi na mistrovství světa. Tak se tu trochu snažím vysvětlit situaci v českým fotbale. Chorvati tu mistrovstvím žijí, všude visí vlajky a jsou natěšení, jen já zas nic neuvidím, protože už budu v horách.

Jdu po cyklostezce, která je zároveň poutní cesta do města Sinj. Značení Via Dinarici už od Buška jezera neexistuje, ale cyklostezka je jinak značená parádně. Procházím přes městečko Grab a musím říct, že všechno tu hned vypadá úplně jinak než co jsem do teď viděl. Pěkné domky, dřevěné okenice, terasy obrostlé vinnou révou. Všude se něco pěstuje. Po cestě se cpu třešněma a ostružinama, dobrota. Je pěkně a cestu si užívám, snažím se toho využít a natahuji to k městečku Otok, kde po dnešních 46 km stavím tarp u řeky.

Ráno stále pokračuji po poutní cestě, ale pak zjišťuji, že trail odbočuje a přes město Sinj nevede. To mi přijde škoda, když už jdu tak dlouho po poutní cestě. Rozhoduji se tedy na konec do města Sinj vydat. Sice si zajdu několik km navíc, ale to mi nevadí. Nejvíce sem táhne turisty poutní kostel Panny Sinjské, který samozřejmě hned navštěvuji a taky vylezám na kopec, kde stojí sinjský hrad. Ve městě dávám oběd a pak už dlouze, pořád po asfaltu pokračuji podél řeky Cetina až k Peručko jezeru. Cesta po asfaltu už tak nebaví a po 42 km stavím tarp přímo u jezera. Rostou tu opět ostružiny, tak se na noc cpu.

Hnedka z rána, ještě než stihnu vyrazit začíná pršet, do toho pořádně fouká a je celkem chladno. Po kamenité cestě pokračuji pořád dál podél jezera a lehce stoupám. Po cestě potkávám 2 chorvatský kluky na kolech. Jakmile zjišťují, že jdu Via Dinaricu, jsou z toho úplně na větvi. Hned mi ukazují fotky jejich kamaráda z oddílu, který jde jako první Chorvat celou VD. Už je prý někde v Černé hoře a míří do Albánie. Já jsem ho ale nepotkal. Děláme společnou fotku a valím to dál. Dostávám se až k prameni řeky Cetina, pak opět potkávám chorvatskou policii. Dobrý, razítka z Bosny si nevšimli, přejí hodně štěstí a pokračuji. Začínám stoupat na nejvyšší horu Chorvatska - Dinara (1831 m n. m.). Počasí moc nepřeje a je tu neskutečně větrno. Na konec přicházím k horské boudě Martinove košare ve výšce 1300 m n. m. a rozhoduji se to tu pro dnešek zabalit. Ráno má být líp, tak vyrazím na vrchol a pak do města Knin.

Dnes (v sobotu) jsem přesně měsíc na trailu, teď už se to bude krátit, přehoupl jsem se přes polovinu trailu.

Vašek

Fotky ve větším rozlišení TADY

Ráno místama svítí sluníčko, ale vrchol Dinary je zahalen v mracích. No nic, co se dá dělat, jdu tam. Stoupání je pozvolné, nic hrozného, značení v pohodě, akorát s přibývající výškou zesiluje vítr. Asi za hodinu už stojím na vrcholu nejvyšší hory Chorvatska. Výhled ale žádný, jsem v mraku, vítr je tak silný, že se sotva udržím na nohách. Dělám rychlou vrcholovou fotku a mizím odsud. Pak už mě čeká dlouhé klesání. Potkávám 2 Chorvaty, kteří nechápou jak můžu jít celou Via Dinaricu. Jeden z nich musí mít minimálně 2 metry, vedle něj si připadám jako trpaslík.

Pak už procházím parádním bukovým lesem až k chatě Brezovac, kde je poměrně živo. Parta mladých Chorvatů si to tu na víkend pronajali. Přisedávám ke stolu a hned dostávám do ruky pivko. Vysvětluji, že jdu VD a všichni kroutí hlavou. Nikdo z nich si to nedovede představit. Dostávám nabídku, že se s nimi můžu i najíst. Sem s tím, jídla není nikdy dost! Sedím tu skoro dobrý 2 hodiny, popíjím 4 pivko a do toho mi nosí ochutnávat jejich pálenky. Mám solidně nakoupeno, ale musím se rozloučit, abych ještě stihl dojít do Kninu. Po chvíli hned potkávám pohraniční policii. Mám veselou náladu, tak s nimi chvíli kecám. Všechno v pohodě. V Kninu mám vytipovaný nějaký levnější hotel a tak mířím přímo tam. Hned se ubytovávám a rovnou si objednávám pizzu. Potřebuji si hlavně všechno dobít a vyprat. Večer už jen relax při sledování fotbalu.

Dnes a zítra mě čeká etapa o které vůbec nic nevím. Všichni Chorvati které jsem potkal mě před tím varovali a přáli mi hodně štěstí jakobych šel do války. Zatím pohoda, jdu po asfaltce, kde nic nejezdí. Tak nějak celkově tu je pusto, opuštěné, rozpadlé baráky, nikdo nikde. Po pár km asfalt končí a přichází lesní cesty. Značení žádné, jdu podle GPS. Už jsem si ale zvykl, že Chorvati Via Dinaricu značenou nemají. Do teď byla značka jen na Dinaru, předchozích asi 120 km nic.

Cesta v lesíku se začíná dost zužovat, až nakonec mizí. Je to tady. Najednou se prokousávám zarostlou, trnitou džunglí bez jediného náznaku cesty. Je to tak hustý, keřovitý porost, že se tím nedá vůbec protáhnout. Hnedka si roztrhávám triko. Koukám do mapy a prostě nevím kam dál. 2 hodiny se tímhle bordelem protahuji, nadávám až se konečně vynořím u potoka. Umývám krev a vytahuju trny z celýho těla. Největší problém mi dělá trn zaražený pod nehtem na noze. Už potřebuji nový boty, jsou komplet děravý. Umývání ran bylo zbytečný. Za 10 minut pokračuji podobnou džunglí podél potoka. Už asi vím co ti Chorvati mysleli. Naštěstí se asi po půl hodině dočkám normální cesty. Za vesnicí Zrmanja vrejo stoupám a překračuji hlavní silnici, která vede do Gračacu. Už je pozdě a hledám místo na tarp, nemůžu ale najít žádné závětří. Silně tu fouká. Na konec najdu místo, kde fouká aspoň o trochu míň. Tarp radši kotvím ještě velkýma kamenama.

Moc jsem se zase nevyspal, celou noc šíleně házel vítr s tarpem. Den zahajuji po zarostlé louce. Musím nastoupat cca 600 výškových metrů na kopec Oklinak. Cesta ani žádné značení tu nejsou, tak jdu přímo směr vrchol. Pak ještě menší kopec a už sestupuji bukovým lesem z kterého se napojuji na dost frekventovanou silnici po které jdu asi 8 km až do Gračacu. Spěchám na poštu, kde bych mel mit snad balik s botama. Je tu! Uf, navíc i moskytiéra a něco k snědku. Děkuji přítelkyni, bez tebe bych byl v háji :-).

Město je jinak totální díra, vše rozpadlé, není tu ani restaurace, kde by se dalo najíst. Zastavuji se aspoň v baru na pivo, abych dobil telefon. Tady nemá význam zůstávat. Koukám do mapy a rozhoduji se to ještě napálit na Crnopac, kopec nad městem, kde má být chata. Nové boty=nová energie. Procházím parádním, značeným lesíkem a přicházím až k chatě.

