Tenhle výlet se fakt povedl. Večer jsem se kouknul do mapy a hned jsem měl jasno. Jede se na Bořeň!

Vždycky když jsem jel kolem, lákalo mě to a tak jsem tentokrát nezaváhal. Z jištění že cesta vlakem bude o tři hodiny delší a cena stejná jako když pojedu autem

(vlak musí oklikou přes Ústí) znamenala svobodu v časovém plánování. Ráno se budím brzy a po šesté vyrážím směr Bílina. Auto parkuju u Lázní Kyselka.

Je po sedmé ráno a nikde ani noha. Začínám rovnou vstupem na Bořeň, nejdená se o nic technického. Výstup si zpestřuji obočkami do skal na další vyhlídky.

Na vrcholu je krásně, rozhled je kruhový, z jedné starny kolmá stěna s převýšením přes 100 metrů. Nádherná hora. Sluníčko příjemně šimrá, ale vedro rozhodně není, na hřebeni Krušných hor je pořád vidět sníh.

Z vrcholu dolů do sedla a odtud polní cestou přes pastviny k silnici. Proběhnu okolo Chouče a u polního letiště před Lužicí to lámu přes další pastviny. Není tady dobytek tak je to v pohodě, přes stádo býčku bych se asi neprodíral.

Za Svinčicemi další polňačka, která končí u skládky JZD. Dál už se dá jít jen po mezi, z obou stran je rozbahněné pole a tak je to občas boj.

Po téhle anabázi už jsem pod vrchem Zlatník, kam už vede vychozená pěšinka a dřív tu byla dokonce i tur. trasa podle starého rozcestníku pod vrcholem.

Z vrcholu je pěkný výhled na Mostecko a Nechranice. Industriální stavby kam se člověk podívá. Fascinující a děsivé zároveň. Po svačině jdu volným terénem do sedla a odtud podél skal na Želenický vrch.

Přátelé, tenhle kopec je boží! Nevede sem žádná pěšinka a výhledy jsou impozantní. Ze sedla se jde krásnou dubinou přes skalky. Na vrcholu je loučka kde se dá tábořit s výhledem na Bořeň. Můžete se vydat na dvě vyhlídky nad lomem, ale opatrně, svak se může utrhnout. Z vrcholu se potom dá dojít severozápadním směrem ke skalnatému hřebínku, odkud je fotogenický výhled na Bořeň.

Dolů se pak musíte vymotat lesem zprava kolem skal. Hůlky i boty s dobrým vzorkem se vám budou hodit. Probehnul jsem kolem Liběšic do Želenic. Hospoda otevírá až večer, tak jdu dál.

Na kraji vesnice to beru polňačkou a potom opět po pastvinách přímo pod poslední kopec tohohle výletu. Na Kaňkov se potom drápu místo po značce po skalách, je to sice náročnější, ale člověk si aspoňtrénuje pohyb v náročnějším terénu.

 Nahoře je pěkný výhled na Zlatník a Želenický vrch a částečně i na Bořeň. Jsem už  docela grogy, čtyři větší kopce za den, často mimo cesty dají zabrat a tak si sedám na seřízlou karimatku a v péřovce usínám v sedě.

Budí mě až parta bikerů co tady mají postavený trail. Chvíli jsme pokecali a já pak zamířil dolů do vsi a odtud po červené do Bíliny.

Za sebe musím říct že tohle byl top výlet za dlouhou dobu. Má to všechno co turista potřebuje - velké kopce s rozhledem, lezení po skalkách, brodění bahnem, hledání cesty na neznámý kopec, počasí tak akorát.

Mrkněte se tam taky! Happy trails -deu- 

Fotky tady. Trasatady.

Ahoj,zveme Vás na  2.sraz příznivců ultralehkého trekkingu v ČR.

Setkání proběhne na Melechově (49°38'35.609"N, 15°18'17.608"E)v termínu 29.4.-1.5.2017.

Přivezte nám ukázat vlastní výrobky a vybavení, pochlubte se recepty. Kdo bude mít zájem dostane z první ruky informace o PCT,CDT a trailech v USA obecně. Stranou nezůstanou ani praktické informace o ultralehkém pojetí treků. Zkrátka to vše co znáte z našeho webu plus něco navíc.

Příchod/příjezd na místo od sobotního oběda. Vlaková zastávka Stvořidla je 4km pěšky. Pokud dorazíte autem,dá se zaparkovat i u chaty(max. 5 aut), ale spíš je nechte asi půl kilometru od chaty, na odbočce k chatě je parkoviště. Uvnitř chaty jsou tři pokoje a společenská místnost pro cca 20 lidí. Za postel si účtují 150Kč plus 60Kč za prádlo. Za kempování venku 50Kč .To je myslím pohoda. Kdyby někdo chtěl, dá se domluvit chata ještě na jednu noc a může se tam vegetit do pondělí,jinak si v neděli po sobě uklidíme a vyrazíme na výlet přes noc. V sobotu večer posezení u ohně(popř .na chatě když bude pršet). Buřty, pivo a chleba k ohni zajistíme, ostatní jídlo si dovezte vlastní. Program si můžete přizpůsobit dle vlastních časových možností(např. přijet jen na sobotní večer). Jen nám prosím dejte vědět, že přijedete. Stačí jméno a příjmení/ přezdívka do komentářů pod článkem.

Budeme se těšit. Tým Nalehko

Text i fotky Karel Řepa

Existuje řada míst, která jakoby nebyla z této planety a některá z nich nejsou ani tak daleko - předním kandidátem může být islandská poušť s těžko vyslovitelným jménem Ódádahraun ve které (podle místních) v šedesátých letech Neil Armstrong s Buzzem Aldrinem trénovali pohyb na měsíci v rámci mise Apollo 11.

 Spaní v lávovém poli na poušti Ódádahraun

Plánujete-li cestu na Island a máte-li rádi pohyb v pustině, neměli byste si návštěvu této oblasti nechat ujít. Máte-li navíc dostatek času, můžete to rovnou spojit s vícedenní akcí nebo celý ostrov rovnou v některém ze směrů přejít. Na konci článku uvedené informace a odkazy mohou být určitou inspirací pro takový projekt. 

Vzhledem k rozloze Islandu (cca o třetinu větší než ČR) a charakteru tamní krajiny, bylo hned zřejmé, že o uskutečnitelnosti přechodu ostrova rozhodne o něco důkladnější příprava a plánování. Na Islandu existuje několik populárních vícedenních treků, ale žádný značený „long trail“, který by spojoval opačné strany země. Každý pokus o přechod ostrova je tedy více či méně originálním podnikem, který každoročně podstupuje několik málo nadšenců, kteří se pokouší improvizovat a kombinovat různé cesty, podle svých zkušeností a časových možností. Většina lidí logicky využívá pro postup rozlehlým vnitrozemím některé z prašných značených cest, určených pro průjezd terénních vozidel.

Měsíční krajina pod vulkánem Askja

Na internetu lze pak dohledat řadu informací, podrobných cestopisů a itinerářů, kterými je možné se již v přípravné fázi inspirovat (viz odkazy níže).

Moje trasa, inspirována jedním z uvedených odkazů, začínala u monumentálního kaňonu Ásbirgy, ležícího u pobřeží Grónského moře (cca sedmdesát kilometrů pod severním polárním kruhem) a končila na jihu v osadě Skógar, pod neméně monumentálním vodopádem Skógafoss, na dohled od Atlantického oceánu.

Délku trasy odhaduji na 450 km a na cestě jsem strávil celkem 17 dní (včetně jednoho dne odpočinkového), tedy nějakých 25-30 nachozených kilometrů denně. Dopravu po ostrově lze snadno řešit autobusy nebo také vnitrostátními leteckými linkami, které v porovnání s první variantou nevychází o moc dráž a člověku ušetří dost času (jízda autobusem z Reykjavíku do Akureyri trvá téměř osm hodin).

V nejnižších pasážích cesty – v blízkosti pobřeží – je krajina porostlá poměrně bohatou vegetací. 

Vesturdalur - cestu kolem bizarních skalních útvarů si člověk užívá i v dešti

Směrem do středu ostrova se však začíná její charakter pozvolna měnit a přímo v srdci Islandu už procházíte prakticky jen lávovou nebo kamenitou pouští, kolem monumentálních sněhových střech největších evropských ledovců. Na trase se postupně mění  i počasí – ve srážkovém stínu pod ledovcem Vatnajökull začíná slunce pálit po většinu dne, což jsem v první řadě ocenil kvůli možnosti nabíjet elektroniku solárním panelem. Dlouhé sluneční expozice si ale brzy vybraly daň v podobě spálené kůže a puchýřů na rukou, uších a rtech - doporučuji kvalitní krém :-).

Pro někoho může být motivací absence výrazného převýšení či klesání. Nebýt horského závěru, člověku by přišlo, že jde celou dobu po lehce zvlněné ploše.

Na pouštní cestě F910 s ledovcemTungnafellsjökull na horizontu

O to víc dá ale zabrat samotné počasí, které asi nejvíce připomíná vysokohorské podmínky (přes den velmi teplo, k večeru citelná zima), obohacené o častý silný vítr, horizontální déšť a písečné bouře. Na dálkové trase je pak téměř jisté, že se do nějaké extrémnější povětrnostní situace přimotáte, načež vám nezbude než absolvovat vyčerpávající chůzi proti nárazovému větru s občasným deštěm. Lepivý lávový písek se pak nastálo usadí na vás i na všem co máte na sobě a po zbytek výletu se už jen vrství… Dá se s tím sžít relativně brzy, ono stejně není moc na výběrJ Největším sisyfovským problémem je ovšem hledání vhodného místa pro stavbu přístřešku. V neobydlených oblastech lze spát v podstatě kdekoliv (v národních parcích je povolena jedna noc „na divoko“ na témže místě), charakter krajiny však závětrnými úkryty zrovna neoplývá.

Ráno u sopky Krafla (v dálce nedávno vyvřelé lávové pásy)

Dvě noci jsem tak proti své vůli strávil napůl vsedě, podpíraje hliníkovou konstrukci čtyřsezónního stanu proti neustávajícím poryvům (vítr přes 100km/h zde není ničím výjimečným). Samostatnou kapitolou je pak brodění ledovcových (a opravdu ledových) řek, které po ránu funguje jako rychlé probuzení, navečer pak přidává poslední kapku k absolutnímu vyčerpání :-). Do vody bych místo sandálů příště volil neoprenové ponožky.

Duhové hory u turisticky frekventovaného Landmannalaugaru

Přechod ze severního k jižnímu pobřeží vede takřka souběžně s geologickým švem mezi severoamerickou a euroasijskou deskou a celá oblast se vyznačuje bohatou vulkanickou činností. V celé délce trasy je člověk svědkem dávných i nedávných erupcí a rozmanitých forem lávy. Jak se vám průběžně mění terén pod nohama, zjistíte, že po každém podkladu se chodí úplně jinak (ve smyslu úplně jinak špatně): pohyb v měkkém písku vyčerpává, skákání mezi kameny je koledováním o vymknuté kotníky, z chůze po tvrdé lávě po krátkém čase brní celé tělo. Nejlepší je pak takový mix, který bývá vesměs na samotných cestách, uježděných vozidly. Po pár dnech už člověk získá určitý přehled o tom, který povrch je vhodný pro případné zkrácení cesty skrze volný terén a který je naopak ortelem hodinových martýrií v měsíční krajině.

Přechod sedla mezi ledovci Mýrdalsjökull a Eyjafjallajökull

Setkání s tak rozsáhlou pustinou, ve které třeba i několik dní nepotkáte živou duši, za to vše rozhodně stojí. Každodenní kontakt s téměř nekonečnými rovinami a vzdálenými horizonty nebo situace, kdy se dva dny blížíte ke kopci na obzoru, den jej obcházíte a dva dny se od něj vzdalujete, jsou velmi intenzivní a nezapomenutelné. Zároveň zažijete islandskou krajinu v přímém kontrastu s přeplněnými parkovišti a kempy, tedy tím, jak ji vidí většina z miliónů turistů, kroužících po známých atraktivitách. Mě se přibližně v půlce cesty zrovna poštěstilo narazit na partu francouzských chlápků s podobným itinerářem, takže jsme si pak cestu pouští razili ve skvělé náladě v šesti.

S francouzskými přáteli se blížíme k ledovci Hofsjökull

Klíčový problém pro příznivce chození nalehko je zásobování. Na trase totiž téměř není možnost dokoupit jídlo (výjimkou je obchod na severu jezera Mývatn a pak až vzdálený Landmannalaugar, kde Vás ale nákup elementárních potravin vyjde dost draho). Ideální je proto využít možnosti transportu balíku se zásobami přímo z Reykjavíku (z centrální autobusové zastávky), stačí se zeptat u některé ze společností, provozujících terénní turistické autobusy, směřující na pravidelných linkách do vnitrozemí. V ideálním případě tak lze dopravit zásoby do hojně navštěvovaného Landmannalaugaru (cca poslední čtvrtina trasy) a ušetřit pár kilo na zádech.

A ještě poslední doporučení stran bezpečnosti. Pro pohyb po neobydlených centrálních oblastech ostrova není od věci se registrovat u záchranné služby na stránkách http://safetravel.is/ a do formuláře přiložit svůj putovní itinerář. Komunikace s jejich centrálou je velmi příjemná a konstruktivní (pravděpodobně dostanete řadu doporučení), nestojí vás to nic a máte alespoň určitou jistotu, že o vás v té pustině někdo ví.

Pomalý návrat do civilizace po frekventovanější silnici F26

Z vybavení, které se mi na cestě osvědčilo, patří především kalhoty RAB Torque, které se ukázaly být ideální vrstvou pro střídavé teploty a celodenní chůzi v silném větru. Vyloženě horko v nich bylo pouze v pouštních pasážích, ve kterých teplota stoupala přes 25 stupňů. Látka díky své pružnosti také bravurně ustála kontakt s ostrými lávovými kameny. V jiném terénu bych asi trochu postrádal velkou kapsu na mapu, zde jsem ale víc oceňoval jednoduchost střihu, díky kterému se kalhoty snadno schovají pod další nepromokavou vrstvu v případě intenzivního deště.

Zvědav jsem byl ale především na funkčnost nepromokavé bundy RAB Newton (nyní Muztag), která za více než tři roky intenzivního používání zažila své... Materiál bundy, ač impregnaci zná už jen z dávných vzpomínek, však překvapivě zafungoval a na konci deštivých dnů jsem nikdy nebyl úplně „durch“. Díky perfektní prodyšnosti bundy (eVent membrána) jsem ji pak často využíval jako vnější vrstvu při aktivní chůzi v silném větru, když už jsem cítil, že tenoučká větrovka dosáhla svého limitu. V kombinaci s lehkým trikem ze strukturovaného Polartecu Power Dry (RAB AL Pull on) to byl skvělý set do nejchladnějších pasáží cesty.

Kompletní fotogalerii naleznete zde.

Odkazy:

http://www.phlumf.com/travels/iceland/index.shtml

http://www.tojnar.cz/pages/cestopisy/island_2011/travels.html

http://www.mindlesspleasures.com/iceland

http://www.isafold.de/default.htm

http://andrewskurka.com/adventures/iceland-traverse/

On-line mapy:

http://atlas.lmi.is/kortasja-en/

Speciální díky Rosťovi Nevludovi za veškeré informace, které mi při plánování, ale i na cestě dost pomohly:-)

Zvládli jsme to a tak vás můžeme pozvat na slavnostní (zatím neprodejní) kolaudaci naší prodejny NALEHKO v Praze. Šampus odpálíme v pondělí 13.11. někdy po 17h na adrese Seifertova 20, Praha 3. Určitě tam chvilku pobudeme. Přijďte nás pozdravit, popovídat si a podívat se na nové věci i kompletní tým NALEHKO. Rádi Vás uvidíme, Petr K.

Důležité informace abyste dárky obdrželi včas! Můžete objednávat zboží přes eshop, přes email dárkové poukazy, stavit se za námi na prodejnách - do vánoc budeme otevření i v sobotu (do 13h.) Mezi svátky bude zavřeno a nebudeme expedovat ani balíky. Taky potřebujeme ven :-) Znovu se rozjedeme. 4.1. 2018.  Díky za Vaši přízeň! Tým NALEHKO

Více o jeho projektech na www.cestazasny.com nebo nawww.facebook.com/cestazasny

Už jsem to zmínil v minulém příspěvku, ale na plánování a přípravu výbavy mnoho času nezbylo... koloběh marodění, trajdání s Terkou s kočárkem, dojíždění do krámku v Praze, příprav změn v NALEHKO a překotné rozšiřování týmu s vyvrcholením v podobě opětovného marodění... Prostě běžný život:-)  Nakonec jsem plánování po nocích přeci jenom docela prošel (to bych nebyl já) a vytvořil si svůj už tradiční plán se zásobovacíma zastávkama a vzdálenostma mezi nima:

Při ježdění s kočárem po lesích kolem Liberce nebo během cest v autobuse jsem potom přemýšlel jak optimálně naladit výbavu, abych měl všechno co na zimně – tropický výlet můžu potřebovat. Teď se asi smějete, ale je to tak. Prvních pár týdnů po startu budu procházet nejvyšší hory na trase – Smoky Mountains, kde podle historických klimatických dat každý březen aspoň na pár nocí klesne teplota pod -10C, ale o měsíc později už budu křižovat nížiny kolem Philadephie, Washingtonu a New Yorku, kde přes den bude klidně i 30C a 100% vlhkost... Takže podmnínky hodně rozmanité.

