Tahle zastávka ve městě byla fakt neuvěřitelná. I když při přebalování věcí v parku vypadáme spíš jako cikánskej kemp, tak zastavují lidi se zeptat jestli nepotřebujeme nějak pomoc.

Věřili byste, že tohle je jídlo jen na 5 dní?

Steamboat Springs je fakt unikátní. Krom toho že se málem strhla tahanice kdo nás ubytuje, tak nás holanďanka Merel ještě ráno vzala na snídani (a byla zklamaná že jsme to zaplatili) a hodila nás s našima balíčkama na poštu. Thanks!

U Merel jsme měli třetího do týmu - Oli se do tohodle hafana úplně zamilovala

Tam se nás během vypisování papírů začal ptát uklízeč co že to děláme a hnedka nabídnul, že až tu za dvě hoďky skončí, že nás hodí těch 30kilometrů zpátky do sedla. Super. Bohužel jsme to kvůli úřadování v knihovně nestihli… za město na stopa nás nakonec hází další CDT hikers Bandit a Wilderness, kteří tu vegetí u ségry. Tentokrát je to nezvykle brzo, už ve dvě hodiny. Za chvíli zastavuje padesátník Bill, byl tu na víkend pojezdit na kole a vrací se do Denveru. Už nějakou dobu o CDT přemýšlí, tak jsme ho snad nalomili. Projíždíme pěkným lijákem, zase budou odpolední bouřky. Když nás Bill v sedle vysazuje, otevírá svoji pro američany typickou, obrovskou cestovní lednici a začíná nám strkat všechno co mu po víkendu zbylo. Snažíme se bránit, protože máme batohy plné jídla, ale nakonec odcházíme s pivem a každý jednou plněnou bramborou.

Než to zabalíme ještě se vrací z auta s malým balíčkem a jestli nepotřebujeme trávu? No my určitě ne, ale děkujeme. Pořád si nemůžeme zvyknout že marihuana je tu legální.Vyrážíme. Jako vždycky po dni volna to jde ztuha. Krásné rozkvetlé louky a komáři.

U potůčku narážíme na Shadowa. Věděl jsem o něm dřív než byl vidět - vždycky je cítit cigaretový kouř a pak si někde vegetí Shadow. Už jsme ho potkali dvakrát, vždycky v černém teplákovém kompletu, cigárko a zdál se nám divnej. Teď ale hledáme důvod zastavit, tak přisedáme. Napůl vypitá láhev whiskey trochu vysvětluje proč se nám nezdál. Chvíli vegetíme a ukazuje se že je docela fajn. Studoval filosofii a umění v Londýně a Malajsii a má kupu příhod o neuvěřitelných setkáních. Nakonec bezva chlapík.

Koukám že na fotce vypadám nejvíc nalomenej já☺

Po hodině se zvedáme, Oli přišla na to, že na další zastávce máme na poštu poslané mapy na celý Wyoming, ale že tam nejspíš dorazíme az pozdě v sobotu a pošta je otevřená od osmi jen půl hodiny. Ano, 30min. Nechceme ztratit den čekáním, tak nám začíná trochu závod s časem. Musíme dát za tři dny skoro 120 km. To není tak strašné, ale ještě nás čekají dva delší hřebeny nad 3000m a odpolední bouřka nám klidně půl dne sebere. Další den docela dobře postupujeme,

ale už kolem oběda se to na obloze začíná nabírat. Bouřky a blesky všude okolo. Oli velí oběd a dáváme i šlofíka. Zázračně nás to míjí a my postupujeme pod jakýmsi oknem hezčího počasí.

Ale dobrej pocit z toho takhle nahoře nemáme.

Je to úleva konečně večer slézt do údolí. Než zapadneme mezi stromy, užíváme si epochální západ slunce.

To je po bouřce vždycky. Kemp hledáme po tmě. Taky už trochu tradice. Další ráno je fakt vedro, tak využívám vzácnou příležitost se vykoupat v řece.

Hned poté co projdeme v pařáku kus po prašné cestě se obloha zatahuje a začíná to bouřit. Před námi na hřebeni zase lítají blesky ale tady jen kape. Oli používá osvědčenou taktiku, rozdělává Tyvek a dává si šlofíka, stejně je čas na oběd. To mě přivádí k šílenství když spěcháme… nicméně trochu se to lepší a po zbytek dne šlapeme jen v lehkém dešti.

Ještě se nám daří na jedné louce potkat losí mámu se dvěma mladýma. To je prý velký unikát. A taky nebezpečné.

Jsme sice 30m od nich, ale mámě se to nelíbí. Nemají se k odchodu a nám se úplně nechce je močálem obcházet. Po 5 minutách se dávají do legračního pohybu - i na pevné zemi zvedají nohy strašně vysoko, jako když jdou hlubokým močálem. Prckové jsou obzvlášť zábavní. Poté už jen do tmy dorážíme naši porci kilometrů. Zítra je významný den, překročíme hranici dalšího státu. Na hranici se nakonec prodíráme popadanými stromy, kvůli tomu že nestiháme jsme rozhádaní, Oli se ještě na chvíli ztrácí a tak ani moc neslavíme.

Jedeme dál. Další hřeben je jako z nějaké pohádky, nejdřív lány modrých lupine,

pak skály z “růžové” žuly,

pak všude jakoby rozsypané sněhobílé křemeny,

pak bludiště mezi balvany

a nakonec pár hodin skrz vysokohorské louky.

Louky máme rádi, ale tady je to spíš močál. Všechno je podmáčené. Radši jdu bos.

Víte jak smrdí důkladně propocené boty, které proženete močálem a pak je místo sušení ještě zapaříte pár hodinama chůze? A pak si je dejte na noc do stanu… Takže bosky. Opět před desátou, po tmě, kempujeme kousek od silnice v sedle, odkud budeme ráno zkoušet stop dolů do Encampment. Ráno v sedm už stojíme na silnici s palcem nahoře. První auto sice jede až za 10min, ale hned nás nakládá. Bill je borec na první pohled, děkujeme.

Všechno do sebe zapadá. Poštu stíháme, vedle pošty je parádní kavárnička a antik v jednom,

a dovídáme se že dnes je nějaké extra výročí a hned vedle ve skanzenu je velká sláva, ať zajdeme. A odpoledne rodeo, pro změnu kousek od kempu kde budeme dnes bydlet. Dokonalé! Škoda že den nemá pár hodin navíc. Skanzen je boží.

V expozici kočárů zjišťuju, že velké povozy ve kterých se před skoro 200 lety cestovalo po Oregon Trailu z východu na západ USA, byly často vybavené jako dnešní obytňáky - postel, sporák, úložné prostory. Taky že v 19. stol. tady na středozápadě panovala mezi honáky dobytka a pasáky ovcí silná nevraživost, a že  během pár dekád konkurenční války si navzájem pozabíjeli 50tis zvířat a 45 lidí přišlo o život. Tomu říkám divoký západ.Oli si na lisu vlastnoručně tiskne jedno číslo místních novin, v kuchyňce mi klohní lívance

a nakonec jdeme do baru na panáka.

Místní chlapi to berou svědomitě a u jediného stolu mastí poker. Ještě koukáme na nabídku lovců kožešin a pak si s nohama v potůčku vychutnáváme čtyři burrita. Ano čtyři, všichni píšou že jsme hubení, tak to musíme dohnat.

Kemp je pohoda. Místo kde si za $10 můžete vyprat, dát sprchu, využít WiFi a ještě přespat je jako oáza.

Večerní rodeo je třešnička na dortu. Není to komerční shit, ale otázka prestiže mezi místními cowboyi. Je to pecka.

Některým disciplínám sice moc nerozumíme, ale místní nás okamžitě zasvěcují a už jen to být tady je zážitek. Musím ještě trochu doladit image, ale myslím že jsem zapadl.

Škoda jen že jsme prošvihli úžasnou soutěž v dojení divokých krav☺.

Díky všem v Encampment a Riverside za intenzivní den!***Peťan a Oli***

Fotky ve větším rozlišení najdete jako obvykle na Facebooku

Encampment byla nakonec překvapivě skvělá zastávka. Na vesnici s pár stovkama obyvatel to tu žilo. Jsme sami překvapení že ráno z kempu vyrážíme už před osmou. To se nám ve městě ještě nepodařilo. Ještě musíme v kavárně zastavit uploadovat blog a můžeme vyrazit. Hurá.

Předčasná radost - email z celnice… nejsme schopní takhle mimo domov dohledat všechny dokumenty a sedíme na mailu do oběda… ani stop nejde úplně hladce ale nakonec jedeme.

Vyrážíme docela natěšení. Čeká nás změna. Po dvou měsících těžkých hor bychom měli převážně klesat a začít se prokousávat vyprahlou náhorní plošinou Great Divide Basin. Nezní to vůbec lákavě, zvlášť takhle v červenci. Je to náš strašák už od začátku a tak se s tím chceme poprat, ať je to z krku. Trochu nám dává zabrat najít kde trail ze sedla pokračuje. Klasika. Od té doby co jsme opustili Colorado trail to jde se značením trailu i trailem dost z kopce. Na mnoha křižovatkách není vůbec nic co by napovědělo kudy dál. Všude je dost čtyřkolkářských trailů který to nedělají snazší, ale zase vedou všechny zhruba našim směrem a tak se nám daří posouvat vpřed. Stejně se ale občas nad značením pozastavíme. Projdeme třeba dvě křižovatky bez značení které ani nejsou v mapě, a pak v lese kde není nic než náš trail, je řada sloupků se značkou. Asi nějakej projekt z dotací☺

Nebo člověk přichází k Y křižovatce a sloupek je 10m před křižovatkou. Další za pět kilometrů. Před námi už se otevírá nekonečná planina.

Zbývá přejít posledních pár vrcholků a už vidíme jak náš hřebínek mizí dole v poušti. Kempujeme ještě nahoře a užíváme si parádní západ slunce a na nějakou dobu i poslední moskyty.

Great Divide Basin je asi 2000m vysoko položená pánev velikosti Moravy, kde jsou roční srážky téměř nulové a neodtéká odtud žádná řeka. Prostě jen nízké, škrabavé křoví, písek a hodně slunce.

Voda je a bude problém. Dolů se dostáváme kolem desáté ráno a už to peče. Ještě jsem si to zpestřil 6 kilometrama běhu, protože jsem z batohu ztratil triko s dlouhým rukávem když jsme se prodírali skrz polomy.

Normální triko bych tam nechal, ale tohle byl můj Rab AL! Jediná moje teplá vrstva a nosím ji každý den, takže běžím zpět. Triko se našlo, jedeme dál. Hned pod kopcema narážíme na velkou prašnou silnici.

Přichází těžké rozhodnutí - do Rawlins buď po téhle cestě, pořád rovně, bez stínu a vody 60 km, nebo po “trailu” s šancí na vodu a možná i stín, ale 90km. To je skoro o den dýl. Chceme vědět jaká Basin doopravdy je a “vychutnat” si ji naplno, takže volíme trail. Aspoň budeme moci poradit dalším kdo by CDT chtěli jít. Záhy se ukazuje, že trail je jen o něco menší silnice a stín byl 2x. Téměř všechna povrchová voda je tu hodně alkalická a téměř se nedá pít. Prostě si musíte představit že jste třeba v Luhačovicích a spolknout to☺ Navíc úplně všude jsou krávy. Klidně vlezou do nádrže nebo pramene a vyse… se do vody. Lahůdečka.

Ale stále je to voda a po prohnání Sawyerem je až na chuť nezávadná. Krávy nás štvou. Volně se tu pasou i obrovský bejci. Když šlapeme potmě, vidíme okolo sebe a na cestě stovky očí a těžko říct co je bejk dokud nejsme hodně blízko a pak se to nelíbí ani jedné straně. Zatím máme štěstí, ale vždycky nás potěší, když projdeme branou a zakempujeme na straně plotu bez krav…

Za těch 90 kilometrů byl jeden od krav úplně rozšlapaný pramen, pár alkalických zarostlých jezírek

a asi ve třetině cesty zázračně i malý potok! To je jako vánoce. Dáváme pauzu pod mostkem, myjeme se, pijeme litry o poznání lepší vody. Nádhera! O to větší je zděšení, když ani ne 50 metrů dál po cestě narážíme na cedule, že voda je otrávená pesticidem a v žádném případě se ji člověk nemá ani dotýkat! Cože? Místní ochránci a správa parku dělají projekt na obnovu původních druhů v potoce, takže počínaje dneškem pumpují do potoka pesticid který potok vyčistí, a oni tam pak vysadí původní druhy. Moc hezké. Nevěřícně si čteme ceduli několikrát dokola. Vzít zpět už se to nedá, máme toho v sobě tak dva litry. Třeba to aspoň zabije parazity co jsme si posbírali doposud na cestě☺ Nic lepšího než jít dál dělat nemůžeme, takže jdeme dál. Po chvíli potkáváme auto správců parku, obrovská úleva, zatím jen umísťují cedule, s pesticidem ještě nezačali. Hurá, budeme žít! Neuvěřitelnou výheň střídá odpoledne bouřka.

Jen pár velkých kapek a hřmění, ale moc se nám to nelíbí v takhle otevřeném prostoru a docela nahoře… Ještě den a jsme v Rawlins. Příchod v poledne, patnáct kilometrů po asfaltu je masakr. O to víc nás štve, že město je totálně roztahané a z obchoďáku do kempu to je skoro 5 kilometrů! Navíc nás tlačí čas - před čtyřmi dny v Encampment se mi ozval kamarád Aaron. Třináct let zpátky jsme spolu jeli roadtrip z Colorada na Aljašku. Měsíc v malém pickupu s kolama a nafukovacím člunem. Tři roky nato byl za mnou v Čechách a objeli jsme starým Peugeotem Evropu. Pak se odstěhoval na Aljašku a spojení se přerušilo. Teď psal, že bude týden ve Wyomingu, že sleduje náš blog a že podle všeho bychom na sebe mohli narazit, protože bude projíždět přes Rawlins. Za dvě hodiny se máme potkat. Těšíme se. Byly to skvělý časy. Oli o tom vyprávím už tak dlouho, že ho touží potkat víc než já. Jenže my potřebujeme sprchu a vyprat než se potkáme… Bez okolků se ptáme lidí na benzínce jestli nás někdo do kempu nehodí… Nakonec jedeme, ale byl to boj. Perfektní načasování, Aaron se ženou a dvěma dětma nás vyzvedává právě když máme hotovo. Vůbec se nezměnil.

Navazujeme tam kde jsme před deseti lety skončili, jako by to bylo minulý týden. To je na přátelství úžasná věc. A funguje to i bez Facebooku☺ Jejich mrňavý děti jsou děsně v pohodě ale stejně se po třech hodinách loučíme. Příští setkání plánujeme na Aljašce, doufám dřív než zase za deset let. Arona mám rád, vím že když o něčem mluvíme, tak se to prostě stane. Nejsou to jen hromady planých řečí. Ještě nás vezou zpět na druhý konec města do obchoďáku. Děkujeme.Tak a teď to pro nás začíná. Nakoupit jídlo, přebalit. Zjistit jak vypadají lesní požáry a uzavírky trailu a hlavně, a to je pecka, naplánovat průchod Yellowstonem kde se k nám přidají Peťka a Marťák z Wisconsinu. Za 16 dní večer se sejdeme v Togwotee Pass nějakých 500 km odsud a budou nám dělat pár dní společnost. To je úplně super, mít něco extra na co se můžeme těšit. Jenom získat permit bude oříšek. Sedíme v Mekáči na internetu až do jedenácti v noci abych to dal do kupy. Oli mezitím vyřizuje všechno ostatní.

Nakonec to všechno sepisuju a úkoluju přes email Marťáka, on je na tohle machr. Je fakt pozdě a už na to sotva vidím. Večer nás ještě zpozdilo setkání s Markem a Dragon Danem. Začínali jsme spolu ve stejný den a naposledy jsme se viděli před dvěma měsíci. Je super že stále šlapou a neodpadli. Společné pivko je nutnost.Těsně před půlnocí konečně vyrážíme z města. Je boží chládek, dokonce na dlouhý rukáv☺ chceme jen přejít 5 kilometrů frekventované silnice a zapadnout na trail do trávy. Máme dost.

Následující dny nám dávají dost zabrat. Na sto kilometrech není jediný strom nebo keř kde by se dalo schovat do stínu. Na slunci je k padesátce. Aspoň že občas trochu foukne vítr.

Oli říká, že když se manžel vyfouká, tak je fešák!

Každopádně jakákoliv zastávka je peklo. První den zkoušíme postavit v poledne tarp, ale tenoučký silnylon poskytuje jen polostín a i otevřený tarp značně omezuje proudění a nedá se uvnitř vydržet. Oli je unavená, usíná a má z toho parádní úžeh. Já jsem šmejdil okolo, našel v rokli v troše křoví nějakej zvířecí pelíšek a přežil odpolední výheň tam. Další den jdeme pustou plání 30kiláků úplně rovně, jen vidíme jak cesta před námi soustavně stoupá.

Dnes mám špatný den já. Mám pocit že celou Basin nejlíp charakterizuje tohle:

Záchranou je rezervoár, který tu jako protiváhu k ropným vrtům zbudovala ropná společnost. Je oplocený, bez krav a voda parádně čistá a osvěžující. Stín ale žádný. Stavíme přístřešek z Tyveku. To je jiná liga. Pořádný stín a pár koupaček nám pomáhá přežít do pěti odpoledne a pak vyrážíme dál.

Následující dva dny už je občas nějaký strom a odpoledne se zatahuje a bouří. K tomu extrémně silný vítr a dokonce i nějaký pramen se snesitelnou vodou. To by šlo. Abychom nebyli moc nadšení, cesta se mění v hluboký písek.

Pořád něco. Nenechají nás ani chvíli vydechnout. Taky už vidíme hory do kterých směřujeme.

To je velká vzpruha vidět, že už to brzo skončí. V podvečer narážíme na divoké koně. Koně jsou krásní i normálně, ale z těhlech divokých úplně čiší svoboda a hrdost a jsou úžasní.

Za zmínku možná ještě stojí zajímavý zážitek předposledního dne, kdy jsme na polední pauzu dorazili ke krásnému prameni v mělkém dolíčku na vyvýšené planině.

Smaží to jako obvykle, ale od kopců už se nabírají mraky. U vody je to docela příjemné. Za chvíli už je černo, fouká silný vítr, burácí hromy a padá pár obrovských kapek. Nemáme odvahu se ani zvednout, člověk by tu čouhal jako hromosvod. Všechno balíme, navlíkáme nepromoky na sebe i na batoh a pěkně vleže sledujeme bouřku.

Je příjemně chladno a brzy usínáme. Že se dobře spí doma když venku prší, to známe, ale že se dobře spí i venku když na vás prší, to nás překvapilo. Nejlepší šlofík doposud. Pátý den po poledni konečně dorážíme do South Pass City. Moc nečekáme. V průvodci píšou že tu nic není, jen krámek se suvenýry a muzeum a nedá se tu nic koupit. Měli bychom tu mít balíček s jídlem na další etapu a pro Oli novou karimatku. Na té staré Insulated V Lite jsme rozbili ventilek a Oli jinou než tuhle za žádnou cenu nechtěla. Stačilo v Rawlins napsat jeden email výrobci do Klymitu a za pár dní tu na nás čeká zdarma nová karimatka. Tomu říkám zákaznický servis! Ale se zásobama je to horší. Úplně jsme zapomněli, že jsme sem poslali jen zbytky s tím, že zbytek dopošleme cestou z Rawlins.

Opravdu se tu nic kromě zmrzliny koupit nedá. Za tři míle bychom měli narazit na velkou silnici, tak budeme muset zkusit štěstí. Nejbližší město je Lander, 50km odsud. Ale pospíchat odsud nebudeme. Možná se tu nedá nic koupit, ale South Pass City je nejlíp zachované město duchů z dob zlaté horečky druhé poloviny 19.století!  