Jsou tu 2 Chorvati a něco tu opravují. Ptám se, jestli tu můžu přespat. Bez problému. Jsou členi planinarského družstva a celé to tu postavili. Nejhezčí chata jakou jsem do teď viděl. Je umístěna s výhledem na okolní skály. Okolo ní je vše parádně upraveno, gril, stolky, lavičky, voda, záchod, dokonce má i solární panely na střeše. Hned to chlapům vše chválím. Večer připravují večeři a zvou mě taky. Jíme venku, kocháme se západem slunce, kecáme a všichni jsme nadmíru spokojení.

Ráno vycházím na takovou okružní stezku/feratu Malý princ. Chlapi mi hned hlásí, že je Top 5 v Evropě. Scházím kousek níž a pak to začíná. Různé prolézačky mezi skalami, místama celkem těžké úseky. Ve skalách jsou roxory a fixní ocelová lana, po kterých se tu leze. Procházím přes různé skalní brány a neskutečně mě to baví. Celé to dávám s dost naloženým batohem. Vrcholem je pak výstup na skálu Bílý kuk. Dávám to taky s batohem, i když bych si ho mohl nechat dole.

Za necelé 2 hodiny se objevuji opět u chaty a chlapi nevěřícně koukají na hodinky. Tvrdí mi, že jsem to nemohl jít. Ukazuji fotky, že jsem to celé proběhl a ještě vylezl s batohem na tu skálu. Prý to tady ostatní chodí tak 5 hodin. Starší z chlapíků mi hned říká Speedy Gonzalez :-). Ještě tu dávám sváču a ukazuji jim lehké vybavení, nejvíce jsou paf z filtru na vodu. Chorvati to neznají, mají tu jen Decathlon. Na konec ještě dostávám jídlo na cestu, za vše děkuji a vyrážím dál.

Dokončuji okruh kolem Crnopace a pak přes silnici zase stoupám do hor. Už kráčím po pohoří jižního Velebitu. Procházím bučinami, jako někde v Jizerkách. Poté už kráčím po kamenité cestě s výhledy na parádní skály. Koukám do mapy a najednou zjišťuji, že se kousek odtud točil Vinnetou. A já si říkal, že mi je to tu povědomé. Přicházím k památníku a parádním skalám. Asi kilometr odtud hned pod cestou objevuji plácek se stolem a lavicí a pod širákem tu přespávám. Tohle byl bezva den.

Ráno pokračuji dál a pode mnou už vidím konečně moře. Přes vlašski grad stoupám na hlavní hřeben do výšky cca 1700 m. Tenhle hřeben teď musím celý přejít.

Potkávám prvního turistu a všímám si trika Lasting. Hned se ptám, jestli je Čech. No konečně, jednou to přijít muselo. Po 33 dnech na trailu potkávám prvního Čecha. Jde přechod Velebitu a už je na konci. Kecáme asi půl hodiny, paráda.

 Poté už stoupám na Vaganski vrch (1757 m n. m.). Viditelnost je špatná, tak to hrnu dál. Zásadní je to tu nepodcenit s vodou. Velebit už je celkem suchý a tak pro jistotu nosím 3 litry. Ale díky tomu, že denně chodím cca 40 km, tak se mi daří ke zdrojům pravidelně docházet. Většinou tu je dešťová voda u chat, kterou filtruju. Chutná děsně, ale je to voda. Přes chatu Struge a Veliko ruino jsem zase klesl dolů a po 43 km to balím pod širákem vedle lesíka.

Vyrážím o půl 8 a začíná déšť. Tak Velebit zase asi tak suchej nebude. Všude je černo, tohle vypadá na dlouho. Valím to dál a zastavuji se u Tatekovy koliby. Tady nacházím mladý chorvatský pár. Topí si tu a rozhodně se nikam v tomhle počasí nechystají. Vysvětluji jim svůj dnešní plán a říkají mi, že to není možný dát. Déšť i vítr ještě zesiluje, oblíkám všechno nepromok. co mám a valím dál. Pokračuji parádními bučinami, po trailu valí voda. Na bahně a kamenech to pěkně klouže. Koukám do mapy a chci dojít k chatě Jelova ruja a uvidím co dál. Přicházím k totálně rozpadlému baráku, tohle byla chata možná tak před 20 lety. Vevnitř hnízdí netopýři, podlaha je propadlá, tady rozhodně nezůstanu. Koukám do mapy a pod kopcem Veliký stolac má být další chata. Sice to znamená stoupání po skalách, v dešti a silným větru, ale musím to dát. Kolem 13 h konečně přicházím k chatě a už z dálky mi je jasné, o jakou chatu se jedná. Šugarska duliba-nově postavená chata, která má dvě prosklené stěny, na východ a západ. Všechno ve dřevě, parádní kamna, solární panely, takže si tu v klidu můžete přes USB dobíjet. Nikdy jsem nic takovýho neviděl. Hnedka zatápím a suším věci. Dnes už nemá smysl pokračovat. Tahle chata je dokonalá, 5 minut odtud je voda a jsem tu úplně sám. Jen škoda, že furt prší a nemůžu se kochat výhledy na moře přímo z chaty.

Kolem 18 h déšť ustává a obloha se začíná protrhávat. Jdu pro vodu a dělám dřevo. Tak na konec ten západ bude. Dopisuju blog a skrz prosklenou stěnu se kochám co venku předvádí slunce a mraky. Dokonalost.

Zdraví Vašek

Fotky ve větším rozlišení najdete TADY

Ráno ještě dělám dřevo, aby si v týhle úžasný chajdě mohl zatopit i ten, kdo přijde po mě. Pak už pokračuji dál, dost fouká, ale jinak je celkem fajn. Cesta vede převážně lesem, ale sem tam je super výhled na moře. Velebit je jinak celkově dost zalesněný a trail vedený přes nádherné bučiny mě fakt baví. Díky tomu, že je tu ale nadprůměrně větrno, je tu hromada polomů. Musím tak neustále něco přelézat a nebo obcházet.

Asi po 4 hodinách přicházím do Buške Oštarije. Po dlouhé době trocha civilizace. Je tu restaurace, tak se hned běžím najíst. Potom se potřebuji dostat dolů, do města Karlbag. Poprvé na trailu tak využívám stop kvůli zásobování. Čekám asi 10 minut a hned mi zastavuje mladý Rakušák. Vyhazuje mě přímo před supermarketem. Po nákupu se chvíli snažím všechno jídlo nacpat do batohu, ale jako vždy se to všechno do 36 litrového Kuma vejde. Moře mám od sebe asi 100 metrů, ale ani se k němu nejdu podívat. Moře mě nezajímá, já tu jsem kvůli horám. Hned stopuji zpět na trail. Po 5 minutách mi zastavuje mladý, holandský pár. Pecka. V restauraci kde jsem jedl je i levný hostel, tak se jdu zeptat jestli mají volno. Bylo by fajn se po 9 dnech konečně umýt. Jenže je plno. No nic, nahazuju bágl a mizím v lese. Natahuju to až k Ravni Dabar, kde je planinarski dom. Zůstávám tady, spí tu několik chorvatských horolezců, ale i když tu je správce, tak nefunguje ani elektrika, ani voda.

Hned z rána stoupám asi 600 výškových metrů na kopec Budakovo brdo, odkud je úžasný výhled na moře. Pak lehce klesnu a už jdu pořád lesem. Divný, dnes potkávám v protisměru furt lidi. Tolik jich nebylo za celý trail od Kosova. Přiletím k chatě Skorpovac a chlapík co tu sedí u stolu mi hned hlásí, že určitě nejsem normální turista. Hned se směju a vykládám o Via Dinarice. Je tu několik dalších lidí a jakmile se zmíním, že jsem z Česka, dostávám do ruky pivo a hned jsem zván i na jídlo. Sedím tu a se všemi kecám asi hodinu. Bezva společnost. Taky už vím, proč tu je najednou tolik lidí. Chodí Premužičovu stezku, to je asi 80 km dlouhá, velice známá stezka.