Aby to nebylo tak jednoduché, dal jsem si předsevzetí, že se musím vejít do 5kg. Zdá se to jednoduché, ale chtěl jsem mít poctivých 5kg. Ne jen v gear listu napsaných, ale pak na cestu do batůžku přiházených hromadu položek... Prostě 5 kilo včetně map, foťáku, power banky, telefonu, nabíječek a taky výbavy na věšení jídla na stromy kvůli medvědům... a ještě mít komfort.

No jo, ale do toho bych taky rád otestoval pár nových věcí, který nám v nabídce eshopu nedávno přibyly, nebo brzo přibudou. A taky by bylo fajn si zkusit něco hodně ulítlýho vyrobit. Docela mi to zamotalo hlavu... Všichni mě nabádali, že rozhodně nemám jezdit s tarpem, že je potřeba stan, že pořád prší a bez podlážky to nepůjde. A právě proto si beru tarp – SMD Deschutes Plus. Chci si prostě sám přijít na to, kdy už to opravdu jenom s tarpem nejde.

Pak mě taky zajímalo, kolik toho vydrží spacák ušitý z nejlehčího možného Pertexu Quantum GL (7D nylon je průhledný jako igeliťák a přibližně stejně tak těžký – 22g/m2) a jestli si s každodenním deštěm a všudypřítomnou vlhkostí poradím já i peří 900cuin s hydrofobní úpravou. Místo péřové bundy jsem do nekonečných dešťů zvolil raději hodně zateplené triko s dvěma vrstvami Primaloftu na tělo – díky Pavol Hreha za profesionální ušití! Jako izolaci na tělo při chůzi jsem nakonec zvolil lehkou mikinu s Polartecem  Alpha nižší gramáže, protože Alpha byla do vlhka vytvořená. Navíc neskutečně rychle schne.

Vzhledem k tomu, že až na konec trailu v Maine, bude možnost se dozásobit každých 50 až 100km, nebudu muset nikdy tahat víc než 2-3kg jídla a pohodlně se vejdu do malého batůžku. Volba padla na Gossamer Gear Kumo 36, protože neváží ani půl kilo, je z odolného Nylonu Robic a hlavně má obrovské vnější kapsy – ty já miluju. Spolykají všchno co můžu přes den potřebovat a já celý den nemusí batoh otevírat. Jako bonus funguje možnost nahradit zádovou výztuhu poskládanou 4mm pěnovou karimatkou o délce 150cm, která dodá patřičný tepelný odpor letní lehoučké nafukovačce,  aby nebylo zima,když budu spát v mínusových teplotách.  I proto jsem si mohl dovolit odstřihnout z nafukovací karimatky 40cm  a vzít si ssebou jen osvědčených 140cm (normálně nosím 130 ale chtěl jsem si dopřát 10cm luxusu navíc:-) ) Pohodlná nafukovačka Klymit V Ultralite SL se pak dostala na krásných 250g !!!

Bombónek v podobě pláštěnky na batoh z Cubenu – 26g včetně podlepení švů, dokázal opět vykouzlit Pavol Hreha. Díky. Né že by na těch pár shozených gramech tolik záleželo, ale člověk si alespoň udělal představu o tom, jak a co se z CF dá dělat a že to není úplná legrace. U podlepování jsme se docela zapotili... ale i drobná osobní zkušenost je mnohem cennější, než hodiny strávené na internetové diskuzi...

Pozn.: buzolu jsem nakonec vyřadil, ona nemá úplně význam, když si člověk nenese mapy:-) Ne že bych byl takovej lojza, že bych mapy zatracoval, ale trasa je tak značená, že je výhodnějši si nést jen databook s profilem. Ten budu mít neustále v kapse na papíře. Mapy jsou jen v mobilu v podobě aplikace Guthooku, tak nějak pro jistotu a pro snazší plánování a sledování kilometráže.

Takže karty jsou rozdané – výbava poskládaná (komplet gear list pod článkem, snad jsem na nic nezapomněl... přeci jenom to dělám za běhu...na fotce chybí filtr, protože ho v litrové verzi do ČR ještě nedováží... budu si ho kupovat až na místě) – v plánu je 3600km za 99dní s tím, že člověk určitý čas vždycky stráví ve městě nakupováním, praním, úřadováním... takže to vychází  něco přes 40km a téměř 1800 výškových metrů děnně. Uvidíme co se s tím dá uhrát takhle téměř bez tréninku. Základní taktika je „nepřepálit začátek“ pak si to snad sedne a půjde to. Díky všem za podporu (hlavně teda Oli a pak klukům z týmu), budu se z průběhu trailu pravidelně hlásit. Petr K.

Škoda že se člověk prostě nemůže jen tak objevit na startu trailu a začít šlapat… Je to obvykle unavující série presunů a zařizování. V mém podání asi takhle: letiště, zpoždění, další letiště a neuvěřitelný stres jestli se to stihne, další letiště a několikahodinové čekání na imigračním, hledání správného metra, noční přesun Atlantou na severní předměstí, hledání hotelu… ráno cesta na poštu odeslat nové boty, mapy a pár náhradních kousků oblečení zhruba měsíc před sebe. Potom rychle nakoupit jídlo na první etapu, zastavit se ve Verizonu pro místní SIMku a tarif a pak už k místnímu outdoorovému řetězci koupit filtr a počkat na odvoz domluvený s loňským hikerem Erik na 14h. Zkrátka souboj s betonovou džunglí. Uff. Takže sice v úterý 27.2. pozdě odpoledne stojím v Amicalola Fall Státě Park u známého oblouku/brány symbolizující start trailu, ale zdaleka ne všechno klapnulo…  americká banka mi zablokovala kreditku se všema penězma na trail a odmítá ji odblokovat… můj český telefon se odmítá přihlásit na nějakou místní síť, takže nemůžu dostávat SMS na obsluhu internet bankingu… a Američani neumí prodat jen SIMku a tarif, musel jsem si koupit i druhý telefon. Ale co, nejsem tu proto abych měl všechno krásně zařízené, jsem tu proto abych se zakousnul do AT. Zbytek se poddá cestou:-)

Pohled na bránu mě naštěstí přivádí na jiné myšlenky. Je to skutečné a právě začíná další kapitola mého života za pochodu. Ještě mě odchytává chlapík že správy parku a vleče mě dovnitř na povinný briefing a abych se zaregistroval. Prochází se mnou docela dlouhý seznam vybavení a dovedností, které bych měl mít a zvládat, než vyrazím. Je to dlouhé, ale jsem za to rád, je dobře že někomu záleží na tom aby po lidech nezůstávali odpadky a podpapíráky… Všechno jsou to dobře míněné rady a doporučení, žádné přehled zákazů. Naši ochranáři by sem měli zajet na školení :-)

Jsem letos hiker číslo 392! To mě docela zaráží, myslel jsem že budu jeden z prvních… Ještě povinně zvážit komplet batoh (10,5kg indikuje že jsem se s nákupem jídla na dva a půl dne trochu rozvášnil) a jsem propuštěn na trail.

Hurá. Nějak se nemůžu odlepit z místa, jsem z té slavné brány úplně naměko. A přitom to vůbec není začátek AT! Je to jen start 15km nástupového trailu na oficiální začátek AT na Springer Mountain. Stejně si to užívám. Počasí je dokonalé, pozdně odpolední světlo krásně nasvěcuje nejvyšší vodopády v Georgii a já podél nich po zhruba 600 schodech stoupám směr Springer. Na obzoru skoro 100km odsud jsou vidět mrakodrapy Atlanty. Jak strašně moc rád jsem tady a ne tam! Potřebuji dnes večer ujít alespoň 13km k první boudičce - sheltru. Trochu nestíhám, ale zato si můžu užívat dokonale barevný západ slunce. K sheltru dorážím už za šera a jsem tu kupodivu sám… kluci z Německa a holčina z Norska, které jsem potkal v Atlantě, se nechali odvézt až kilometr za oficiální začátek na Springer Mountain. Pro mě dokonalý den a dokonalé uvítání na trailu.

Situace se ale dost mění nad ránem - začíná pršet. Pár stupňů nad nulou a vytrvalý déšť. Ale vyrazit se musí. Trochu mi to připadá, jako by včerejšek byl jen takový “teaser”, který mě měl nalákat… Intenzita deště se neustále stupňuje. I tak na oficiálním začátku docela dlouho blbnu , fotím se a nemůžu se toho pocitu že jsem tu nabažit. Moje první bílá značka “White blaze”. Obyčejný bílý tah štětcem, který znamená neobyčejné dobrodružství.

Chvílemi mám pocit že začíná sněžit, protože kolem poletují velké objekty jako gigantické mokré vločky. Kdepak sněžení… Nestačí že lije, ale kromě velkých kapek ještě padají jakési “hroudy” vody. Jako by to někdo házel hrstma:-) Nelze zůstat v suchu. V poledne přicházím k sheltru kde posedávají čtyři úplně promočení kluci a klepou se zimou. Dál ale nejdou a všechno v batohu mají promočené. Chvilku kecáme, baštím svačinu a zpátky do deště. Pláštěnka na batoh je téměř k ničemu, jen se v ní dole hromadí voda která stéká po bundě po zádech. Už to znám a tak mám všechno uvnitř ve velkém igelitovém pytli a důležité věci jako spacák a náhradní oblečení ještě v dry-bagu. 27km na rozcvičení dnes stačí. Pochod nahoru dolu potokama vody mě unavil dostatečně. Rozhoduju se zakotvit v Gooche Mountain Shelter. Má tu být místo pod střechou pro 14 karimatek, tak bych se měl vejít když nikoho nepotkávám. No, ne tak docela. Nikoho nepotkávám, protože ostatní dnes šli 10km a obsadili to tady už v poledne… Vypadá to že se nevejdu. Naštěstí to začíná starší chlápek organizovat a tak se vycházím alespoň vedle stolku pod vchodovou stříšku. Tyhle sheltry nejsou uzavřené, jsou to jen tři stěny se střechou a občas i stolečkem. I když jsem šel v lijáku celý den, jsem tu nejsušší. Ale i na mě se to podepsalo. S výjimkou jedné mladé černošky a staršího chlápka to zítra všichni balí a 3km odsud na lesní cestě mají domluvený odvoz do města, dát se trochu dokupy. My tři máme v plánu dalších 27 km do malého hostelu Mountain Crossing. Ráno je fajn a na hodinu dokonce sundavám nepromok gatě. Pak to začíná všechno nanovo. Bude to chtít pončo. Nemám rád jak to kolem poletuje a jak se člověk paří, ale tady to jinak nepůjde. Cesta dnes kupodivu utíká, je tepleji a tak si užívám zamlžený a promočený les. Ve tři odpoledne už suším věci na hostelu. Zítra má být sice hezky, ale taky má mrznout, tak chci být připravený. Aspoň je čas napsat blog.

AT mi zatím ukázalo nejhezčí a doufám i nejhorší tvář. Lidí je překvapivě dost, jsou fajn a obdivuju je, že vůbec vyrazili, ale téměř všichni vláčí obrovské batohy, dělají 10km denně a sotva se sunou… Tohle asi bude dost osamělá cesta. Je čas jít na kuťe a zítra brzo vyrazit a zužitkovat pěkný den. Ozvu se zase za pár dní, doufám už ze Severní Karolíny. Petr K.

Hostel není úplně hostelem, jak si to člověk představuje… pár místností v suterénu kamenného domečku. Bez oken, oloupaná betonová podlaha a pět, ze zbytků prken stlučených paland s gumovýma matracema. Ale běží tu naplno pár přímotopů a vysoušečů a hlavně tu neprší. Takže za mě dobrý. Natahuju šňůru a všechno suším. Je nás tu šest a suší všichni. Včetně bot, takže parádní smrádek. Dávám horkou sprchu a pouštím se do blogu. Taky kontroluju počasí a má být několik dní krásně. Rozuměj jasno, ale větrno a - 7°C. To je tak na hranici toho na co jsem připravenej.

V noci se mi nespí moc dobře, časový posun mě budí ve 3h ráno a už nemůžu zabrat. Zabírám jako na potvoru kolem 6h když bych měl vstávat… Nakonec se mi daří vypakovat v 8:30, venku mrzne, ale je krásně jasno. Úplná radost po dvou propršených dnech. Jde to pomalu, nahoru dolů a po hrozných kotárech. Potkávám mnohem víc lidí. Přestalo pršet, tak opustili hotely ve městech a vyrazili na další úsek. Dost lidí i bez batohu - slack packing se tomu říká. Hotel odveze vlastním taxíkem lidi do sedla, oni si projdou 10-15 km trailu a taxík je v dalším sedle zase naloží a odveze zpět na hotel… AT je tady solidní business…

Každopádně je obdivuhodný že to jsou lidi od 10 po 75 let. Ti, co nesou batoh, se vyznačují enormním nákladem. Vůbec to nechápu. V době internetu, desítek ultralight značek a s možností zásobování každý druhý, třetí den, mi to hlava nebere. Většina lidí se v podstatě v těžkém terénu sotva potácí a snaží se jen dostat k dalšímu sheltru. Není to prča, terén je dost masakr. Tahle ignorance informací a základního principu, že netrénovaný člověk prostě s těžkým batohem nedokáže tímhle terénem nikam dojít, je v přímém rozporu s odhodláním a pozitivním přístupem těchto lidí. Ve finále je obdivuju a baví mě si s nima povídat. Ignorance je totiž projevem stavu společnosti, ale ta zarputilost a vůle musí vycházet z každého jednotlivého člověka. Šance, že to zvládnou je mizivá, ale jim to nevadí a jdou do toho.

Večer dost fouká a tak jen míjím větrný shelter na vrcholu Blue Mtn. a snažím se dostat někam níž a za vítr. V malinkém sedýlku se super výhledem na západ slunce už někdo kempuje, ale jdu to omrknout a týpek mě hned nabádá, ať se přidám, že tu zázračně vůbec nefouká. To by šlo. Týpek se představuje jako Hickory, šel už AT dvakrát a teď když je v důchodu, tak si ho pěkně zvolna užívá znovu. Je s ním legrace, učí mě poznávat sovy podle toho, jak houkají. Mráz nás žene do spacáků. Nemůžu moc dospat: časový posun + je mi zima. Naštěstí je krásný východ slunce a Hickory mě zase baví historkama. Trochu se divím, proč chodí v pouštní helmě… Vysvětluje, že jak má těžkej batoh, tak je ohrbenej a občas do něčeho vrazí. Prý už si dvakrát přivodil bezvědomí… taky prý je strašně citlivý na slunce… A na důkaz toho se ještě v mraze a pološeru maže krémem s faktorem 100;-)

Hned od rána se šlape dobře. V jednom těžkém stoupání u prašné cesty stojí zaparkovaná velká Toyota a dva týpci Rick a Keith rozdávají colu, pivo, ovoce. Mají z toho radost, že nám dělají radost a prý chtějí posbírat trochu motivace, aby sami taky vyrazili. Borci. Kdo z nás by v obchoďáku nakoupil za dva tisíce a šel to rozdávat lidem cestou třeba na Praděd???

Odpoledne už jsem v dalším sedle Dick’s Gap. Kilák dolů po silnici je Hostel s obchůdkem na dokoupení zásob. Dal bych si i něco pořádnýho k jídlu. Pěkné místo, ale dost zklamání… V krámku jen úplný syntetický ultra-sladký sračky. Co se dá dělat. Dávám si od nesympatické majitelky aspoň dva hot-dogy. Naštěstí mě děcka z hostelu zvou k sobě - trail angel dovezl hromadu hamburgrů, tak se mám jít nacpat. Proč ne. Polykám radši rovnou dva a vyrážím dál. Chci se aspoň vrátit na trail a najít dobré místo na noc. Zase mrzne.

Další den chytám hned ráno signál a kluci z Nalehko mi píšou, že na AT právě vyrazila i Heather Anderson (Anishhikes.wordpress.com). Drobná holčina, která drží rychlostní rekord na několika dlouhých trailech. Letos se pokusí udělat všechny tři nejdelší v jedné sezóně. Nejsem si jistý, jestli to kdy nějaká ženská zvládnula. Vychází to v průměru na nějakých 60km denně 200 dní v řadě. A dělá to úplně bez podpory. Tomu říkám superhero!