Stojí tu tak 20 kompletně zrestaurovaných stavení, jako by to zlatokopové, obchodníci a barmani opustili včera. To je něco pro mě. Šmejdíme tu dvě hodiny. Je tu skvěle vysvětlené jak to chodilo. Země patřila státu a když někdo našel žílu něčeho co se dá těžit, měl nárok si zabrat 60m širokej pruh podél žíly a těžit. Jen se to muselo zanést do plánů. Pokud nebylo evidentní že se tam maká, mohl si to zabrat někdo jiný. Tady bylo zlato. Žádný zázrak, výtěžnost kolem 30g na tunu zpracované horniny v případě dobré žíly. Znamenalo to hodně tvrdé práce a nejlíp na tom byl velký důl Marissa, který těžil ve velkém, s pomocí velkých drtičů a průmyslové technologie - proplachováním rtutí a následnou destilací. Hlavní boom byl v 70.letech devatenáctého století. South Pass City mělo přes 2000 obyvatel, byla tu zastávka Ponny Expresu, sídlil tu soud a bylo to jedno z nejvýznamnějších měst Wyomingu. Jako první v celé Americe tu dali ženám volební právo a v roce 1969 se stali prvním US státem s uznaným volebním právem žen. O padesát let dřív než většina buranských států na východním pobřeží. Tak ale teď už musíme dál. Loučení s Basin nás vůbec nebolí☺

Zajížďka do Lander nás připraví o celý den a my teď opravdu musíme šlapat podle plánu, jinak Peťku s Marťákem nestihneme. Ale asi to tak má být. Oli dnes začal bolet kotník a já nutně potřebuju líp jíst. Tak to snad ve městě vylepšíme. To nejtěžší už snad máme za sebou a následující dvě etapy povedou skrz Wind River Range, údajně nejhezčí hory na trailu. Jsme celí natěšení. Snad nohy ještě chvíli vydrží. Znovu se ozveme z Pinedale. Lehký krok na cestách i v životě vám přeje Petr a Oli

Fotky ve větším rozlišení najdete jako vždy na našem FACEBOOKU

Město Lander, kam jsme museli ze South Pass pro zásoby bylo překvapivě dobrá zastávka. Nevěřili byste jak těžké to je v Americe bez auta a jak jsou města roztahaná. Tady jsme na 100m měli parádní kemp se sprchou a prádelnou, poštu, outdoorový obchod, výbornou restauraci a McDonald s luxusně rychlým internetem. Nezdá se to, ale den volna obvykle uteče jak nic, než to všechno oběháte. Tady to bylo fajn. Třešničkou bylo rychlé setkání s 78 letým staříkem, který jel na kole napříč USA.

Prý to jel před čtyřiceti lety a teď ho napadlo jestli by to zvládl znovu! Je dobrý vědět že věk vlastně nevadí. Stop zpátky do sedla nejdřív vypadal beznadějně, pak ale zastavil obrovský zablácený pickup a za volantem Tom. Tom je rancher a obchodník s dobytkem a má styl. Už to jak nám zastavil - velmi pomalu zpomalil, odbočil asi po 50 metrech a pak se mimo silnici přes několik vjezdů do firem i s obrubníkama a travou vrátil k nám. Stočil okno, nic neřekl, schoval cigáro, srovnal klobouk, vystoupil z auta, srovnal sponu na opasku, zeptal se jestli nejsme vrahouni, protože mu maminka vždycky říkala aby nebral stopaře, a pak nám udělal místo v autě. Nakonec se rozpovídal a vytáhli jsem z něj spoustu informací o tom jak to tu s dobytkem chodí. Asi se smějete, ale když se týdny prodíráte stádama krav a jsou úplně všude, tak vás to začne zajímat co to obnáší. Hlavně jsme byli poučeni, že nejsou farmáři, protože farmáři pěstují zeleninu. Oni chovají dobytek na ranči, tak jsou rančeři. Obvykle vlastní nějakou půdu, ale ne dostatek, takže si pronajímají pastviny od státu (BLM) za ekvivalent asi 500 Kč na krávu a rok. Stát tu vlastní obrovská území suchých planin. V podstatě státu zbyly, protože je nikdo nechtěl. Když si v druhé polovině 19 stol. lidi v rámci Homestead Act rozebírali území, mohli si za $10 poplatek zabrat až 65 hektarů půdy, kterou když nějak “zvelebili” a 5 let užívali nakonec získali do osobního vlastnictví. V úrodných nížinách na východě to bylo něco, ale tady ve vysoko položené poušti téměř bez vody to moc lidí nevydrželo, takže půda stále patří státu. BLM vrtá studny aby tam byla aspoň nějaká voda a rančeři si území pronajímali. A my díky tomu máme při průchodu skrz Great Basin aspoň nějakou vodu. I když se musíme dělit s krávama.

Rančeři v těchto volných výbězích krávy vlastně jen množí a po půl roce prodají telata do výkrmen, kde je cpou rok kukuřicí a pak prodají na maso. To vysvětluje proč narážíme na tolik velkých býků. Poučené nás sympaťák Tom vysazuje v sedle tam odkud jsme včera odjížděli. Trochu jsme měli problém to místo najít, ale Tom říkal že v nejhorším se trochu povozíme a najdeme to. Hlavně v klidu, nejde o život. Hlavně že už zase šlapeme a začíná se to před námi zvedat a zelenit. To je hned veselejší.

Hlavně možnost se schladit v potoce a odpočinout si občas ve stínu. Musíme se teď držet plánu abychom se za dva týdny úspěšně setkali s děckama z Wisconsinu. Takže hned druhý den se mi dělá nějak špatně a trailem se sotva potácím. Totální slabost. Ale člověk nemá na výběr. Jídla máme jen přesně na čtyři a půl dne, tak musíme dál. To je na dlouhém trailu docela fajn věc - jediné řešení na všechny problémy je JÍT DÁL! Takže je to vlastně příjemně jednoduché. Naštěstí to trvá jen jeden den a už zase mi to šlape. Další den to trochu padá na Oli. Nějak jsme si nevšimli, že už jsme zase nad 3000m a tělo asi protestuje proti návratu takhle vysoko. To co se ale odehrává okolo je naprostá pecka.

Myslel jsem si, ze nemůže být nic víc dechberoucí než kalifornská Sierra Nevada.

Tady zase běháme s otevřenou pusou a hlava to nebere. Neskutečně modrá jezera a nad nima štíty jako někde v Patagonii. Krásná bílá žula.

A to nás teprve čeká to nejlepší - Cirque of the Towers. Přes poslední sedlo se přehoupáváme těsně před západem slunce.

Jsme tu. Půl kilometru vysoké žulové věže, poskládané pěkně do půlkruhu kolem jezera. Steleme si pěkně pod širákem hned pod sedlem, ať máme na tu nádheru dobrý výhled.

Ráno procházíme kolem jezera abychom se na druhé straně přehoupnuli přes sedlo a napojili se na oficiální CDT.

Vůbec nechápeme, proč tudy nevede oficiální CDT. Oficiální trail vede úplně nepochopitelně po úpatí celého Wind River Range. Do nejlepších míst si člověk musí naplánovat zacházku. Procházíme kolem nespočtu jezer,

hopkáme po kamenech přes krásné potoky

a výhledy jsou téměř nesnesitelně parádní. Moje nutkání se všude vykoupat nás trochu zdržuje.

Škoda že si po čtyřech dnech musíme 15 kilometrů “odskočit” od té vší parády, abychom si zajeli do Pinedale pro zásoby. Jíme tolik, že nejsme schopní si nabalit dost jídla na devět dní. Nevadí, aspoň se ve městě pořádně nadlábneme. Ovšem dostat se do města bude trochu oříšek, protože těch 15 kilometrů zacházky nás dostane jen na trailhead - parkoviště odkud se vychází do hor. Dolů do města je to dalších dvacet. Spoléháme na to že tam někoho odchytneme a vnutíme se mu do auta. To naštěstí není nutné. Cesta na trailhead je o hodně delší než uvádí mapa a začínáme toho mít dost. Nejsme sami. Kousek před parkovištěm docházíme dva teenagery na pokraji kolapsu. Už pár hodin šlapou ve vedru bez vody. Taky nám dochází, tak už dobrou chvíli sleduju potůček v rokli vedle trailu. Beru teda filtr, běžím dolů a za pět minut se vracím s chladnou vodou. Dva litry do nich padají jako nic. To je naše šance, teď není těžké si domluvit svezení dolů do města. Hurá, jsme v Pinedale, téhle části plánu jsme se báli a vyřešilo se to elegantně samo. Abychom se tolik neradovali, zjišťujeme, že kemp kde jsme chtěli mít základnu je zrušený. Žádná sprcha, žádná prádelna, ale můžeme na place aspoň přespat. Nemáme sílu teď v noci něco řešit. Uvidíme zítra.

Tahle etapa byla vlastně docela poklidná a náramně jsme si ji užili. Díky té parádě okolo se ani nedalo o ničem přemýšlet a tak ani není o čem moc psát. Necháme víc prostoru na fotky.

Jediné co bych zmínil je, že jsme se zase spojili s Kubou Čechem, který jde momentálně PCT na západním pobřeží a chceme mu vyseknout obrovskou poklonu! Kvůli časovému presu šlape už několik týdnů přes 50km denně bez jediného dne volna. A to ho ještě dva týdny čekají. To je obrovská zátěž pro tělo a vyžaduje to hodně vůle a tolerance k bolesti. Kuba ale zní naprosto nadšeně a trail si i přes ten záhul užívá. Borec. Přejeme mu ať mu to vydrží. Na jeho parádní blog se můžete podívat u nás na Facebooku.

Nás teď čeká etapa přes srdce pohoří. Dáme si to trochu náročnější a hezčí variantou mimo trail přes Knapsack Col. Jen aby nám počasí přálo. Už cestou na trailhead nám sprchlo a dnes to celý den bouří a lije jako z konve. No a v Togwotee Pass se k nám přidají Marťas s Peťkou. Marťas nezklamal a hravě nám všem zařídil obávaný permit do Yellowstone, takže naší společné cestě už nic nebrání a už se na ně těšíme. Občas se sice na trailu s někým potkáme, ale s výjimkou dvou dnů šlapeme celou dobu sami. Tak to bude vítaná společnost. Užívejte léto, Peťan a Oli.Fotky v plném rozlišení jako vždy na našem FACEBOOKU.

Po zklamání ze zrušeného kempu přichází dobrá zpráva - místní kostel nechává přespat lidi ze CDT ve sklepě, kde mají takovou komunitní místnost, kuchyň a záchod. Takže jsme jim hodinku pomohli se stěhováním nějakých věcí a přidali se ke slovinskému páru Sunrise a Boomerangovi a anglánovi Limey a ubytovali se tam na jednu noc.

Horší to bylo se sprchou. Místní akvapark je vtipně v neděli zavřený a jiné místo kde by nás nechali osprchovat tu není. Naštěstí v Subway při jídle potkávame starší pár Judda a Gaylene, kteří právě taky cestují,

spí překvapivě po kempech a nabídli že nás hodí asi 20kilometrů do kempu se osprchovat.

Vysílám jen Oli, mě stačí řeka a píšu radši blog. Noc v kostele je nakonec naprosto perfektní. Sunrise peče hromady pizzy, dělá dezert a máme úžasnou společnou večeři.

Probíráme společně zážitky uplynulých dní. Je to zajímavé, protože přesto že jdeme stejnou trasu, tak máme uplně jiné zážitky - jiné počasí v kritických momentech, potkáváme správné lidi ve správný moment, volíme zastávku v jiném městě, která může být doslova “boží” jako teď a nebo propadák, jako pro nás v Rawlins… Povídáme skoro do půlnoci a rozpouštíme to poté, kdy nám dochází, že jsme tu vlastně 5 nežádoucích imigrantů, ateistů ve sklepě kostela a bavíme se o tom, že tuhle zemi vlastně známe mnohem líp, než valná většina spořádaných občanů. Dlouho se tomu smějeme a radši jdeme spát, než se debata totálně zvrhne… Ráno úplně nespěcháme, ještě odpočíváme a necháváme ostatní odstopovat zpátky na trailhead. Nemá cenu aby nás tam u silnice stálo několik. Průšvih přichází hned jak vyrazíme -  Oli dělá několik kroků a začíná pajdat. Kotník který nikdy nezlobil najednou bolí tak, že nemůže jít ani po chodníku… Jsme přesvědčení, že to rozejde, protože po dni volna obvykle všechno bolí a pokračujeme. Na trailu mám pořád chuť na pivo, ale nikdy není čas nebo se nedá koupit. Tak si tady kupujeme jednu velkou plechovku na stopování. Ani ho nestíhám otevřít a už jedeme. Paní sice nejede na náš trailhead, že nás jen popoveze, ale po chvílí hovoru už míří až nahoru na náš trailhead. Děkujeme Tamy. Pívečko si jako správní vágusové dáváme na pařezu hned na začátku trailu u parkoviště.

Bohužel ani pivo na Oli kotník nepomohlo a je to čím dál horší. Zastavujeme už po 8km. A to nás zítra čeká nejtěžší sedlo na trailu… Ledujeme kotník v ledovém jezeru, bereme Brufen a doufáme.

Ráno to o moc lepší není, ale Oli je přesvědčená že se to nakonec musí zlepšit. Jdeme naprosto neuvěřitelným ledovcovým údolím s jezery a s obavami vyhlížíme sedlo.

No, tohle bude záhul. Nahoru nám zabralo přes tři hodiny prodírání skrz obrovské balvany.

Byly i slzičky - kombinace hodně těžkého terénu, bolavé nohy a toho že Oli to v tomhle terénu moc nejde. Ale vybojovala to.

Noze to ale moc neprospělo. Jsme teď docela v pasti. Za tři dny se máme sejít v dalším městě s Marťasem a Peťkou a takhle to tam nestihnem, natož pak jít s nima dál. Ale sedět tady nemůžeme protože jinak hrozí že nedokončíme - jakmile na severu Montany napadne sníh, tak zavřou silnice i národní park Glacier a my nebudeme mít kde dokoupit zásoby. Další den je to naštěstí lepší a Brufen to pomáhá držet v mezích, tak děláme pěkných 40km. Takhle bychom měli děcka v Dubois stihnout. Slezli jsme z nejvyšších kopců do údolí Green River. Je to ledovcová řeka úplně šedozelená a v údolí vytváří dvě jezera.

No a nad nima se tyčí nejznámější dominanta celé oblasti - Square Top Mountain.

Zase trochu nostalgie, na tenhle kopec jsme s Aaronem vylezli před patnácti lety při roadtripu na Aljašku. Údolím jdeme půl dne, tak máme čas si kopec užít.

Další den nás po náhorní, převážně travnaté náhorní plošině plné krav celý den naháněla brutální bouřka, tak nám to taky odsejpalo.

Následující den přicházíme k uzávěrce trailu kvůli požáru. Nejkratší cesta k silnici je zavřená a my musíme oklikou. Paráda. Prodíráme se chvílema až nad hlavu vysokýma vrbama a údolí vypadá nekonečně.

Aspoň že víme, že nakonci se napojíme na prašnou cestu a po ní dojdeme až k silnici. Nicméně teď nás to vůbec netěší. Jak kvůli Oli noze, tak kvůli tomu, že minulý týden tady náš kolega Zorro měl hodně nepříjemné setkání s grizzlym. Koukal do navigace, a zamyšleně se prodíral vrbama a doslova vrazil do pořádného grizzlyho. Neměl ani čas vytáhnout sprej na obranu a medvěd šel po něm. Naštěstí Zorro byl pohotový a praštil sebou na zem, batohem nahoru. Takže medvěd ho jen trochu pošlapal a utek. Vyvázl z toho s pár dírama na batohu. Hulákáme, a hlasitě nadáváme a Oli dokonce zpívá - tohle je jediný místo, kde to má povolený:-)

Asi máme kliku a podařilo se nám vymotat rychle. Teď už to jen dotáhnout k silnici. Máme pocit, že jsme uprostřed absolutní divočiny, je tu jenom naše travou zarůstající cesta a pár starých ohrad pro krávy. Jinak nic. Najednou proti nám jedou dva velké pickupy. Chlapíci zastavují, překvapení co tady děláme, tady uprostřed ničeho. Jsou naprosto nadšení tím co děláme a prej jestli nechceme PIVO. Vytřeštěně na něj koukám - jako PIVO? Myslí to vážně a hned mám v náručí 4 láhve. Asi je moje reakce překvapila, protože všichni vystoupili a koukají na nás jak s požitkem pijeme s Oli jedno pivo napůl. Asi půl hodinky nás ještě zpovídají a jsou fakt nadšení.

Jeden nám ještě strká do batohu jeden sprej proti medvědům navíc a jedno pivo pro lepší náladu. Veselá grupa tihle chlapíci - big thanks Bob, Scott, Randy and John. Chceme to dnes dotáhnout co nejblíž k silnici ať jsme zítra hned ráno ve městě. Chceme pořešit všechny naše věci dřív, než dorazí děcka. Od teď až do konce trailu budeme v oblastech kde se vyskytují medvědi grizzly, tak vaříme ještě večer za slunce a pak pokračujeme do tmy v chůzi. Není dobrý vařit a jíst tam, kde spíte. Zbytečně to medvědy láká. Ráno zjištujeme, že je třináctého a že máme roční výročí naší svatby. Brali jsme se ve třech tísících metrech na kopci v Yosemitech, tak si tady nahoře ještě stále nad tři tisíce děkujeme, že jsme to spolu vydrželi a přejeme si ještě hodně společných let. Mohla by to být taková pěkná tradice, slavit naše výročí vždycky nad tři tisíce metrů:-)

Stop do Dubois se nám moc nedaří. Nakonec se pro nás ještě vrací dvě dámy, taky lítaly s baťužkama a jedna z nich by CDT ráda šla, ale hledá odvahu, tak z nás tahaly rozumy. Aspoň se jim můžeme nějak odvděčit za svezení. V Dubois je to hektické. Trochu jsme pozapomněli, že po zastávce v Yellowstonu už budeme v Idahu a Montaně a že tam se dostaneme jen do opravdu malých vesnic, kde ani nemají obchod a že bychom si měli aspoň někam poslat balíky s jídlem. Bereme útokem místní sámošku a na stolečkách před ní balíme balíčky i jídlo na další etapu. Je sobota a pošta zavírá v poledne. Docela závod s časem. Moc nepomáhá, že místní se zastavují optat co jako  děláme, že máme malý baťohy a velký vozík s jídlem a proč to jako někam posíláme. Všichni jsou nadšení a přejí nám štastnou cestu. No a pak to přichází - po 16ti hodinové nonstop jízdě doráží Peťka s Marťákem. Krásné české setkání uprostřed divokého Wyomingu. Jsou fascinovaní z toho, že jsme jim před měsícem řekli, že se setkáme večer 13.srpna v Dubois a že jsme sem fakt přišli těch 1000km přesně a potkali jsme se. Naležato v kufru nás berou do KOA kempu.

Nechce se nám nikde hledat lesní kemp, zapadneme tady do městského. Pár spravující kemp je nesmírně ochotný, ale prý mají plno. Dokonce ani kousek trávy se pro nás nenajde. Že jsou jako nóbl kemp a mají bohužel velmi přísná pravidla.  Zmiňujeme, že to je na CDT těžký bez auta. A to je jako zaklínadlo. Paní se rozzáří a hlásí, že jsme to měli říct hned. Že pro nás mají slabost a že celej ten trávník i s altánem a ohništěm je náš. Cena třetinová, dřevo nám dají zadarmo, z chlaďáku si máme vzít zadarmo nějaký pití… vypadá to že tyhle tři písmena CDT jsou fakt magický. Tím to ale nekončí. Děcka nás posílají pryč psát blog a že si tu potřebují něco pořešit. Za půl hoďky nás vyzvedávají, zavazují oči a někam vedou. Prý překvapení. Najednou máme pocit, že cítíme svíčkovou. Je to možný? Fakticky svíčkovou. Sundávají nám šátky a… to není možný… z mobilu nám k výročí zpívá božský Kája, kempingový stolek se přeměnil na luxusní restauraci, svíčka, opravdický talíře a Marťák je ready servírovat opravdickou SVÍČKOVOU!

O ní sní Oli od začátku trailu, je to její nejoblíbenější jídlo a každou zastávku ve městě zmiňuje, že by si svíčkovou dala. Je to jako ve snu. Nejenže sem jeli tolik hodin nonstop, ale ještě celý den předtím vařili svíčkovou. Vegetariáni, poprvé v životě a podle internetu uvařili naprosto luxusní svíčkovou. Becherovka na rozcvičení a dortík navrch. Boží. Děkujeme, děkujeme, děkujeme.

Kamarádi, nechcete ještě někdo přijet? Tohle se nám líbí. Jen to nesmíme se slavením dnes večer moc přehnat. Zítra potřebujeme vyrazit včas abychom do Yellowstonu dorazili ve dnech, na kdy máme permit. Bude to super zpestření, šlapat s kamarádama. Akorát máme trochu obavy o další díly blogu. V Idahu a Montaně bude civilizace pramálo a bude problém se dostat k internetu… kdybyste o nás dva týdny neslyšeli, tak nepanikařte.