Začíná v Severním Velebitu a končí v Buške Oštarije. Nikdo to v opačným směru nechodí, tak jsem tu trochu za podivína, navíc tu nikdo nechodí sám. Stezka je jinak super, je dobře značená a tak to rychle odsejpá. Jdu většinou lesem a sem tam se objeví výhled na moře. Oficiálně vstupuji do Národního parku Severní Velebit a docházím k chatě Alan. Tady je hromada turistů, vozí je semka autobusy. Potřebuji si dobít telefon. Tak si dávám jídlo a pivko. Počítám už s tím, že dál už se dnes nedostanu. Po 2 hodinách už je ale telefon skoro nabitý a tak nahazuju bágl a valím dál. Všichni turisti tu na mě koukají jako na blázna, když v poloklusu ještě valím o půl 7 večer nahoru do hor. Můj cíl je Rosijevova koliba, do tmy to stihnu. Stoupám parádním lesíkem jaký jsem tu ještě neviděl, stezka je boží. Pak se objevuju mezi nádhernými skalami, nikdo tu už takhle pozdě není, tak si to užívám. Za hoďku a půl jsem u chaty. Je ve výšce 1580 m n. m. mezi skalama, hned v ní zatápím a kochám se západem nad mořem. Jsem tu sám. Tyhle večery mám fakt rád.

Ráno opět pokračuji stezkou mezi skalami a po chvíli potkávám snědšího týpka v protisměru. Jen se zdravíme. Až o pár dní později zjišťuji z jedné vrcholové knížky, že to byl thru-hiker z Indie. Kruci, škoda.

Přicházím k oficiálnímu začátku Premužičovi stezky a potkávám se tu s chorvatskou partou. Když se zmiňuji, že jdu Via Dinaricu, tak se hned ozývá jeden z nich, že je tvůrce Via Dinarici v Chorvatsku. Hned se dáváme do řeči, děláme společnou fotku a dává mi na sebe kontakt. Mám na ty lidi prostě štěstí.

Pokračuji přes Zavižan parádní stezkou. Jsem v území, kde je nejvíc medvědů, ale pořád nic. Pak už definitivně opouštím NP Severní Velebit, byla to rychlovka, je maličký. Jdu přes pár vesniček s polorozpadlými domy a procházím přes zarostlé cesty lesem. A pomalu stoupám na Jadičevu plan. Odtud už pak dolů, do Vratniku. Tady po 31 km nacházím rodinný penzion s příznačným názvem Putnik (Poutník). Jsou teprve 4 h odpoledne a mohl bych s klidem dát 45 km, ale potřebuji se po 11 dnech umýt, vše dobít a dát se trochu do kupy. Od města Jablanica v Bosně jsem neměl jediný odpočinkový den. V Chorvatsku to dost hrnu, ale baví mě to. Předpokládám, že do cíle už ani žádný odpočinek dávat nebudu.

Ráno šlapu po málo frekventované asfaltce k vesničce Krivi put, kde jdu kolem dost rozpadlých budov. Pak už mizím v lese a stoupám na kopec Alino Bilo. Cesta je dost zarostlá a musím neustále koukat kolem sebe, kde je další značka. Poté trochu klesám a pak zase musím stoupat na Kolovratské stěny, ale totálně zarostlou cestou. Okolní porost má přes 2 metry, hodila by se mačeta. Do toho ještě hromada polomů. Když se dostanu ke "stěnám, tak zjišťuji, že to je prostě naprosto bezvýznamnej kus skály. Takových už jsem viděl.

Zase klesám, abych pak opět vystoupal na kopec Velkou Javornicu. Tohle mi dává zabrat, cesta je totálně zarostlá. Vrchol je dost skalnatý, okolo jsou jen rozsáhlé lesy, nic víc. Totální divočina, i když cesty stojí za prd, tak jsem z toho odvařenej. Mířím ještě do přírodní rezervace Samarské stěny. Procházím absolutním pralesem. Můj cíl je chata pod Bílými stěnami. Když sem přijdu, už je tu mladý, anglický pár. Jsou to první lidi, který za celý den potkávám. Vyrazili před 3 dny z města Lič, jdou část chorvatské Via Dinarici. Hned mi hlásí, že první den potkali medvěda. Říkám jim, že mají štěstí, já za 40 dní nic neviděl. Bavíme se o úsecích co koho bude čekat. Večer nám do chaty vleze plch, který dělá bordel celou noc. Tohle je nejhorší zvíře, co jsem za celý trail viděl. Vleze do každé chaty a nedá pokoj. Za celou noc spím asi půl hodiny. Ta svině furt leze do věcí angličanům, sem tam si dovolí i přeběhnout přes ze mě.

V 6 ráno už toho mám dost a vyrážím. Mám v plánu projít celou rezervaci s batohem, ale má tu být hromada lezeckých pasáží. Od rána prší, všude je bahno, skály kloužou. Brzy začínají dost těžké pasáže, přelízání, prolízání úzkými uličkami, kde musím sundat batoh a nejdřív projít bez něj a pak ho protáhnout. Nedovedu si představit, že to tady někdo dá s velkou krosnou. Musí tuhle sekci vynechat nebo si nechat bágl na chatě a projít si to bez něj. Déšť zesiluje, snažím se to prolízt co nejrychleji než to bude totálně o hubu. I takhle už je to tak na hranici bezpečnosti. Nejsou tu žádná lana, nic. Asi po 2 hodinách už jsem u samarských stěn a klesám dolů. Foťák si v dešti netroufnu vytáhnout. Dál pokračuji lesem po asfaltce.

Proti sobě potkávám kluka s báglem. Hned zjišťuji, že jde Via Dinaricu. Před 10 dny vyrazil ze Slovinska a je víc zhuntovanej než já. Už si stihl i vyvrtnout kotník. Hned ze mě tahá info o stěnách. Na zádech má 16 kilovou krosnu a tak ho upozorňuji, že s takovým báglem a ještě bolavým kotníkem bude mít co dělat. Zkusí to a uvidí. Když ho vidím odcházet nebo spíš "odpajdávat", tak je mi ho fakt líto. Snad celou VD zvládne. Dnes je dost asfaltu. Přes vesnici Kuk pak už zase stoupám a mizím v lese. Ze začátku je "cesta" dost zarostlá a jdu vyloženě po značkách, pak už je to lepší. Lesy tu jsou neskutečný, ale vůbec nikdo tu nechodí, proto cesty nejsou prošlápnuté. Ještě to na večer natahuju pod kopec Visočica a stavím tarp kousek od cesty.

Ráno vytahuju 5 klíšťat, jak furt prolízám džunglí, tak je jich tu hromada. Zase prší, balím promočený tarp a nádherným lesem stoupám na Visočicu. Je dost chladno, silně fouká, pocitová teplota tak 5 stupňů. Mám úplně zmrzlé ruce. Na vrcholu je to peklo, silný vítr, déšť, žádná viditelnost. Okamžitě klesám dolů. Nad vesničkou Lič potkávám týpka z Holandska. Hned mě poznává, viděl mé fotky na internetu. Thru-hikeři už se začínají pomalu trousit. Naprostá většina z nich začíná ve Slovinsku a jdou do Albánie. Jen já si to musel dát obráceně :-).

Dál pokračuji přes městečko Fužine, potřebuji si tu nakoupit jídlo. Chtěl jsem tu dát i odpočinek, ale je tu draho a tak to valím dál. Přestává pršet a tak hned po cestě suším tarp. Stále kráčím lesem, křižuji silnici a pak se prokousávám totálním křoviskem, když v tom slyším pořádný rachot. Medvěd, vyplašil jsem ho a asi 50 metrů ode mě vidím jen rychle mizet huňaté monstrum v křoví. Ani jsem si ho nestihl pořádně prohlídnout :-). Zase to natahuju přes 40 km a balím to kousek od Národního parku Risnjak na pěkným plácku pod tarpem.