Myslím na Anish a její kilometry, ale mně to vůbec neutíká. Dochází mě Danny, kromě mě zatím jediný člověk s opravdu lehkou výbavou. Známe se z hostelu. Padli jsme si do noty i do tempa a ve 4h odpoledne koukáme, že máme v nohách 32km jako nic. Vlastně jedna věc nás z hovoru vytrhla - prosvištěli jsme hranicí mezi státy Georgia a North Carolina. Pecka, první ze 14 států za námi. Zastavuju nakonec u vody na 40km ale Danny valí dál. Má za tři dny sraz ve městě s kámošem a pár dní se zdrží. Škoda, šlo se s ním výborně a byl by to dokonalej parťák. Mimochodem bubeník několika kapel z Nashville.

Ráno to mastím brzo dál, potřebuju udělat 25km do sedla a sklouznout do města pro zásoby, napsat blog, vyřídit permit pro Smoky Mountain National Park a taky trochu vylepšit svůj spací systém…. Ve Smokies budu pár dní hodně vysoko a předpověď je v noci na - 13°C i níž. Na to nejsem připravenej a už to není legrace.

Jsem v sedle už ve dvě odpoledne a hned mě nakládá pár Kanaďanů a berou mě do města. Vyhazují mě sice u jiného hostelu než jsem chtěl, ale to je nakonec klika. Majitel nás svezl do obchodu a do čínského bufetu, tak mám vyřízeno téměř všechno a můžu psát. V outdoorovém krámě kupuju SOL Escape bivi abych ho strčil do svého spacáku a přidal mu pár stupňů na komfortu. Na další zastávce na mě snad bude čekat i zateplená karimatka. Při takových mrazech nebude čas na hrdinství i když to je 400g navíc…

Jo a dnes jsem protnul metu 100mil, hurá, první stovka z 22… :-)

Přes Smokies mi to bude trvat trochu dýl, tak se zase ozvu za týden. Petr K.

Ráno v hostelu nemůžu dospat, tak vstávám a zjišťuji že prší - to není zrovna nejlepší start do náročného dne. Chlapík “Slow Joe”, co jsme se potkali předevčírem, už je taky vzhůru. Včera ho přivezli celého od krve - uklouznul při sestupu a docela si rozsekal tvář o kamení. Nevím, proč si říká “pomalý Joe” když je jeden z mála opravdu rychlých tady. Je mu tak 50 roků a vypadá dost nepřístupně. Nabízím mu jeden z muffinů, co mám k snídani. Bez váhání bere a roztává. Už přes 10 let se pokouší o 7 Summits - zdolání nejvyšších vrcholů všech kontinentů. Na každém byl už dvakrát až čtyřikrát, jen Everest se mu nedaří a to už ho zkoušel třikrát. Tak je na AT, aby přišel na jiné myšlenky. Zajímavej chlapík.

Recepce hostelu otevírá v 8h, já tam musím vytisknout permit pro Smokies, jinak mi při kontrole v parku hrozí dost velká pokuta. Pak taky potřebuji poslat balík se zásobama na další zastávku u Fontana Dam za tři dny, abych to teď nemusel tahat s sebou. A v 9h už místní autobus začíná nakládat hikers, aby je odvezl zpět do sedla. To bych chtěl stihnout. Je to dost hoňka, ale stíhám. Řidič říká, že včera přes den svezl do města asi 30 lidí, ale zpátky nahoru nás jede jen 5. Počasí má být šílený - dnes déšť a pak mrazy. Nejdřív jen - 10°C, ale v nejvyšších polohách Smokies až - 17°C, tak se to většina lidí snaží přečkat ve městě.

V sedle natahuju přes nepromokavé věci ještě levné igelitové pončo. Jediný způsob, jak udržet všechno v suchu. Akorát to chce minimum oblečení pod něj a jít hodně zlehka, aby se člověk nepotil. Hlavně, že jsem v suchu. Po obědě se to protrhává a jsem fakt rád, že jsem vyrazil. Stejně jsem díky neúprosnému plánu musel :-) Nakonec je večer úplně jasno. Těsně před západem slunce jsem na nejvyšším kopci dneška a je tu stará rozhledna - ideální načasování - takhle krásnej výhled jsem tady na východě US nikdy neviděl.

Začíná přituhovat. Snažím se sestoupit aspoň pár set metrů dolů kvůli zimě v noci. Kempuju za tmy. Nad ránem mě budí chlad a šustění sněhu o plachtu tarpu. Je to jen poprašek, ale mrzne solidně. Voda, co jsem si nalil do kotlíku na umytí po ranní vločkové kaši, zamrzla dřív, než jsem si stihl ohřát ruce… Než mám zabaleno, tak ani necítím ruce. Musím rychle vyrazit a ohřát se.

Je to skoro 10km pořád z kopce, ale tak náročným terénem, že se i tak za půl hoďky ohřívám. Přede mnou jsou ve sněhu jedny stopy. Na malé vyhlídce v hodně exponovaném místě, spíš na útesu, končí. Fakt fučí a je kosa, tak to neřeším. Za chvíli stopy zase začínají. Fajn, asi se mi to zdálo. O 10 min dál stojí o strom opřenej docela doškrábanej kluk, tak 25let. Ty stopy byly jeho a on z vyhlídky v poryvu větru spadnul!!! Bylo to tak 8m a do hustýho křoví, je celej, jen koleno ho bolí. Doprovázím ho kilometr k silnici. Tam asi šok odeznívá a volá rodičům, že to balí a vrací se domů.

U řeky je resort pro vodáky. Mám v úmyslu nezastavovat, ale blikající červená cedule OPEN a vůně kávy mě vcucávají do restaurace. Jsem na cestě jen týden, ale už se dostavil “hiker hunger” - neřízená žravost. Velká miska chilli, ošatka hranolků a půl litru kafe jako dopolední svačinka fungují výborně. Jenom mi bude chybět ta hodina a půl, co jsem tu poseděl…

Od řeky je to zase 10km nahoru, nevadí, aspoň bude teplo. Teplota se vůbec nevyhoupla nad nulu a ve tři odpoledne mi zamrzá i voda v láhvi. Chci dotáhnout plánovaných 32km do nejnižšího sedla dneška, jinak v noci umrznu. V sedle má být kromě silnice i voda. Vytahuju telefon s aplikací Guthook a snažím se v rukavicích rozkliknout info o vodě. Těsně vedle. Otevírá se mi info hostelu v údolí, asi znamení:-) Za $20 palanda, sprcha a ještě pro mě do sedla přijedou. Asi už nejsem takovej drsňák, protože právě datluju blog v županu a s hrnkem horké čokolády v ruce :-)

Tohle je “Hostel” jiné kategorie. Lonnie, který ho provozuje, má v údolí tři baráky, kam lidi z trailu ubytovává. Pracuje pro Duke Energy, takovou obdobu našeho ČEZu, a je šéfem místního venkovského servisního centra. Zavoláte mu ze sedla, on všeho nechá a za 5min už vás veze k sobě domů. Neuvěřitelný. Mám ložnici s vlastní koupelnou, kuchyně je plná jídla a v lednici pivo. Přeje mi příjemný pobyt a domlouváme odvoz zpět do sedla na 8h ranní. Jsme tu tři. Týpci Guru a Shadow jsou na samostatnou kapitolu… Tady na trailu by se K. J. Erben, sběratel příběhů, vyřádil:-)

Trávím večer psaním blogu. Ráno zabíhám na benzínku pod domem na kafe a něco k jídlu. Kamarádi garantuju vám, že místní “biscuits and gravy” by zlomily i ty nejotrlejší z vás. Radši si dávám americkou klasiku - slaninu a lívance :-)

Jsme nakonec na odjezdu trochu opoždění a v sedle navíc chytám signál T-Mobile, abych mohl udělat pár plateb přes internet banking… Masakr takhle v lese… Nakonec se dávám do pohybu až v 9h. To je tristní. Za 6h mi zavírá pošta 24km odsud, šíleným terénem a po sněhu. Mám tam zásoby a zateplenou lehkou karimatku Klymit Insulated Ultralight. Letní verze, kterou si nesu teď, je i ve spojení s tenkou pěnovkou na noční mrazy krátká. Pro jistotu začíná chumelit. Chumelí celý den. Klika že Inov-8 drží na všem tak, jak nic jiného. Mám radost že jsem zvolil variantu 325 GTX s Goretexem, protože mě v těhlech mrazech a sračkách je aspoň teplo na nohy. Občas to člověka potěší, že vybral správně.

Daří se mi na silnici do resortu dorazit už ve dvě odpoledne. Ještě ani nestíhám složit hůlky a už mi zastavuje auto a řidič mě oslovuje jménem! Jak je tohle možný? Potkali jsme se včera, když se byl projít asi 40km odsud… A dnes jel kámošovi ukázat přehradu Fontana. Tak mě rovnou naložili a svezli 3km do resortu na poštu pro balíky. Pecka, děkuju Bille!

Balíky jsou tu oba. To je vždycky úleva. Karimatka dorazila i s přáním od Becky, která se u Klymitu o spolupráci s NALEHKO stará. To je fakt hezký. Taky mě těší, že AT šla a ví co a jak. To jsem o ní nevěděl. Trochu na poště přebaluju batoh a posílám pár věcí dál před sebe. Paní je děsně vstřícná a pomáhá mi. Uf, konečně vyřízeno. Zastavuju se ještě na benzínce dát si pivo a nachos, jako před 3 lety, když jsme tu byli s Oli na výletě a pálím dál. Vlna brutálních mrazů tu bude za tři dny. Chci být pryč z nejvyšších hor. Ozvu se zase ze Smokies.

Z Fontana Village chytám stopa dost rychle, lidi tu jsou vážně super. Dost jsem se snažil dopsat na benzince blog a hodně jsem se zdržel, takže to jen natahuju půl hodinky do “Hiltonu” - obrovského shelteru na břehu přehrady. Jsou tu piknikové stolečky, solární nabíječka na telefony, sprcha 30m odsud. Ale jinak je to normální shelter se dvěma dřevěnýma pryčnama… Ten název Hilton mě prostě lákal, tak mám možnost si ho vyzkoušet.

Můj další plán je fakt zabrat a pospíchat. Jeden hezký den, dva dny deště a chumelení a pak - 15C i míň na dva dny. To je o život, být promoklý, mokré boty i rukavice a uvíznout v těch mrazech. Takže valná většina lidí prostě zůstává ve Village a čeká na lepší počasí, pár dalších zkusí projít půlku Smokies a utéct stopem z Newfound Gap do Gatlinburgu a počkat na lepší počasí tam. Z Hiltonu teda vyrážíme jen dva.  Nejdřív přes monumentální přehradu, a pak už do lesů.

Parádně mrzne, ale je krásně. Je to solidní stoupání, ale pěkný trail a utíká to. Po pár hodinách je odbočka na “rozhlednu” - jsou tu staré Fire towers (rozhledny ze kterých se hlídaly lesní požáry) a některé jsou přístupné. Už chvíli šlapu sněhem, tak vidím že nahoru na věž se v uplynulých dnech nikomu zacházet nechtělo. Beru to tak že to může být moje jediná vyhlídka na Smokies, když se má počasí pokazit a tak si 15min zajdu. Rozhodně to stálo za to. Tohle se mi jen tak neomrzí.

Pak pádím dál. Ve sněhu už nějakou chvíli vidím čerstvé stopy (boty Altra Leone Peak), je mi divný že nikoho nedocházím, to se mi nestává. Obvykle každého rychle dojdu. Začínám mít strach, jestli se přede mně ráno nedostala Anish a já ji tím pádem nepotkám. To by mě mrzelo. Fakt makám, ale stále nikdo přede mnou. Už mi dochází síly. Terén začíná být těžký, je to jako lézt na Frýdlantské cimbuří a zase zpět. Zledovatělý sníh tomu nepřidává.

Už mám totálně dost. Já snad těch čtyřicet kilometrů dneska do Sheltru nedorazím. Takhle fyzicky na dně jsem už dlouho nebyl. A pořád jsem nikoho nedošel. Takže to musela být Anish. Nikdo jiný takhle rychlý není. Ach jo.

Nálada se mi dost lepší když dorážím do Sheltru - na pryčně sedí zlomení dva zmrzlí borci v úplně promočených Altra botách. Je to úleva, když vím, že to nebyla Anish a když vidím že je na tom někdo hůř než já. Představují se jako Gary a Techno. U ohniště sedí šedivej děda a topí. Nic neříká. Nechává nás vykecat a zve nás k ohni.

Připravuju si spaní a sedám k ohni ohřát nohy před spaním. Děda se rozpovídá. Říká se mu Tennessee Walter. Má monstr batoh s vnějším rámem. Prý vždycky nabalí věci, vyleze sem nahoru do hor a tady pár dní vegetí. Ale že teď je fakt kosa, tak jen přes den sbírá dříví a večery prosedí u ohně. Má přijít další sněhová bouře, tak to zítra balí a jde dolů. Loví v obřím batohu, vytahuje pytel čokolád a nabízí. Chytáme se. Kalorií není nikdy dost. Zase něco kutí u batohu a ptá se jestli nevadí, když si zakouří. Je tu dost nadýmíno od ohně, tak asi proč ne. Prej jestli se někdo přidá??? Otáčím se na něj a ve světle ohně vidím jen z alobalu umotanou fajfku a to jak se děda zubí. Cpe do fajfky pořádnou palici a podává klukům. Tohle není pro mě, tomuhle moc nerozumím. Lezu do spacáku. Ale baví mě tu pohodu sledovat. Po pár kolech fajfku uklízí a tahá placatku whisky, prej kdo si dá. Kluci nic, ale tomuhle zase rozumím já :-) To se to bude spát. Tomu říkám trail magic! A kdyby kouzelnej dědeček šíleně nechrápal, tak je to určitě nejlepší noc na trailu.

Ráno se ke mně chce přidat Gary, plán proběhnout hory co nejrychleji se mu líbí, ale dost mu to trvá tak vyrážím sám. Sníh sype už od rána.

Když začnu stoupat na Clingmans Dome, nejvyšší bod AT, přechází to v hustý déšť. Na rozhlednu se vybíhám vyfotit do mlhy jediný, všechny stopy míří dál dolů do sedla.

Hned to valím dolů taky. Je to docela o hubu - všude pod sněhem je led a trail prudce klesá. Člověk klouže dolů po ledových kaskádách. Budu rád když odsud vyváznu celej.

Asi po hodině slyším hlasy zprava a vidím že vedle se přibližuje zasnežená silnice. Podle mapy vede do sedla Newfound Gap, kam potřebuju. Silnice je delší, ale bezpečnější. Přidávám se k Justinovy a Magic. Justin poklusává, je kosa, tak se přidáváme všichni. Probíráme odkud jsme atd. Justin najednou bystří… říkáš z Čech? Neznáš Kate Plihalovou? Chvíli jsem s ní šel loni na PCT. Byla jako stroj. Pozdravuj ji. Haha, to je dobrý, takže tě zdravím Káťo! A kdybys nevěděla, tak to je Justin co pořád hulí. A na důkaz že nekecá normálně za běhu nacpává fajfku a mocně potahuje. To jsem ještě neviděl…

Sedlo je děsný mumraj. Všichni sem vyjedou autem a u sněhu se fotí. Rychle pryč. Ostatní hikers stopují do města, protože předpověď počasí je strašidelná… Aspoň přestalo pršet. Dotahuju to po ledě na plánovaných 33km do dalšího Sheltru. Docela plno, ale vejdu se. Už po tmě doráží Gary a celý září, že mě tu nachází.

Celou noc prší a ráno vyrážíme do mlhy a deště.

U vyhlídky Charlie’s Bunnion se to na chvíli protrhá, tak se fotíme a užíváme výhledu.

Čvachtou a po ledě to dotahujeme do Cosby Shelter na 34km. Zase plno, ale vejdeme se. Všichni se snaží co nejrychleji dostat z hor. Celou noc lije a ráno začíná chumelit…

Jsou tu dva 19tiletí kluci Flash a Maple s ultralight batohama, tak tvoříme rychlý tým a mizíme. Je to docela zábava takhle v týmu.

Můj cíl je 16km do hostelu. Usušit, dobře se vyspat, přečkat krutě mrazivou noc a brzo ráno pokračovat do městečka Hot Springs. Tam bychom měli být už za dva dny.

Chumelí čím dál hustěji a dost se ochlazuje. Je mi líto všech, kdo jsou teď nahoře… Kolem poledne opouštíme národní park a přicházíme k silnici. Už z dálky na nás nadšeně mává holka a zve nás k autu - v otevřeném kufru má krabice jídla, colu, čokolády a ovoce a ať si dáme.

Je úplně nadšená že zná Garyho - on totiž dává videa na YouTube - GaryOnTheAt. Hrozně ji baví potkávat lidi co zná z videí a vykrmovat je… a všechny jejich kamarády. Obvykle prý jezdí s dobrotama nahoru do parku do Newfound gap, ale silnice je teď zavřená kvůli sněhu. To nám asi nevadí :-) bezva svačina - hrst jahod, Gatorade, donut, Kitkat a pár jahod navrch.