Na medvědy jsme připravení, tak nám jen držte palce ať se Oli spraví noha a podaří se nám probojovat dál.

Lehký krok na cestách i v životě vám přejí Petr, Oli, Peťka a Marťák.

Fotky jako obvykle na našem Facebooku

Rakousko má tu výhodu že je blízko, je dobře dostupné autem,hory pokrývají většinu rozlohy a proto když si vyberete nějaký zapadlejší kout,moc lidí tam nepotkáte.Problém může být naplánovat nějakou souvislejší hřebenovku se stanem v takto turisty nezatížených oblastech.Proto se můžete inspirovat u nás buď starším článkem z přechodu Veitsch Alpen a Hochschwabu  nebo si přečíst tento článek.

28.6.2016  úterý - během dne zařizuju poslední věci jako jídlo a mapy,protože jsem na poslední chvíli změnil trasu kvůli předpovědi počasí.Vydal jsem se na druhou strnu dálnice přes Rottenmann. Podle online mapy to vypadalo na pohodovou procházku,ale realita byla jiná.Slušné převýšení,náročný terén,ale taky krásné hory bez lidí.

 V šest mě vyzvedl Jakub a vyrazili jsme směr Rakousko. Cestou jsme nabrali stopaře Johanese, mladého týpka z Německa , vyklubal se z něj podivín,už když jsme mu stavěli,měl stopařskou cedulku napsanou kusem dřevěného uhlí a ruce celé umouněné.Taky neměl ani vodu,ale čert to vem.Horší bylo že se z něj vyklubal náboženský fanatik nadšeně propagující nějakou komunitu ve východních Čechách, takže jsme měli o zábavu postaráno. Když ale zjistil že nás to nebere, nechal nás na pokoji.Vysadili jsme ho v centru Lince jak chtěl a pokračovali nocí dál do hor.Kolem desáté večer jsme dorazili do mého startovního bodu(Jakub šel jinudy) a po chvilce bloudění ve vesnici se nám podařilo najít cestu na lesní parkoviště.Jakub přespal v autě,ráno se pak autem přesunul 100km za svým dobrodružstvím.Já si ustlal v dřevníku u mýtné chaty.

29.6.2016 středa - Vyspaný do růžova jsem se ráno vydal soutěskou podle potoka, abych po dvě stě výškových metrech došel k vodní elektrárničce, která soutěsku přehradila (což v online mapě kompassu nebylo).Za necelou hodinu po startu jsem zpět ve výchozím bodě a musím se vydat méně záživnou, šotolinovou  cestou 700 výškových metrů k Modlinger Hutte. Je krásně , nebe bez mráčku, trochu vedro už po ránu, ale lesem se jde báječně. Cestou se kochám výhledy na Rottenmannské a Seckauernské Taury kam se vydám někdy příště.

 Nad chatou se tyčí krásný masiv Admonter Reichensteinu, ale jedná se o náročnější výstup, navíc mířím na druhou stranu a jelikož nevím co mě čeká a jak se vyvrbí počasí, nehodlám zbytečně riskovat. Na chatě si dám radlera,doplním dva litry vody a vyrážím na hřebenovku,teď  už po trailu.

Cesta stoupá přes lesíky a holiny, za celý den potkávám míň jak deset lidí, na další lidi narazím až třetí den na konci hřebenovky na Eisenerz Hutte . Trasa ten den vykulminuje krásným vrchem Leobner 2036m a prudkým sestupem do sedla.Tady je první voda za celý den(když nepočítám tůňky plné kravských hoven).Ty dva litry mi vyšly akorát.Pramen (Heiligen Brunn)není přímo v sedle,ale kousek v kopci po směru trasy. Ten den už nikam nespěchám, přede mnou je několikahodinový přechod ostrého hřebene bez možnosti bivaku a tak si u pramene v klidu uvařím, kochám se západem slunce. Kousek nad pramenem najdu přímo na hřebeni krytý plácek s fantastickým výhledem.Chvíli si čtu, a kolem deváté  jsem už v limbu.

30.6.2016 čtvrtek – v noci bylo teplo, hvězdy  svítily a já spal jako dudek. Naštěstí jsem se vzbudil v 4.45 abych stihl epický východ slunce. Stan byl  splihlý od rosy, kolem mokrá vysoká tráva, než jsem sbalil stan byl jsem mokrý taky a tak jsem do sebe hodil čaj který se mi během balení uvařil a jen tak bez snídaně vyrazil na kopec abych se zahřál. Později jsem byl rád že jsem včera nepokračoval a zakempoval u pramene. Jestli včera byla cesta členitá, tak dneska bylo hůř, samá ostrá stoupání a klesání,přes několik vrcholů kolem 1900m.

Vygradovalo to vrcholem Zeiritzkampelu 2125m odkud se prudce klesalo po ostrém hřebeni  500 výškových metrů do sedla Brunneck Sattel.

Za špatného počasí to bude nepříjemné místo. Kolena nadávala, dal jsem jim chvíli pokoj, nasnídal se ,usušil stan a taky si došel pro vodu. Pramen je schovaný cca 200m po neznačené pěšině. Po dalším sestupu následovalo borůvkové peklo. Ne že by keře byly obsypané plody,  to pěšina se kroutila neprošlapanou cestou půlmetrovým borůvčím. Na konci této anabáze(5km) jsem zjistil , že o něco níž trasu kopíruje nová lesní cesta, takže podstatnou část si můžete ulehčit tudy.

Přes kopeček Kragelschinken  se přehoupnete do sedla a odtud třista výškových metrů už více alpínským terénem na Wildfeld 2043m. Odtud na Stadelstein a ostrým sestupem do sedla Hochtorl. Tady jsem začal koumat kde přespím. Potřeboval jsem taky vodu.  Obešel jsem Hochstein,kde jsem si málem zlomil nohu v díře schované v hustém lopuší.

Z Niedertorlu jsem nejdřív sestoupil na Enziankogel, byl tam krásný výhled na salaš Moos Alm a horu Gosseck,

ale všude pastviny plné krav a hoven, tak jsem se vrátil do sedla, cestou objevil náhodou kešku a dal se na druhou stranu. Po sto výškových metrech prodírání lopuchy jsem našel pěknou mýtinu. Mraky se kupily a hrozily deštěm, z dálky hřmělo. Vyznačil jsem místo na stan a jen s lahvemi mastil dolů pro vodu. Krápat začalo jen jsem lahve naplnil v napajedle.

Trysko-chůzí  zpátky na paseku, v cuku letu postavit stan a v poslední pikosekundě než se rozpršelo jsem si už lebedil uvnitř.Rozpoutala se pěkná buřina. To nejhorší  mojí dolinu jako zázrakem minulo. Na chvíli pak pršet přestalo, tak jsem nemusel vařit ve stanu. Knížka, muzika do ucha a kolem deváte už jsem zase zařezával.

1.7.2016 pátek - v noci přestalo pršet, není zima ale mokro je dost. Je mračno, sem tam prosvítá vycházející slunce,  jinak spíše mlhavo a pošmourno. Z domova mi přišla sms s předpověďí počasí, ale jelikož neseděla ani předchozí dny kašlu na to, balím a bez snídaně vyrážím po šesté zpátky do sedla Niedertorl. Pěšinka se vine pralesní vegetací mokrých smrčků a lopuchů. Džungle trvá až pod Zwolferkogel.

Cesta stoupá  na travnatý vrchol Hohe Lins aby hned klesla na Grosse Scharte.  Fučí,mraky letí přes hřeben, kalhoty mám od vegetace mokré nad kolena. Zima. Na nohy pytlíky a nepromokavé gatě.

Následuje exponovaný , místy jištěný výstup. Na vršku se trhají mraky a dělá se krásně. Takže zpátky do trika a kraťasů. Mažu se opalovákem  a mířím k Reichenstein  Hutte. 

Cestou míjím kamzíky a kozorožce, sviště ani nepočítám kolik jich je. Na plató před chatou se počasí opět kazí.

Jsem na chatě.Batoh si nechám na terase a jen tak nalehko vyběhnu na vrchol a zpátky.  Je pátek před polednem a tak na vrcholu Eisenerzen Reichensteinu (2165m) nikdo není.

Na chatě si dám pivko a kafe, k tomu mi chatař dá okoštovat medovou borovičku.. Kromě mě tam jsou jen další dva hosti. Od chataře se dozvídám že včerejší bouřka tam pěkně řádila a napadly 2cm krup. Já byl v podstatě za rohem a nic. Z chaty se táhnu dlouhým sestupem za mírného deště k silnici v sedle Preibuchl.

Sedlem šel jeden z pochodů smrti na konci II.sv. války a místní jednotky tam popravily hromadu vězňů . 

Tím mám hlavní plán za sebou, ale jelikož mám čas čeká mě ještě pokračování  na Hochschwabu.  V sedle si dám siestu na verandě lesácké chaty, když se po hodině probudím je opět krásně. Cesta z údolí je úmorná, nejdřív hustým lesem, potom traverz zarostlou pěšinou až na Leobner hutte.

Na chatě do sebe loupnu colu abych se probral a pokračuju pod Tac-spitze a odtud stezkou která je oficiálně kvůli sesuvům uzavřená,ale chatař mě ujistil že to projdu. A opravdu, až na dvě horší místa to bylo v pohodě. Tábor rozbíjím v sedle Neuwaldegg Sattel, cestou jsem nabral 3l vody,protože jsem tudy šel už před několika lety a tak vím že dál moc vody nebude. Mám tedy dost na večeři i na ráno.

Stan jsem musel stěhovat protože původní loučka mimo pastviny se ukázala hodně podmáčená a tak spím přímo u rozcestníku v sedle. Počasí luxusní, suším věci, relaxuji a kochám se dalším nádherným západem slunce.

2.7.2016 sobota – ráno se budím opět včas abych stihl východ slunce, je to snad každý den krásnější.

Nedá mi to a tak se škrábu ze spacáku abych tu krásu vyfotil.  Sotva se nasnídám a doběhnu na velkou přichází farmářka zkontrolovat napětí v ohradníku. Trochu překvápko a málem mě přistihla při činu. Z nejbližší salaše to je totiž hodinku pěšky,  je sobota a ještě nebylo ani šest hodin, takže jsem tady nikoho nečekal. Po snídani to beru přes Frauenmauer Hohle, což je úžasná jeskyně vedoucí skrz horu na druhou stranu,

je to fakt pecka,úzké průlezy střídají velké dómy, ale už jsem tudy šel a tak tentokrát jen nakouknu a pokračuju k salaši Pfaffingalm. Cestou zase pozoruji kamzíky a kozorožce.

Počasí je luxusní a tak se rozhoduji sestoupit pro vodu k lovecké chatě Fobisalm a odtud si udělat nalehko výstup na Brandstein (2003m).

Beru jen vodu a svačinu, horko začíná nabírat na intenzitě.Cesta je nekonečná, spousta falešných horizontů a vrcholů, ale stálo to za to. Brandstein je z jedné strany pozvolně travnatý a  z druhé strany padá kolmo 700 metrů do doliny. Pěkný kontrast a nádherné výhledy na celou Hochschwab gruppe.

Podle vrcholové knihy sem moc lidí nechodí, většina (90% lidí) míří jen na vrchol Hochschwab a jinde je klid.

Zpátky u chaty, je poledne,  rozložím si věci k usušení a vykoupu se v potoce. Sotva ale vyndám oběd zatáhne se a začne pršet. Rychlostí blesku hážu vše do batohu a poobědvám pod stromem. Prší pak po zbytek dne.  Náhorní planina Hochschwabu je úžasná, pěšinky se vinou mírně zvlněnou krasovou krajinou sem tam divoký lesík a skalky,místy porosty kleče, pasoucí se krávy a výhledy na okolní vápencové štíty.

I za deště nádherné místo. Nikam nespěchám a užívám si to. Pozdě odpoledne jsem na chatě Sonnschien hutte. Je tu plno zmoklých turistů, ale ještě se vejdu. Dám si pivo a polívku a v teple relaxuju.  V podvečer si hledám místo na spaní, je celkem slušně a tak popojdu na vyvýšené místo s pěkným výhledem. To se mi trochu vymstí protože kolem osmé se přižene bouřka. Naštěstí jsem z návětrné strany krytý vysokou kosodřevinou.

Práská to všude kolem i nade mnou, spadne pár krup. Ale jsem unavený a tak to zaspím. V noci mě ovšem budí vichřice, přihnala se fronta, bouřka se nekoná, ale leje jak z konve a fučí  tedy víc než je zdrávo. Asi hodinu tak sedím,  přidržuju hůlky stanu a modlím se, aby se nevytrhly kolíky z podmáčené půdy jinak by mě to pěkně podfouklo.  Ale dopadlo to dobře a Tarptent obstál na výbornou.  Usínám kolem jedné, zbytek noci už je v klidu za normálního deště.

3.7.2016 neděle – ráno je zataženo a leje, ven se mi moc nechce.Snažím se ulovit signál abych se domluvil kde se sejdeme (Kuba totiž šel trek který jsem prošel v roce 2013 a sejít jsme se měli někde pod Hochschwabem),ale telefon stávkuje a tak balím a mířím dolů po stezce Dr.Stellera, vzhledem k počasí to nemá cenu poslední den hrotit a pak spěchat večer domů.  Cestou dolů konečně telefon zapípá, Kuba bude čekat u Gruner See, což je paráda.

Užívám si poslední metry, kochám se ještě procházkou kolem Zeleného plesa, je fakt úžasné.  Za hezkého počasí tu jsou davy lidí, teď tu potkám jen tři holky.

S Kubou se sejdeme na parkovišti  v Tragossu, jsou tu i záchodky a tak využiju ten pro invalidy(je tam víc místa a nikdo tam nechodí), umyju/zahřeju se v umyvadle s teplou vodou a převlečení do čistého se vydáme na cestu k domovu.  Cestou se ještě stavujeme na zasloužený pozdní oběd v Budějovicích.

-Tom-

Trasa k nahlédnutí tady.Kompletní fotogalerie tady nebo na našem facebooku.

Po svíčkové a pivu se nám kupodivu daří vstát docela brzo. Bohužel ještě musíme dokoupit pár drobností...

ještě před startem dojíždíme zbytky z večera - mlíko, Pepsi a pivo. Co je víc?☺

...a tak stojíme na startu další etapy, tentokrát ve čtyřech - s Peťkou a Marťákem, zase až před obědem.

Normálně by o nic nešlo, co ujdeme to ujdeme, ale tahle etapa vede přes národní park Yellowstone a tady mají velmi přísná pravidla ohledně kempování. Musíte si předem vyřídit povolení (permit) na přesně určená místa na přesné datum a tam taky spát. Od ostatních na trailu víme, že rangeři jsou tu opravdu přísní, tak jsme to i my vypapírovali a musíme rozvrh dodržet. Kempy jsou tu ale pro nás v hodně nešťastných vzdálenostech a tak byla volba mezi 6 dny poflakování nebo 4 dny poctivého pochodu. Děcka nejsou žádný slejšky, tak jsem pro ně zvolil čtyřdenní ochutnávku opravdového trailu☺. Začíná to stylově a první hodinku převážně hledáme trail, ale směr je jasný, takže postupujeme.

Po chvilce prašné cesty se napojujeme na neuvěřitelně prašný, od koní rozšlapaný trail.

Polykáme kila prachu a bohužel to tak zůstane skoro celou etapu.

Střídají se krásná “medvědí” údolí a spálený les a občas je to proložené nějakým brodem.

ráno se nám do vody nechtělo, tak stavíme mostek

Děláme pořádný hluk a hulákáme jak na lesy, aby medvědi věděli že jdeme a nemuseli jsme se s nimi na trailu přetlačovat - na velké medvědí stopy i obrovské bobany narážíme na trailu už první večer. Taky víme, že první Yellowstonský kemp je uzavřený, protože tam grizzly strhnul jelena a chodí se tam krmit. Prý vůbec máme být opatrní, že jsou tu letos medvědi dost aktivní. Asi mají pravdu, druhý den narážíme na dva grizzly osobně. Naštěstí dost na dálku, určitě aspoň 200m, ale huňáči jsou to pěkní.

Možná je to tím spáleným lesem, možná vedrem a prachem,a nejspíš nedostatkem spánku předchozích dní, ale jsme všichni dost unavení.

My jsme na to zvyklí, ale děcka to mají po dlouhé cestě autem fakt těžké. Dva dny po sobě skoro maraton a v nahlášeném kempu jsme sice skoro za tmy, ale včas. Mají CDT zkušenost se vším všudy.

První večer klohníme ze zbytků od svíčkové knedlík s vajíčkem!

Akorát Oli noha nám dělá starosti. Pořád bolí a ještě začala trošku natékat. Velké kilometry tomu nepomáhají. Vůbec netušíme co to může být. Otok i bolest cestují z kotníku na nárt a pak zas na holeň. Peťka tasí obinadlo a kotník i nárt šikovně zamotává a po více než týdnu konečně přichází trochu zlepšení. Super.

Jedno ráno míjíme na pohled docela obyčejný potok s nenápadnou cedulí “PARTING OF THE WATERS” a kdybychom nevěděli o co jde, klidně bychom to přešli.

Ale my naštěstí víme, že tohle je tuze velký unikát - malý potok se v jednom místě cestou z kopce rozděluje na dvě větve, a ty už se nikdy nespojí, a protože je to přesně na hranici úmoří, tak jedna větev se po mnoha tisících kilometrech vlévá do Tichého oceánu a druhá do Atlantického. Jak tam tak stojíme a pozorujeme to, přemýšlím co bych dělal jako malý losos, který se tu vylíhnul a voda by mě strhnula do Atlantiku, jenže moji rodiče mě připluli splodit z Pacifiku… dokázal bych se sem v dospělosti vrátit, nebo bych musel obeplout celý kontinent, abych sem doplul stejnou cestou jako rodiče? Ještě že lososi se třou na Aljašce☺

Čtvrtý den se konečně krajina mění a je to zábava.

Velké jezero, horké prameny, koupačka v řece kam se vroucí voda z pramenů a gejzírů vlévá… zasloužená odměna pro všechny.

Ne že bychom se předtím nudili - my máme za sebou rok manželství a Peničovi dva, a taky téměř komplet v zahraničí, takže máme v pánském i dámském týmu dost co probírat☺.

Sluší vám to děti! Díky že jste to s námi vydrželi!

Jen co jsme se trochu rozešli, už je zase čas se rozloučit. Bylo super mít společnost. U hlavní silnice vedoucí z parku se loučíme.

Pro nás to znamená ještě větší míle a pro děcka stopování zpět k autu. Snad budou mít štěstí. Ještě nám dávají nějaké dobroty co jim zbyly a už si máváme. Ach jo. Děkujeme za zpestření naší cesty i za super normální společnost. Večer ještě dobíháme deset mil do předepsaného kempu. Trochu nás děsí poznámka v mapě v místě kde máme brodit kanál mezi dvěma velkými jezery - voda je prý klidná, ale po prsa… už z dálky se děsíme, protože toho je aspoň 20 metrů. Naštěstí nacházíme místo kde to je jen do půl lýtek.

Trochu nás štve, ze všechny kempy které míjíme jsou úplně prázdné. Celé to divadlo kolem permitu nedává smysl a my kvůli tomu museli tak strašně chvátat…

Celkově je to ale nevšední pocit přijít do nejstaršího národního parku na světě pěšky!

Bez auta a milionů turistů. Jsme všude úplně sami. Cestou do nejnavštěvovanější oblasti Old Faithful procházíme podmáčenými loukami, bláto nad kotníky,

na několika místech z malých gejzírů stoupá pára a křišťálově čistým potokem teče úplně teplá voda.

Pak procházíme gejzirovou plošinou - ze země sálá teplo, odevšud stoupá pára a smrdí síra. V gejzírech to bublá a duní a všude jsme sami.

Ani chodníčky tu nejsou, procházíme se přímo uprostřed toho všeho. Teda držíme se trailu, protože většina vody má kolem 90stupňů a propadnout se do nějakého bazénu by byla konečná…

O to větší šok zažíváme v Old Faithful. Čtyřproudová silnice, tisíce aut i lidí.