Konečně jsem se dobře vyspal. Asi po půl hodince už vstupuji do Národního parku Risnjak. Vím to jen díky mapě a nápisu NPR na stromě. Je vidět, že z týhle strany do parku nikdo nechodí. Cesta není prošlápnutá, ale značení je v pohodě. Procházím nádhernými bučinami a kochám se. Nečekal jsem, že na severu Chorvatska bude největší divočina, je to nádhera. Stoupám až k chatě pod vrcholem Risnjak. Trochu prší, ale dávám i skalnatý vrchol (1528 m n. m.), je vidět moře a neskutečně rozsáhlé lesy. Tak tohle všechno už jsem přešel...

Lesem po rozbahněné cestě klesám o 800 výškových metrů až k oficiálnímu vstupu do NP. Je tu restaurace, tak tu dávám jídlo. Pak pokračuji pár km po dost frekventované silnici než odbočím na cestu k pramenu řeky Kupa. Po serpentinách klesám do kaňonu na 350 metrů a lesní cestičkou docházím až k prameni. Občas si říkám, že už mě nemá Via Dinarica čím překvapit. Viděl jsem krásné hory, jezera, pralesy, zapadlé vesničky ale tohle místo mě absolutně dostává. Průzračná, do modra zbarvená voda a nad ní mlžný opar, který se táhne nad celou řekou. Jsem tu sám, žádný turista. Asi půl hodiny se tu kochám a fotím. Nádherný místo.

Poté pokračuji krásnou stezkou podél řeky. Risnjak stojí za to, ale chce si to celý projít takhle pěkně pěšky. Pod vesničkou Hrib potkávám dalšího thru-hikera. Je z Polska, oba máme velkou radost. Dlouho kecáme, dozvídám se, že je taky velký dobrodruh. Vloni šel 600 km pěšky v Polsku, pak jezdil po Polsku na kajaku a pak ještě na kole. Jakmile dokončí Via Dinaricu, tak hned jede do Bulharska na další trail. Tyhle setkání jsou zajímavý i v tom, že všichni jsou teprve na začátku, kdežto já už to mám skoro všechno za sebou.

Ve vesničce Hrib se dávám do řeči s místními a zjišťuji, že tu je nějaký kemp. Když sem přijdu, tak jsem hned vítán super rodinkou. Mluví anglicky, vyznají se, také cestují a znají Via Dinaricu. Na obrovské zahradě se dá stanovat nebo přespat v chatkách. Stavím tu tarp, popíjím pivko, dostávám večeři. Bezva večer a super místo pro relax. Když budu cokoliv ve Slovinsku potřebovat, mám se kdykoliv ozvat. Dostávám taky informaci o velkých polomech v další etapě a radí mi, kde bych to měl obejít.

Ráno vyrážím už o půl 7. Stoupám na Svatou horu s kostelíkem a pak pokračuji místy zarostlými cestami. Chci dojít do Čabaru, tady nakoupit jídlo a najít nějaké ubytování a před Slovinskem si naposledy trochu odpočinout. Když sem ale dojdu, tak od místních zjišťuji, že ubytování tu žádné není. Už jsem přímo u slovinských hranic. No nic, jdu dál a uvidím. Pokračuji po lesní stezce přímo po hranici a pak po hlavní silnici až do městečka Prezid. Jsem tu už ve 3 odpoledne, po 33 km. Dnes bych dal v pohodě 50 km. Je tu obchod, tak nakupuji jídlo a hledám ubytko. Na konec ho najdu v soukromí u jedné rodinky za dobrou cenu. Paráda, umyju se, vyperu a dám se do kupy na poslední etapu.

Už je to blízko, do cíle mi zbývá cca 160 km. Držte mi palce, ať to v pohodě dorazím :-).

Vašek

Fotky jako obvykle tady

Monson a hostel Lakeshore Inn byla skvělá zastávka. Kdybych nespěchal zpátky domů, abych stihnul první narozeniny naší Terky, tak bych si dokázal představit tady pár dní povegetit, počkat až dorazí kamarádi co jsem nechal za sebou, a společně jako správná trailová rodina oslavit, že jsme se potkali a všichni došli až sem. Ale je to jako v normálním životě (protože tohle vlastně je normální život) a člověk si musí vybrat, co je pro něj důležitější… a pro mě je důležitější být zpátky u svých holek co nejdřív:-)

Odpočinku nebylo moc - byl to vlastně jen krátký večer bez zařizování a povinností, ale odpočinul jsem si parádně. A tak mi ani nevadí budík o půl páté ráno. Jsem dokonce natěšený se pustit do poslední etapy. Vstávám o něco dřív než by bylo nutné, abych stihnul pořádnou snídani (a kyblík kávy). Rebecca nás s Huckleberrym opravdu o půl šesté nakládá a míříme zpátky na trail. Ještě společná fotka a už uháníme po trailu.

Jsem tak natěšenej, že míjím ceduli označující 100mile Wilderness bez povšimnutí… sakra, to je škoda, je to jedna z nejfotografovanější cedulí, protože líčí, jak je následujících sto mil nebezpečných, haha.

Nám teda celé dopoledne připadá, že je to neskutečná pohoda a cesta nám dobře ubíhá. Huckleberry je docela šoumen a skoro na každou mojí větu odpovídá úryvkem nějaké písničky. Tenhle kluk je chodící Juke-box. Mám kliku že umí zpívat, je to docela dobrá zábava.

Po obědě u řeky a parádní koupačce začínáme šplhat na hřeben Barren-Chairback Range a začíná docela intenzivně hřmít. Hřeben by neměl být nad hranicí lesa, tak se blesků zas tak nebojíme, ale úplně v klidu nás to nenechává.

Huckleberry zastavuje po třetí hodině v shelteru, nemá kam spěchat. To já zase potřebuju natáhnout ještě 15km. Jenco se rozdělíme, začíná pořádná bouřka. Hromy burácí a z nebe padají potoky vody. Hrozně Huckleberrymu závidím (bouřka pod střechou ve spacáku je o něco příjemnější než bouřka s mokrýma nohama v potocích vody a strachem kdy dostanu bleskem…), ale snáším to dobře, protože vím, že za pár dní už budu doma a že mě den dva nepohody nemůžou pokazit náladu. Taky vím, že když bych dnešní kilometry neušel, tak nejspíš nestihnu před odletem vystoupit na Katahdin a trail dokončit… tak mě to taky žene dopředu. Z trailu se stává parádní potok a při prudkých sestupech to hodně klouže. Musím dávat bacha a jde to pomalu.

Najednou je většina vrcholů bez stromů, jenom holá skála. Bezva. Celý trail si přeju, aby to tak bylo a člověk měl výhledy, ale smůla. Jde se stromama. A teď, když je prd vidět, lítají blesky a potřebuju být schovaný ve stromech, tak se jde po holých vrcholech… klasika. Mám odvahu pokračovat dál jenom proto, že všechny blesky se rozsvěcí jen nahoře v mracích. Ani jeden zatím nešel dolů na zem. Zatím.