Podcházíme dálnici a za pár minut jsme v hostelu. Zase kategorie sama pro sebe… Sbírka zajímavě vypadajících dřevěných boudiček, ale rozhodně nejzanedbanejší místo co jsem navštívil…

Nevadí, chci pod střechu a do tepla. Bereme s Garym chatku ať máme možnost sušit. Vééélká chyba. Je tu taková kosa, že sedíme na postelích v bundách a kulichách. Nepomáhá ani do červena nažhavený přímotop. Pořád kosa. Horká sprcha by mohla pomoct. Je to prej ta boudička za chatkou. Bez topení, aha, místo podlahy placatej kámen, aha. Kohoutek na teplou vodu prokluzuje, ale nakonec ho přemlouvám. Horká voda, super. Stíhám se akorát celej namočit a voda se mění na ledovou… a nejde zastavit, protože kohoutek prokluzuje. Ve 2C nad nulou stojím pod ledovou vodou. Paráda. Oblíkám si zpátky špinavý oblečení a vracím se do ledové chatky do spacáku trochu ohřát. Všechno tu je založené na “honor systému” - přijdete, dostanete proužek papíru a tužku a všechno si sami účtujete. I nákup zásob v obchůdku a piva. Tak si aspoň beru pár nejdůležitějších věcí pro odpočinek - corn chipsy, salsu a pivo:-) Na pohled stylové místo, jen trochu té údržby by to chtělo…

Odpoledne začínají různá auta přivážet lidi co jsem nechával za sebou před týdnem… Prostě na hory kašlou a poskočili 200km dopředu… Je mezi nima i “Kulička”, holka co jsem ve sněhu došel cestou do Fontana Village. Zajímavý setkání…. Ona tak 150cm a 50kg nadváhy. Jak se k ní blížím, říkám si co je to za zjevení - ultralehkej batoh HMG naplněnej tak vysoko, že se jí sklání nad hlavou na stranu jako starej tovární komín. Ze všech kapes něco přetéká a čouhá a plachtu stanu prostě jen táhne za sebou, připevněnou k batohu. Masakr.

Prohazujeme pár slov. Prý kam mám dnes namířeno. Říkám že Fontana a že spěchám protože mi za tři hodiny zavírá pošta a já tam mám balíček. Skoro se rozbrečí. Jí to prý bude trvat dva dny tam dojít. A jak je prý možný, že jsme všichni tak rychlí… Nečeká na odpověď a dodává “asi proto, že pořád nezastavujete se na půl hodiny vybrečet!“ Něco na tom bude. Je mi jí líto. Tak dodávám že to nesmí vzdávat, že každému to trvá jinak dlouho než si na batoh a kilometry zvykne. A že si to bude fakt užívat, až to přijde! A že stojí za to to vydržet. Docela pookřeje a už zase se kulí dál a usmívá se. No, má můj obdiv že se do AT vůbec pustila.

Do chatky nám přihazují ještě Sunny a Sleeping Bear, protože je jinak všude plno.

Smrádek se výrazně horší, ale je tepleji. Tohle místo mě nebaví. Jedinou útěchou mi je, že venku je mínus 10C a tady o chlup víc. Ale stejně spím ve spacáku a kulichu.

Ráno to balíme co nejdřív a v 8h už jsme na cestě. Parádně mrzne. Sněhu na březen docela dost a fouká to tak, že na všem roste na jedné straně námraza.

Mám na sobě oblečené úplně všechno, Gary stále v kraťasech, takže dostává trail name “Shorts”.

Na vrcholcích bez stromů to fouká extrémně, tam Shorts konečně přiznává že mu je kosa, ale kalhoty si nebere. Máme za sebou 30km a ještě něco přes 10km nám zbývá. Ten vítr z nás vysál všechnu energii. Jsou tři odpoledne a oba jsme snědli téměř všechno jídlo na dnešek.

Jsem zvědavej, jak takhle hladovej a vymrzlej přečkám dnešní mrazivou noc… Básním Garymu o běžkařských bufetech u nás na horách a jek je bezva, si dát po pár hodinách venku něco teplýho. Šlapeme do dalšího kopce a na lesní cestě najednou stojí obytňák, u něho oheň a z velkých plachet stan.

Od ohně vstávají chlapíci a ptají se, co si dáme k jídlu. Asi blouzním, i Gary jde dál. Jeden z chlápků mi sundává batoh a znovu se ptá co má servírovat a odkazuje na nabídku připíchnutou na stromě.

První je chilli. Chilli miluju, tak asi chilli. Prej co dál? Hranolky, kávu, grilled cheese sandwich? Už mám misku s chilli v ruce a chlapík griluje sýr, krájí hranolky, mele ručně kávu a do chilli mi hází obří hrst strouhaného sýra. Hotový Pohlreich. Je tohle nebe? Ptám se co je zač? Ale nemám prý mluvit a jíst, že se o nás postará. Až budeme úplně plný, tak si máme ustlat za obytňákem a že ráno se bude podávat French toast a banánové lívance :-) do hrnečku mi z french pressu lije výbornou kávu a na hromadu hranolků lije další naběračku chilli.

Jmenuje se Freshground, jako že fresh ground Coffee. Mlýnek a french press všude s sebou :-) AT už prý šel a tak ví, co potřebujeme. Jídlo. Dobré jídlo. Tuny dobrého jídla. Rád vaří, má rád lidi a tak vždycky na měsíc v roce jede takhle někam na zapadlý úsek a tam lidi vykrmuje k prasknutí. A že ho to vždycky stojí pár desítek tisíc? Je to jeho koníček, přece!

Takhle přejedenej dobrým jídlem jsem asi nikdy nebyl. S chlapíkem je fakt legrace, má jižanskej přízvuk a pořád drmolí. Video bude až dorazím domů. Tohle je pohádka. Po dvou hodinách už víc prostě nemůžeme a tak nás chlapík propouští. Jdeme dál a já jsem z toho jidla regulérně v rauši. To se to bude spát. Snažíme se dostat na noc co nejniž kvůli zimě. Celou noc chumelí ale mrzne snesitelně. S flaškou horký vody ve spacáku spím nerušeně 6hodin v kuse. Nádhera.

Ráno rychle balíme a míříme do další zastávky Hot Springs. Je to jen 15km. Můj “hiker hunger” dosahuje maxima a dokážu myslet jen na jídlo. Ve městě odhazujeme batohy v příjemně přetopeném hostelu a v restauraci to spravuje obří hamburger, polívka, ošatka hranolků, koláč a hrnek kafe. Zase je mi na chvíli dobře. Už jen zastávka v obchodě pro zásoby, vyprat, vysprchovat, dát nahrávat fotky na Drive, přebalit jídlo, usušit stan a můžu se 15min válet na palandě než vyrazíme na další jídlo :-)

Už by nemělo mrznout, jenom obden pršet. To jsou řekl bych lepší zítřky! Po půl dni “odpočinku” už se zase těším ven. Další zastávka bude Erwin, Tennessee za tři dny.

Opouštět Hostel Laughing Heart a Hot Springs vůbec bylo docela těžké… Hostel byl čistý, vytopený jako sauna a celkově příjemný a putyka Smokie Mountain Diner servírovala za pár dolarů tak velké hromady dobrot…

Téměř všichni ostatní se rozhodli v takhle dokonalých podmínkách pro den odpočinku, ale předpověď slibovala krásný den a tak to člověka táhne prostě dál.

Děláme tedy s Garym v 7h ráno ještě zastávku v SM Diner na obrovskou snídani a už to přes nečekaně velkou řeku French Broad River valíme dál. Ze skály nad řekou máme ještě pěkný výhled na městečko. Tady by se asi dalo chvilku žít.

Je to radost když je takhle hezky a míle docela utíkají. Na jižní straně hor jdeme suchým, listím pokrytým trailem, na severní šlapeme závějema nebo mokrou čvachtou. Chvílema si připadám jako doma za barákem…

Užíváme si to, protože na další dva dny se to má pokazit. Skoro bych řekl “uneventful day”. Jenom obrovské převýšení nás zpomaluje (dnes celkem 2800m). V půlce nejhoršího stoupání nás u sheltru odchytává pořízek ve skotském kiltu a ptá se co je to tu za závody, že tu takhle běháme, když on sem sotva dolezl… A jak prej přežíváme tak chladný noci, když si nic neneseme,hehe. Vysvětluju že máme opravdu všechno a že jestli mu je kosa, ať si večer nalije do láhve co drží v ruce horkou vodu a že mu bude 5hodin teplo. Zašklebí se a hlásí, že to co je v láhvi ho určitě zahřeje víc, protože to je 95% alkohol co si doma pálí. Nadšeně popisuje jak to dělá a že toho nosí vždycky aspoň litr, používá to jako palivo do vařiče, rozdělává tím oheň a když to náředí napůl s vodou, tak se tím večer pěkně zmaže :-) Myslím dobrá strategie.

My musíme pádit dál. Trochu nestíháme. Posledních 5mil je utrpení - jsme na skalnatém hřebeni, v tunelu z rododendronů, prolézáme zasněženým kamením. Jde to pomalu a po skoro 40km dneska to dost vyčerpává…

Výhodou toho že člověk nestíhá je, že obvykle vidí parádní západ slunce. A to jsme zase měli.

Nevýhodou je, že přicházíte do sheltru po tmě a to už všichni spí… takže je buď hodinu budíte než si ustelete a navaříte a nebo se prostě nevejdete…

Osazenstvo sheltru to bere sportovně a dělá nám oběma místo. Budeme fest natěsno, ale aspoň bude teplo. Během pár minut zjišťuji co jsem zase zapomněl koupit - špunty do uší!!! V každém sheltru i hostelu se vždycky najde někdo kdo brutálně chrápe. Na všech trailech jsme vždycky spali venku a sami, tak mě nikdy nenapadlo nosit špunty… Nicméně tady je mají všichni…  kromě mě…

Následující den je navzdory předpovědi zase pěkně a já opět neplánovaně chytám západ slunce na nejvyšším kopci dne - Big Bald je opravdu pěkné místo. Z dálky vypadal skoro jako Kralický Sněžník, i ta louka byla skoro jako doma.

Gary se odpojil, tyhle kilometry na něj byly moc a začal mít problémy s holeněma… Snažím se udělat přes 40km abych to měl zítra do města jen 25km a mohl si udělat den “skorovolna”, tzv. NERO (nearly zero). ZERO se říká dni kdy neuděláte žádné míle a prostě jen odpočíváte. Bylo docela smutný Garyho nechávat za sebou, byl to za 18 dní na cestě jedinej člověk kterej mi dělal společnost. Bezva tři dny, ale mám zas novou energii když můžu jít vlastním tempem (rychle:-))

Do sheltru dobíhám mokrým sněhem za tmy. Místo nespokojeného mručení mě ale vítají nadšené pozdravy - jsou to kluci Flash a Maple co jsme s nima dokončovali Smokies, ale oni nezastavovali v Hot Springs a tak měli půl dne náskok. Mají fakt radost že jim někdo stíhá. A já mám radost že zase budu mít chvíli fajn společnost. Radost mě opouští přibližně za hodinu když zalehnu - jak může 60ti kilovej mladej kluk Maple takhle chrápat!!!

Ráno kluci nevaří a tak vyráží půl hoďky předemnou. Další zastávka je hostel Uncle Johny’s ve městě Erwin. Trail je parádní, počasí taky.

Jen jedna rychlá bouřka a jinak slunečno.

Cestou chytám 4G a tak hodinu volám s holkama doma. Přiznám se, že se mi fakt stýská a vždycky mi udělá obrovskou radost, když Oli pošle fotky, nebo video Terky jak dělá pokroky. Chybí mi potvůrka malá.

Nakonec Flashe a Maple chytám až v hostelu. Čekají na mě a jedeme na nákup. Místo večeře v restauraci nakupujeme pár dobrot na gril. Flash je profík a za chvíli servíruje výborný hamburgery.

Hostel samotný je hodně neutěšené místo, tak bereme ve třech za stejný peníz chatku. Ale ani tady to není úplně výhra… Ještě nikdy jsem nespal na místě, kde by tak smrděly myší chcanky…

Hodinku si ofrkneme a zrovna když se ptám kluků co sníme teď, tak přiběhne chlapík z chatky s hromadou grilované cukety, kukuřice a kuřecích paliček. Děkujeme, skvělé načasování. Po setmění je vidět, jak se všude kolem blýská. Majitel hostelu říká že to nechápe, že všechny okolní okresy hlásí brutální bouřky a tady je slunečno. Asi klika, konečně :-)

Mám teď v plánu pár malých, rychlých zastávek a pak větší stopku až ve městě Damascus, Virginia za 5 dní.

6 etapa z Erwin do Damascus, 202km

Musím říct, že to bylo docela dost intenzivních 5 dní. Řekl bych etapa mnoha nej a zvratů. Ale nebudu předbíhat…

Den odchodu z Erwin jsem nezahájil nejlíp. Chtěl jsem s Flashem a Maplem vyrazit spíš brzo, protože nás čekalo fakt hodně mil. Nicméně já si k snídani koupil masivní koláč s tvarohem a marmeládou a během chatu s Oli jsem ho s půl litrem kafe snědl. Poslední třetina do mě moc nelezla, ale znáte to, každá kalorie dobrá a dokud žaludek vyloženě neprotestuje, tak člověk musí jíst, jinak mu to později bude chybět. Jen jsem spolkl poslední sousto toho třičtvrtěkilovýho macka, bylo mi jasný že to bylo špatně. Takhle blbě mi dlouho nebylo. Koukám na obal a nejsem ani moc překvapenej - právě jsem snědl čtvrt kila cukru. Hodinu mi trvá než se můžu zvednout, nahodit batoh a vyrazit. Otravu cukrem mám poprvé v životě. Je to 16km do kopce a to nepomáhá. Každopádně je to tu parádní prales podél potoka a potom na chvíli výhledy z Beauty Spot.

První jídlo jsem schopnej sníst zas až ve tři odpoledne…

Jinak je ale fakt pěkně. Užívám si to. Je to o to lepší, že hlásili déšť. Nakonec se mi daří natáhnout potřebných 40km ke Clyde Smith Sheltru abych se zase setkal s klukama. Už jsou tam, zalezlí ve spacákách a shelter je plný!!! Jen vedle Flashe je malé místečko. Nicméně vedle něj v rohu se choulí podivnej týpek zamotanej jen do deky a nevypadá zrovna přátelsky. U hlavy má místo batohu sportovní tašku přes rameno. Flash leze ze spacáku, bere si mě stranou a říká, že se s Maplem klidně smrsknou, ale že ten týpek je divnej a že mu dává “híbídžíbís”...Co že ti dává? No “híbídžíbís”??!?!?? Kurňa nevím co to je, ale vím že to nechci! A jdu si postavit tarp trochu stranou. Nakonec nejlepší noc na trailu zatím! Díky “híbídžíbís”...

Ráno vyrážím brzo, na programu je Roan Mountain, poslední kopec přes 6000ft (1900m) a zítra se má zase kazit počasí, tak ať jsem pryč co nejdřív. Kluci v sheltru ještě spí. Na malé skalce s výhledem chytám 4G tak si chvíli volám s Oli, dokonce i s videem!

 Mám radost že je můžu aspoň na chvilku vidět.Terka dělá pokroky a Oli mi vždycky posílá aspoň videa abych nic nepropásnul. Slabá náhrada, ale je to pro mě důležitý a vždycky mě to potěší. Fakt se mi stýská…

Z melancholie mě vytrhává podvědomě známá hromada autoplachet v posledním sedle před Roan Mt. a to už se ke mně řítí Freshground a vtahuje mě do svého “stánku”.

Určitě si na něj pamatujete jak nás před týdnem ve sněhu krmil k prasknutí. Nemám hlad, ale kávu bych si dal:-) Tenhle chlapík je neuvěřitelnej. Pořád mluví, usmívá se a během minutky namele kávu, udělá lívance. Jíst jsem nechtěl, ale banánové lívance?? Dobrá, dám si pár :-) Jednou rukou mi nakládá lívance, druhou mi strká mandarinky do batohu. Jak říká, je to tu “all you can eat, all you can tow” - vše co sníš a vše co uneseš si můžeš vzít. Jsem tu sám, tak se trochu ptám jak s tímhle začal. Byl prý půlku života na kokainu a cracku a to že vyrazil na AT před 8 lety ho z toho vytrhlo. Od té doby jezdí každé jaro se svým “táborem” a krmí lidi, protože mu to dělá radost a pomáhá mu to už 8 let být čistý. Jak říká, potřebuje mít něco, co dává jeho životu smysl a radost, a tohle “Freshground café” je přesně to pravé. Ten chlapík je úžasnej. Bez ohledu na to, čím si prošel a co všechno si od lidí na trailu vyslechne (lidi tu jsou proto že jim umřel partner, mají různý problémy a nebo jsou bezdomovci a nechtějí jen pomalu umírat ve městě…) tak je neskutečně pozitivní a plný energie. Říká že člověk se prostě musí naučit přijímat všechno, co si pro něj život připravil a mít radost z každého dne, kdy může pro ostatní něco udělat! Mám zas hodně o čem přemýšlet.