Už jsme si to tu prolezli vloni na podzim, tak se tu nemusíme moc zdržovat, jen si to pro pocit zopakovat protože navzdory mumraji je to pořád úžasné. Erupci největšího gejzíru stíháme akorát načas a pak míříme na jídlo. Zní to komicky, zvlášť pro lidi mimo trail. Vypadá to jako že náš svět se zredukoval na míle a jídlo a skoro to tak je. Už chybí jen spánek. A všem třem činnostem se musí věnovat stejná pozornost, takže teď se jde jíst. Zase nás tlačí čas, musíme ještě během večera doběhnout deset mil do posledního kempu v parku. Zase jdeme pozdě, tentokrát ne kvůli jídlu nebo internetu, prostě je tu tolik parády, že si to chceme užít, a takhle pěšky je to jiné než obvyklé rychlé výběhy z auta.

Máme se dalších asi 30 km pohybovat hodně nahoře v otevřeném terénu, tak nás vůbec netěší že obloha černá a nepřetržitě burácí hromy. Pořádná bouřka se naštěstí spouští ještě než se dohrabeme nahoru na plošinu. Asi největší liják doposud. Sedíme na bobku pod malými stromky a čekáme až se aspoň blesky přesunou jinam. Pak vyrážíme. Měli jsme docela štěstí, centrum bouřky nás minulo tak o dva kilometry, protože během půl hodinky se dostáváme do krajiny pokryté centimetrovými kroupami.

To by bolelo i přes oblečení. Během pěti minut se ochlazuje o 20stupňů, z ledu na zemi úplně “sálá” chlad. Opět za tmy dobíháme do kempu u Summit Lake. Už jsou tu Boomerang, Sunrise a konečně taky Shadow! Našli jsme před týdnem jeho doklady a kreditku a snažíme se ho dohnat abychom mu je předali. Psali jsme mu několik zpráv ale asi je pořád dost na kaši a tak si myslel že jsme před ním a snažil se nás dohnat… i tady v kempu už má v sobě láhev whiskey a je úplně dojatej, že jsme se tam takhle v noci vyjevili s jeho kartama. Jsme rádi že jsme mohli pomoc, a je to úleva mít to z krku.   

Poslední den už jenom sbíháme převážně po prašné cestě do údolí do civilizace. Před hranicí národního parku ještě překračujeme další pro nás důležitou hranici - jsme v Idahu!

Jupí, Wyoming je za námi. Nechceme přetěžovat Oli nohu teď když nemusíme, tak zastavujeme pár mil před resortem Mack's Inn. Docházíme to ráno. Dnes poprvé noha skoro nebolí. Na poště vyzvedáváme mapy na Idaho a Montanu a hned vedle na parkovišti u kostela se přidáváme ke community breakfast - takové společenské setkání lidí nad snídaní za dobrovolný příspěvek. Místní nás bez mrknutí oka přizvali, takže rádi přispíváme, nakládáme gigantické talíře a přisedáme. Okamžitě jsme hlavní atrakcí. Všichni se vyptávají a kroutí nechápavě hlavou jak to zvládáme. Několik lidí hlásí že byli v Praze a další se chystají. Prý jsou u nás hrozně fajn lidi.-Lháři.-Prý velký rozdíl proti Německu a Itálii.-Tak to zase jo☺-A to pivo! _Tak teď už rozumíme. Pouští nás dál až kolem poledního. Oli noha pořád dobrá, tak se rozhodujeme ji nechat odpočinout a kempujeme v Sawtelle resortu o kousek dál. Kemp se sprchou, bazénem a výřivkou za $15 to se nedá odmítnout.

Stejně musíme trochu úřadovat, napsat blog a hlavně objednat na další zastávku nové boty. Stávající se sice ještě nerozpadly, ale pěna na podrážce je úplně sešlapaná a na kamení to po větších mílích dost bolí. Jen doufáme ze zásilka dorazí včas a nebudeme na ni muset čekat. Přeci jenom se náš čas už krátí a rádi bychom dosáhli kanadské hranice před velkým sněhem. Je čas vyrazit. Dáváme ještě jeden bazén, balíme a vyrážíme znovu do hor. Montana volá!

Pěkné léto strávené venku vám přejí Petr a Oli

Fotky najdete jako vždy na Facebooku.

Ahoj všichni, od 5.9. do 11.9. budeme mít s největší pravděpodobností "celozávodní dovolenou".Volání hor je čím dál silnější. ;-  .. c Kamenná prodejna bude zavřená a nepoběží ani e-shop. Tel.734433938 nebude dostupný a emaily zodpovíme až po návratu z dovolené. Díky moc za pochopení a přejeme pěkný zbytek léta. Petr D.

Jako už tradičně, zase vyrážíme ze zastávky dál až po poledni. Sice se citelně ochladilo, ale 800m převýšení nahoru na Sawtelle Peak po prašné cestě nám na slunci dává zabrat.

Jsme tak nadšení že zase šlapeme a že Oli noha už nebolí, že přecházíme odbočku na naši jedinou vodu dneska… kilometr se vracet se nám nechce a doufáme že to k další vodě nebude tak těžké. Je. Slunce nás masíruje celých 15kilometrů do kopce. Navrchu odbočujeme na sotva znatelný trail a musíme se prokousat dolů dlouhým docela zarostlým údolím. Voda už nám dost chybí, ale zeleň je na dohled. Proti nám svižně stoupá podivná vytáhlá figura. Zastavujeme na kus řeči, vypadá že spěchá, takže jen vyměňujeme informace o vodě a možnosti zásobování na dalších zastávkách a chystáme se pokračovat. Ještě se rychle ptám na jméno. Jakoby nic se představuje jako Legend. Pro jistotu se ptám jestli jsem to chytil dobře a je to ten LEGEND. Je!!! Mám obrovskou radost že ho potkáváme. Tenhle chlapík se totiž stejně jako holčina Speedstick, kterou jsme potkali na jaře v Novém Mexiku, snaží projít všechny tři velké americké traily za jednu sezónu. Podle jejího blogu víme,že Speedstick potkala na začátku druhého trailu chlapa a zabalila to. Legenda nechávají chlapi klidným a tak stihl během zimy Appalachian trail, pak na jaře během tří měsíců Pacific Crest Trail a teď už jde směrem na jih CDT a má za sebou Montanu!! Vypadá to že to v klidu stihne, i když během zbylých 3000km se ještě může stát cokoliv.

Překvapuje mně že je to úplnej mlaďák - něco přes pětadvacet. A na to jaký je zvíře, tak je strašně v pohodě a skromnej. Dělá každý den přes 60km a říká že už si na to docela zvykl , ale že i přes dobrou stravu mu dost ubývá svalová hmota. A taky že se těší až ty traily půjde příště a bude mít čas se častěji vykoupat v jezeře, dát si někde šlofíka a nebo zastavit ve městě v pivovaru. Teď je zkrátka na misi a tak šlape. Dost mě překvapuje, že říká že stíhá ty kilometry ujít za světla. To musí být skoro poloběh.  Směje se. Prý po dvou trailech si už docela vypracoval tempo. Sympaťák. Držíme mu palce. Jak je na tom můžete sledovat na jeho blogu www.freeoutside.com. Celí povzbuzení dobíháme k malému prameni a pijeme jako velbloudi. Krom toho že tenhle pramen má výbornou vodu, tak je to ještě nejvzdálenější zdroj řeky Mississippi. Před setměním bychom to rádi dotáhli ještě pár mil k jezeru, kde se opět máme napojit na trail. Údolí je zarostlé vrbami a je těžké najít průchod.

Koukám do Guthooku kudy se to podařilo projít tomu, kdo mapoval trasu a chytáme slabě znatelný trail. Ale i to urychluje pokrok. Docela se motáme tunely mezi vrbami a najednou stojíme na kraji jezírka. Sakra, bobr, hráz a jezero jak hrom. Nechceme se vracet, ale kamkoli vykročíme, hned narážíme na další vodu. Vypadá to že celé údolí je pod vodou a my stojíme přesně uprostřed. Je to docela boj se vymotat na souš ale zvládáme to.

Další den je za odměnu, sice hodně stoupáme, ale čeká nás parádní hřeben. Konečně. Jako bonus máme super východ slunce.

Mám pocit že za celý Wyoming jsme pořád jen prolejzali údolí a sedla. Cestou nahoru ještě narážíme na pár losů. Úžasná zvířata, to se neokouká. Navrch nám jedna losí samice ráno ukazuje že umí plavat.

To byl velký zážitek. Zastihli jsme ji u jezera a neměla kam utéct, tak pomalu a elegantně nakráčela do jezera a plavala na druhou stranu. Ani jsem ji nestihl pořádně vyfotit jak jsem byl fascinovaný. Naštěstí Oli to zvládla. Na hřebeni konečně objevujeme označení hranice s Montanou.

Hranici teď budeme po hřebeni sledovat dalších nejmíň 300km. Skalnatý hřeben vystupuje nad suchou, žlutou pouští a dává nám luxusní rozhled.

Kempujeme na okraji jakési stolové hory s úžasným výhledem, tak zase po nějaké době spíme jen tak pod širákem. Je sice teprve konec srpna, ale tady nahoře ve třech tisících už to v noci přimrzá. Tak to mám rád, to se dobře spí. Ráno už jen sbíháme 20 km dolů k dálnici, abychom se rychle otočili v městečku Lima. Tady začíná opravdová poušť.

To jsme vůbec nečekali. Nějak jsme měli v hlavách, že to tu bude pěkně zelené, když jsou to nejvyšší hory a budeme pořád mezi 2500 a 3000m. Vůbec. Všechno žluté, suché a všude stovky krav.Dálnice je tu bytelně oplocená a auta jezdí hodně přes limit, tak nám nezbývá než zavolat do motelu do Limy, aby nás chlapík přijel těch třicet kiláků vyzvednout. Jsme pár dní za plánem, tak chceme ve městě jen rychle nakoupit, vysprchovat se a vyzvednout na poště balík s novýma botama. Prvně běžíme na poštu pro boty a tam to přichází - balík tam není! Jak to? Amazon i UPS píšou že dnes mel balík dorazit. Znovu to kontroluju online a tam píšou že balík je na cestě sem. Ale pošta zavírá za 10 min a pak už to nemůžou doručit… Jdeme na motel, je to tu malé městečko a paní to má zároveň jako UPS podací místo. Volá řidiči co tady balíky rozváží a ten naše balíky v autě nemá. Rozjíždí se maraton telefonátů na různá místa, a když se nám výjimečně podaří prokousat rozhovorem s automatem, tak mám pocit že mluvím se stále stejným idiotem. Nikam se nemůžeme pohnout. Ale aspoň už víme co se děje - Amazon nás nechal boty objednat na adresu pošty, ale přihodil za směrovačku pár čísel navíc. UPS mělo s adresou problém, ale nikdo nás nekontaktoval si to vyjasnit. Místo toho kliknuli do systému že jsme si vyžádali osobní vyzvednutí v distribučním centru v Butte v Montaně. 200kilometrů odsud. Paráda. Nikdo se ale neobtěžoval aktualizovat informace ve sledování balíčku a tak to furt tvrdilo že balík nám dnes doručí. Snažíme se dovolat na zákaznické centrum UPS a změnit adresu i status balíčku, aby ho doručili aspoň zítra. To prý nemůžou. Nejdřív musí proběhnout jeden neúspěšný pokus o doručení, pak můžu změnit adresu. Ale balíček sedí na centrále a doručit se ho nikdy nepokusí. Změnit adresu může jen odesílatel - Amazon. Opět nekonečný rozhovor s automatem. Boty sice nutně potřebujeme, ale zvažujeme, že objednávku zrušíme ať aspoň dostaneme peníze zpět. Ani to nejde. Zrušit to jde pouze před odesláním a nebo se objednávka zruší automaticky, pokud nebylo možné balík doručit. Náš balík už je odeslaný, ale nikdy ho nezkusí doručit, protože sedí na centrále a podle systému čeká až si ho vyzvedneme. Parádní patová situace - balík nelze doručit, ale ani vrátit, nebo zrušit objednávku. A cesta do Butte je tak na dva dny nejmíň. Jsem rád že nemám zbraň, už bych byl ve zprávách… Oli zázračně googluje nějaké tajné číslo Amazonu kde můžu mluvit se skutečným člověkem a slečna nemá problém situaci řešit. Bohužel nemůže adresu změnit jen tak, takže voláme UPS a po 30 minutách se prokousáváme k operátorovi (call center je asi někde v Číně, protože domluva anglicky dost vázne). Společnými silami ve třech se nám po další půl hodině daří změnit status balíčku i adresu a balík by zítra měl dorazit na Motel. UFF. Po osmi hodinách na telefonu si platíme noc v kempu za motelem. A vyčerpaní usínáme. Pěkně nás to štve, protože ztrácíme celý další den, ale hlavně že budou boty. Oli v těch svých nemůže už ani kilometr. Řidič obvykle přijíždí až pozdě odpoledne, tak máme celý den si aspoň trochu odpočinout, zavolat domů a kouknout jak běží eshop☺ Tímto děkujeme všem kdo nám s tím pomáhají, jinak bychom tu nemohli být. Ve čtyři odpoledne doslova přilítá řidič a vítězoslavně tasí naše balíčky, ano jsou překvapivě dva…

Rychle balíme, věšíme staré boty na strom - taková atrakce tady a domlouváme si odvoz zpět na trail.

Chceme majitelé motelu za pomoc s balíkama aspoň pozvat na večeři ale odmítají. Že prý je to baví nám z trailu pomáhat a že to dělají rádi. Za cestu ale platíme, to si vymluvit nenecháme, pořádek musí být a my jsme rádi, že to můžeme pálit dál. Snažíme se ještě večer doběhnout co nejdál od dálnice, úplně pod kopce.

Nejdřív se na nás přibíhají podívat koně, a pak už jsou jen krávy. Krávy jsou tu všude.

Na loukách, v potocích, na horách i v lesích. Stovky krav, tisíce krav. Ráno zahajujeme dost netradičně - whiskey. Oli setra se dnes vdává tak přesně v hodinu obřadu tasíme malé lahvičky a připíjíme si na ně.

Pak to začíná hodně zprudka. Je to jako horská dráha. Po žlutých kopcích strmě nahoru a dolů, a hrozně se to klikatí tam a zpět a celý den.

Jestli to takhle bude celých další 100 kilometrů tak tu umřeme. Ještě že je aspoň občas nějaký pramen nebo malý potůček - i když všechno rozšlapané a posrané od krav.

Naštěstí filtr Sawyer maká a nemusíme to řešit. Na jeden den zabíháme do hezkých hor a dáváme i koupačku v jezeře. To nás docela nabíjí a jsme rozhodnutí další vyprahlé dny horama proběhnout 40km denně a být v sedle Bannock už večer o den dřív. Snad se podaří stop, protože to je jen prašná cesta a aut tu moc nejezdí. Doběh do sedla nám dává zabrat - ještě nás vedou přes pěknou třítisícovku a pak nekonečné suché kopce.

V sedle jsme v sedm večer a zbývá nám něco přes hodinu světla na stop. Dolů do údolí je vidět asi 20kilometrů kudy silnice vede a je beznadějně prázdná. Oli stopujeme velmi rafinovaným způsobem☺

Po hodině už se stmívá a dole jsou vidět světla. Za 15 minut nám staví děsně sympatickej chlapík Tim. Truck plnej maskáčových věcí, kladkovej luk a šípy. Jasnej lovec. Lovce nemám rád. Trvá deset minut než pro nás udělá místo. Tady ale něco nehraje, Tim totiž nemá na nohách pohory, ale běžecké boty. Navíc značku, kterou používají hlavě ultratrailoví běžci. Ptám se jestli běhá, on se rozzáří a ledy jsou prolomené. Během cesty dolů do města a pak během dvouhodinové společné večeře se dovídáme že je biolog, pracuje v terénu a z různých financí obnovují přirozené biotopy pro celé spektrum živočichů. Prostě se snaží udržet přírodu tady v Idahu a Montaně trochu živou.

A jeho životní vášní jsou ultra-běhy, jeleni a lov jelenů s lukem a šípem. Když začne lovecká sezóna a vyhraje v loterii povolení pro nějakou oblast, zaplatí $700 za permit a měsíc v kuse běhá s lukem po lesích a snaží se najít nějakýho obřího jelena. Není to vrahoun jak já lovce znám, zvířata obdivuje a často má problém jelena zastřelit protože je prostě moc nádhernej. Ale pár kousků už za patnáct let skolil a hned ukazuje fotku se 400 kilovým monstrem. Jelen má jen jednu malou dírku za přední nohou. Vysvětluje že se musí ke zvířeti dostat na 20metrů, stačí jeden šíp, ten prý proletí komplet skrz hrudník a jelen po 50metrech padne. On prý pak potřebuje půl hodiny na to aby se se zabitím tak krásnýho zvířete srovnal a pak okamžitě jelena stáhne, rozporcuje, maso rozptyluje a rozvěsí na stromy aby schladnulo a aby ho nesežrali medvědi nebo vlci. A pak začne s masem v batohu běhat k autu. Někdy i 200 kilo masa. Všechno s rodinou snědí. Prý nikdy maso v obchodě nekoupil. Zajímá mě jak je možný se k jelenovi dostat takhle blízko, protože v uplynulých dnech jsme viděli velká stáda jelenů, ale vždycky dost na dálku. Usměje se a pak skromě povídá, že jeleni jsou jeho vášeň a že loni ve Vegas vyhrál mistrovství světa ve vábení jelenů! Velká legrace i pecka zároveň, protože tady to je velká věc. Každej američan je buď lovec, nebo rybář.. A jako důkaz ukazuje obří sponu na opasku. Má tady ty hory prochozený naskrz, tak z něj tahám info. Prý už to bude teď zelenější a hezčí. Taky se máme připravit na to, ze po sto letech se sem vrátili medvědi grizzly, že je tady zaznamenali jejich fotopasti. Paráda. Taky že tu před pár lety znovu vysadili obrovský kanadský vlky a že to je úchvatný zvíře. Ale že se bát nemusíme, že žádný incidenty s lidma nikdy nebyly. Pak ještě ukazuje fotky z nedávného stomílového závodu a protože je deset večer tak se loučíme. Hrozně ho zajímá naše cesta, tak mu dáváme aspoň adresu našeho webu ať může prolézt aspoň fotky. Parádní setkání. Tohle máme na trailu nejradši - úžasná setkání nám dávají víru, že svět není tak beznadějný místo a jsou lidi co mají sny, vášně, respekt k okolí a sílu podle toho žít. To samé přejeme i vám.

Pěkné léto a lehký krok vám z trailu přejí Oli a Peťan

Ještě pár nezařazených momentek:

Prodíráme se vrbou

Přelézání plotů

Po cestě sbíráme odpadky a tohle je cenný úlovek - narozeninový balón co sem odněkud přiletěl. Zní to nepravděpodobně, ale už je to náš čtvrtý.

Občas musíme i naší sově Emilce ukázat kde jsme

V kuchynce v kempu si děláme luxusní livance s nutelou a ovocem

Kompletní fotogalerie jako vždy na FACEBOOKU :o)

Etapa za odměnu, za trest a tak trochu testovací!

Pobyt v Leadore byl bezva. Všechno jsme vyřídili na 20 metrech. Asi hlavně díky kempu a pohodovýmu majiteli Samovi. Ten nás nechal používat jeho domácí WiFi, koupelnu i pračku a psaní blogu u něho na verandě byl totální chill-out.

Vlastně jsme si jen odskočili do jediné místní restaurace na oběd. A to byla taky stylovka - asi tak století starý bar, pár stolku s igelitovýma ubrusama, všude vycpaný zvířata a obsluhoval nás dřevorubec s malým dítětem v jedný ruce… nicméně příjemný, normální lidi.

Během psaní blogu se od Sama a dalších lidí co se zastavili na kus řeči dozvěděli, že tohle je nejsušší a největrnější léto co pamatují. Poslední bouřka byla 4.července a to nachumelilo. Už několik dní je teď vlna veder, ale mají přijít bouřky. Dnes se to pěkně kaboní ale je přes 30 stupňů a tak čekáme do pozdního odpoledne s odjezdem.

Stopujeme hned vedle benzinky, tak si zabíháme koupit ještě zmrzku. Ve dveřích potkáváme starší pár a ptají se kde tady chodíme. Vyložím jim teda že šlapeme až z Mexika a paní jen lape po dechu...pán stojí ve dveřích s otevřenou pusou… nevěřícně se otáčí na Oli jestli “ona taky?” Ženská za kasou ještě dodává že si sem odskakujem z hor nabrat jídlo na dalších 200 km a paní to odchází vydýchat ven. Z auta se vrací s košíkem ovoce a zeleniny ze zahrádky, a že si to máme vzít. Nedá se vůbec “odehnat” a tak děkujeme a bereme si kelímek malin, hrušku a pár rajčat.