Kolem sedmé hodiny večer konečně dorážím do sheltru. Dneska 42km. Není to moc, ale v tom lijáku se šlo špatně… jsou tu dva mladí kluci a zabírají celý  prostor. Naštěstí to rychle balí a dělají mi místo. Jsou to čerství absolventi univerzity a než nastoupí do práce tak vyrazili na svoje první velké dobrodružství - projít si “obávanou” 100mile Wilderness. To chválím, ideální doba. Nejdřív jim trochu kazí radost, že jsem dnes ušel to, co oni za tři dny, ale když vidí s jakým batůžkem v porovnání s jejich monstrama jdu, tak už jsou klidní a naopak je vidět, že je to namotivovalo. Prý docela fňukali a zdálo se jim, že trpí, ale když vidí mě jaké už tři měsíce dělám kilometry a že si sotva dřepnu, jak mě bolí kolena, tak že vlastně o nic nejde a že to nebudou řešit a budou si jejich cestu užívat. To se mi líbí, ze všeho si vzít něco pozitivního.

Ráno to vypadá na hezký den. Balím se brzy a vyrážím. Konečně mám i pár výhledů a vidím kam mířím. Dneska mě čeká úplně poslední horský hřeben - White Cap Mountain - a pak už poběžím “po rovině” až pod Katahdin. Jsem trochu zaskočený, když křížím dvě velké prašné cesty a dokonce je na nich docela provoz. Zas taková divočina to tu není. Hned potom se brodí velká řeka. Jsem trochu nervózní, kolik vody po včerejším dlouhém lijáku bude…  Naštěstí je to v pohodě, sice dobrých třicet metrů na šířku, ale maximálně po kolena. Je to spíš osvěžení,než nepříjemnost. Na písčité pláži si dávám sváču a užívám si zábavnou show - na protějším břehu se objevila výprava amerických tlouštíků a pouští se do brodění. Vím že se člověk nemá smát cizímu neštěstí… ale tohle je k popukání… kamení na dně je kluzké a nemají hůlky :-) Ustálo jich to jen pár, zbytek se plácá ve vodě jako skupinka kapustňáků. Rozhodně nejde o život, jsou jenom mokří a 500m od zaparkovaného auta… ale tipuju že outdoorové aktivity nebudou do budoucna v jejich top 10 nejlepší zábavy.

Kupodivu mám docela dost energie a daří se mi pohybovat rychle. Jenže kilometry nepřibývají, protože neustále potkávám lidi v protisměru a klábosíme. Jsou to ti, kdo zkouší jít AT ze severu na jih. Odstartovali na Katahdinu a jsou to pro ně první dny na trailu. Kromě klasických témat jako vodní zdroje, brodění a komáři vyzvídají co bylo nejlepší, co nejtěžší, co jím, atd. a tak to vždycky trvá o hodně dýl, než bych rád. Ale co, i tohle k cestě patří.

Na vrcholu White Cap Mtn. dávám pozdní oběd s úžasným výhledem a zase se nemůžu utrhnout. Mezi mnou a Katahdinem už je jen pár vlnek a krásná obří jezera. A Katahdin je fakt macek. Výšku má sice jen jako Sněžka, ale trčí z roviny, která je skoro na hladině moře a tak působí monumentálně. Sedím tu a nemám se k odchodu. Totální rozpolcení - na jednu stranu už toho mám fyzicky docela dost a chci mít hotovo, na druhou je tady božsky a chtěl bych si to ještě pár týdnů užívat…

Z rozjímání mě vrací do reality zapípání mobilu - “zaválo” sem 3G a přišly mi zprávy do messengeru. Musím toho využít a zkontrolovat předpověď počasí pro Katahdin. To není možný, vypadá to, že fronta postupuje rychleji a počasí se má pokazit už o den dřív! A má dokonce chumelit! Takže by ani nešlo den počkat na sluníčko, protože ve sněhu to bude na vrchol totálně neschůdné… Krom toho ten den navíc nemám. Docela mi začíná tělem pumpovat adrenalin, protože jediná šance pro mě potom zbývá nacpat dva dny chůze do zítřka a brzkého rána pozítří. To bude peklo. Naštěstí mám výzvy rád a radši zaberu než někde čekat, nebo to vzdát. Takže plán je jasný, dnes to dotáhnout na 50km, zítra zkusím 70km a pak ráno posledních 20km pod kopec, vyřídit povolení na kopec a být na vrcholu před polednem… pokazit se to má až odpoledne… přespím v kempu pod kopcem a posledních 10km dolů doklopýtám k prašné silnici a zkusím dostopovat nějakých 35km do prvního městečka. Tak jo, bude se makat. Rychle balím a vyrážím dolů.

Podle toho co jsem slyšel od ostatních by to měla být až pod Katahdin opravdu “rovinka”. Jenom jeden 500m kopec, ale hlavně prý celý den téměř dálnice - krásný hladký trail a dřevěné lávky kde se dá hravě uhánět 7km/h. Téhle odměny se nemůžu dočkat. To by zítra těch 70km mohlo být reálných.

Na 47. kilometru je u naprosto parádního vodopádu shelter a obrovská tůně na vykoupání, takže to tady balím. Bude fajn zalehnout dřív a na zítřejší dlouhý den se dobře vyspat. Nikdo tu není, není s kým se vykecávat, tak bych mohl zalehnout včas. Zrovna když začínám zabírat, celý les se rozzáří a do shelteru si to od severu nakvačí partička rozjařených mlaďáků - vypadá to že se paří… pobíhají tu se supersvítivýma čelovkama, pokřikují a táhnou to bez respektu do jedné ráno... bezva. Však oni je zítřejší kopce vytrestají :-)

Ráno vyrážím s východem slunce. První paprsky ozařují opar nad vodopádem, krásná odměna za brzké vstávání. Prvních pár hodin cesta po “dálnici” utíká neuvěřitelně rychle. Nálada výborná. Svačina na velkých kamenech na břehu jezera s výhledem na Katahdin. Takhle nějak si představuju ideální den na trailu.

Po pauze přichází pár úseků přes kořeny a hopkání po kamenech skrz bláto. To už tak rychle nejde. Dá se to vydržet, hlavně že bude dál pokračovat dálnice.

Tak dobře, ještě kousek kořenů a potom ta dálnice... už jsou to dvě hodiny skrz šílené kořeny a jde to docela pomalu… odpoledne to vzdávám a smiřuju se s tím, že “dálnice” už prostě nebude. Tohle bude bolet a trvat dlouho. Na padesátém kilometru toho mám docela dost. Ještě že výhledy i jezera stojí za to.

Snažím se na hodinách chůze najít něco pozitivního, něco co by nepůsobilo tak hrozivě jako to, že ještě zbývá skoro 20km. Každej krok a balancování na kořenech docela vyčerpává. Říkám si, že takových kroků naštěstí už nebude moc… jeden krok 70cm… na 18km potom připadá 25tis kroků! Cože? Tolik? Tak tohle nezabralo… 25tis kroků zní o hodně hůř než 18km… Prostě nad tím nebudu přemýšlet, něco si zazpívám a ujdu to:-)

Je vidět, že SOBO sezóna už začala (SOBO je zkratka pro South Bound - směr cesty ze severního konce trailu na jih), protože všude kolem shelterů je hromada lidí. Normálně by mi tolik lidí vadilo, ale tady, když jdou opačným směrem než já, mi nevadí. Navíc mi přijde super, že tolik lidí se vyhoupalo něco podniknout. Baví mě i to, jak jsou nadšení a plní energie a očekávání toho, co je cestou čeká. Tentokrát se přemáhám a bez zapovídání pokračuju dál. Večer před setměním se mi chodí nejlíp. Asi mám rád to, jak se všechno zpomaluje a ukládá ke spánku. Mám rád to světlo a mám rád i to, že už většinou mám hotových dost kilometrů a to co šlapu teď je jako navíc. To člověka hned víc baví.