S plným břichem šplhám na vrchol. Člověk sice jde pořád jen lesem, ale ten se co chvíli mění.

Protože nejsou skoro žádný výhledy, tak si fotím les, když je zajímavej. Už mám několik stovek fotek zajímavého lesa:-) poslední kilometry přes vrchol jsou jedno velký ledový koryto.

Až na tohle padne sníh a nebude to vidět, bude to na zabití. Dost lidí nosí microspikes.

Za Roan Mountain přichází něco, co jsem vůbec nečekal. Výhledy.

Na AT prostě jdete lesem a vůbec nevidíte kam. Je to prales. Když občas spadne velkej strom, nebo je tam skála, tak vidíte dírou ve větvích kousek údolí. Protože jdu brzo a stromy ještě nemají listí, tak občas trochu tuším okolní hřebeny a s pomocí Guthooku aspoň trochu tuším, kam směřuju. V sezóně vidíte 10m před sebou zelenou zeď a prostě jdete dopředu… Dokud za 150 dní nedojdete do cíle. To by mi hráblo.

No a pak se jednou za čas, velmi zřídka, objevíte na malém vršku ze kterého je něco vidět… Když jste vyšší než rododendrony… nebo narazíte na ještě úžasnější věc, na “plešouna”! Plešoun je nejvíc. Fakt těm kopcům tak říkají Big Bald, Rocky Bald atd. Plešounů doposud bylo na šesti stech kilometrech přesně 6, ale 2 mi utekli ve Smokies kvůli vánici a mlze. Na vrcholu plešounů je jen tráva a tak je boží rozhled na všechny strany. No a tady najednou, naprosto bez varování přichází celý řetěz Plešounů! Výhledy celé odpoledne.

I kluky Flashe a Mapla to rozhodilo tak, že jsem je odpoledne došel a můžeme konečně udělat týmovou fotku.

Jinak se vlastně vídáme jen ráno a večer a nebo v hostelu. Jsou fakt rychlí. Tohle byl rozhodně nejlepší den zatím. Úplně jsem vzpomínal na výhledy z hřebenů na CDT… Cestou dolů do lesa ještě míjíme důležitý milník - definitivně opouštíme stát North Carolina.

Den končíme v sedle u silnice po 41km a scházíme půl kilometru dolů do hostelu Mountain Harbour. (foto 13) Zvenku obyčejná stodola, ale uvnitř nejlepší hostel zatím. A super parta lidí. Roztápíme kamna a zabíráme s klukama postele nahoře pod střechou.

 Kamna a 8 lidí vytopilo prostor tak, že se celou noc potíme. Všichni jsme si předplatili snídani a tak se ráno přesouváme k majitelce do srubu se na to podívat. Wow. Plný stůl dobrot, každý si může dát co se do něj vejde. To znamená tak 8 běžných porcí. Pecka. Nejlepší snídaně zatím. Tohle místo se bude těžko opouštět… Co se ale dá dělat, v 9h už zase šlapeme dál.

Dnes mělo pršet, ale je dokonale krásně. Procházíme pár luk, začínají kvést narcisy, tráva se zelená, je to jako doma.

Zastavuju, fotím a užívám si to. Kluci pádí dál. Vypadá to že už opravdu přišlo jaro. Příroda to přece musí poznat. I zvířata začínají být vidět. Doteď jsem viděl jen pár veverek, menších ptáčků, datla, myši (v sheltrech) a mrtvýho pásovce - nikdy jsem neviděl živýho, tak i mrtvýho považuju za úspěch :-) A dnes konečně první srnka a hejno divokých krocanů. Hurá jaro. Super počasí drží do 5h odpoledne. Pak zahřmí a začíná slejvák. Byla to super série skvělého počasí - natahuju pončo po 4dnech! To je rekord. Okamžitě po trailu tečou potoky vody. Najednou trail míří dolů k řece, snad 200 kamenných schodů dolů do soutěsky k obřímu vodopádu. Lije tak, že nemám odvahu vytáhnout foťák. Mlha a déšť to dělají intenzivní. Řeka je docela živá, Spoutaná v úzkém koridoru mezi skalama. Trail vede ke skále v záhybu řeky a najednou končí.

To mám jako jít řekou? To si teda netroufám. Když přijdu blíž, tak je vidět že podél skály je těsně nad vodou úzký chodníček. Už je částečně pod vodou, ale dá se. Za hodinu už to díky dešti a velké vodě nepůjde, uff, skvělé načasování. Tak jak byl včerejšek nejlepší stran výhledů, tak dnešek má body díky soutěsce. Parkuju za soumraku v Sheltru na skále nad soutěskou společně s klukama a Powerhouse (tahle drobná holčina táhne 20kg batoh, ale dělá dnes s námi 42km tak rychle, že jsem ji za celý den nedošel). S tím jarem jsem se asi ukvapil… celou noc sněží a vítr žene sníh do otevřeného sheltru i na nás. Už se mi spalo líp. Sníh zebe na obličej (nechci hlavu schovávat a dýchat do spacáku kvůli vlhkosti, má dost mrznout a ještě mě čekají nějaké noci venku, tak chci mít spacák v pořádku …)

Celý den šlapeme sněhem. Ráno chvíli kolem obří přehrady Watauga Lake(foto Watauga) Na všem je námraza, závěje jsou místy po kolena. Já mám sníh rád a jsem na rozdíl od kluků připravený (návleky, převlečené rukavice, kulich, nepromok gatě atd.) takže fotím a v rámci možností si to užívám. Jenom udělat těch plánovaných 43km mi dává zabrat. V sedle u silnice Maple volá do hostelu ať si pro něj přijedou, Flash půjde ještě 7km do Sheltru. Já se kousek vracím a stavím tarp na chráněném místě mezi rododendrony. Mrznou mi ruce, ale stojí to za to. V tarpu je rozhodně tepleji než v otevřeném sheltru. Navíc límec ze síťoviny u mého SMD Deschutes+ brání podfukování sněhu dovnitř, takže mi je uvnitř luxusně. Vařím uvnitř, zalezlej do spacáku. I jídlo nechávám uvnitř.

Šance že přijde medvěd je několik promile, šance že umrznu když budu ještě dvě hodiny šaškovat kolem tarpu v mraze je tak 99% :-) Na noc si ohřívám láhev horké vody do spacáku a spím pěkně v teple až do 3h ráno. Pořád chumelí. Pak si ohřívám další vodu, mezitím volám Oli domů protože tu je 4G servis a pak spím až do rána i když je venku - 10C. Druhá nejlepší noc na trailu. Všechno sbalit je peklo, ale to patří k věci. Ráno je úžasně, fronta přešla a už jen fouká a mrzne. Čirá krása.

Užívám si to, protože do města je to jen 33km a budu spát v teple hostelu v Damascus. Ve 15h už protínám hranici Tennessee a Virginie kousek nad městem.

Hurá státy Georgia, North Carolina a Tennessee jsou za mnou. Už jenom 11 států zbývá. V hostelu Woodchuck jsem právě včas. Dávám sprchu, prát prádlo a majitel nás veze na brzkou večeři do All you can eat pizza. Salátový bar a pizza co se do vás vejde za $8, to mám rád :-) Už jenom nakoupit, zabalit a do postele. Blog musí počkat na ráno. Stejně plánuju si tu dopoledne povegetit, protože víc než týden dělám přes 40km denně v šílených kopcích a často ve sněhu nebo po ledě a nohy mají dost. Půl dne klidu jim prospěje. Navíc za dva dny má přijít další sníh, tak budu muset přitlačit a přeběhnout Mt. Rogers než to tam bude zlý… Pak už by se trail měl pár set kilometrů držet pod hranicí 1000m a snad by konečně mělo přijít jaro. Budu moci odeslat zimní výbavu do New Hampshire pod White Mountains, a s lehčím batohem v lepším terénu trochu nakopnout míle, jak říkají místní “crank it up! “ Venku je těsně nad nulou, ale krásně. Nemůžu se na to dívat, balím už v 10h a vyrážím. Další zastávka Mt. Rogers visitor center a město Marion za 3dny.

Pěkné jaro vám všem, Petr K.

PS: fotky ve větším rozlišení najdete jako obvykle u nás na FACEBOOKU

Pozor! Od pátku 30.3. do pondělí 2.4. máme zavřeno v pražské i liberecké prodejně a nepojede ani eshop. Budeme nahánět zajíčka po horách. Užijte si prodloužený víkend.

V hostelu Woodchuck (normální rodinnej domek, kterej dává Chuck celej k dispozici lidem na trailu, včetně vybavené kuchyně a prádelny a ještě ráno přiběhne udělat všem snídani za $25, pecka) jsem se sice sbalil už v 10h, ale nakonec jsem kvůli uploadu fotek na blog odcházel až v poledne. Na konci města mě pak ještě doslova vcucnul fastfood Subway, kde vám za pár fufníků naloží bagetu kromě sýru, masa a salámu i neomezeným množstvím čerstvé zeleniny. Obvykle si toho dávám tolik, že bageta nejde ani zavřít, tak ji nechají prostě otevřenou a je to. Je to jako byste si rozpekli rozpůlenou věku se sýrem a zasypali ji zeleninou tak že nebude vidět… No řekněte, dá se tomu za $6 odolat?

Takže z Damascus odcházím až v jednu odpoledne… Je jasno, ale kosa.

Trail se šplhá po kopcích kolem cyklostezky Virginia Creeper Trail, zbudované na zbytcích století staré železnice. Železnici tu zbudovala na počátku 20.stol obrovská dřevařská firma, aby mohla svážet dřevo z okolních hor. Postupně tu na pile, železnici apod. zaměstnala přes 400 lidí a místní okres vytěžil za rok víc dřeva než celé státy okolo. Za 20 let bylo po všem a železnice byla zbytečná… Tak je z toho super cyklostezka údolím podél divoké řeky. My se samozřejmě hrabeme po AT nahoru a zase dolů a pořád dokola.

Jsem z města asi hodinu a dostávám chuť na pivo… Sakra jak je možný, že jsem si nedal ani jedno? Při minulé zastávce taky ne. To už je napováženou! A přitom na něj mám na trailu pořád chuť. Tak nic, musím počkat do Marion. Naposledy křížíme asfaltku než se trail odpoutá do hor, přecházím most přes řeku a trochu automaticky se otáčím, jestli za mostem nebude schovaná trail magic. Není. Ale něco se tam ve stínu krčí. Vytahuju to na světlo a je to plechovka Piva!

Šlapu co mi tělo dovolí 13hodin v kuse s 20 minutama na oběd. V noci má sníh přejít v déšť a tak chci zdolat co nejvíc kilometrů. V prašanu se určitě jde líp než v mokrým sněhu nebo sračkách po kotníky… Nakonec začíná pršet ještě večer. Už mám dost a je jasný že do dalšího Sheltru to za světla nedám. Nesnáším přicházet potmě a všechny budit. Úplně vyndanej kotvím v Trimpi Shelter po 47km ve vánici a sněhu. Na pryčnách jsou naštěstí jen kluci Flash a Maple a nadšeně mě vítají. Nevěřili že je zvládnu dotáhnout. Na zítra do města zbývá jen 16km. S tím se dobře usíná.

Ráno je navzdory předpovědi jasno a mrzne. Mělo pršet, takže tohle je fajn zlepšení.

Všechno je pokryté vrstvou ledu a ve slunci se to třpytí. Nádhera.

 

Trochu se to horší, když slunce zabere a všechno to začíná že stromů ve větru padat…

Myslel jsem si, že na tomhle trailu už mě nic nepřekvapí - 4 sněhové bouře v březnu tu ještě nikdy neměli, ale my už si zvykáme, stejně je na cestě další - a stejně nás na kolena dostala úplně nová věc. A to doslova. Jak se často v údolích chodí tunelem z rododendronů, tak nálož mokrého sněhu je ohne až k zemi a zbyde pod nima stěží tak 70cm.

 

 

 

Ty bestie jsou pevnější než kleč a nedá se tím prodrat. Poslední 2km k silnici lezeme střídavě počtyřech, batohem na sebe shazujeme hromady mokrého sněhu a trvá nám to přes hodinu. No, zase nová zkušenost.

Trail nás vyplivuje u Visitor Centra místního státního parku. 10km dolů do města má jezdit třikrát denně autobus. Má… Centrum je zavřené protože je prý ještě zima a autobus jezdí jen ve všední dny. Když není zima…

Stopujeme ve třech asi půl hodinky a nakonec se pro nás vrací týpek zhulenej jak paprika. Prý potřebuje trochu pomoct s navigací. Náš hotel a nákupní centrum jsou hned u dálnice kam se potřebuje dostat, tak nás veze až na recepci a všichni jsme spokojení :-)

Je to pohoda když se člověk dobře nají a nemrznou mu ruce a nohy když jde spát. Střecha nad hlavou, plný břicho a trochu tepla. Nádhera.

Zítra má být ještě hezky, tak chceme vyrazit brzo a nahnat míle. Všichni potřebujeme dojít do cíle první týden v červnu, takže plán je neúprosnej. Ještě je na cestě jeden sníh, ale třeba si to rozmyslí a opravdu už přijde jaro.

Další zastávka je Pearisburg, nějakých 160km. Tam bych se rád zbavil pár kousků zimní výbavy, vyzvedl na poště mapy a nové boty bez Gore a pustil se v rovinatějším terénu konečně do pořádných kilometrů :-)

Díky všem, kdo mi fandíte a píšete komenty a maily. Fakt to pomáhá. Dík Petr K. alias FOOTPRINT

 

 

 

Řekl bych že zastávka v Marion se vyloženě vydařila. Na hotelu se nám podařilo všechno usušit, kluci mi jako staršímu nechali celou postel pro sebe a zvládli se rozdělit o druhou (Queen size je asi 150cm šířka, takže se to dá), skvěle jsme se najedli, stihli i snídani v ceně (ve třech za pokoj to stálo stejně jako hostel v osmi lidech na palandách) a podařilo se nám domluvit s místním MHD odvoz zpět do sedla. To vypadá jako dobrý začátek.

Na hotelu jsem si dal práci a spočítal kalorickou hodnotu veškerého jídla, co si na dva dny nesu. Je to s malou rezervou, ale vychází to na 14 000kcal!!! To je pro běžného, aktivního člověka na 6 dní. A to počítám s tím, že si dám bonusovej mega-oběd u dálnice (dalších 2000kcal). Je to prostě námaha, běhat s batohem na zádech, ve sněhu, 40km denně…

Trochu nás usazuje, že sněhu vůbec neubylo jak se přes noc ochladilo… Návštěvnické centrum je ve všední den otevřené a tak jdeme omrknout místní raritou - mají v akváriu obřího mloka. Eastern Hellbender tu žije v čistých potocich a má klidně přes půl metru. Pěkná potvora. Kluci startují k odchodu, ale mě přichází SMS od bývalého amerického kolegy, že k nim do práce dorazila zásilka na kterou čekám, tak ať dám vědět co s tím. Tohle je životně důležitý (vysvětlím později) , tak hledám adresu pošty v Pearisburgu aby mi to tam poslal. Kluci jdou napřed.

Když už jsem se zdržel a jsem tu sám, ptám se rangerky, jak moc je to špatný s tím, že Trump zrušil zvýšenou ochranu některých chráněných území a umožnil tak obnovu těžby ropy v chráněných pobřežních vodách, těžbu surovin v různých rezervacích atd. A jak se to dotýká jich tady. Paní se významně nadechla (dost jsem se lekl, protože politika a náboženství by se v cizí zemi neměly probírat…), pak řekla že by se ráda vyjádřila k Trumpovi samotnýmu, ale jako státní zaměstnanec by veřejně neměla :-) .

Nicméně že je to tak, že média celou věc děsně překrucujou aby to byl skandál a bylo to zajímavější (to známe, že? Na pravdě nezáleží, hlavně polarizovat společnost, vynutit si konfrontaci, znepřátelení stran a třeba z toho ještě vzejde něco zajímavého o čem se dá půl roku psát…), a že věc se má tak, že Spojené státy jsou totálně přeregulované, tuna byrokracie a že to všem svazuje ruce i ve snaze udělat něco dobrýho. A že je v platnosti taková spousta zákonů na ochranu přírody, že tohle bylo navíc a nic to neřešilo, spíš naopak.