Tím ale náš vtipný odjezd nekončí. Nestojíme na cestě ani minutu a z polní cesty vyjíždí známý truck s bydlíkem. Lovec Tim ze včerejška nás chvíli nepoznává, pak prudce brzdí a zastavuje. Celý září a huláká, že to byl nejlepší lov jeho života. Že nemohl ráno dospat, tak vzal v pět luk a batoh, a šel si vyběhnout na nejvyšší kopec tady. Jak se z vrchu rozhlíží, tak uviděl tak 3 kilometry dál na hřebeni kapitálního jelena. Tak vyrazil, jelena doběhl, nadběhl a vynořili se na hřebeni 10metrů od sebe. A jelen to měl spočítaný… Oli se zvědavě ptá jestli má fotku (toho jelena) a Tim že fotka je naprd, že má toho jelena vzadu v bydlíku a hned vyskakuje z auta a jde nám ho ukázat. Není nám jasný jak se může 300kilovej jelen vejít do tak malýho prostoru, tak jdeme nahlídnout… Na podlaze je v látkových pytlích 150kilo masa a na věšáku visí celá hlava i s víc než metr dlouhýma parohama. Obrovský, šokující a docela nechutný. Ale Tím září a říká, že jelena ulovil v sedm ráno, na místě vyvrhnul a rozporcoval a pak doteď běhal s masem v batohu k autu. Ukazuje nám na hodinkách že naběhal 35 kiláků. Jak nemám lovce rád, tak tohle respektuju. Jelena najde, doběhne, uloví lukem a jedním šípem, naporcuje a odnosí v batohu. A ještě všechno maso sní. Ne že si jen nechá trofej.No a protože je po lovu tak jede domu a hodí nás zase zpět do sedla. To je skoro jako z filmu Divoké historky.

V sedle nám ještě dává na cestu balíček sušeného jeleního masa a mizí domů. Dobrej šílenec. No a nám začíná snad konečně příjemná etapa lesem. Zdrželi jsme se docela s Timem, tak kempujeme hned po pěti kilometrech.

Další den je fakt pohoda. Jdeme převážně lesem po zvlněném hřebínku a je spíš chladno než vedro. Jde se příjemně a míle utíkají.

Máme pocit že je to úplně za odměnu. Oli si medí hlavně ráno, protože je pěkných patnáct stupňů a valíme hned v kraťasech. Jako bonus potkáváme na kamenité cestě chlapíka Toma co tu loví z auta koroptve , a ten z lednice vytahuje studené pivo. Trochu jsem se cukal protože ho vytáhl z lednice plné opeřených mrtvolek… ale pivo, chápete?

Večer sice trochu sprchlo, ale už jsme pod tarpem, tak se líp usíná. Bubnování kapek na plachtu je skvělý, uklidňující zvuk, když jste v suchu. Následují den hned ráno dorážíme do Lemhi Pass, to je významný historický bod - v roce 1805 tady po 456 dnech od startu expedice Lewis-Clark překročila hranici úmoří a vydali se podél Columbia River směrem k Pacifiku.

Byli první, kdo vyplnil aspoň pár bílých míst na mapě mezi rovinami na východě a západem US a kdo prostoupil hřebenem Skalistých hor. Potom nás zase docela honí po kopcích, ale lesem a po pěkném trailu je to pořád odměna. Kolem poledne obloha černá, blýská se a padá i pár kapek. Ani to moc nevadí, protože jsme kvůli vodě museli seběhnout hustým lesem trochu do údolí.

A na polední pauzu a šlofíka v drobném dešti už si taky zvykáme. V nepromok věcech je aspoň teplíčko.

Celé odpoledne se kolem nás honí bouřky, ale daří se nám po hřebeni postupovat dál. Jen těsně před setměním musíme zastavit před holým skalnatým vrcholem a počkat až černo a blesky přejdou. Čas využíváme na vaření večeře pěkně v dolíčku mezi stromy.

Jsme opět v parádní vysokohorské krajině a absolutní radost nám kazí jen kouř, který rychle zaplňuje údolí na obou stranách.

Takhle je to tady normální - blesky zapálí vyprahlý les a obvykle to hoří až do prvního sněhu, nebo dokud pořádně nezaprší. My máme svým způsobem kliku, protože kouřem jdeme jen následující ráno, pak začíná pršet. Skrz kouř jsme z údolí a jezer neviděli nic, a už se i špatně dýchalo a štípalo to do očí, tak déšť vítáme.

Stejně tu ještě nepršelo dýl než hodinu. Aha, teď je to jinak. Dost se ochlazuje a déšť se stupňuje až do večera. I když má člověk dobré vybavení, tak postupně, pomalu navlhá - od potu jak supí do kopce, od vody co stéká po obličeji pod bundu, nebo po rukách do rukávů jak jdete s hůlkama. Nejste mokří, ale provlhlí.

A když je jen těsně nad nulou a brodíte se kalužema vody, už se těšíte do sucha pod stan.

Ještě že před setměním na chvíli přestává a můžeme rozbít tábor aniž bychom si po tarp natahali spousty vody. Oli pod plachtou chystá spaní, já venku vařím a chystám jídlo na pověšení na strom kvůli medvědům. Taky si plníme malou PET láhev horkou vodou jako Thermofor. Unavené a prochladnuté tělo má problém se zahřát, když si ale láhev s horkou vodou sevřete mezi stehna, příliv tepla je okamžitý. Nikde jinde láhev nefunguje tak rychle. Nevím jestli je to nějaký reflex, nebo proto že po vnitřní straně stehen vedou blízko pod kůží hlavní tepny do nohou a ty hned teplo roznáší, každopádně to funguje skvěle a půllitrová láhev nás ohřeje oba.

Nebyl to zrovna příjemný den, ale byla to asi potřebná prověrka vybavení před začátkem studeného a vlhkého podzimu. Kalhoty a bundy vydržely dobře, ale při vybalování věcí z batohu nás nemile překvapilo, že máme dost věcí mokrých. To že přetah na batoh je dobrý hlavně proti přeháňce, protože při dlouhém dešti začne stékat voda po zádech mezi bundou a batohem, a batoh začne nasákat od zad, to známe a proto nosíme peřinu, péřovku i oblečení v nepromokavých pytlích Ultrasil od Sea to Summit. Ale nečekali jsme že můj přetah normálně promokne a vodotěsné pytlíky budou nasáklé. Všechno dřív fungovalo, nechci zmíněné značky očerňovat. Prostě se projevilo 130 dní intenzivního používání. Neustálé balení, rolování, mačkání a hlavně vzájemného tření v batohu během ušlých 3500km se prostě projevilo. Užitečná připomínka, abychom to ve městě řešili, dřív než se dostaneme do problémů později na podzim a mnohem více na sever. Stačí koupit do každého batohu velký, silný, odpadkový pytel, a do něj všechno rovnat. Ten ochrání obsah zaručeně. A samozřejmě mít aspoň jeden náhradní.

Ráno naštěstí neprší, ale les je úplně nasáklý vodou, všechno mokré a nula stupňů. Boty i ponožky ze včera mokré a zmrzlé. A to máme ještě stoupat. Zachraňují nás tenké, nepromokavé palčáky, které nám mamina před odjezdem ušila. Natahujeme je na poslední suché ponožky a šup s nima do bot. Zima je pořád, ale na omrzliny to není. To je hlavní.

Než vyrazíme, tak si ještě fotíme místo asi deset metrů od stanu - rozedraný shnilý pařez a vyvalený půl metrákový kámen - podle informačních brožur zprávy parku jasné stopy přítomnosti medvěda grizzly. Hledá si tučné larvy kde může.

Ještě že jsme to neviděli večer… takhle jsme mohli v klidu spát. Doufáme že dnes aspoň na chvíli vykoukne slunce a při první příležitosti zastavujeme a sušíme. Za půl hoďky je vše kromě bot OK a připravené na další kolo☺

Déšť včera zjevně uhasil všechny požáry a tak je krásná viditelnost. Krajina je opět pohádkově horská a máme zase den za odměnu.

Hodně se kocháme a fotíme a stěží děláme potřebné kilometry. Nevadí, stejně dorazíme do Darby ve státní svátek a budeme muset čekat na otevřenou poštu a náš balíček s nepromok teplýma ponožkama do dalšího dne. Noc se obešla bez deště, ale vyrážíme do mlhy a nízké oblačnosti.

Podle předpovědi víme že se má ještě ochladit a pršet. Trail je opět pohádkový a i když nás mraky nahání celý den, tak padá jen pár kapek.

Jako na potvoru nás ale chytá největší mordor na nejvýš položeném hřebeni.

Než se to spustí, tak se nám daří najít chráněný dolíček mezi stromy a postavit tarp a dokonce sníst venku večeři. Černá stěna se blíží strašně pomalu a tak žertuju, že to spíš jedou se sněhem než s vodou… jen blbni… zalézáme pod peřinu a bubnování kapek na plachtu se nenápadně mění v podezřelé šustění. O půlnoci už je všude bílo. Ale spí se dobře. Víme, že k silnici už to máme jen 20km a všechno máme suché. Taky jsme našli v batozích pár pevných igelitových sáčků do bot, tak o prsty na nohách taky nepříjdeme.

Výhoda tarpu je, že člověk se může kompletně sbalit, obléct i obout uvnitř a pak jen vylézt ven, shodit tarp a malý, ani ne půlkilový balíček jen strčit pod nepromokavý obal na batohu, takže všechno ostatní zůstane suché.

Vyrážíme. Je to úlet. Ochlazení o dvacet stupňů a místy 15cm sněhu už 5.září.

No jo, prostě hory. Musíme se nejdřív překulit přes skoro třítisícový hřeben a tady je to opravdová zima. Pořád jsem Oli sliboval krásný barevný podzim a mezitím se parné léto přehoupnulo rovnou do zimy.

Dnes je to ještě docela zábava, odpoledne už budeme ve městě, ale trochu nás tíži představa, že takhle to teď bude zbylých tisíc kilometrů až do Kanady. Snad ne. Konečně klesáme do sedla Chief Joseph, odkud budeme stopovat do Darby. Sníh sice ubývá, ale chumelení houstne.

Zase pohádka. Člověk se úplně těší na horkou čokoládu, kanape a knížku… Ale to až za měsíc☺ Teď se spokojíme s jízdou do města a kávou na benzínce. Naštěstí jedeme během pár minut. Majitelka místního lyžařského resortu je tak nadšená že už chumelí, že jí ani nevadí si s námi trochu zajet. V Darby se ubytováváme v motelu kde nás z trailu zjevně mají  rádi. Za pár dolarů máme za sprchami a prádelnou parádní pokojíček se šesti postelemi a topením a tak můžeme všechno krásně usušit. Paní správcová chodí na kus řeči a zásobuje nás historkama a vůbec jí nevadí, že jsme na pokoji rozvázání až do dalšího odpoledne, než nám konečně na poště našli náš balíček. Děkujeme, fajn místo.

Měli jsme tentokrát dost co dělat. Bylo potřeba nakoupit jídlo na deset dní a poslat balíček se zásobami na Benchmark Ranch před národním parkem Glacier. Taky stáhnout mapy pro zbytek Montany a to se moc nedařilo. Chtěli jsme trochu oslavit, že nám celníci konečně propustili balíky s věcma z Shelby, ale ani to jsme nestihli. Příště. Hlavní je, že nám z trailu ještě nehrábnulo!

Teď už musíme šlapat dál, dřív než nás sníh zasype natrvalo☺ Děkujeme všem za podporu a Christie za posílání potřebných věcí.  

Pěkné babí léto vám přejí Čolci

Jeden den podzimu

Tady trochu něco chybí ne? ☺

Želva ninja. Díky za rukavice mami!

Jsme zachráněni!

Náš hlavní dojem z této etapy je, že září, Montana, CDT a El Niño není ideální kombinace… ale stejně nás to pořád baví!

Z útulného pokojíku v Traveller’s Rest se nám moc nechce…Na to že je tu šest postelí a jsme tu jenom dva, tak jsme si ho solidně zabydleli☺

Ráno sice chvíli svítilo slunce, ale hory všude okolo jsou bílé a už se zase stahují mraky. Ráno na poště nám oznámili že náš balík tam zatím nemají, ale že díky svátku tu mají třídenní hromadu zásilek k roztřídění, a že bude nejspíš tam. Ať přijdem po obědě. Sakra, zase zdržení, hlavně aby tam ale balík byl. Jsou tam pro Oli větší boty, protože ty nové z Limy jsou nový model a ozkoušená a zaručená velikost je malá… a hlavně tam jsou nepromokavé ponožky! To je absolutní nutnost, bez nich nemůžeme dál. Přes den šlapeme po kotníky v mokrém sněhu a ráno mrzne. To bychom přišli v mokrých ponožkách a botech o prsty. Ve dvě hodiny vyzvedáváme balík, pak balíme a ještě čekáme než se na Drive nahraje blog a fotky a po čtvrté vyrážíme. Ještě zastávka se dobře najíst, mimochodem asi nejlepší pizza doposud, a už stojíme na stopu. Fakt kosa a vítr a vypadá to že nás každou chvíli zase zasype sníh. A zrovna nám ani stop moc nejde.

Docela nás pobavilo, když zastavuje chlapík a hlásí, že sice nahoru do sedla nejede, ale že je tam stejně hnusně a myslí si že bychom tam neměli vyrážet, a že nám dá svůj telefon, kdybychom do večera neodjeli, že máme zavolat a on nás vyzvedne a přespíme u něj. Pecka, děkujeme. Za chvíli zastavuje obrovskej pickup s přívěsem a divnej chlapík vůbec neví kam jede, ale že nás nahoru těch 50 kiláků odveze??!?!  No nic, bereme, ale sprej proti medvědům mám přípravenej. Přeci jenom si scénu z Pulp Fiction ze sklepa pamatuju moc dobře☺ Chlapík je nakonec pohodář paraglidista. Spí v přívěsu, šmejdí po krajině a hledá pěkný místa na plachtění. Nahoře v sedle jsme až v sedm večer. Neprší, ale je to na spadnutí. Z parkoviště zahajujeme po síti běžkařských tras, mají to tu jako velkou chloubu. Počasí mě dost trápí, ujít tři míle, zmoknout a stavět kemp za mokra není dobrý start náročné etapy. Najednou se před námi na malém prostranství objevuje krásný, nový srub. Trochu majitelům závidíme, že dnes spí v teple a suchu. Přitom je to taková samozřejmá věc, střecha nad hlavou. Soucítíme s bezdomovci, a to jsme v tom dobrovolně a ještě jsme dobře vybavení…

Oli valí dál, mou pozornost poutá cedulka National Forest u dveří srubu. National Forest je veřejný prostor, tak beru za kliku a dveře se ochotně otevírají. Absolutní pecka. Velká společenská místnost s krbovkama, vybavená kuchyň a dokonce i plynový sporák maká. Trochu šmejdím a v podkroví objevuju několik paland a velkou postel. Tak to je jasná věc, zabydlujeme se, vaříme horkou čokoládu a spokojeně sledujeme jak venku začíná pršet☺

Tohle nás opravdu potěšilo a místnímu spolku běžkařů letí obrovský dík. Užíváme si pohodičku v teple a bez deště a jako bonus můžeme ráno vyrazit dřív, bez velkého balení a suší! Ráno je všechno pocukrované ale nebe vypadá líp. Trail se jen příjemně vlní a docela to odsejpá. Jenom odpoledne nás brzdí dlouhý úsek popadaných stromů, ale i tím se docela zvládáme prokousat.

Ze skalnatého hřebene sledujeme, kudy jsme to uplynulý týden šlapali, a jak jsou tam ty kopce fest bílé.

Moc se tomu nemůžeme smát protože hned před námi se zvedá pohoří Anaconda, a to je taky bílé… Ještě nás od něj dělí jeden den a má se teď oteplovat, tak snad to ještě sleze. Celý den šlapeme mrtvým lesem.

Teplo sice není, ale aspoň občas vykoukne sluníčko. Na severních svazích leží ještě starý sníh. Vysvětluju Oli, že teď už to s medvědama tady na hřebenech nebude tak horký, protože se blíží zima a všechna zvířata se stěhují dolů do údolí. A že i medvědi hybernují co nejníže, kde je zima nejkratší. Takže můžeme být klidnější. Ještě to ani nedopovím a už mi Oli ukazuje na trailu ve sněhu docela obří medvědí stopy…

K večeru začíná krásná horská krajina a kempujeme u fotogenického jezera Johnson Lake.

Cestou jsme natrefili na další dvoje medvědí stopy... Těšíme se na zítřek, podle předpovědi má být nejtepleji a krásně. Dva dny budeme procházet srdcem Anaconda Range, tak si to budeme moci užít. Kolem půlnoci mě budí známé šustění vloček o plachtu tarpu a hodinky ukazují uvnitř -2C. Ráno je opět solidně bílo a jezero je jedna z nejhezčích věci co jsem kdy viděl.

Připaluju trochu snídani protože se nemůžu utrhnout od focení.

Vytáhnout Oli z pod peřiny když je mráz dá práci. Pomáhá horká kaše a úžasný výhled na jezero. Na to jaká je kosa a co nás čeká, je nálada v týmu výborná!

Znovu se fotíme a stoupáme pohádkovou krajinou nahoru do sedla. Je kosa a těšíme se nahoru na sluníčko.

Se sněhem v Montaně jsme počítali, ale až za pár týdnů a o dost víc na sever. Vybavení jsme neustále i na takovéhle extrémy, ale šlapat v tom zbylých 800 km by nešlo, to bychom se museli dovybavit. Výhledy ze sedla nám vrací náladu a na zimu zapomínáme.

Následuje strmý sestup k dalšímu jezeru a to se do večera opakuje  čtyřikrát. Ještě že je slunečno a můžeme si aspoň v poledne trochu povegetit.

Večer kempujeme úplně na vrcholu hřebene s luxusním výhledem, ale máme dost. Za uplynulé dva dny jsme nastoupali přes 4000m a ušli 75km.

Bavíme se o tom jak sníh odhalí spoustu zvířat. Že někdy máme pocit, že tu nic nežije a každý den přitom narážíme na čerstvé stopy několika medvědů ale třeba i vlka. Oli říká že by to byl zajímavý dokument umístit kameru na trail a pak sledovat jak tam v klidu projde člověk a za pět minut obří grizzly…

Ráno máme úchvatný výhled a zvládáme vstát s východem slunce.

Už by nás mělo čekat jen jedno sedlo a pak sestup dolů do údolí a 15 km po asfaltce do města Anaconda. Snažíme se valit, ale nejde to - je sluníčko, docela teplo, a tohle je snad nejhezčí den za posledních čtrnáct dní, tak si to užíváme.

Doháníme to večer po silnici.

Šlapeme až do tmy a je trochu problém najít kemp. Taky začínají obvyklé problémy zastrčených obydlených míst - agresivní psi, divný lidi, odpadky všude. Vůbec se necítíme dobře. S Oli jsme se už několikrát shodli na tom, že se cítíme mnohem bezpečněji v divočině, než tady na okraji civilizace. Lepší je to jenom když přijdeme do města stopem, a jsme někde v pěkném centru. Spíme jen 5 mil od města a tak tam zvládáme hravě dojít před desátou. Podle popisu v průvodci jsme čekali šílenou díru, ale vše je tady upravené a je vidět že svého času to bylo bohaté město.

Oli nakupuje jídlo a já šmejdím kolem visitor centra abych se něco dočetl. Úspěšně - původně tu žádné město nebylo, jen důl na měděnou rudu. V osmdesátých letech 19. stol. se pan Dally z Californie rozhodl to tu koupit a postavit největší tavicí pece na měď na světě. A protože byl jako náš pan Baťa (není jisté jestli lidumil a nebo to měl všechno dobře spočítané) tak k tomu nechal postavit pěkné město se zázemím pro lidi,s hotely, bankami i železnicí. A nám se tu takhle na skok moc líbilo. Bohužel jsme nejvíc z času strávili v McDonalds na rychlém internetu psaním blogu a objednáváním teplejšího vybavení…

A taky konečně přišel na řadu Greg. Možná si vzpomínáte, jak jsme na něj před dvěma měsíci v horách v Coloradu narazili jak se štrachá skrz naprosto neprůchodné místo a vypadalo to že se zřítí… tak jsme se ho ujali a vyvedli ho až na vrchol kopce a na turistický chodník. A o pár dní později s ním a jeho přáteli strávili 2 dny u nich na srubu. Od té doby se stále snažíme na trailu potkat, ale pořád se míjíme - různé varianty a zdravotní trable nás vždycky rozdělí. Tenhle chlapík je celým trailovým jménem Greg in the wild. Znáte knížku Wild, nebo jste viděli film Wild? Reálný příběh holčiny co se v devadesátých letech snažila projít PCT? Tak v tom příběhu figuruje docela důležitá postava - Greg. My film neviděli, Grega znali i pod jeho reálným jménem Roger a taky jsme měli dlouhý vedení… a tak nám to nedocvaknulo ani když Gregova manželka ukazovala na srubu fotky ze slavnostní premiéry filmu, který se účastnili. Mě to docvaklo až cestou ze srubu a od té doby jsme se snažili s Gregem znovu potkat abychom si to potvrdili. Tady v Anaconda jsem si na to konečně vzpomněl a vygoogloval to. No jo, je to TEN Greg!