K naplánovanému shelteru na 67km dorážím až ve 22h. Trochu mě uklidní, když vidím světla, nebudu nikoho budit. Když nabírám vodu, jedno z těch světýlek se ke mě pomalu blíží a docela zoufalá paní mě prosí, jestli bych ji nepomohl pověsit na strom pytel s jídlem (kvůli medvědům). Uplně jsem si vzpomněl na svoje první dny a uvědomil si, že jídlo jsem věšel jen pár dní na začátku, pak v národních parcích, kde je medvědů hromada, ale jinak už spím standardně s jídlem… Není to správně, ale přestal jsem to řešit po několika setkáních s černými medvědy - člověka se bojí a rozhodně ho nevyhledávají. Takže dokud nenecháte jídlo roztahané po venku, mimo stan, medvěd nemá důvod v táboře šmejdit. Navíc jsem si všimnul, že tady ve státech (mimo národní parky), kde je lov medvědů normálně povolený, a lovci je velmi často loví na maso stejně jako třeba srnky, si medvědi dávají sakra pozor, aby člověka nepotkali. Vždycky po večeří umyju kotlík, všechno jídlo a odpadky sbalím a zaroluju do nepromokavého food-bagu abych minimalizoval vůni jídla a věřím, že je to takhle OK a klidně spím:-)

Paní jsem pomohl i když to nebylo tak jednoduché… už se snažila jídlo pověsit nějakou dobu a šňůru zašmodrchala ve větvích tak vysoko, že tam už nedosáhla… klasika, takže jsem ještě lezl na strom. Ale o půl jedenácté už jsem kempoval. Paní se ptala odkud jsem přišel a byla úplně nadšená z toho, že celý trail dokončuju a že mi zbývá poslední den.

Ráno, když jsem se sbalil a šel se do registru v shelteru zapsat, všichni už věděli že mám hotovo a jedna holčina dokonce věděla, že dokončuju tripple crown??? Prý  se o tom povídalo v posledním městečku, že se blíží první NOBO a že je to nějakej pošuk co bude mít tripple crown. Haha. Tady se ví všechno. Trochu jsem se zdržel, protože všichni se vyptávali jako obvykle a líbílo se mi, že se třeba ptali, co bych jim poradil, aby úspěšně dokončili? Lehkej batoh je základ, ale na to přijdou sami. Moje jediná rada je nešpekulovat, jak si co kde ulehčit a vynechat, a prostě a jednoduše jít na jih. A když příjdou problémy, tak je řešit tím, že půjdou dál. Krok za krokem správným směrem je jediná cesta.

Mám hroznou radost, že se mi povedlo včerejší kilometry ujít a že mi dnes pod kopec zbývá jen pár hodin. Mohl bych být na vrcholu už kolem poledne. Nohy se kupodivu tváří dobře a tak se mi šlape výborně. U prašné cesty při vstupu do státního parku si v malém obchůdku/benzínce dávám pořádnou snídani a pak už uháním na rangerskou stanici na úpatí kopce pro povolení k výstupu na kopec. Jde totiž o indiánské území a pro ně je Katahdin posvátná hora, kam by se lézt nemělo. Oni tam nesmí. Ale umožňují pár tisícům turistů ročně na vrchol vystoupit, jen musí mít člověk kliku a povolení dostat. Pro nás na AT je určených 3,5tisíce povolení na rok. Trail vede nejdřív podél obrovské, široké řeky potom následuje menší řeku se spoustou vodopádů. Chci být nahoře co nejdříve, tak ani nefotím, nezastavuju, prostě polykám míle. Když zbyde síla, vrátím se tudy dolů a všechno si prohlídnu.

Počasí se mělo kazit až po obědě, ale mrholí a mám pocit, že se to stále horší...Vrchol kopce není vidět. Teď už to ale nevzdám. Prostě jdu nahoru. Rangera potkávám před jeho srubem s motorovkou a sekerou v ruce. Vyrážel na trail čistit popadané stromy, ale deštík ho odradil, tak se vrací. Dobře pro mě, aspoň si můžu vyřídit permit a nehrozí, že mě cestou indiáni skalpují:-)

Ranger má radost - už se prý proslýchalo skoro týden, že bych se tu měl tak nějak objevit a konečně jsem tady. První NOBO AT hiker letos. Slavnostně mi vystavuje povolení (kartičku) s číslem 1 a fotí si mě do kroniky. Vůbec to nebyl můj cíl dokončit letos první, ale začínám si to regulérně užívat:-) Je to vlastně vedlejší produkt toho, že spěchám domů za svýma holkama. A mě to asi i trochu baví se takhle fyzicky ničit.

Malinko mě teda zklamalo, že Ranger je excelentní disgrafik a tak kromě čísla jedna na kartičce není nic správně… ale o to je to asi autentičtější! I v Guthooku si pár lidí stěžovalo, že totálně zkomolil jejich jinak zajímavé trailové jméno, a že jim pak ta zkomolenina zůstala (klučina s houslema - Fiddle, byl zapsán jako Fidal a ostatní ho už snadno přjemenovali na Fidal Sassoon po těch šampónech a slavném kadeřníkovi..). Tak jsem z toho nakonec vyvázl docela dobře.

Nechávám si u rangera pytel s jídlem a s kompletní výbavou vyrážím na vrchol. Batoh a moje výbava už ke mě patří a tak je chci mít i na vrcholu. Trail stoupá téměř přímo rovně na hlavní hřeben. Velké kamenné schody, občas je potřeba se přitáhnout o strom, malinko popolézt po skále. Nad hranicí lesa začíná docela exponované popolézání po velkých balvanech. Je tam i pár kramlí ala ferrata. Říkám si, že dolů to nebude legrace… ale to budu řešit později. Teď musím řešit cestu nahoru.

Postupně sílí vítr, přichází mlha a jemné kroupy. Potkávám pár lidí. Vrací se z vrcholu pokrytí námrazou.

Vítr už je docela silný, mám problémy se udržet na nohou. Kroupy bolestivě zasahují  obličej a oči. Všechno včetně kamení začíná být pokryté vrstvou ledu. Ještě že už jsem na vrcholovém plató a není moc kam spadnout.

Na vrchol už to dobruslím. Poslední hodinku už nikoho nepotkávám a na vrcholu jsem nakonec ve 13h úplně sám. Vítr trochu polevil a kroupy taky. Mám šanci se vyfotit na ceduli označující vrchol kopce i konec trailu. Musím sice foťák obeskládat kamením, protože poryvy větru ho otáčí a překlápí, ale nakonec se pár dobrých fotek daří. O moc horší počasí už si nedokážu představit, ale stejně mám radost a vůbec mi to nevadí. V tomhle duchu nevybíravého počasí se odehrávala většina trailu a tak je to asi správné a stylové zakončení. Vlastně mi to vyhovuje. Mám rád cesty NALEHKO, né ZADARMO:-)

Teprve při sestupu si uvědomuju, jak jsem unavený… Snažím se jít opravdu opatrně. I tak docházím pár skupinek, které jsem míjel cestou nahoru. Cestu dolů musíme v obrovském kamení hledat.

Na pár momentů se mlha a mraky roztrhají a mám možnost aspoň trochu vidět kudy cesta na vrchol vede. Myslím že za hezkého počasí je tohle jeden z nejhezčích kopců na trailu. Tak třeba příště.

U rangera si vyzvedávám svůj pytel s jídlem. Je už skoro 17h, jsem unavený, ale nějak se mi vůbec nechce to zapíchnout a zakempovat. Asi tím, že teď už nikam nemusím, tak mám chuť ještě šlapat. Když půjdu svižně zpátky po trailu, mohl bych být zpátky u prašné silnice před setměním a třeba chytit stop do nejbližšího města ještě dnes! Užil bych si všechno co jsem cestou nahoru rychle minul a třeba potkám někoho z kamarádů za mnou. Šance je to malá, ale co kdyby. Taky mě zajímá, co všechno ještě moje tělo vydrží:-) A tak vyrážím. Cestou vytahuju plechovku piva a sušené maso a "slavím":-)

Míjím malé a velké Niagárské vodopády - vážně pěkné, masivní vodopády.  Spíš než niagáry mi to připomíná vodopády v kalifornské Sieřře Nevadě.