A že mi dá příklad : “máme v parku hromady hektarů vzrostlého lesa - skvělý obnovitelný zdroj při selektivní těžbě. To by se mělo využít. Máme zákon na ochranu vodních zdrojů, který neumožňuje těžbu v okolí 100m od potoka, aby to neovlivnilo zadržování vody atd. Máme zákony zakazující těžbu v oblastech výskytu chráněných rostlin i živočichů a máme tým lidí který ty oblasti sleduje. Pak máme zákony na rekultivace po těžbě a hromady dalších zákonů. Nakonec můžeme těžit tak ve čtvrtině parku, ale i tohle by se mělo využít, ničemu to neublíží. Takže tady určitý uvolnění rukou vítám. Nicméně nakonec stejně těžit nebudeme, protože jistý občanský sdružení udělalo velkou podpisovou akci. Celý víkend paradoxně servírovali jídlo a pití do papírových kelímků a talířů a zničili tak mnoho stromů, aby sebrali podpisy a zastavili těžbu. No a protože les stárne, stromy umírají a hromadí se suché dříví náchylné k požárům a následnému kompletnímu zničení lesa, tak máme z jiného zákona povinnost tyhle oblasti pod dohledem hasičů jednou za čas vypalovat… Takže kvalitní dřevo nevyužijeme, necháme ho uschnout a pak ho za obrovskýho divadla a nákladů spalíme… Je to normální? “

Není to legrace, ale paní mě pobavila - všude je to stejný… bohužel.

Na důkaz toho, že paní nekecá narážím hned po hodině chůze na info o plánovaném vypalování lesa…

Ale je čas vyrazit. Kluci už jsou bůhví kde. Takže se pouštím zase do sněhu. Je to umrzlý, ale prošlápnutý stopy ze včera jsou v děsně divný vzdáleností, cupitám jak baletka… Dopředu mě žene to, že v poledne bych měl podcházet dálnici a má tam být restaurace. Jídlo je číslo jedna. Za odměnu dostávám jeden super výhled na hřeben, po kterém teď budeme pár dní ve Virginii pokračovat. Nádhera.

Otepluje se, klesám do údolí a sníh se mění v hluboký bláto. Skvěle. Naštěstí už vidím červenou střechu u silnice. Kluci právě odcházejí. Nevadí, budu hned za nima. Možná. V nabídce je librový “Hiker burger”. To znamená 450g masa. Monstrum. Ani k němu nedávají přílohu, protože lidi to stejně nesnědí. Já si k tomu objednávám salát coleslaw. Slečna se diví.

Diví se ještě víc když si po dvou zakousnutích objednávám ještě hranolky. Prostě vím, že to nebude stačit. Docela klidně to zvládám.

Posledních 24hodin mi dalo zabrat. Noc sice v hotelu, ale stres ze dvou věcí který se táhnou už delší dobu - 1. zablokovaná US karta kde mám všechny peníze na AT a 2. nemožnost zaplatit tarif na US mobil na další měsíc. Amerika, technologická velmoc, ale fungují jen věci co jedou automaticky. Jakmile do toho musí zasáhnou člověk, je konec. Čirá neschopnost. Karta nefunguje od příletu. Už mám za sebou 6hodin telefonování s bankou, žádný progres. Podle mě jsem mluvil už s úplně každým člověkem v tomhle ústavu. Všichni opakují, že karta je zablokovaná kvůli podezření z podvodu. Když chci vědět co s tím, přepojí mě jinam. Tam chtějí kopii pasu, tuny dalších informací a pak mi řeknou, že karta je zablokovaná kvůli podezření z podvodu a přepojí mě dál… jsem rozhodnutej volat tam tak dlouho, dokud to nevezme někdo s alespoň malým chomáčkem nervových buněk mezi ušima, kdo je vybudí k životnímu výkonu a navrhne řešení situace. Asi 11. hovor a bere to holka, která okamžitě reaguje, že kartu už oživit nejde, ale že mi můžou poslat novou kartu. Jako vážně, takhle jednoduše? Těch padesát lidí předtím asi byla nějaká hloupá legrace. Raduju se předčasně. Kartu mi nepošlou kam potřebuju, ale na adresu co mají v záznamech. Prevence zneužití. Počkat, svítá naděje. Účet jsem otevíral na adresu firmy v US. Nechám si to od kolegů přeposlat. Ještě se ptám jestli bude fungovat starej PIN, nebo co s tím. PIN prý pošlou taky tam. Uff dobrá zpráva. Ale tohle mi hlava nebere. Mají podezření ze zneužití mých prostředků i když jim jednoznačně prokazuju že to jsem já, a pak bez okolků pošlou kartu i PIN někam kde už dávno nebydlím??? Nevadí. Hlavně mít kartu v ruce. A dnes mi kolega volal, že kartu i PIN přeposílá tam, kam potřebuju. Supeeer. Problém dva - platba tarifu online… nelze zaplatit kartou z Čech, protože Američani si ještě nevšimli, že na planetě Zemi je kromě USA ještě pár stovek dalších zemí a tak jejich formulář neumožňuje vyplnit jinou adresu na kterou je karta vystavená než americkou… volám tam a mluvím v nekonečné smyčce s automatem. Když to konečně obejdu a vygoogluju kouzelné číslo, kde se dá mluvit s člověkem, operátor mě přesvědčuje, že to nemůže být problém, ať mu nadiktuju všechny údaje z karty, že to bude hračka. U adresy mě zastavuje. Prej jak Česká republika, to nejde, to musí být americkej stát, ne nějaká republika… Ok, vzdávám to. Naštěstí ráno na hotelu neměl Flash problém to zaplatit svou kartou, když jsem mu dal hotovost. Poslední den, pak by číslo zrušili.

Takže zpátky v restauraci, jsem strašně rád že největší dva provozní problémy mám za sebou a doslova si nad jídlem vegetím. Když si na to všechno poroučím kávu a velký broskvový koláč, přichází se na mě podívat lidi z kuchyně… Hiker Hunger je prostě Hiker Hunger! Ve čtyři odpoledne se nakonec zvedám a vydávám se pronásledovat kluky. Mám fakt dobrou náladu a docela to utíká i když podmínky nejsou žádná sláva - na severní straně hřebenů sníh a na jižní čvachta a bláto.

Dost mě taky popohnala cedulka označující čtvrtinu trailu - pecka! Není to vůbec zadarmo, ale vypadá to že se posouvám, hurá.

Večer zastavuju asi po 35km a hledám aspoň trochu suchý plácek pro tarp než padne tma. Kluky jsem nedohnal, ale shelter kde nejspíš jsou je jen 3km odsud. Než zalezu do spacáku přichází ještě kluk co jde jen část AT, dnes začal, hned se ztratil a asi to přepálil protože byl úplně zničenej. Prej jestli budu věšet jídlo? Ujišťuju ho, že za celý měsíc nikdo z nás neviděl jediného medvěda a ani stopy, takže spíme naprosto v pohodě s jídlem (i když je to úplně špatně…) říkám ať je v klidu a radši už zaleze do spacáku do tepla a odpočívá. No bylo to těsně - od kluků později zjišťuji že právě tam potkali medvědici s medvídětem. Nic se zkrátka nemá šulit :-)

Sněhu je fakt dost a do toho se přidávají popadané stromy a větve, polámané těžkým sněhem.

Ke stopám kluků přibyly další, které neznám. Jsem zvědavý kdo to je. V nejhorším stoupání narážím na obrovskýho chlapíka s obrovským batohem. Představuje se jako Big Load. Vypadá zoufale. První co ze sebe vysype je, že je strašně rád, že mě vidí a jestli na něj chvíli počkám. Nemám zas tak naspěch, tak proč ne. Prej už jde týdny sám a společnost je super. Noc strávil s klukama v Sheltru, ale ti mu pak hned utekli. A ten sníh ho ničí. Hned pokračuje: “jsem velkej chlap, mám 110kilo. Jsem vzpěrač, teda bejvalej, ale udělal jsem dřep s 300kg!  Teď hraju profi ragby. A velký kluci jako já nebrečej že ne? No vidíš… Víš kolikrát už jsem na tomhle trailu brečel? Včera už jsem na tom byl tak špatně, že jsem volal mámě… “

Chápu že s jeho kilama a batohem to asi je peklo. Je s ním legrace, tak šlapeme celej kopec dvě hodiny v hlubokým sněhu spolu.

Nahoře je úplně zničenej. Naštěstí svítí slunce a z holýho vršku je super rozhled, tak tam křepčíme a fotíme se.

Z boudičky na vršku vybíhá Flash, má radost že jsme tam a jestli nás může obejmout, že má toho sněhu dneska dost. Že už dokonce volal mámě, aby se dal trochu dokupy. Haha, to je dobrý, že bych taky cinknul mamce, abych netrhal partu :-) .

Big Load v boudičce vaří, tak na něj nečekáme, chceme to natáhnout do dalšího sheltru co nejrychleji. Big Load nechce zůstat sám, tak slibuje že nás dožene. Cesta dál je peklo.

Mokrý sníh po kolena, nejsou moc značky a stopy Maple a Time-outa bloudí všude možně po hřebeni. 19km tímhle marastem nás za odpoledne úplně zničilo. Mega únava. V sheltru nacházíme kluky, i když plánovali jít o 12km dál. Prostě je to fyzicky i psychicky zničilo. Mají radost že jsme zase pohromadě. My taky, nemusíme je dohánět :-) Prý je vždycky potěší, když na konci dne, většinou dost pozdě dorazím a oni mají dost a leží ve spacáku a já mám prej vždycky dobrou náladu, jako by se nic nedělo. Pak nemají pocit že je to zlý a nepropadají trudomyslnosti. Big Load doráží když už dávno spíme. Ve sněhu se mu zaklínila mezi kameny noha a on si otočil koleno… Fuuuuj. Jdeme spát, uvidíme ráno.

Maple i Time-out vybíhají brzy, mají zase ambiciózní plány. My čekáme na Big Loada jak to bude s jeho kolenem. Špatný, hodně špatný. Vůbec nedrží, úplně plave. FLASH nakládá jeho batoh a snažíme se dostat 7km k silnici. Tam odsud už Big Load nějak dostopuje. Škoda, byla s ním legrace.

Naším velkým motorem je dneska oběd v “restauraci” Brushy Mountain u dalšího křížení dálnice. Jsme tam včas. Dokonce i Big Load tam dostopoval! Hroznej podnik, ale jídlo boží.

Vzdáváme stíhání Mapla a Time-outa a užíváme si že je docela hezky a sníh rychle mizí. Mám parádní 4G signál, tak volám klukům, kteří teď zajišťují chod NALEHKO. Nemají to jednoduchý. Je toho hodně a času málo. Ale tak nějak zvládají. Děkuju všem, že jsou ochotní tomu dávat hodiny navíc, abych já mohl být tady. Fakt DÍK. Hlavně Markétě a Petrovi do Prahy, který jsme hodili do vody a oni prostě musí plavat. Fakt dík děcka.

Všude je hrozně moc vody z tajícího sněhu, přesto nám to docela utíká. Potoky vody tečou i tam, kde jindy není ani malá stružka.

U sheltru na 40.km máme vzkaz, že kluci šli ještě o 10km dál. My to s Flashem balíme a děláme si pohodu už v 6h večer. Konečně nepochoduju do tmy. A je teplíčko, tak se koupu v ledovým potoce a vegetíme. Doženeme to zítra. V plánu je odchod už v 6h, ještě za tmy. Kluky celý den nejsme schopni dohonit. Všude jsou potoky vody, i tam kde být nemají. Bereme to dneska zase docela napohodu a při troše sluníčka se koupeme v jezírku. To je pohoda! I tak se nám daří do nejstaršího a nejvyhlášenějšího hostelu na AT dorazit už před 5h odpoledne. Woods Hole Hostel je pecka. Základem je 130let starej srub, kde bydlí domácí a kde se vaří a jí. A pak další ze dřeva postavený domky pro hikers.

Každej si zapisuje co jí a vypije a služby (pračka, odvoz do města pro zásoby) co využívá a pak to při odchodu zaplatí. Večeři i snídani připravujeme všichni společně. Paní domácí pobíhá okolo a uděluje instrukce. Parádní chaos. Time-out má za úkol udělat Chocolate Chip cookies podle receptu… V životě nic nevařil a nepozná mouku od cukru nebo soli… Takže do těsta sype čtvrt kila soli… Nevadí začínáme znovu, aspoň je legrace.

Je to neuvěřitelný, Neville - paní domácí tu žije sama, úplně na samotě v horách, stará se zvířata, hostel i o lidi. Jí se u ní doma a vlastně celý dům je k dispozici klidně 30 cizím lidem každý den v sezóně… Neuvěřitelný. Děkujeme.

Ráno prší a vůbec se nám nechce ven… Jak je možný, že člověk tak zpohodlní během dvou pohodovejších dní! A lepší to nebude. Za 17km je další město - Pearisburg a já si tam hned první den po příletu do Atlanty poslal na poštu nový boty a mapy na další cestu. Taky na mě na poště čeká nová platební karta (doufám)!!!

Takže na poštu prostě musím. Bohužel to vyšlo tak hloupě, že dnes je svátek Velký pátek, a tak musím ve městě počkat do zítra, abych si to všechno vyzvedl… To je i důvod, proč se poslední dny trochu loudám a užívám si jídla:-) prostě není kam spěchat.

V Pearisburgu jsme s klukama už po obědě. Měli v úmyslu pokračovat dál, ale gravitace města a All You Can eat Pizza je prostě vcucla. Je vidět, že únava toho předchozího měsíce, kdy jsme víc dní strávili na sněhu než na suchu, pořád mokří od tajícího sněhu a ráno zase zmrzlí na kost, se prostě nastřádala a je potřeba malinko odpočinout. Flash nakonec hrdinně po dvou hodinách ládování se pizzou vyráží dál, nechce utrácet za hostel. My dva s Maplem kotvíme v Angels Rest Hostel. Parádní, čistý hostel se skvělým zázemím. Tady bude pohoda.

Když majiteli líčím, že jsem tu vlastně jenom kvůli poště, a že mně trochu štve čekat zítra do 10h, volá na poštu a domlouvá s chlapíkem, že mi balíky vydá ještě dnes!!!! Super. Zítra můžu vyrazit o hodně dřív.

Karta dorazila a funguje - hned jsem s ní zaplatil jídlo v obchodě, mám nový boty a v igelitce pivo aby se mi líp odpočívalo:-)

Dnes je sobota 31.3. a já jen ráno dopisuju blog a za božího počasí vyrážím dál. To je taková radost, když slunce svítí! Na zemi je sice jinovatka, ale slunce hřeje. Těším se že zase poskočím o kus dál. V téhle etapě mě čeká nejslavnější a nejfotografovanější místo na AT - McAfee Knob - skalní výběžek nad údolím, tak snad vyjde počásko.

Pěkné jaro všem! Petr K. aka Footprint

Fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU

- lidová tvořivost na trailu, to mě baví!

Nakonec odcházím z hostelu až před 11h, ale načasování je to perfektní, mám tu 4G a tak si volám s Oli a konečně i s našima - taky už bylo načase dát jim po měsíci vědět, že jsem v pořádku:-)

Tenhle hostel byl fajn - trailer home s kuchyní a obývákem k dispozici pro nás, vyklizená velká garáž se 7 dvoupatrovkama a nově postavenej domeček se sprchama a záchodama. A všechno perfektně čistý. Funkční Wi-Fi. Tak to mám rád.

Miluju tohle odcházení z města, kdy se člověk s plným břichem rozloučí s asfaltem a vkročí na tu nenápadnou pěšinu, které by si při průjezdu autem ani nevšiml, a má takový to lechtání v břiše z očekávání, kam ho to zase zavede, koho potká a co zažije… je to mnohem intenzivnější, když se odchází betonovou džunglí

Už ani nepamatuju, kdy bylo naposled takhle krásně! Bez sněhu a bez vody na trailu! Krásně to odsejpá a nakonec do tmy stíhám 40km. V noci má sprchnout, tak kotvím v sheltru - je to o tolik příjemnější ráno pod střechou všechno v suchu sbalit. A rychlejší. Když je takhle hezky, chci zítra natáhnout trochu víc kilometrů a tak se každá půlhodinka hodí.

Ještě k sheltrům obecně - mohlo by se zdát že je to pochod z chaty na chatu, ale tak tomu úplně není. Shelter má totiž vždycky jednu stranu otevřenou a jen je trochu vytažená stříška dopředu aby dovnitř nepršelo.S tím jak často prší, nebo chumelí to vůbec není špatná věc. U každého je kadibudka, buď jen latrina, ale častěji kompostovací. U kompostovací po použití hodíte dolů hrst listí nahrabanýho v lese a příroda si poradí.

A z 99% je u sheltru voda. Parádní servis. A proč tu vlastně jsou? Proč takhle “kazej” a zjednodušujou dlouhej trail? No, nejsou tu jen kvůli zjednodušení ale primárně kvůli snížení zátěže na životní prostředí. Vezměte si, že AT dělá každoročně několik tisíc lidí a na sekce dokonce několik desítek tisíc ročně. Když každej postaví stan a vyšlape cestičku k vodě, plus ráno “vykouzlí” podpapíráka (většina z nás na dlouhých trailech má základní návyky a kopeme si na naše “poklady” jamku, tak aby po nás nikdo nic nenašel, ale ne všichni jsou tak poctiví…) tak by to na trailu za chvíli vypadalo jak po rockovým festivalu… takže Sheltry koncentrují provoz na pár vhodně zvolených míst, kde to příroda snese. Jsou od sebe obvykle 8 až 16km a tak to většina lidí zvládá se mezi nima posouvat. Vejde se obvykle 6-10 lidí do jednopatráku a občas jsou dvoupatrový “Double deckers” který pojmou i 18 lidí.