Bylo to hrozně zajímavý přečíst si úryvky z jeho deníku když se s Cheryl v tom 95 roce potkal a pak jeho dojmy když si po 20 letech přečetl její knihu -   mimochodem bestseller jako kráva tady v US. Jak se vlastně můžete stát důležitou postavou něčího života a vlastně o tom ani nevíte! A že situaci kterou zažíváte s někým společně můžete oba vnímat úplně jinak, protože máte jiné cíle, motivace, zázemí… Chceme se Grega zeptat na tolik věcí, tak doufáme že se nám podaří ho ještě chytit. Kdykoli má signál, tak nám hlásí polohu a další plány a vypadá to, že trochu společnosti by taky na osamělé pouti ocenil. Tak snad, jsme dva dny za ním. Odpoledne vyrážíme dál. Je to dalších 15 km po asfaltu ale aspoň nám to docela utíká. Trochu nás zase nahání parádní bouřka, ale zázračně unikáme.

Pobaveně kroutíme hlavou, když nás mapa nabádá na prašnou cestu která má ceduli zákaz vstupu, ale jdeme do toho. Za lesíkem se objevujeme v areálu státní nemocnice kombinované s nápravným zařízením… několik lidí se ptá co tam děláme a jak jsme se tam dostali… podivná individua somrují cigarety… rychle pryč odsud. Křížíme dálnici a pokračujeme po prašné cestě jakýmsi chráněným územím. Potřebujeme vodu. Jdeme sice podél potoka, ale podle mapy vidím že protéká areálem nemocnice, tak ji nabíráme dost neochotně. Navíc mě znervózňují cedule, kterým nerozumíme… po další míli míjíme dvě osamělá stavení a z jednoho na nás volá stařík Ed, jestli jsme si prý náhodou nenabrali vodu dole z potoka? JoJo. Tak prej vylejt a natankovat si u něj doma. Potok je plný těžkých kovů z dob těžby všeho možného a provádí se rozsáhlá sanace - to byly ty cedule… Ed se během čepování vody chlubí, ze u něj už kempovali další lidi ze CDT, tak se ptáme taky. Už se stmívá a není vidět, ze bychom se v blízké době dostali ven z oplocenych pozemků. Ed vypadá že je rád a ještě nabízí že se můžeme vysprchovat. Je to kavalír. Ptám se jestli jsme něco dlužní a on jen že je rád, když mladý (to mě potěšil) dělají něco jiného než chlast a drogy, a že rád pomůže. Děkujeme mu a rozbíjíme tábor.

Největrnější noc doposud. A následována nejchladnějším dnem. Celý den to foukalo a teplota se neodlepila od nuly. Ani celodenní pochod zpátky na hřebeny, ani 40 km nás nezahřálo, a je to první den, kdy jsme za celý den nesundali bundy, čepice a rukavice.

A stejně jsme byli večer celí promrzlí. Pomohla až láhev s horkou vodou pod peřinou. Další dva dny byly vlastně trochu nuda, jen jsme se snažili ujít co nejvíc mil, abychom byli v Heleně co nejdřív a stihli si trochu odpočinout než poběžíme dál.

jsme tu správně!

Taky bychom ještě rádi došli Grega a jeho ženu a zašli s nima v posledním městě na večeři. Bylo by i docela pěkné dokončit trail s někým dalším. Mít z toho radost i za někoho jiného, že to zvládl. Bohužel se poslední den budím úplně marod a těch zbylých 25km do McDonald Pass k silnici se doslova ploužíme.

Jsme tam až ve tři. Naštěstí nám během 5 minut zastavuje chlapík s pickupem a odváží nás v Heleně až na hotel. Tentokrát nejdeme do kempu. Potřebujeme se ohřát, odpočinout a všechno pořádně dosušit. Recepce dává vědět ze jsme tu vítání velkým nápisem “Welcome CDT hikers!” to jsme ještě nezažili. Na většině míst špinavý pobudy s batohama zrovna nevítají. Majitelka a zároveň recepční Jenny se o nás stará jako o vlastní. Děkujeme!

Big thanks to all awesome folks in Budget Inn Express!

Sesouvám se do postele. Je to pocit skoro jako doma. Pořádný spánek a litry čaje mě snad postaví na nohy. Nepostavily. Během dopoledne se rozhodujeme zůstat ještě jednu noc. I Oli je nějak divně a bude rozhodně lepší vyrážet na 400km dlouhou etapu trochu v pořádku a odpočinutí. Vyrazíme zítra brzy ráno. Snad☺

Držte nám palce. Lewis-Clark a Bob Marshall Wilderness jsou nejodlehlejší a nejdivočejší území na trailu. Hlavně aby nám počasí trochu přálo! Užívejte teplíčka pěkně doma☺

Peťan a Oli

“Kromě slatí, jezer a lesů si na Šumavě nesmíš nechat ujít osamělou divokou řeku, jakou druhou v Čechách už nenajdeš. Křemelná se jmenuje. Sbírá vody ve vrchovištích severozápadně od Prášil a na celém jejím toku, dlouhém od pramenů pod Tomandlovým křížem až k jejímu soutoku s Vydrou u Čeňkovi pily několik desítek kilometrů, nestojí jediný obývaný lidský dům. Severská čistota. Ani sem se dřív nesmělo, kraj patřil do Hartmanického vojenského prostoru. Pod prášilským mostem vyjde řeka z tichých rašelinišť a začne se vinout šumavskými lesy. Každou mílí Křemelná mohutní, koryto se začíná zahlubovat do hor, až k hladině divoké kamenité řeky spadají skály a mokvavé droliny, lesy i houštiny. Voda je brunátná rašelinou, řeka řve a burácí, je nutno dojít až k jejímu konci, k místu, kde dvě řeky, Křemelná a Vydra, splynou a jejich vody se od té chvíle nazývají zlatonosná Otava.”  Miloslav Nevrlý

My jsme svou pouť započali právě zde, na soutoku u Čeňkovy pily. Na cestu se vydej nejlépe v letních měsících, řeku často budeš brodit, hned zkraje se namočíš. Vyraž sám nebo v tiché dvojici, nesluší se povykovat v té malebné divokosti. Jde se dobře pěšinou, alespoň zpočátku, ale upravený chodník nečekej.

Stromy nutno přelézat, hlavu v hustém porostu klonit, vody se nebát. Odměnou ti bude plachá vydra v zátočině, hbitý lednáček nad hladinou a příroda bez smetí. Na sklonku léta taky lány hub, ale nesbírej je pokud nemusíš, ponech je tu pro tu nádheru i samu zvěř.

Pozdě jsme vyrazili, až v páteční podvečer, tma nás brzy dostihla u skal, dál jít nešlo a vracet se nám nechtělo. Museli jsme ještě jednou brodit.

Tábor jsme rozbili na pěkné mýtině, v zátoce vysokých smrků, na hebké trávě si ustlali a bez ohně šli spát. Ač bylo parné léto, ráno nás vzbudil chlad a vlhko. Odtud byla cesta divoká, často se ztrácela a my museli skály přelézat, houštím se rvát, na mechových balvanech rovnováhu hledat.

Vodítkem nám byly stezky zvěře, řeka plynoucí pod námi směr ukázala,když příliš jsme si zašli.

Slunce a letní den nás přivítali u mostu pod bývalými Stodůlkami. Jaká radost po té teskné divokosti. Rádi jsme zde odpočali. Odtud nejkrásnější cesta je.

Borové háje,klidné písčité zátočiny střídají balvanité peřeje, i na stopy bobrů natrefíš

.

V jedné takové zátočině se unaveni horkem ponoříme do řeky. Očista těla i duše. Táhli jsme dál až k zaniklému Frauenthalu a pak k prášilskému mostu. Tady jsme Křemelnou museli opusit. Pěšiny nebylo, jen trávy po pás a husté olšoví, před námi slatě a mokřady.

Nechali jsme proto řeku jejímu osudu a vydali se výš do hor. Nejprve dlouhým kopcem jsme trpěli až na Starou Hůrku.

Tam jsme chvíli pospali, ale do večera daleko  a tak odtud dál k jezeru Laka a další nekonečnou cestou až na Gsenget, kde hraniční stezka s Bavorskem nás čekala a my mezi obřími hřiby s prvními kapkami deště si tábor postavili

.

Mokré ráno - šumavská romantika.První kroky nás vedou přes potok a a pak vzhůru po hranici.Cesta stejná jak před lety, jen v opačném směru.

Polomy, můstky, pralesní kapradí. Ale neztratíte se, sloupky dvou zemí vás povedou. Krásná to divočina. I mrtvé lesy mají svoje kouzlo v té opuštěné krajině.

To vše až na Poledník, kde již společnost ostatních lidských bytostí budeš mít. Taky pivo a polívku a výhled z věže vrahů-hraničářů. Temné lesy šumavské i temnou historii tady uvidíš. Na vrcholu podzim, vítr, mraky, smutno je v tu chvíli na duši. U Prášilského jezera slunce, léto a davy dychtivých výletníků. Doraž sem radši brzy ráno nebo pozdě večer, ať si tu krásu užiješ.

Pak už jen příjemnou procházkou dolů do Prášil, kde naše cesta končí, ale ty můžeš jít dál, Šumava je všude kolem, od obzoru k obzoru.

Happy trails

Deu a Budo

Fotky tady nebo na našem Facebooku.

Tenhle článek si na zveřejnění počkal přesně rok, ale myslím že se vám bude líbit. Hledal jsem totiž na Šumavě nějakou pěknou souvislejší hřebenovku a nějak to nebylo ono.

Cesta buď vedla turisticky exponovanými místy nebo často po lesních cestách a to mě moc nebaví, radši mám trail. Pak moje oko zabloudilo do Bavorska a tam jsem viděl pěkný trailík vedoucí lesem po hřebeni z Velkého Javoru na západ.Nikde jsem z téhle oblasti nenašel informace nebo blog a o to víc mě to zajímalo. Ještě jsem musel vymyslet napojení z Čech a plán byl hotov.

Začátkem září si tedy beru den dovolené a v pátek ráno vyrážím přímým vlakem z Prahy směr Železná Ruda. Vystupuji ale v dřív - v Zelené Lhotě u Nýrské nádrže.Předpověď počasí byla mizerná,ale tady je kupodivu hezky. Nejdřív trochu nudná cesta do Hamrů, člověk se už těší do hor a cesta po silnici tomu nepřidá. Náladu mi spravuje pěkný kostelík se sudetským hřbitovem.

Z Hamrů jdu po zelené značce až pod Lovečnou. Odtud se musím dostat na hranici, ale v cestě mi stojí party dřevorubců. Nechci riskovat setkání s hajným a tak se jak pašerák plížím mlázím mezi dvěma skupinkami prořezávajícími les. Za chvíli jsem nad nimi a krásným pralesem a skalkami na Kamenné bráně se po nějaké době dostanu na hranici.

Odtud už vede hraniční trail značený sloupky a tak točím na východ směr Ostrý. Z téhle strany moc impozantně nevypadá,ale nenechte se mýlit je to jedna z nejkrásnějších hor Šumavy.Hlavní vrchol (něm. Osser)leží na německé straně a místní ho nazývají Bavorský Matternhorn kvůli profilu od městečka Lam.

Češi mu pro změnu říkají “Prsa Matky boží” - dvojvrchol od východu opravdu připomíná ladné ženské prsy.  Nejsem měkej a tak až na chatu vyběhnu po hranici místo po tur. značce která se připojuje z Čech. Na chatě si dám oběd - polívku a pivo.

Přede mnou je nejkrásnější hřebenovka české Šumavy. Vede přímo po hranici a z bavorské strany je normálně turisticky přístupná(viz.foto). Nechápu jaká ochranářská lobby má prsty v tom že na českých mapách nic není. No nevadí, vy jste poučeni a můžete tam směle vyrazit užít si babí léto.

Cesta není úplně zadarmo, trail je hodně kamenitý (proto název článku Šutrava), ale pokud chytnete pěkné počasí, bude mít krásné výhledy na všechny strany až na Svaroh.

Na Svarohu stála Juránkova chata, s trochou drzosti a šikovnosti se sem dostanete i od Špičáku, ale o tom až jindy. Pod Svarohem dávám odpolední siestu a prohlížím hranici vedoucí dolů dost divoce vyhlížejícím kamenným polem kudy se mi moc nechce, únava je znát.  

Kouknu kousek nad sebe a vidím vyskládanou kamennou zídku. Tak se tam vydám a ona to není zídka ale cesta - “Dámská cesta”, což byl horský chodník z Železné Rudy na Svaroh. Mám radost,chodník je v perfektním stavu, jen trochu zarostlý, a je velká škoda že není normálně turisticky přístupný, jsou z něj krásné výhledy k jihu na Velký Javor. Takže neváhám a jdu dolů tudy(pozn. - název cesty je jen na mapě cykloserveru, z mapy.cz zmizel). Sice si trochu zajdu z původní trasy, ale ta krása stojí za to.

Na konci chodníku mi pak nezbývá než vzít za vděk lesními asfaltkami a sejít dolů k potoku Svarožná. Cestou mě přeletí tři tetřevi - je to jak letka pomalých bombardérů nízko mezi stromy, paráda. Spaní si najdu v lese kousek od Alžbětína.

Noc byla vlhká a chladná, ale v Tarptentu jak v pokojíčku.

Brzy ráno dojdu platanovou alejí na hraniční přechod a ospalým Eisensteinem mířím k jezeru pod Velkým Javorem. Na lavičce u jezera si vařím snídani o kterou se skoro peru s domestikovanými kachnami, div mi nelezou po nohou.

Od jezera se musím dostat na vrchol, ale duše objevitele mě táhne opět mimo tur.trasy. Využívám informací z netu a vyrážím na “Seewand” - zrušený chodník vede přímo středem rezervace, takže jsem jak myška a maximálně opatrný. Ale ta krása!

Místy jsou ještě vidět značky, jinde hledám cestu pěšinami zvěře. Rokle, skály, potůčky, staleté buky, tady nejde spěchat. Ani už nevím kolik času uběhlo, asi hodně, mám zpoždění. Ale mě to nevadí. Konečně jsem na značené stezce vedoucí na vrchol, slunce už je vysoko na obloze.

Vrchol Gr.Asseru (1456m) je vlastně náhorní plošina. Tady už sami nebudete, jezdí sem lanovka a tak o víkendu je na nejvyšším šumavském vrcholu plno, jinak by tu bylo krásně. Kdo má sílu může sem vyjet i na kole. Užil jsem si výhled z několika skalek, restauraci jsem si odpustil a zamířil z toho mumraje pryč.

Čekala mě hřebenovka Hochtour steig součást dálkové trasy E6 přes dvanáct tisícovek.

Původně jsem podle mapy myslel že to bude trailík lesem, ale skutečnost byla daleko daleko lepší. Cesta neustále kolísá a vrcholové skalky a holiny poskytují velkolepé výhledy po celé trase. Skrytý poklad pro české turisty! Kazdý výraznější vrchol je korunován zajímavým křížem. Terén bych přirovnal k východní části Nízkých Tater.

Chatu na Velkém Javoru jsem vynechal a tak jsem se stavil až na chatě pod Malým Javorem, kde skoro nikdo nebyl,protože sem už se musí pěšky. Občerstven pivem a koláčem se vydávám na další cestu. Krátké ostré stoupání na Malý Javor.

Odtud už moc lidí nepotkáte, jen nějakého osamoceného turistu, tak jako se to poštěstilo mě. Cestou narazíte i na přístřešky, většinou jsou někde v sedle na rozcestí. Počasí bylo parádní a tak jsem si dal odpoledního šlofíka a odpočatý vyrazil dál.

Moc pěkný západ slunce mě zastihl na kopci Ödriegel,tak jsem se pokochal a šel hledat místo na spaní. To jsem nakonec našel u vrchu Mühlriegel hned pod Ödrieglem.

Ještě za světla jsem postavil stan a šel se podívat na pomníček horalů (je schovaný pod skalou).

Za jasné noci jsem si vylezl ke kříži na vrcholové skalce a v závětří se kochal vyhledy na osvětlené vesnice půl kilometru pode mnou.

Ráno mě vzbudil déštík a mlha, z léta rovnou do podzimu. Na konec hřebene ještě kus cesty a tak jsem se moc nezdržoval snídaní a rychle vyrazil.

Seběhl jsem skoro 300 výškových metrů do opuštěného lyžařského střediska Eck kudy vede jediná silnice přes hřeben, a hned to zase napálil do kopce na Großer Riedelstein, kde je skála a na ní kamenná věž - památník Maximiliana Schmidta, bohužel výhled kvůli mlze nebyl žádný.

Což platilo i pro další úsek. Ale stal se malý zázrak a tak na Krkavčích skalách(tak jsem si ej pojmenoval já, jinak je to Steinbühler Gesenke) se mlha rozplynula,mraky se prodralo slunce a mě se naskytl úchvatný výhled ze skalních útesů dolů do údolí.

Na chatě Kötztinger Hütte(1050m) jsem si dal občerstvení, atmosféra tu byla báječná,před nedělním obědem se tu scházeli starousedlíci v tradičních kožených kraťasech,podkolenkách a kamizolkách. Obsluhu zajišťovali ženské v Dirndlech(kroj). Mě se líbilo že se sem z okolních vesnic po mši vyštrachali i dědové kolem sedmdesátky, všichni dostali tuplák, jeden společný tác s vdolky, pobavili se a mazali domů na nedělní oběd.

U nás jsou lidi zalezlí u televizí nebo na zahrádkách a společný život na vesnicích skomírá. Bohužel rozum jsme po revoluci ještě nedostali a tak u nás vládne konzum.

Posledním výrazným bodem je vyhlídka Kreuzfelsen(999m), kde už jsem potkával davy turistů mířících na oběd na Kötztinger Hütte.

Pak už jen nekonečný sestup k silnici u Schönbuchen a hřebenovka byla za mnou. Můj plán byl dojít přes další kopce až do Nýrska, ale nějak jsem podcenil náročnost trasy a tak mi den chyběl. Ale potřeboval jsem se nějak dostat domů, takže jsem musel na stopa. Stopoval jsem cestou do další vesnice, auto mi zastavilo až po docela dlouhé době, týpek mě hodil do Hohenwarthu,kde už je hlavní silnice vedoucí údolím až pod Velký Javor a na Žel.Rudu, kam jsem se chtěl dostat. Stopoval jsem ani ne pět minut a mladý pár mě hodil až do Lamu na nádraží,odkud by mi jel případně vlak(to jsem bral jako poslední variantu).

Jak tak bloumám očima po odjezdech vlaků najednou koukám na další ceduli,že za necelou hodinu mi jede turistický příhraniční autobus až do Nýrska, skvělé! Autobus jezdí jen v letní sezóně a tohle byl asi poslední víkend kdy jel. Zbylý čas jsem strávil prohlídkou městečka a výbornou zmrzkou z cukrárny.

Autobus přijel načas a kromě mě nikdo nejel, takže za 1euro jsem měl autobus jen pro sebe. Trochu mi to ale bylo líto, je to škoda že to nevyužívá víc výletníků.Dá se dojet z Nýrska do Lamu, odtud vystoupit na Ostrý a sejít do Čech na vlak, ideální jednodenní výlet. V Nýrsku jsem si ve večerce koupil sváču a pivko na cestu, aby mi cesta vlakem utíkala a navečer už jsem byl doma.

Tahle hřebenovka je pro českého turistu skrytou perlou.Moraváci to mají kousek na Slovensko,ale my  Češi nic podobného v okolí nenajdeme.A když, tak to bude turistická magistrála se vším všudy.Z Prahy jste tady vlakem za chvilku, poznáte divokou odlehlost hraničního hřebene i bavorskou pohostinnost na horských chatách. Ideální výlet na prodloužený víkend.