“Dojezd” k silnici vede úžasnou zelení podél obrovské, rychle tekoucí řeky.

U silnice jsem až po 20h… stojím tu v jemném deštíku do devíti a pak to balím. Ani jedno auto… Snad to bude ráno lepší. Hned u cesty je malý kemp. Je ještě zavřený (je tu závora přes cestu, aby tam nemohli auta), ale překvapivě žádná cedule nezakazuje vstup, takže se ukládám v jednom ze dvou shelterů v kempu. Mám fyzicky dost, ale je mi dobře - všechno se podařilo a ještě včas. Stálo to za tu námahu. Trochu mě znervózňuje myšlenka co budu dělat, když ani zítra dopoledne nic nepojede… opravdu se potřebuju dostat nějakých 30km do Millinocket už zítra! Jinak nestihnu bus do Bostonu a let domů… Jak tak ležím, najednou mi v mysli vyvstane vzpomínka na bláznivého southboundera, který přijel na start trailu z Bostonu na kole ze smeťáku… a když jsme se potkali, tak napůl v legraci nabízel, že nechal kolo v příkopě u vstupu do Hundred Mile Wildrness, a kdybych ho já, nebo kdokoliv jiný potřeboval, že si ho máme vzít. Dokonce tam nechal i zámek, náhradní duši a pumpičku! (trochu to chápu, kdo by to v batohu tahal…) No, třeba tam to kolo ještě bude. Jsem rád, že mám pro tuhle situaci plán B. I přes lehkou svalovou horečku se mi spí dobře.

Ráno zastavuju znovu na dost špatnou, ale velkou snídani v obchůdku u cesty a zkouším stop. Docela prší a je kosa. Po hodině bez auta to balím a jdu hledat kolo. Překvapivě ho nacházím hned! Dokonce je spíš zaparkované mezi stromy než pohozené. I pláště jsou dostatečně nafoukané. Kontroluju utažení kol, vakl na klikách a hlavovém složení. Vše se zdá na kolo ze smeťáku OK. Musím sice povolit zadní brzdu, protože zadní kolo je tak rozhozené, že brzdou neprojde, ale jinak se kolo tváří pojízdně.

Dávám si na nohy igelitové sáčky, taky návleky, aby se mi nikde nechytaly nohavice nepromoků. Ještě převlečné silnilonové palčáky na ruce a nasedám. Aha, tak jednoduché to nebude - celé kolo je “zkřížené” a když trochu pustím řidítka, hned se zavřou doleva. Když chci zatočit doprava, musím docela zabrat… Tohle bude zajímavá jízda. Prašná silnice je pokrytá roletkama (drobné vlny, po kterých se jede fakt blbě) a je spíš dost bahnitá než prašná...

Proti mě začínají jezdit obrovské náklaďáky naložené těžkou, těžební technikou. Docela mám hrachy. Jde to bolestně pomalu. Za hodinu dělám jen 15km. No, pořád lepší než pěšky. A hlavně začínám na levé straně slyšet další auta. Jako by někde blízko vedla další silnice. Jo vede a je asfaltová! Pronáším kolo houštím na asfaltku a po ní pohodově kloužu posledních 10km do města. Teda pohodově… při pokusu zastavit na čůrání mi upadla přední brzda a tak tak že se nezapletla do drátů předního kola… Mám ji na zbytek cesty přigumičkovanou k řidítkům:-)

Do vyhlášeného hostelu Appalachian Trail Lodge dorážím až kolem jedenácté. Docela to tu žije. SOBO sezóna už začala a tak je tu asi 15 lidí co se chystají vyrazit směrem na jih, hned jak se počasí trochu umoudří.

Jsem jako zjevení - komplet od bláta a smrdím prvotřídně. Posledních 14dní jsem dost makal a nebyl čas vyprat, a teď pod nepromokavýma věcma to “dozrálo k dokolnalosti”. Majitel mě ubytovává a má radost, že už jsem tu. Proslýchalo se, že bych měl teď někdy dokončit a nechtěl mě jako prvního NOBO letos propásnout. Tohle nepřestanu obdivovat - schopnost nesoudit podle vzhledu (a zápachu) a ochotu pomáhat.

Boží. Peru si, dávám sprchu a šlofíka a vyrážím na jídlo do restaurace, která patří stejnýmu chlapíkovi. V restauraci už se ví, že jsem ve městě (a že jsem ultra exot, protože jsem přijel z Katahdinu na nalezeném kole…) a vládne tu panika - mají takovou tradici že ve výklenku u kasy každý rok umístí jeden stropní panel z kazetového stropu a na ten se dokončivší AT hikers podepisují. Jenže ve výklenku stále stojí kompletně popsaný panel 2017… A poslední prázdný panel nejde ze stropu vyndat! No nakonec se to daří a můžu (spíš musím) se podepsat. Haha, je to radost být hikertrash celebrita:-)

Vracím se na hostel, dávám dalšího šlofíka a zrovna když se chystám na večeři tak ve dveřích vrážím do Huckleberryho! To není možný. Mám radost. On zjevně taky protože dostávám řádnej Bear hug (kdo nezná, je to intenzivní objetí). Je to skoro jako bychom spolu vyrůstali a přitom se známe pár hodin. Vyrážíme na večeři společně.

Ukazuje se, že na Katahdinu ještě nebyl. Došel po obědě v dešti k silnici a měl toho dost. Tak dost, že si neváhal z onoho obchůdku zavolat “taxi” tady z města. Dá si tady dnes oraz a zítra za lepšího počasí zkusí dobýt Katahdin. Sveze se ráno s ostatníma, kteří vyráží na start.

Huckleberry mě vtahuje do báru, kam bych sám nikdy nešel, ale ukazuje se, že má jako bývalý voják na dobré podniky nos, protože si dáváme nejlepší burger na celém trailu! A dobré pivo… Probíráme co se odehrálo za ty tři dny co jsme se rozdělili. Já mám radost, že se můžu podělit o dojmy z dokončení s někým, kdo prošel stejným, nebo horším počasím než já a on je rád, že konečně někdo chápe jak těžké to pro něj bylo, jít takhle z kraje sezóny a celou dobu úplně sám... tak si rozumíme. Stačí mi jedno pivo a mám dost. Ještě štěstí, že oba zítra brzo vstáváme - já na bus směr Boston a on na shuttle směr Katahdin. Tohle bezvýznamné opětovné setkání bylo překvapivě výbornou tečkou za celým AT a já můžu tuhle kapitolu v klidu uzavřít.

Často to bylo těžké, ale i tak jsem si to většinu času užíval. Potkal jsem hromadu skvělých lidí a doufám, že si podobné dobrodružství budeme v budoucnu moci užít s holkama všichni pohromadě jako rodina!

Je to neuvěřitelný, uteklo tak rychle a už jsem v závěrečné etapě. Ty konce jsou vždycky zvláštní, jsou tak na půl radostné, ale na půl i smutné. Všechno to dobrodružství zase pomale končí…

Ráno vyrážím z městečka Prezid k hraničnímu přechodu. Chorvatsko byla na konec pěkná „stíhací jízda“. Přeletěl jsem ho za parádních 16 dní. Asi po půl hodince chůze už jsem u hraničního přechodu. Slovinští celníci mě hned kontrolují a vyptávají se co tu nacvičuju. Tak jim hned vykládám o tom, že jsem semka došel z Kosova. Všichni kroutí hlavou a hned volají na své kolegy, ať se jdou na toho blázna podívat. Já se jen směju…Tak jo, poslední země je tu – Slovinsko.