Někdy je to jen boudička z trámků, někdy pěkná roubenka, někdy poctivá kamenná stavba s krbem. Největší je Fontana Hilton před Smokies, kam se vejde určitě 30 lidí, je tam solární nabíječka a záchody se sprchou tak 50m od sheltru (takový luxus normálně na AT není, sprchy tam jsou spíš pro návštěvníky přehrady Fontana).

Další věc, která poměrně často mluví pro noc v sheltru je bezpečnost, to jako né lupiči, ale padající stromy a větve. Les je tady spíš prales, se spoustou mrtvých stromů a když to foukne, tak prostě padají. Je hodně lidí, kteří by venku kvůli tomu nespali. Občas mi to taky dává zabrat, najít místo, kde se nebudu bát, že mě něco v noci zabije. Nejhorší jsou oblasti po požáru a po různých škůdcích, tam to padá dost. Občas na to i Rangers upozorňují.

A tak i já sheltrem nepohrdnu, když už tu jsou. Jo a taky u nich jsou většinou kladky na věšení jídla na stromy kvůli medvědům, tak tam člověk nemusí po večerech nahazovat špagát… každá chvilka odpočinku v teple spacáku dobrá.

I následující den je parádní a výhledy jsou snad ještě lepší - jde se vždycky tak 15km po hřebeni, po obou stranách hluboké údolí, pak se přeběhne údolím na vedlejší hřeben a zase pěkných 15km.

Občas člověka na hodinku, dvě zpomalí šílený kamenný pole, ale i to se takhle za sucha a bez sněhu dá.

Mám v plánu zase zakotvit v sheltru, protože les je tu napadenej nějakou můrou. Shelter vypadá z dálky dobře, ale jak se blížím, cítím cigarety a vidím monstr batohy. U sheltru tři zvláštní, přitloustlý chlapíci a všichni za pasem pistoli. No, prohazuju pár slov a pádím dál, tyhle pistoleros prostě nemám rád… O hodinku později nacházím luxusní plácek pro tarp hned u vody a můžu si aspoň vychladit nohy po dnešních 48km.

U vody spím rád, nejen kvůli vodě na vaření a na umytí se, ale kvůli tomu, že přes to zurčení neslyším zvuky lesa a můžu klidně spát. Stejně dobře spím i za deště, to bubnování na plachtu tarpu mě uklidňuje.

V noci bylo pár přeháněk, ale ráno balím bez deště. Paráda. Ale jak stoupám, vypadá to, že bez vody se to dnes neobejde.

Na hřebeni na mě čeká doslova dálnice.

To jsem tady ještě za celých 1100km neviděl. Trvá to tak půl hodinky, než se odpojí k nějakému památníku. I vlajka tady vlaje. Normálně nemám tohle divadýlko rád, ale začítám se do textu a nakonec přidávám taky kamínek.

Je to pomník americkýho vojáka s největším počtem vyznamenání vůbec. Převážně z druhý světový války v Evropě. Zahynul tady při pádu letadla. Tak aspoň přidávám kamínek. Bůhví, třeba má taky zásluhu na tom, že tu teď můžu být…

Výhledy dnes stojí za to, a to mě to nejlepší teprve čeká! Dračí zub - Dragon’s tooth je tu vyhlášená dominanta. Skoro mám pocit, že posledních pár dní jsem na úplně jiným trailu.

Tohle je paráda. Smokies v Severní Karolíně jsou dobrý, ale u mně zatím vede Virginia!

Škobrtání kamením mi dává zabrat, ale ten výhled nakonec stojí za to, konečně taky vím, kam mířím dál. Nejslavnější místo na AT - McAfee Knob je nadohled. Chci tam zakotvit večer, abych byl na vyhlídce na východ slunce. Doufám, že tam nebudou davy, když je zítra pracovní den. Přeci jenom je to nejfotografovanější místo ve Virginii…

Zrovna když přicházím k Sheltru 2.5km před vrcholem, tak se spouští liják. Paráda, řeší to moje dilema jestli mám nahoru běžet se podívat na západ slunce. Kotvím v Sheltru už v 18h po nějakých 35km. Jak jindy šlapu do tmy, tak mám teď pocit že si beru půl dne volno :-) Tolik času večer jsem ještě neměl, tak píšu blog. Budík mám nastavený něco po páté, abych v šest už šlapal nahoru.

V noci několikrát lije. Úplně si libuju,  jak je bezva být pod střechou, v suchu. Těsně před budíkem mě budí studená mlha na obličeji. Větřík žene hustou mlhu do sheltru a všechno mám vlhké. Co se dá dělat, dosuším za běhu později. Spíš mi vadí že z vyhlídky nejspíš nebude nic. A je to tak. Dorážím na místo před 7h, už je docela světlo, ale mlha tak hustá, že netuším, kde by to slunce mělo být. A co je horší, nevidím ani ten slavnej skalní výběžek, kde bych se měl na památku vyfotit. Přichází tatínek se dvěma skautíkama, už tu byl a tak mě v mlze směřuje na správné místo, že mě vyfotí. Mám kliku, mlha na chvíli řídne a tak aspoň vidím výběžek a dokonce mám i povinnou fotku. No schválně si vygooglujte “sunrise at McAfee Knob” a porovnejte…

Čekám dvě hodiny jestli se to nerozpustí. Nerozpustí, ale já málem zmrznul! Kupodivu mě to tolik nevadí. Výhledy posledních pár dní byly super a Dračí zub se mi taky vydařil. Navíc za pár hodin mám být na Tinker Cliffs, další místní přírodní dominantě, kdy člověk jde pár set metrů po úplném okraji vysokých útesů nad údolím. To už bude mlha určitě pryč.

No, určitě ne. Vidím jen okraj útesu a pod ním z mlhy vystupující holé větve nejvyšších stromů.

Značka vede fakt po okraji a občas mě mrazí. Houští člověka nepustí aby šel dál od kraje. Představuju si že je podemnou díra jako Grand Cannyon a že to hučení aut z dálnice v údolí je jako řeka Colorado… Co oči nevidí, představivost dožene :-) Trochu mě to mrzí, ale cesta bude ještě dlouhá - jsem právě v jedné třetině - takže dechberoucích výhledů snad ještě bude dost.

Mlha se rozpouští až po obědě. Mám aspoň pěkný výhled na rezervoár nad městem Roanoke a kopce odkud jsem přišel.

Na druhé straně hřebene je městečko Daleville, kde plánuju doplnit zásoby a bříško. Dostávám SMS od kluků, že spali ve městě na hotelu, a že jsou utahaní a asi dnes půjdou jen 17km do druhého Sheltru. Tyjo, to bych se mohl zmáčknout, rychle se najíst a nakoupit a dohnat je!

Jojo, mohl, ale to bych si nesměl ve vyhlášeném místním grilu dát dvě jídla a dvě piva. Odcházím po dvou hodinách úplně namotanej. Nákup v obchoďáku si nepamatuju a když se konečně o půl šesté dostávám zpět k trailu zjišťuju, že nemám palivo do vařiče. Jsou tu za městem dvě benzinky, tak zkouším sehnat HEET (isopropylalkohol na čištění nádrže od vody), je to lepší než líh. Bohužel nemají. Chlapík na druhý benzince správně tuší že to mám do vařiče a nabízí, že skočí do auta se podívat, jestli mu něco nezbylo po víkendovém výletě. Zbylo. Přesně tolik kolik potřebuju. Dávám mu $5 a málem mu líbám ruce. Zachránil mě. Ale teď už musím pádit za klukama. Musím se promotat pod dvěma dálnicema a houštím okolo. Po chvilce je kolem trailu krásná tráva a v džungli vystríhaný široký koridor. Tady někdo musel strávit půlku života, takhle to upravit! Za zatáčkou kolem ohně běhá starší pár, masakrujou křoví a pálí ho.

Hrozná práce. Dávám se do řeči. Fakt mě zajímá, jestli to takhle uklidili oni. Fakt že jo. Bydlí tu ve městě, AT šli před 15lety a přišlo jim škoda, že zrovna kolem jejich města vede trail takovým bordelem. Tak to tu od té doby udržují. Podle mě stovky hodin práce. Několikrát jim děkuju. Takhle nadšený lidi mě vždycky úplně rozhodí. Obrovský obdiv. Musím si je vyfotit - Theresa and Homer!

Tohle zdržení stalo za to. Bude z toho solidní noční pochod. Makám co mi energie z piva stačí, ale stejně jsem v Sheltru až o půl desáté. Totální únava. Kluci mají radost. Ostatní moc ne. Už spali. Poslední dobou už nikoho nepotkáváme, tak 5lidí za týden, protože už jsme téměř všechny předešli, tak jsem tu nikoho dalšího nečekal. Sorry. Mám radost že jsme zase pohromadě i když jsem kvůli tomu dnes natáhl 48km...

Ráno vyrážíme do deště pěkně společně. Dopoledne několikrát křižujeme Blue Ridge Parkway, nejdelší americký národní park - je to asi 750km dlouhá vyhlídková silnice postavená v horách, s hromadou hotelů a restaurací.

Hlavně nevystupovat z auta a dobře se nabaštit. Je potřeba si tu přírodu držet od těla!

Odpoledne se vyjasňuje a je z toho hezký den. Nicméně jsme všichni docela unavení a bolí nás chodidla, tak to balíme po 41km už v šest.

Dnes v noci má zase mrznout a být vítr až 80km/h tak si radši stavím tarp mezi rododendronama, než mrznout ve vyfoukaném sheltru. Navíc si můžu v klidu ohřát vodu do láhve aniž bych rušil kluky. Teda mohl bych v klidu, kdyby mi ten typek na benzince prodal palivo a ne nějakej sajrajt. Proklínám ho ještě teď když drbu kotlík od sazí...a toho smradu! Poučení pro příště… dobrý palivo je základ.

Ráno vstáváme všichni brzy. Stejně už tak od 4h nikdo nespal -8C nás pěkně vyklepalo. Takový “jaro” tady nepamatujou, má být přes den 20 a všechno kvést.

Svítí slunce, ale je kosa. Snažíme se 32km k silnici doběhnout co nejrychleji. Ve 14:30 už jsme u silnice. Má to být hodně těžký stop…

A my jsme tři… máme štěstí, stopujeme 5minut a už nás nakládá obrovskej černoch na korbu trucku. Borec, děkujeme.

Město udržuje městský shelter pro lidi co nechtějí utrácet za hostel. Kluci zůstávají tady. Já potřebuju Wi-Fi a určitě mi nebude vadit noc v teple. Nějak mě to dneska sebralo a cítím se marod…

Uvidíme zítra. V dalších 3 dnech jsou poslední opravdový kopce a zase má fest mrznout. Snad nás těch 123km zahřeje :-)

Fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU

Tyhle tři dny utekly poměrně rychle a řekl bych že i bez významnější události. Jeden den jsme měli léto - kraťasy, triko, pohoda a skvělé výhledy.

Druhý den jaro - v noci déšť, přes den chumelení a všechny vyhlídky naprosto v mlze.

A třetí den regulérní zimu - v noci - 8C, probuzení do sněhu a mráz až do oběda.

takže jsme fakt kvaltovali a dorazili k silnici do města po 43km už ve 4h odpoledne. Tak to mám rád, trochu si v hostelu odpočinout, kopejtka nahoru a pivko:-)

Takhle mám konečně taky čas napsat, že nejsem jediný Čech na trailu a jediný kdo se snaží o tripple Crown! Doslova pár dní za mnou je Radek Hecsko, se kterým se znám od roku 2015 kdy jsem mu pomáhal s přípravou na PCT. On to vzal hopem, vůbec se s tím nemaže a stihl PCT i CDT proběhnout strašně rychle, takový Těšínský expres. Moc neplánuje, neřeší jídlo, prostě jde a dělá kilometry a zbytek dožene ve městě. Docela tvrďák. Můj pravej opak :-) zatím ho zlobí koleno, ale počítám že mě brzy převálcuje. Chtěl jsem o něm napsat až mě doběhne, ale zatím jsme pořád pár dní od sebe.

Každej kdo si nějakej dlouhej trail prošel tak ví, že to není zadarmo, bez ohledu na to, jestli to proběhnete za tři měsíce nebo za 6. A protože tady nás za těch 5 týdnů počasí oba řádně prozkoušelo a oba se zatím držíme, tak mi přijde dobrý zmínit, že tu bojujeme s nástrahama dva. Snad nám oběma vydrží zdraví a dotáhneme to do cíle.

S dovolením použiju Radkovu fotku co mi poslal z jednoho “bufetu” na trase - díky Radku.

Jen by mě zajímalo, kdy konečně přijde opravdové jaro. Tohle tady nepamatují, aby v dubnu chumelilo. Jsme rádi, že můžeme být u toho, když se přepisují historické tabulky…(stát Virginia je na úrovni Řecka… Dokážete si představit že v dubnu v Řecku týden chumelí a mrzne i v 300m.n.m???) mluvím v množném čísle, protože tak nějak spíš víc než míň šlapu s Flashem a Maplem. Klukům je 18 a 19 a akorát dokončili střední. Děsně mi vyhovuje že mají energii, jdou hodně nalehko a jsou většinou rychlejší než já a kilometry s nima utíkají. Jim zase vyhovuje, že já mám plán a oni chtějí dokončit ve stejném datu a tak jim stačí být se mnou, nebo předemnou a akorát to stihnou. Taky jim prej dost pomáhá, že mě žádný podmínky nerozhodí a že třeba přijdu v hrozný vánici na shelter dvě hodiny po nich, už po tmě, a mám dobrou náladu. Oni jsou často psychicky na dně a tohle je z toho vytrhne, protože vidí, že vlastně o nic nejde. Stačí mít vybavení trochu pod kontrolou - být v suchu a teple a zbytek se vždycky nějak poddá:-)

Možná by stálo za to, po 1500km trochu zhodnotit vybavení. Protože jsem se připravoval na základě historických klimatických dat a letošek přepisuje tabulky stran počtu sněhových bouří v březnu a nízkých teplot, tak jsem musel některý věci ve výbavě už během prvního týdne trochu poladit - spacák Rab Mythic 400 s komfortem - 1C vystužit reflexním bivi SOL Escape vkládaným dovnitř spacáku, aby neomezoval loft a kvůli kondenzaci vlhkosti kdyby nestíhal udýchat tělesnou vlhkost, tak ať nemám mokrý peří. Docela to fungovalo, řekl bych že přidá na komfortu tak 3 °C možná 4 °C. Když jsem si večer do spacáku ohřál litrovou flašku teplý vody, spal jsem dobře i v - 8 °C.

Spacák je plněný hydrofobním peřím a zatím se mi nepodařilo ho připravit o loft ani když jsem ho několikrát sbalil navlhlý. Škoda že je stejně plněnej na spodku i vršku… kdyby mu dali 60% zvrchu jako u Criterionu, byl by přesně o ten chlup co potřebuju teplejší… No a do těhlech podmínek je úplně nanic poloviční zip - když je výjimečně teplá noc, nemůžu se jen tak přikrýt a to mě dost zlobí. Takže je to nejspíš nejlehčí rovnoměrně plněný spacák na trhu s daným komfortem, je širší a delší než Quantum 350, má vnitřní límec a hydrofobní peří, dalo by se říct dokonalý (ano, každý jiný rok na AT by to byl dokonalý spacák) , ale já bych teď právě do těhlech naho..o podmínek měl radši quilt Enlighten Equipment…

Směšně lehkou, zkrácenou karimatku Klymit Static V UL jsem musel vyměnit za izolovanou UL verzi, protože za těch mrazů co máme byla odspodu kosa i když jsem pod ní dával tenkou pěnovku kterou mám jako zádovou výztuhu batohu. Ta pěnovka má 80g a je skvělá na sezení při pauzách a jako dodatečná izolace když spím na sněhu. Na izolované verzi spím pohodlně do teď, protože pořád mrzne…

Tenká pěnovka se teď výborně hodila jako kutilský materiál - Maple si musel koupit nové boty a v Daleville neměli běžecké boty, jen “lehké” trekovky Oboz, které za dva dny totálně dodělaly Maplovi nohy - puchýře, otlaky, žádné tlumení a bolest achilovek, vysoké a tvrdé pod kotníkem, takže po 50km má kolem kotníků modřiny… Bylo potřeba přidat tlumení a zvednout patu aby se kotník dostal výš nad okraj boty - nic neposlouží líp než pár vrstev EVA pěny :-)

Zbytek výbavy byl dostačující. Třeba u bot - Inov-8 325 GTX jsem měl z kraje pocit že jsem to přehnal a že mi v teple uhnijou nohy, ale vzhledem k tomu že jsme zatím šli víc ve sněhu a mraze než v teple a suchu, tak to byla výborná volba. Na nohy je mi zima i doma v bytě a tady mě tyhle boty spolu s nepromok ponožkama mnohokrát zachránily. Boty i ponožky začaly pouštět vodu tak čtvrtý týden, když mi několikrát po celodenním pochodu vodou přes noc zmrznuly na kost a já se do nich ráno v mraze nemohl dostat a musel jsem je rozšlapat a rozlámat, jinak bych je nenazul a mrznul tam doteď… Zázraky se nedějí a všechno se dá zničit. Naučil jsem se dávat večer smradlavý, mokrý ponožky do ziplocku a brát si je do spacáku aby přes noc nezmrzly a daly se použít… hnus, ale funguje to:-)

Boty jsem odložil minulý týden po 1015km a kromě jedné praskliny na levé botě neměly žádnou díru. Vypadá to že u Inov-8 konečně trefili správný materiál - moje botky vypadají rozhodně líp než Altry kluků. A to jsou Altra Lone Peak nejlepší a nejoblíbenější boty na dlouhých trailech!