Happy trails

Deu

Trasa tady. Fotky tady nebo na našem FACEBOOKU.

Původní plán v Heleně byl vypadnout hned druhý den co nejdřív ráno, ale jsme oba docela marod a mě se k nachlazení přidal zánět dásně u moudráku… platíme v hotelu ještě jednu noc. Když majitelka na recepci vidí jak žalostně vypadáme, vytasí se s pytlíkem čajů, nakrájeným citronem, medem a velkýma hrnkama, a že si máme chodit na recepci pro horkou vodu, čajovat a vyležet to. Úžasná.

Ležení nám trochu znepříjemňuje vědomí, že musíme pro balík na poštu na druhý konec města, přes tři kilometry… ale i na to má paní majitelová rychlé řešení a za chvíli nám k pokoji přistavuje synkovo kolo se zámkem.

Ať si rychle objezdíme všechno co potřebujeme a zalezeme zase do deky. Venku je po dlouhé době krásně a teplo tak to na kole bude zábava. Nicméně je to k vzteku, že po dvou týdnech je venku opravdu pěkně a my jsme KO. Rychle se teda otáčím na poště pro zásilku druhého páru teplých, nepromokavých ponožek a trekových hůlek pro mně - už nějakou dobu mě bolí před lety zlomený kotník a teď nás čekají dlouhé a namáhavé sekce, tak chci být připravený. Liju do sebe asi deset čajů a mizím pod peřinu. Oli mezitím úřaduje a nakupuje tuny jídla na další dlouhou etapu. Večer vyrážíme na krátkou obhlídku města. Staré centrum z dob zlaté horečky je totální pecka. Cítíme se jako v Evropě - chodníky, pěší zóna, hospůdky, kavárny a dokonce antikvariát! Asi nejparádnější město na trailu. Red Curry k večeři v malinké thajské restauraci završuje dokonale proflákaný den. Ráno nám není o nic líp, ale Oli je přesvědčená že nám čerstvý vzduch udělá dobře, tak balíme a před polednem vyrážíme dál. V normálním krámě se nedá koupit kořalka, tak se musíme zastavit pro rum v Liquor Store. Než tam stihneme dojít, zastavuje malý pickup, jestli míříme nahoru do sedla, že nás hodí. Bereme, tenhle systém nás baví! Díky, ale ten rum bude chybět..

Ze sedla šlapeme po pěkném hřebeni a po několika týdnech jen v tričku. Snad to vydrží. Čeká nás skoro 400km přes největší divočinu tady v US - Scapegoat Wilderness a Bob Marshall Wilderness obalené národním lesem Lewis-Clark. Podle rangerů se tu potuluje přes 900 medvědů grizzly, tak jsme lehce napjatí… zhruba v polovině nás čeká zastávka na Benchmark Ranch - srub 50km po prašné cestě z nejbližšího města a jediná stopa civilizace na celé etapě. Majitelé jsou ochotní tam z města z pošty dovážet zásobovací balíky a nechávat je v plechové bedně na terase srubu dokud nedorazíme. Můžeme si tudíž balík vyzvednout i když tam nejsou. Tak snad tam na nás náš  dvanácti kilový mazlik bude čekat.

Nejdřív nás ale čeká pár těžkých dní, tak se snažíme i přes nemoc nějaké míle ukrojit. Asi chtějí místní oblast trochu restaurovat, protože buldozerem rozorali téměř všechny cesty které míjíme, a když trail vede po lesní cestě, tak je nechanej jen trail a zbytek je rozrytej. Najednou je cesta úplně zablokovaná vyvrácenýma stromama, úmyslně, jako barikáda a za ní buldozerový peklo. Okolo husté, neprostupné malé borovice. Doprava odbočuje úplně nový trail, paráda, asi zlepšovák a nová sekce trailu. Vede sice na opačnou stranu, ale určitě tam bude serpentina. Není, ale určitě bude. Vracet se nám nechce. Konečně přichází vracečka, a další a další… vypadá to že trail povede přes nejvyšší kopec tady, super. Než se stihnu vyvztekat, trail se mění jen v kamenitý pruh skrz husté stromy. Jako by to někdo jen prohrnul malým buldozerem. Stále stoupáme. Tohle nás zdrží nejmíň hodinu. Jsme skoro na vrchu a tam stojí zaparkovaný buldozerek a dál nic.

nic…

Takže jsme úplně na vrchu kopce, úplně zbytečně a abychom se opět napojili na trail, budem se pár kilometrů prodírat bůh ví čím. Skvělý postup, zničit starý trail dřív než postavím nový, děkujeme :( .

No nic, jsme na CDT, tady je možné všechno. Do setmění se akorát tak stíháme prokousat zpět na trail. Kempujeme na hřebínku se super výhledem a za odměnu dostáváme ten nejúchvatnější východ obřího měsíce co jsme kdy viděli, a ráno stejně tak dechberoucí východ slunce.

Ráno nám není o moc líp a tak v mapě hledám nějakou údolní variantu abychom šli chvíli v teple a bez vichru a dali se zdravotně do pořádku.

Přes ghost town Marysville scházíme dolů na silnici a do dalšího sedla půjdeme po zbytek dne po ní. 30 km po asfaltce je otrava, ale utíká to a je tu příjemně teplo. Asi v půlce zastavuje pickup plnej chlapíků co jedou do sedla na vikendovej výšlap a nabízí svezení. O CDT vědí a nedokážou pochopit, že svezení odmítáme, když nás čeká ještě tolik stovek mil a tohle je asfaltka! Prostě chceme mít nepřetržitou pěší linku od Mexika po Kanadu. To je všechno.

Je s nima legrace, hrozně nás obdivují a dávají nám pytel hroznů. Je jich tak kilo, ale mizí v nás za pár minut. Tohle nám chybí nejvíc - čerstvé ovoce a zelenina. Sušených, instantních a křupavých věcí máme pokrk, věříte? Po takovém občerstvení cesta hned líp utíká. Kempujeme už za tmy, ale do sedla jsme to dobušili. Ještě večer začíná pršet… mělo to přijít až zítra. Prší a fučí to celou noc. Ráno začínáme pořádně stoupat. Čekají nás dva dny po krásném exponovaném hřebeni.

Přestává pršet, ale vítr sílí.

Za chvíli už máme problém ve větru jít. V jednom sedle kde se vítr snaží protlačit úzkým zářezem mě to shazuje na zem i když jdu s holema. Oli se zasekla tak ve třetině, zapřená o hůlky a nemůže se pohnout. Jen se snaží neuletět. Další nápor větru jí servává co je zvenku na batohu a nepromok obal na batoh i Tyvek mizí v údolí. Odkládám batoh za klečí a vracím se pro Oli. Když je v bezpečí taky za klečí, vyrážím hledat věci. Mám štěstí a všechno máme zpět za 10min. Pokračování po hřebeni nám dává zabrat a jde to pomalu.

Aspoň už se ale cítíme dneska líp. Vítr nepolevuje celý den a k tomu se přidávají rychlé přeháňky. Neuvěřitelná duha.

Daří se nám najít boží kemp v dolíčku mezi stromy, kde téměř nefouká. Celou noc slyšíme jak vítr hučí nahoře ve stromech a máme strach z nadcházejícího dne. Půjdeme přes nejvyšší část pohoří.

Je to nakonec o chlup lepší než včera a tak se nám daří vybojovat další den.

Teď to bude dva dny hluboko v údolích kolem řek. Úleva.

Konečně se nám daří zase ujít dobré míle. Bohužel zase večer začíná pršet a trail se díky tomu a koním mění v bahenní řeku… proč. Proč na tomhle trailu nemůžeme aspoň pár dní v klidu jít? CDT. Jdeme dál a pátý den dorážíme na Benchmark. Domácí už srub zazimovali, ale náš balíček s jídlem je na verandě v bedně. Jupí! Prší, takže jsme vděční že můžeme jídlo přebalit pod střechou.

Snažíme se dostihnout Grega tak se moc nezdržujeme, vaříme horkou čokoládu na zahřátí a vyrážíme dál. Zakusujeme se statečně do dalších kilometrů.

Trail odsud dál je velmi populární, vede k největší atrakci tohohle koutu světa, k “Velké Čínské zdi” (Great Chinese Wall, pokud budete googlovat) a je díky koním absolutně nepoužitelný. Tohle me strašně štve.

Stovky dobrovolníků se snaží trail udržovat, a komerční lovecké expedice klidně se třicítkou koní ho během odpoledne zničí. Nechápu to tím víc, že to tu je Game Preserve, kde je absolutně zakázané cokoliv zastřelit a kolem nás prošli tři “vláčky” koní s ulovenýma a rozporcovanýma jelenama. Pro komerční “expedice” to zjevně neplatí… Místo rychlého proběhnutí údolími se plácáme v blátě dva dny.

Po třech dnech deště a nemožnosti nic usušit už začíná být situace dost kritická. Peřinu a péřovky zvládáme udržet suché, ale dávám jim ještě tak den. Rozbíjet a balit kemp v dešti, lézt dovnitř… nejde to udržet v suchu do nekonečna. K tomu mě mírně vyvádí z rovnováhy medvědí stopa ve starém blátě - přední tlapa nejmíň 20cm široká.

To podle místních lovců patří skoro čtyřistakilovému monstru. UF, začínáme z toho být vyčerpaní. Těšíme se až si doma budeme moci před spaním udělat voňavou horkou čokoládu a pak zalézt do deky bez kempování, věšení jídla a strachu, že jsme v batohu zapomněli obal od tyčky a medvěd si v noci hrábne do stanu se podívat, co to tam vedle těch dvou smraďochů tak zajímavě voní…

Mám obrovskou radost, když před soumrakem v kempu nacházíme dva chlapíky s koněm a psem. Je to docela úleva po dvou měsících s někým kempovat. Liják nás bohužel zahání pod plachty a tak si společnost ani moc neužíváme. Ale spí se klidněji. Další den se blátem snažíme dohrabat nahoru k čínské zdi.

Mraky visí hodně nízko, tak z ní moc nevidíme, ale i tak je to paráda. Aspoň už neprší.

Dál oficiální trail velkým obloukem a údolími obchází krásné hory. Takže bereme sice kratší a krásnou horskou variantu přes Switchback Pass. Má být hezky, tak si snad těch hor konečně trochu užijeme. V sedle Spotted Bear Pass odhadujeme že máme za sebou 4000km, 2500mil, tak trochu blbneme a fotíme se.

Čeká nás dlouhý sestup opuštěným údolím a už se stmívá. Nedaří se nám najít ani malé místečko na stan a tak šlapeme potmě. K tomu se přidává déšť a pár brodů. Když jsme CDT plánovali, průvodce a vlastně každý blog obsahoval frázi “embrace brutality” a mě to přišlo spíš vtipný a přehnaný. Co na tom jako je, přeci to nemůže být o tolik jiný než PCT. Může, sakra může. Šli jsme PCT v roce 2012 a historicky se mu říká “snadný rok” - kromě sucha a požárů se nedělo nic extrémního. Největší úkol bylo prostě šlapat a ujít to. Když jsme po dokončení viděli video z předchozího těžkého roku tak jsme měli regulérní depku, že jsme vlastně neměli moc dobrodružství. Strašně jsem si tenkrát přál, aby až jednou půjdu CDT, aby to bylo dobrodružství. Dobrodružství to je, a už dávno to stačilo. Dávno, už v Coloradu. Jasný? Opravdu se to nemusí stupňovat… jednu věc jsme se s Oli už naučili - vždycky může být hůř! A vždycky je hůř. Horší se to dokud vás to nezlomí a neuznáte že jste proti tomu úplně maličkatý, a nejste vděční aspoň za hodinku bez deště a bez problémů. Pak dostanete pár minut oddechu, a nebo malý zázrak jako my. Po dvou hodinách pochodu potmě vidím mezi stromy dole u řeky oheň. Na naše zavolání přilétá odpověď ať přijdem pobejt k ohni a někdo hned vyráží s čelovkou naproti. Dole je v obrovském stanu zakempovaná grupa chlapíků, hned nás zvou do vytopeného stanu a servírují hromadu špaget zbylých od večeře.

Nechápou že tam šmajdáme takhle sami v noci a všichni se schází podívat na ty blázny, co šlapou do Kanady. Ještě víc je těší, že prý sem na konec světa jezdí na koních kempovat tři generace rodiny Hansonových už 25 let a nikdy se u nich v kempu nikdo nezastavil. Nakládají nám další misku špaget, střílí hromady otázek a ze spacáků vylézají další se na nás podívat. I místní legenda a nejstarší z nich Jerry Hanson uznává, že jsme za celou historii jejich “loveckých” výletů největší atrakce. My zase uznáváme že teplíčko kamen, teplé jídlo, pár piv a super chlapíci jsou největší zázrak, co nás zatím potkal. Děkujeme. Se skvělou společností a lahví whiskey sedíme u ohně do půlnoci. Tomu už se dá říct i pařba☺ Měli jsme kliku, chlapíci totiž ráno kemp balí, dva týdny jim stačily.

Thank you all the great folks at Hanson kemp!!!

Tohle bylo moc příjemné. Na cestu nám ještě přidávají dobrou zprávu, že včera potkali Grega u řeky o pět mil dál. To je super, jsme mu v patách. Dohnat ho je pro mě tak trochu posedlost.

Moc nám to dnes netáhne, kocovina nikdy výkony nezvedá☺ Přes Switchback Pass je to paráda. Akorát se stíháme pokochat a vyfotit než začne zase pršet.

Teď už nám to moc nevadí. Víme, že do národního parku Glacier to je tři dny a spíš údolími, tak už to dobojujeme. Oli je teda dost nervózní, protože mapa hlásí po pás hluboký brod a Oli se po zkušenosti z Colorada bojí. Snažíme se tam dorazit a přejít to ještě večer ať může v klidu spát. Nakonec se nám to daří až po tmě ale suchou nohou - po hromadě naplavených klád trochu nahoře proti proudu. Kempujeme úplně hotoví uprostřed spáleného lesa. Vítr je OK,tak snad na nás v našem dolíčku nic nespadne. Hned jak se ráno vrhneme na trail, mám podle stop pocit, že Greg je hned před námi. Je to tak, oběd už dáváme společně.

Konečně. Známe se sice jen pár hodin ale být zase pohromadě je fajn! Poslední dva dny skvěle utíkají, sice nejdeme společně, jen spolu kempujeme a občas trávíme pauzu, protože my dýl spíme a pak jdeme rychleji, ale vědomí že někdo fajn je nablízku nám mentálně obrovsky pomáhá. Stejně tak nám zvedá náladu, že po deseti dnech můžeme sundat nepromok bundu! Bouřka nás sice nahání celý den, ale neprší.

Posledních osm brodů a 15 km silnice a jsme v East Glacier Park, vstupní bráně do národního parkuGlacier.

Těšíme se jako děti, už týden si povídáme o tom jak si to budeme užívat. Hehe, kulový, skončila sezóna, všechno je zavřené. Můžeme spát na malinkaté dvoupatrovce v nevytopeném pokojíku, nebo rozbít kemp na dvorku na sluníčku. Takže jsme ve stanu na trávníku za Mexickou restaurací. I to je přes počáteční zklamání fajn. A večeře v mexiku je jedna z nejlepších na trailu. Greg má kliku, přijíždí ho podpořit manželka a ta má rezervaci v jinak plném hostelu. V hostelu je i pekárna a jediný internet ve městě, takže tam trávíme celý den.

Nevím jak zdravá je kombinace káva, muffin, burrito, pivo, džus, další káva, pizza a další pivo a croissant, ale dělá mi to vyloženě dobře. Dokonce i napsat blog se mi mezitím podařilo! Taky jsme se s Gregem shodli, že společnost nám dělá dobře a že směr Kanada spojíme síly.

Budeme muset trochu zpomalit, Gregovi je přeci jenom 62 let, ale co, je tu pěkně a spěchali jsme furt. Taky se tím řeší největší logistický problém trailu, návrat z kanadské hranice. Hraniční přechod Chief Mountain, kde trail končí už na zimu uzavřeli a my neměli jak se dostat zpět do města, když nebudou auta. Takhle pro nás přijede Gregova žena. A jako největší luxus nebudeme muset nést 6 dní jídla, ale jen tři, protože Cindy dorazí do půlky s proviantem. Jsme rozhodnutí si tuhle poslední etapu užít!

Zítra vyrážíme, tak nám držte prosím pěsti, ať to všechno klapne.

Pěkný podzim přejí z trailu Peťan a Oli

Fotky jako obvykle na Facebooku.

Zastávka v na zimu téměř opuštěném East Glacier Park se nakonec docela povedla. Sice jsme místo vytopeného hotelového pokoje kempovali na trávníku za mexickou restaurací, ale bylo hezky, tak to vůbec nevadilo. Den příjemně strávený v pekárně Brownies završil neuvěřitelný západ slunce

a boží večeře v mexiku s Hilly a Joem.

Při čekání na volný stůl se s nimi dala Oli do řeči, a když řekla že jsme přišli pěšky z Nového Mexika, tak nás vzali k jejich stolu a fascinovaně se nás celý večer vyptávali a nakonec za nás zaplatili útratu. Děkujeme. Víme že tomu nebudete věřit, ale i v Americe jsou normální, příjemný lidi se kterými je radost strávit večer. A my jsme vděční, že takových jsme na naší cestě potkali většinu.

Ráno máme sraz s Gregem a Cindy opět v pekárně. Příprava se nesmí podcenit. Po dvouhodinové snídani jsme připravení k odchodu.

Odchod z města, když jste unavení, je těžký. A odchod z pekárny jako je Brownies je takřka nemožný. Tady se nám fakt líbilo. Docela nás včera pobavilo, že za kasou byla holčina z Čech Kristýna, která říkala, že jsme letos první češi tam, a že z párů na trailu, který tam přicházejí, tak jsme v nejlepším stavu - že spolu mluvíme a dokonce se smějeme! A v průběhu dne nám nosila vizuálně nepovedené pečivo (mizelo to v nás stejně jako v koši), Děkujeme!

Ještě nezbytné focení před vyrážkou na poslední etapu a můžeme jít. Nevím proč vlastně se fotíme, prostě si užíváme, že jsme došli až sem. A taky si užíváme, že poprvé za pět měsíců nemusíme spěchat. V plánu je jen 25km denně a to je velká pohoda. Krom toho nás první a čtvrtý večer v kempu bude potkávat Cindy s dobrotama a zásobama na další dny, tak i batohy budou lehké. Skoro jako na výletě s cestovkou.

Žertujeme s Gregem, že se skoro cítíme provinile, jako bychom podváděli☺ Ale nepodvádíme, poctivě si odšlapeme každý metr, jen podpora bude trochu nadstandardní. Snad si trochu luxusu zasloužíme, ne? Oli to posouvá o úroveň výš a nebere si dnes vůbec batoh, nechává ho do večera u Cindy v autě!

Je to radost se po dvou dnech zase hýbat. Mít cíl a někam směřovat je příjemné a návykové. Na hranici parku nám jasně dávají najevo, že medvědi grizzly nejsou jen atrakce pro turisty, ale že jsou teď hodně aktivní a snaží se před hybernací vykrmit na maximum, chovají se nestandardně a je potřeba se podle toho zařídit, pokud chceme do cíle dorazit v pořádku.

Jsme rádi že jsme tři. V parku je aktuálně několik backcountry kempů zavřených, protože tam došlo k nežádoucí “interakci” mezi grizzly a lidmi/jídlem☺. Medvěd nesmí lidské jídlo v kempu dostat ani najít, jinak ho začne vyžadovat. A třistakilový medvěd určitě nepanáčkuje a nečeká jestli něco dostane...

Jako bonus potkáváme Kairose - už dokončil a jen se tu toulá, protože má být ještě pár dní hezky, než opravdu dorazí zima, a ten oznamuje že správa parku už před týdnem rozebrala na zimu všechny visuté mosty na trase na hranici, tak ať ještě počítáme s trochou dobrodružství… děkujeme správě parku že na nás takhle kašle… za permit na pět nocí jsme s Oli dali 2000Kč, museli vytrpět nekonečné poučování o bezpečnosti a museli dvacetkrát podepsat že budeme opatrní… a pak tohle? No jo no, CDT. Už bylo hůř. Mě to štve z principu, Oli má po zkušenosti z Colorada z řek regulérní hrachy.