Pokaždé, když jsem přišel do další země tak to byla velká změna. Ne jinak tomu je i tady. Přijde mi, že jsem ještě blíž civilizaci. Chorvatsko už na mě působilo hodně civilizovaně, ale byla tam i dost divoká místa. Slovinsko už mi více připomíná Rakousko, všechno je to tu zase o něco hezčí…

Kráčím sice po silnici, ale vůbec mi to nevadí a kochám se, naštěstí tu ani nejezdí moc aut. Asi po 10 km procházím první vesničkou a mířím přímo k hradu Sněžník. Ještě kousek před ním potkávám místňáka, který se mě hned vyptává, jestli jdu na horu Velký Sněžník. Tvrdí mi, že mi bude výstup trvat cca 10 hodin. Jasně, podobných odhadů už jsem za tuhle cestu slyšel…

Hrad je moc pěkný, ale moc dlouho se tu nezdržuju, já na tyhle památky nikdy moc nebyl, tak dělám pár fotek a mířím zase do lesa. Čeká mě nastoupat cca 1200 výškových metrů. Nejdříve stoupám poměrně dost vykáceným lesem po poměrně zarostlých cestách. Je vidět, že po týhle cestě moc lidí nechodí. Pak už les houstne a cesty už jsou pěkně zpevněné, jde se na pohodu. Jakmile ale odbočím na Leskovu dolinu, tak je tu hromada polomů. Cca co 5 metrů, to spadlý strom, ale pořádné kusance, ne jen tak nějaké stromečky. Je dost těžké je přelézt, podlézt či obejít. Zdržuje mě to a vysiluje, ale asi po hodince už jsem zase na normální cestě a po chvíli už mizím v pěkném lesíku a blížím se k vrcholu.

Na vrcholu jsem po 5 hodinách, tak se ten pán seknul jen o pár hodin :-). Veliký Sněžník má bez 4 metrů 1800 m n.m. Na jeho vrcholku je chata, tak do ní hned zaplouvám. Stará se tu o to mladá, sympatická parta horalů. Ještě nikdy nikoho nepotkali, kdo jde Via Dinaricu z jihu na sever. Viděli už několik lidí co jsou na začátku cesty, nadšení, plní energie a s monstr batohama na zádech, ale přiznávají se mi, že si tak u poloviny lidí myslí, že tu cestu nemůžou zvládnout. Já jsem první, koho vidí už téměř v cíli. A prý ještě vypadám celkem dobře :-). Ačkoliv za chvíli chatu zavírají, tak mi ještě připravují jídlo a dostávám také pivko – vše grátis. Díky, tohle vždycky potěší. Všichni mi tvrdí, že do cíle už dorazím zítra, že už to mám kousek, pokud ještě dneska ujdu pár km.

Mám 2 varianty, buď se budu držet stezky do města Postojna a půjdu lesem bez civilizace a nebo si udělám zacházku přes pár vesnic a 2 města a trail si natáhnu cca o 50 km. Je to jasný, volím les a zítra to už zkusím dorazit! Dneska to do večera ještě natahuju k chatě Mašun – 48 km.

Ráno v chatě dostávám super snídani, chci se pořádně na ten den D nacpat. Majitelé mi tvrdí, že jdu hrozně rychle, podle nich prý VD chodí lidi 2-3 měsíce. Loučím se a jdu na to. Cesta je zpevněná, žádný velký převýšení, tak to valím co to jde. Šlapu po evropské dálkové trase E6. Asi kolem 16 h už přicházím do města Postojna. Tohle je hodně navštěvované město, hlavně díky jeskynnímu komplexu Postojna jama. Procházím kolem a když vidím ty davy turistů, beru to velkým obloukem pryč odsud. Pro mě je daleko důležitější jiné místo – Predjama, tady končí můj trail.

Už mi zbývá jen pár kilometrů. Je to zvláštní pocit, jiný než minulý rok. Vloni jsem docházel do cíle po 97 dnech, čekala na mě hromada lidí a hlavně holčička pro kterou jsem celou cestu šel. Bylo to silné a dojemné. Tentokrát tu na mě nikdo nečeká. Místo toho tu je hromada turistů, kteří se na mě dívají jako na zvláštního, zarostlýho a špinavýho podivína. Pocity se ve mně dost mísí, cítím radost, ale i smutek. Nevěřil jsem tomu, že po počátečních problémech tuhle cestu zvládnu, ale jsem tu!

Na konec to uteklo tak rychle. Život na takové cestě je jednoduchý, člověk vůbec neřeší nic z běžného života. Jde jen o to ujít denně 30-50 km, mít jídlo a vodu a kde spát. Každodenní starosti jsou pryč, žádná práce, žádné starosti, prostě jen jdete, jíte a spíte. Teď je to ale jako probuzení z hezkého snu, najednou si člověk uvědomí, že je konec, že zítra vstane a už nikam nepůjde. Jede se domů, zpět do reality.

Balkán si mě získal, i přes to, jak to bylo těžké a kolik mě to stálo sil si všechny země kterými jsem prošel získali své místo v mém srdci. Semka se budu rád vracet! Tak zase někdy…

Díky Všem, kdo jste tohle dobrodružství "šli" semnou.

Vašek

Více o jeho projektech na www.cestazasny.com nebo nawww.facebook.com/cestazasny

Ahoj všichni, sezóna se blíží ke konci a tak by bylo super se zase společně sejít u pivka a trochu se projít.

Zaneste si tedy do kalendáře víkend 20 a 21.10. S tím že bychom se sešli už v pátek 19.10. odpoledne/večer, poklábosili, probrali letošní výšlapy, vybavení a v sobotu dopoledne vyrazili na výlet s přespáním venku.

Ahoj, poměrně jasně vyhrála varianta Lužické hory. Hurá! 

Kdo chce a nebo potřebuje, může do Liberce dorazit již v pátek 19.10. večer. Přenocovat můžeme v prázdném patře nad prodejnou (sice chybí sprcha, ale záchody a umývarka jsou) ve 4.patře v budově Baťa na Soukenném náměstí. Když by byl zájem si něco promítnout, zajistím projektor. Pokud byste se chtěli podívat na nějaké vybavení, nebo něco vyzkoušet, můžeme si udělat i malý workshop ohledně balení NALEHKO.

Určitě se nás tam 30 hladce vejde. Nějaké pivko a nealko zajistíme, na jídlo si budeme muset skočit nejspíš do Radničního sklípku na náměstí. Tím si taky během 500metrového kolečka odbydeme prohlídku celého libereckého centra 

Kdo dorazí autem, může parkovat ve velkém parkovacím domě v OC Fórum ani ne 50m od budovy Baťa. Parkování je o víkendech zdarma!

V sobotu „ráno“ odjezd v 10:02 vlakem společnosti TRILEX (nekupujte si jízdenky ČD – v těchto vlacích neplatí. Jízdenky se kupují ve vlaku!) do Dolního Podluží. Tam odtud podle nálady a toho jak budeme během hovoru zvládat sledovat značky zhruba 32 až 37km trasa směr Hrádek nad Nisou. Utáboříme se podle situace. Každopádně věci na noc venku si určitě vezměte s sebou!!! Zakončili bychom podle počasí koupačkou, nebo svařákem na Kristýně v Hrádku. Odjezdy vlaků z nádraží v Hrádku zpět do Liberce jsou v 15:02, 15:32, 16:57, 17:32, 18:57 a 19:34 a je to asi 25min cesty.

S rozumně lehkým batohem tohle zvládne opravdu každý. Nemusíte se bát. Doražte, rádi vás uvidíme. Tým NALEHKO

Facebooková událost je zde.