Boty jsem tudíž měnit nemusel, ale na poště jsem měl nový pár botek Inov-8 Trailroc 285 a ty dávali do hlášeného teplejšího počasí větší smysl.

Trochu jsem se bál, že i mikina Alpha Flux bude na pohyb moc, ale je to můj miláček a kluci mi ji nesmírně závidí. Alpha je teplejší a prodyšnejší než normální fleece a tahle lehčí gramáž je ideální. Nesundávám ji ze sebe klidně několik dní,protože v ní i spím. Mám ji rád.

Příjemně mě překvapily nepromok gatě HighPoint Road Runner - fakt nepromoknou, dá se v nich jít celý den a na hmotnost 120g pořád drží v jednom kuse. Stejně tak bunda Rab Flashpoint 180g která už má za sebou CDT a hodně časté používání a pořád drží. Tady ji mám na sobě každý den. Prostě každý. Už je na ní vidět že má dost, ale zatím slouží.

Taky jsem rád, že jsem zvolil jako tarp SMD Deschutes Plus s moskytiérou na spodním okraji. Bylo to sice původně kvůli komárům, ale síťovina skvěle drží sníh venku i když fest fouká. Taky díky tomu tarp drží o dost víc tepla. Když hlásí extra mrazy, tak nespím v otevřeném Sheltru, ale stavím tarp, přitáhnu ho k zemi a tam je odhadem tak o 4C tepleji.

Co se vůbec nepovedlo je poklička ke kotlíku. Originál Evernew jsem nechal doma, protože má 30g a místo toho jsem si vyrobil z alobalu 5g náhradu. Krom toho že na kotlíku nedrží a pořád se mačká, tak mi nedovolí nechat kotlík večer venku k použití na ráno - všude jsou myši a těm kotlík prostě voní. V noci naběhnou, poklička pod nima povolí, spadnou do kotlíku, a já mám od nich ráno v kotlíku bobany. To mě vytáčí. Když kotlík pověsím v sheltru, snaží se na něj dostat a dělají bugr. Když ho nechám venku, naserou do něj. Originál pokličku jsem zatížil kamenem a bylo. Kravina ale děsně mě to vytáčí a přidělává práci.

Výborným překvapením je filtr Katadyn Befree - risknul jsem si ho vzít na AT bez odzkoušení, protože je tu hromada pramenů, kde není potřeba filtrovat a do města pro odzkoušený Sawyer se kterým chodí 90% lidí bych to doklepal. Befree má lepší průtok a s měkkou láhví se líp nabírá voda. Taky ho nemusím vyklepávat od vody, když ho na noc dávám do spacáku aby nezmrznul. Nechám ho prostě na láhvi a hodím do nohou spacáku. Ale bacha, jak zničíte láhev jste v pr… narozdíl od Sawyeru Befree nepasuje na žádnou jinou láhev!!! Podle výrobce je velmi jednoduché filtr propláchnout. Ano teoreticky ano, dává to smysl, ale v praxi to moc nefunguje a po 5ti týdnech musím koupit nový filtr. Sawyer bych na hostelu propláchnul a jel bych dál. Takže BeFree funguje skvěle, má super průtok a dobře se s ním pracuje, ale na dlouhý trek je větší jistota velký Sawyer.

No a málem bych zapomněl na batoh Gossamer Gear Kumo 36. Ten taky nezklamal. Žádný batohy na trhu nemají tak pohodlný ramenní popruhy jako Gossamer. Na tuhle cestu a výbavu je to ideální velikost. S tím jak extrémně tady žeru, tak se vejdu s jídlem max na 4dny, ideálně na 3. Pro běžný výlet se tudíž pohodlně vejdete s jídlem na týden. Když opouštím město mívám batoh s jídlem a vodou 9 až 10kg. To je na tenhle batoh ideální. Nejskvělejší je opět velká síťovaná kapsa - spolkne všechno co můžete přes den potřebovat. Maple má taky Kumo a do Glasgow si objednal o 200g lehčí batoh z Cuben Fiber. Vypadal dobře, hmotnostní úspora obrovská, ale stejně si Maple nechal Kumo - ramenní popruhy plus skvělé kapsy se prostě nedaly odložit :-)

Mohlo by se zdát, že jsem buď nenáročnej, nebo se snažím všechno vychválit, že to přeci není možný abych byl téměř ze všeho nadšený… Realita je taková, že už mám za posledních pár let v nohách 13 000km po horách a mám nějaké zkušenosti a vím co chci a potřebuju. Spoustu věcí jsem už vyzkoušel a když po něčem sáhnu, jdu dost na jistotu.

Jo a po tomhle treku určitě přibudou do naší nabídky ponožky Bridgedale! Ještě jsem nezažil aby Merino ponožka vydržela 1000km. Napíšu víc až otestuju všech 5 modelů co jsem si koupil.

No a na závěr zase něco zajímavějšího než vybavení - Američani jsou naprosto nadšení z různých výzev. Ne že by se do nich pouštěli, to ne, ale nadšeně o nich diskutují! Takže i na AT kolují různé Výzvy naprosto vzdálené schopnostem většiny lidí tady. Třeba Gallon challenge - sníst najednou gallon (3.8litru) zmrzliny. Nebo 24 challenge - ujít za den 24mil a vypít 24piv. To prý ještě nikdo nedal. Tady myslím na Radka, mohl by a měl by to pro Čechy urvat:-) on piva měří na desetipiva a míle to jsou pro něj na půl dne. Radku fandíme ti!!! Myslel jsem si, že mě tohle nechává chladným, ale asi mě taky jedna výzva zaujala - The Four State Challenge - snažíte se za jeden den vstoupit na území 4 států! Přespíte kousek od severní hranice Virginie, ráno vyrazíte, dojdete na hranici, projdete státy West Virginia a Maryland a skončíte v Pennsylvanii po 45mílích (72km). To zní jako něco co bych rád zkusil :-)

Už se to blíží, tak snad nohy vydrží.

Dáváme si půl dne volna v hostelu a za hodinku vyrážíme. Zase chumelí i tady dole ve městě…

Mějte se fajně a držte nám palce ať se to počasí konečně umoudří!

Fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU

Tyhle odchody z města když je hnusně jsou fakt těžký… a někdy prostě nemožný… jen co jsem klukům odeslal blog a vrátil se v chumelení na hostel, tak mi bylo jasný, že vyrážet ven kvůli pár mílím, mít mokrý nohy a přes noc mrznout nechci. Mám toho za pět týdnů dost. Fakt dost. Jednou za čtrnáct dní se to dá, ale obden prostě ne. Hlásím klukům že se omlouvám, ale že trhám partu a zůstávám. Beru první volno za pět týdnů, tzv. ZERO, jakože nula kilometrů. Konečně si pořádně odpočinu, dobře se vyspím, prostě si ofrknu. Není to jednoduchý, podkopává to morálku… řešíme to tak půl hodiny. Všichni váháme.

Kluci se rozhodují valit dál. 7mil do dalšího shelteru. Já potvrzuji ZERO. Jdou ještě do města na oběd než vyrazí. Koukám trochu na další trasu a plánování. Kluci jsou zpátky docela rychle, vymrzlí a hlásí že taky nikam nejdou, hehe. Všichni toho máme dost. Když vím, že mi nic neuteče, jdu taky na oběd. Vracím se ve tři - trochu jsem si oběd vychutnával - a kluci oznamují, že dorazil “ten druhej Čech”. Jako Radek??? To je blbost. Ještě včera byl poctivé dva dny za námi (přes 80km). Jestli nás v tomhle počasí a terénu za den doběhl, tak je o parník rychlejší než ti co tu drží rychlostní rekordy…bez urážky, tomu nerozumím… Ale to už je Radek ve dveřích s paklikem piv a jedno mi podává. Všechno se záhy docela vysvětluje - tak jako to dolehlo na nás a rozhodli jsme se trochu si odpočinout a přečkat pitomý počasí v hostelu, když už jsme tu, tak i na Radka toho bylo prostě moc a jak dopoledne narazil na silnici (Blue Ridge Parkway, kterou jsme v uplynulých dnech několikrát křížili) , tak se prostě rozhodl dostopovat až sem k nám dopředu do pohodového hostelu a taky trochu nabrat sil.

Nad pivem se shodujeme, že nám to dává zabrat a kolikrát to už ani není zábava. Ale tak to je, a zase se musí nechat, že když je pak chvíli hezky, tak si toho člověk úplně jinak cení a užívá si to. Za mně to k tomu prostě patří.

Během odpoledne majitel přiváží další a další lidi, který toho měli dost a zavolali mu, aby je někde u silnice vyzvedl. Je nás tu dnes asi 20. Je to divnej den, kterej zjevně zlomil úplně všechny… Pokračovat dál vyráží jedinej člověk - kluk co dělá jen část AT, je venku teprve dva dny a je mu blbý to hned vzdávat. Obdivujeme ho, ale jistý je, že bude litovat:-)

Den volna je fakt pohoda. Člověk si dá šlofíka, pořád jí, pokecá s ostatníma. I když jsem si slíbil, že půjdu spát brzo, nakonec s Radkem kecáme do noci. Příležitost se musí využít a je to fajn.

Ráno balíme brzy, Odvoz zpět na trail máme už v 7h a o15min později už šlapeme. Hrozná kosa a sníh, ale už leze sluníčko nad dálnicí.

Čeká nás teď několik dní průchod přes národní park Shenandoah a podle předpovědi počasí i řada hezkých dní. Kluci se rozhodli, že když jsme jeden den lenošili, tak dnes dáme 55km. Parádně to utíká a daří se nám to. Zatím nepozoruju, že by Shenandoah bylo nějak odlišný místo od předchozích hor, ale to přijde.

Co vím že bude odlišný, je charakter trailu - jde se tu podél hlavní vyhlídkové silnice v parku, občas ji křížíme a pak zas lezeme na vyhlídky a každý den nás čeká restaurace pro turisty - takový krmítko pro nás hladovce z trailu. Krmítko každých 50km je luxus. Nebojíme se toho využít :-)

A konečně taky přichází na řadu medvědi - teoreticky jsou všude po trase, ale zatím na ně bylo moc zima a nenarazili jsme ani na stopy. Tady v Shenandoah je jich dost a jsou prý dost aktivní. Poznávám to hned první den. Celý den jdeme pohromadě a jen co se večer odpojím, abych zpomalil a nepřišel do sheltru spocenej, slyším rachot, jako když se listím valí tlupa divokých prasat. Skoro, místo prasátek přebíhají přes trail tak 30m předemnou dva malí medvídci… a za nima máma. Ta si mě všímá a zastavuje. Docela mi zatrnulo. Hlasitě mluvím a couvám. Medvědice pokyvuje hlavou a když jsem dost daleko, pokračuje za drobotinou, uff. Ani jsem je nestihl vyfotit. Ale prohlídnul jsem si je dobře, když má člověk strach, vnímá docela intenzivně :-)

Když druhé odpoledne přicházíme po 32km do obchodu u kempu, máme v plánu jen dokoupit zásoby, dát hot-dog, pivko a jít dál. Ale majitel je tak ukecanej, že než mi namarkuje nákup, tak mám pivo i hot-dog v sobě a jdu pro další pivo. S klukama je to stejný. Je to ukrutná legrace, chlapík je bývalý prvotřídní běžec a klidně by mohl být hvězdou Nastojáka.

Když máme konečně nakoupeno, jsou dvě hodiny pryč a díky pivu máme solidně nakoupeno. Chlapík je třída, dává nám na cestu kafe zdarma a hlásí, že nějakej borec zaplatil hiker chatku pro 4 lidi a že tam je sám. Že jsou tam 4 postele a kamna a máme se ubytovat. Haha. Je nám kosa a zase má mrznout. Chlapík pořád mluví a ne a ne nás pustit… Přijíždí rodina s dětma a chce chatku, jsme záchraněni, chlapík se jí jde věnovat. Z auta se vyvalí 6 dětí a paní se omlouvá, prej jestli nevadí že přivezli tolik dětí… Chlápek ani nezaváhá a říká že ne, že něčím ty medvědy v parku musí krmit :-)

Tady jsme to prošvihli - je pozdě a je nám kosa. Kluci hlasují pro chatku, takže se ubytováváme. Dáváme borcovi pár dolarů, roztápím kamna, dáváme ještě pivko a spíme v teple. Tyhle nečekané dobré změny plánu mám rád :-)

Borec jde jen úsek AT a představuje se jako Burger Feet (burger tu znamená i mletý maso, takže prostě “chodidla na kaši”). Ptáme se jestli začal v pohorách, přikyvuje a dodává, že na to prostě musel přijít sám… Teď už má běžecký boty a je vysmátej.

Další dny jsou ve znamení těžšího terénu a božích výhledů, pecka.

Údolí pod námi je kilometr hluboký. Taky jsme úplně přeskočili jaro a je 27 °C… je to skoro moc, na to že stromy ještě nemají listí a nikde není kouska stínu. Každopádně pořád lepší než mráz, já jsem spokojený.

Trochu horší je, že v kamenitém terénu mě začíná zlobit kotník… chladím nohu v každém potůčku, polykám Ibuprofen, mažu Voltarenem a snažím se zkrátit krok. Bez chvíle odpočinku se věci samy nezlepší… musí se to podchytit hned z kraje. Pro jistotu hned přes Amazon objednávám nový boty na další zastávku za dva dny. Ne že by byly potřeba, ale moje zkušenost je taková, že jiná bota = trochu jinej krok a zlepšení problému.

Musí se nechat, že Shenandoah přes neslaný nemastný začátek nakonec pecka.

Neuvěřitelné skalnaté vyhlídky a vesměs snadný trail. A k tomu ty krmítka!

Takže po dnech 55, 32, 43 a 43km už jsme za Shenandoah, v městečku Front Royal a pomalu kujeme plány na Four State Challenge. Hodně to bude viset na počasí a u mě i na stavu kotníku (do Harpers Ferry to jsou dva dny 48 a 37km a to si člověk zrovna neodpočine). Je pravda, že za krásného počasí a odpočatej, tu výzvu ujde každej lulan… ale zase se nechceme zmordovat, když půlka AT je ještě před námi.

Za zmínku z etapy ještě asi stojí to, že Flash je úchyl na pestrý barvy a krátký trenky… Doteď šel v krátkých běžeckých trenkách a hawajský košili, ale to prej není dost. Na hostelu našel v hiker boxu ještě kratší, holčičí, zářivě růžový trenky, tak po nich hned skočil. První den super, že prej dřou úplně jinde než ty předchozí trenky, a že to je úleva. Nicméně druhej den už to nešlo a tak rozpáral vnitřní šev a udělal z toho minisukni… Takže teď chodíme s velkým rozestupem, protože tohle se vážně nedá :-)

A aby bylo jasný, že nám nejde jen o kilometry, ale taky o sportovního ducha, musím zmínit, že jedno ráno jsme potkali dva borce, zhulený jak papriky a že jdou na výlet přes noc. Ujdeme další kilometr a na trailu leží stan. Maple pořád mluví o tom, že by se proběhl, tak stan bere a běží za paprikama. Kavalír. My vyhlašujeme zevlovací pauzu. Za chvíli je Maple zpátky i se stanem.

Prej není jejich, že stan nikdy neměli… není nad dobrý skutky :-)

Dnes teda zůstáváme přes noc ve Front Royal - malé městečko, docela sportovní, je to brána do národního parku Shenandoah. Chlapík Scott, který šel AT před lety tady provozuje chatku pro lidi na trailu za rozumný peníz. Aspoň můžeme dát sprchu po těch dvou skoro třiceti stupňových dnech.

V plánu je ráno pádit dál, natáhnout delší den abychom den nato dorazili do Harpers Ferry včas. Je to zajímavý město s bohatou historií a sídlí tady ATC - asociace, co se stará o trail. Vedou i evidenci o lidech co prochází, tak jsme zvědaví, kolik lidí ještě před námi je a chceme se tam zastavit a poděkovat.

Tak zatím, zase se ozvu za pár dní z půlky trailu!