Nevadí, dnes je krásně a Národní Park Glacier je asi největší pecka na CDT.

Na barevný podzim v Glacieru jsme se těšili už od začátku. Užíváme si to jako nikdy. V kempu u jezera Two Medicine jsme už v pět odpoledne. Takhle brzo jsme dobrovolně ještě nekempovali. Za chvíli doráží Cindy s pizzou a pivkama. Jo, s pivkama!  Proč jsme to takhle nedělali dřív? All inclusive jak má být.

Poprvé na trailu nás kontroluje Ranger a chválí že máme permit. Greg má body, že nás k vyřízení dokopal.

Před západem slunce se s Oli jdeme podívat k jezeru. Taková paráda se málokdy vidí.

Sedíme na pláži a kocháme se. Na břehu přes malou zátoku se najednou ozývá hlasité šplouchání vody a něco jako tlumené štěkání. Medvěd? Něčí pes? Los! Přes zátoku se vodou normálně vyklusává obrovský los. Na našem břehu zatáčí k nám a stále vodou a za podivného chrchlání probíhá kousek od nás!

Dnešní den dostává jedničku s hvězdičkou! Máme se skvěle.

Ráno se startem nepospícháme a čekáme na slunce. Je božsky. Každý den nás čeká jedno horské sedlo. Sice tisíc výškových metrů, ale skvělé výhledy.

A díky tomu že park už má po sezóně, tak jsme tu sami. A za námi už je jenom čtyřka SAS, Paperweight, Crocs a Chocolate Chipmunk. A ti hodně pospíchají a měli by nás dnes předejít. Není to úplně k chlubení, ale budeme letos poslední kdo bez přeskakování na kanadskou hranici dorazí! Ale taky jedni z mála, kdo nevyměkli a protlačili to v kuse od hranice k hranici. Bylo to pro nás důležité a jsme rádi že jsme to zvládli.

Před příchodem do kempu potkáváme vysmátého týpka Smileyho. Je taky na CDT a jde teď od hranice směr jih. Původně šel na sever, ale byl měsíc pozadu, tak přeskočil na sever a doufá, že se mu podaří došlapat tam, odkud přeskočil. Držíme mu palce. Není moc připravený a vůbec neví co ho čeká a jak řešit v Bob Marshall zásobování… taky nemá sprej proti medvědům. To je odvaha na to že jde sám!

Večer v kempu se od Crocse dozvídáme, že nám Smiley neřekl všechno… že přeskočil hlavně proto, že ho ve Wind River Range napadl medvěd! Kecy! No asi ne, protože prej vytáhl kraťasy a ukázal totálně modrý stehno se čtyřma dírama od špičáků… Prodíral se prej houštím (díky velkému požáru a spálenému lesu nám přeložili kus CDT na starý neudržovaný trail, kde jsme tím prošli všichni) a viděl jak kus před ním přeběhl medvěd. Tak dělal hluk, chvíli počkal aby medvěda nenaháněl, a pak pokračoval dál. A najednou se medvěd vyřítil ze strany a povalil ho. Smiley zaujal předpisovou polohu na břiše, rukama si chránil hlavu a krk, nohy roztažené aby ho medvěd snadno nepřevrátil. Ten ho kousnul nejdřív do batohu a pak do horního stehna. Smiley začal ječet a medvěd ho nechal a utekl… silná káva.

Aby toho nebylo málo, ptá se Paperweight jestli jsme při příchodu do East Glacier narazili u řeky na mršinu jelena hned u trailu? Určitě ne. To bych věděl, ta totiž patří medvědovi a ten se tam chodí krmit. Když tudy den po nás procházeli, narazili ti čtyři na velkého medvěda, který se krmil jelenem. Hodně zblízka. Medvěd se prej postavil na zadní, prohlédl si je a klidně odkráčel. Na trailu byla krev a stopy po souboji. Docela nás zamrazilo při představě, že ten medvěd tam mohl na kořist čekat už včera… a my si tam vesele švitořili a cinkali zvonečkem…

Hlavní je že všichni přežili a že nás je v kempu víc.

SAS, Paperweight, Chocolate Chipmunk, Crocs, Oli a Greg v batohu

Docela nás uklidňuje i to, jak jsou tady v parku trailové kempy zařízené - hned u trailu je “kuchyňka”/ohniště, kde by hned po příchodu do kempu mělo zůstat všechno jídlo a odpadky a kde se vaří a jí. Hned vedle je i vysoko posazená hrazda, na kterou se na noc jídlo věší. Na zemi nesmí zůstat nic. No a místa pro stan jsou aspoň třicet metrů stranou. Bývají tak tři, čtyři. A sem nesmí nic spojeného s jídlem, odpadky nebo kosmetikou přijít. Aby to medvědy ke stanům netáhlo. Nevím jak moc to doopravdy funguje, ale člověka to uklidní když to ma řád☺

Další den je trochu výjimkou v našem plánu a potřebujeme ujít 40 km, takže vstáváme dřív. Navzdory předpovědi je stále hezky.

Superpohoda v sedle

I ostatní zastavují na pauzu. A tohle je Crocs - je to těžko k uvěření, ale v gumových crocsech prošel celé CDT!!!!

Profil je pohoda a kromě pár osvěžujících brodů to pěkně utíká.

Po měsíci jdeme v kraťasech a tričku! Akorát dny už jsou teď o poznání kratší a večer přichází slibované ochlazení. Ke kempu dorážíme po tmě a už je kosa. Něco tady ale nehraje. Po levé straně rachotí řeka s vodopády a čelovky děcek v kempu jsou vidět za řekou… To jsme jako někde přehlídli odbočku a most přes tuhle parádu??? Ne, nepřehlídli. Crocs na druhém břehu huláká a signalizuje že musíme kousek nahoru proti proudu a že tam je OK brod. Rangeři sundali most… a zapomněli nám to říct, když jsme s nima probírali trasu kvůli permitu. Normálně je mi brodění buřt, ale po tmě si netroufáme jít bosky, protože nedokážeme řeku odhadnout. Znamená to v kose vařit v mokrých botech, ráno je obout zmrzlé a jako první věc v mraze brodit zpět na trail… a to mě štve. Oli je nepříčetná. Ale musíme tam. Jsme tu všichni jako minulou noc, ale moc zábava není, jsme zmrzlí a jdeme brzo spát.

Ráno balíme v dešti, naštěstí nemrzne, brodíme zpátky na trail a jedeme dál. Ostatní už jsou dávno pryč, chtějí dokončit den před námi.

Déšť jede vytrvale celý den a přestává jen na dvě hodinky kdy se přehoupáváme přes Piegan Pass, to abychom nefňukali a užili si výhledy.

Déšť nás řádně masíruje až do večera, kdy se v Many Glacier setkáváme v kempu se Cindy. Pak se vyčasuje. Skoro to vypadá že nám Cindy vozí pěkné počasí. Děkujeme. Kromě počasí přivezla i víno a dřevo na oheň, tak z toho nakonec byl pěkný závěr dne.

Ráno nás opět navzdory předpovědi budí sluníčko. To je jiná.

Ten pocit kdy vyrážíte na poslední celý den trailu se nedá popsat. A že je hezky je obrovské zadostiučinění. Hodně lidí nás před týdny přesvědčovalo ať přeskočíme na hranici a jdeme na jih, jinak ze to nedáme. A vůbec že jsme pomalí a nejspíš to před příchodem zimy nedáme… No a nakonec všechno dopadlo jak mělo a my měli ze všech kdo dokončili v září to nejlepší počasí!

CDT má hodně variant a oficiální trasa se každý rok mění, podle toho jak přibývají nové úseky a jak se to různým institucím hodí. Některé úseky nikdo nechodí, protože nedávají smysl, nebo tam není voda, nebo míjí něco zajímavého. Pak jsou obvykle hřebenové a údolní varianty a hodně bočních smyček přes vysoké kopce a zajímavá místa. My se snažili držet pořád nahoře, vylézt co nejvíc “fourteeners” po trase, projít si vyhlášené pecky a těžká sedla a mezi nima se pohybovat po nejkratší trase, abychom to do zimy stihli. Chtěli jsme si to co nejvíc užívat pro případ že nás něco vyřadí ze hry, tak abychom toho co nejvíc viděli.

A teď jsme tu! Docela to na nás doléhá a dochází nám že to všechno pomalu končí. Poslední sedlo Red Gap Pass je třešnička na dortu.

Taky jsme dnes ještě viděli losa a černého medvěda. Večerní brodění do kempu u Elizabeth Lake nás tentokrát vůbec nerozhazuje.

Mě dokonce těší, protože jsem se chtěl stejně jít naposledy namočit do jezera☺

Teprve teď na nás opravdu doléhá, že se blíží konec. Se vším dobrým i smutným co to obnáší. Moc nemůžeme spát a nejradši bychom do posledních 15 km k hranici vyrazili už v pět ráno. Ráno mrzne, a valí se mraky. Podle předpovědi dneska končí hezké počasí a bude chumelit.

Vaříme horkou čokoládu, dojídáme zbytky jídla a vyrážíme.

Brodění když je kolem nuly nemáme rádi. Sundáváme ponožky, vydáváme vložky z bot a brodíme v botech - je to bezpečnější a rychlejší.

Poslední hluboký brod na rozloučenou a už nás nic nezastaví (leda svačina!).

Počasí se navzdory předpovědi lepší. Asi je to tím že nám jde Cindy naproti.

Na hranici dorážíme bez deště. Hraniční přechod Chief Mountain je zavřený. Všude závory a kamery, ale hraniční patník až za nimi, a ozbrojený chlapík v autě říká že k němu rozhodně nesmíme. Co? Po pěti měsících na cestě máme skončit dvacet metrů od čáry? Vyjednávání nikam nevede. Předstíráme že to jako akceptujeme a chlapík odjíždí. Chvíli váháme a pak všichni rychle skrz závory a zátarasy pod dohledem kamer míříme k patníku.

Rychlé foto, vychutnat si krátký dotek toho tolik důležitého kusu betonu s nápisem International Border a rychle zpátky, doopravdy slavit u oficiálního monumentu.

Cindy dovezla malé láhve šampaňského, tak můžeme slavit stylově. Greg to přivedl k dokonalosti a nechal si dovézt tři malé lahvičky - tequilu za Mexiko, bourbon za US a kanadskou whiskey aby oslavné “spláchnul” všechny tři státy. Dobrý nápad.

Jsme fakt rádi že jsme tu.

Pocitů je strašně moc, nejde to popsat, největší je asi úleva. Radost je jasná, ale je tu i smutek že už je po všem, a obavy z prázdna, které se dostaví…

Vám, co nás sledujete, je jasné že jdeme krásnou krajinou a že je to fyzický záhul. Ale teprve když na takové dobrodružství vyrázíte, objevíte další rozměry celého podniku - třeba to, jak snadný je život a veškeré rozhodování, když máte směr a cíl. Nebo zadostiučinění když se v šílených podmínkách posunete zase o krok dopředu. Úplně k zahození není ani absence strachu, že za týden dovolená končí a vy musíte zase do rachoty. Taky zjistíte, že život může být jednoduchý, a vlastně je jednoduchý. Dokud ho přílišným chtěním, mamonem, přemýšlením a přístupem “co nejvíc a hned” úplně nezamotáme. Všechno funguje jak má. Když víte co chcete/potřebujete, věnujete tomu trochu úsilí a jste trpělivý, správná věc se podaří.

A jako v životě - jsou dny, které nestojí za nic, ale nakonec zase přijde slunce a zážitky, kvůli kterým stojí za to žít a občas vytrpět sračky. Vlastně bychom ty slunečné dny ani neocenili, kdyby občas neproběhlo nějaké to krupobití.

Nemusíte být věřící abyste za chvíli pochopili, že nějaká vyšší moc existuje a že to má zmáknutý. A to je zase uklidňující.

Je toho moc a musí se to zažít. A nemusí to být zrovna takhle bláznivě dlouhá cesta. Cokoliv čím si budete plnit své sny. Udělejte to! Zbytek se poddá. Když děláte správnou věc, všechno do sebe zapadá.

Díky všem za podporu a doufáme že vás naše zápisky aspoň občas vyhnali ven a že některé z vás to nakopnulo a něco šíleného podniknete!

Určitě dáme dohromady promítání z cesty, takže pokud máte zájem, můžeme zkusit domluvit projekci u vás ve městě. Kulturák, hospoda, klubovna, je to jedno. Napište buď přes FB nalehko, nebo přes záložku kontakt tady na webu.

A pokud nás chcete podpořit přímo, kupte si něco u nás v eshopu. Nejsou to špatný věci - sami je používáme.

Peťan a Oli

Fotky jako vždy naFACEBOOKU

***************************************************************************************************************************************************************************************

Přednáška Hulín

KDE: Cestovatelský klub Hulín, Dr. Stojana 375, 76824 Hulín

KDY: 12.11.2016 v 18:00–20:00

Vstupné dobrovolné

***************************************************************************************************************************************************

Přednáška Brno

KDE: Expediční klubovna Brno, Jezuitská 1

KDY: 15.11.2016 19:00-22:00

Vstupné: 30-150Kč (https://www.smsticket.cz/vstupenky/7962-continental-divide-trail-nejtezs...)

****************************************************************************************************************************************************************************************

Petr Kosek s manželkou Olgou zdolali letos jeden z nejnáročnějších treků na světě - Continental Divide Trail (USA). 



Pětiměsíční trek zahájili 1.5.2016 na jihu USA v Novém Mexiku na hranici s Mexikem a zakončili 3.10. 2016 příchodem na kanadskou hranici v Montaně. Celkem za tu dobu ušli 4500 km, prošli 5 států USA divočinou přes poušťě, hory, řeky



Kdo znáte film Divočina - (Wild )2014 tak asi víte, na co se můžete v přednášce těšit.



Anotace:



V USA je více než desítka dlouhých, několikaměsíčních trailů, ale opravdu známa je trojice Appalachian Trail, Pacific Crest Trail, Continental Divide Trail. Všechny jsou velmi specifické, snaží se vyhýbat civilizaci a jejich průchod v kuse za jednu sezónu rozhodně není zadarmo. Jejich popularita v posledních letech strmě stoupá, hlavně díky knížce a filmu WILD (Divočina), takže o AT na východním pobřeží se ročně pokouší mnoho tisíc lidí, o PCT po hřebenech hor na západě už to letos byly zhruba 2tis lidí a o nejnáročnější, ne zcela dokončený CDT po nejvyšších hřebenech skalistých hor napříč kontinentem nás letos bylo zhruba 300.
Už během příprav se v každém blogu, průvodci, zkrátka každém kousku informace objevovalo spojení „CDT – embrace brutality„ takže jsme to čekali náročné, ale skutečnost během 5ti měsíců na trailu se ukázala brutálnější ve všech směrech. Tím nechci říct, že člověk musí být nějaký superhrdina, aby dokončil, ale musí se připravit na to, že těch necelých 5000km ho prověří ve všech směrech a pokaždé na maximum.
Oproti jiným trekům, kdy jedete buďto na hory, nebo do pralesa, do pouště atd. tady jedete do všeho. Od Nového Mexika, přes Colorado, Wyoming, Idaho a Montanu projdete opravdovou poušť, hluboké kaňony, zasněžené horské masivy, mnoho čtyřtisícovek, močály, suché náhorní plošiny, tektonické oblasti s gejzíry, národní parky plné medvědů grizzly, nekonečné suché hřebeny bez vody, pak zas přebrodíte divoké řeky, šlapete dlouhé dny blátem v nejrozsáhlejší chráněné oblasti v USA a zakončíte v pohádkových horách národního parku Glacier. Na všechno musíte být připraveni a přitom nesmíte nést ani půl kila věcí navíc, protože jinak vás těch 30 až 50km denně zničí. No, a do téhle parády jsme se s manželkou Oli v květnu 2016 pustili.
Naše promítání není jen o místech, kterými jsme prošli, ani nemá boží videa... je hlavně o tom, co můžete na tahkle dlouhém treku zažít, o úžasných, inspirativních lidech které potkáváte, o úplně jiném životě...

Těšíme se na viděnou

Petr a Olga

Rakousko má tu výhodu že je blízko, je dobře dostupné autem,hory pokrývají většinu rozlohy a proto když si vyberete nějaký zapadlejší kout,moc lidí tam nepotkáte.Problém může být naplánovat nějakou souvislejší hřebenovku se stanem v takto turisty nezatížených oblastech.Proto se můžete inspirovat u nás buď starším článkem z přechodu Veitsch Alpen a Hochschwabu  nebo si přečíst tento článek.

28.6.2016  úterý - během dne zařizuju poslední věci jako jídlo a mapy,protože jsem na poslední chvíli změnil trasu kvůli předpovědi počasí.Vydal jsem se na druhou strnu dálnice přes Rottenmann. Podle online mapy to vypadalo na pohodovou procházku,ale realita byla jiná.Slušné převýšení,náročný terén,ale taky krásné hory bez lidí.

 V šest mě vyzvedl Jakub a vyrazili jsme směr Rakousko. Cestou jsme nabrali stopaře Johanese, mladého týpka z Německa , vyklubal se z něj podivín,už když jsme mu stavěli,měl stopařskou cedulku napsanou kusem dřevěného uhlí a ruce celé umouněné.Taky neměl ani vodu,ale čert to vem.Horší bylo že se z něj vyklubal náboženský fanatik nadšeně propagující nějakou komunitu ve východních Čechách, takže jsme měli o zábavu postaráno. Když ale zjistil že nás to nebere, nechal nás na pokoji.Vysadili jsme ho v centru Lince jak chtěl a pokračovali nocí dál do hor.Kolem desáté večer jsme dorazili do mého startovního bodu(Jakub šel jinudy) a po chvilce bloudění ve vesnici se nám podařilo najít cestu na lesní parkoviště.Jakub přespal v autě,ráno se pak autem přesunul 100km za svým dobrodružstvím.Já si ustlal v dřevníku u mýtné chaty.

29.6.2016 středa - Vyspaný do růžova jsem se ráno vydal soutěskou podle potoka, abych po dvě stě výškových metrech došel k vodní elektrárničce, která soutěsku přehradila (což v online mapě kompassu nebylo).Za necelou hodinu po startu jsem zpět ve výchozím bodě a musím se vydat méně záživnou, šotolinovou  cestou 700 výškových metrů k Modlinger Hutte. Je krásně , nebe bez mráčku, trochu vedro už po ránu, ale lesem se jde báječně. Cestou se kochám výhledy na Rottenmannské a Seckauernské Taury kam se vydám někdy příště.

 Nad chatou se tyčí krásný masiv Admonter Reichensteinu, ale jedná se o náročnější výstup, navíc mířím na druhou stranu a jelikož nevím co mě čeká a jak se vyvrbí počasí, nehodlám zbytečně riskovat. Na chatě si dám radlera,doplním dva litry vody a vyrážím na hřebenovku,teď  už po trailu.

Cesta stoupá přes lesíky a holiny, za celý den potkávám míň jak deset lidí, na další lidi narazím až třetí den na konci hřebenovky na Eisenerz Hutte . Trasa ten den vykulminuje krásným vrchem Leobner 2036m a prudkým sestupem do sedla.Tady je první voda za celý den(když nepočítám tůňky plné kravských hoven).Ty dva litry mi vyšly akorát.Pramen (Heiligen Brunn)není přímo v sedle,ale kousek v kopci po směru trasy. Ten den už nikam nespěchám, přede mnou je několikahodinový přechod ostrého hřebene bez možnosti bivaku a tak si u pramene v klidu uvařím, kochám se západem slunce. Kousek nad pramenem najdu přímo na hřebeni krytý plácek s fantastickým výhledem.Chvíli si čtu, a kolem deváté  jsem už v limbu.

30.6.2016 čtvrtek – v noci bylo teplo, hvězdy  svítily a já spal jako dudek. Naštěstí jsem se vzbudil v 4.45 abych stihl epický východ slunce. Stan byl  splihlý od rosy, kolem mokrá vysoká tráva, než jsem sbalil stan byl jsem mokrý taky a tak jsem do sebe hodil čaj který se mi během balení uvařil a jen tak bez snídaně vyrazil na kopec abych se zahřál. Později jsem byl rád že jsem včera nepokračoval a zakempoval u pramene. Jestli včera byla cesta členitá, tak dneska bylo hůř, samá ostrá stoupání a klesání,přes několik vrcholů kolem 1900m.

Vygradovalo to vrcholem Zeiritzkampelu 2125m odkud se prudce klesalo po ostrém hřebeni  500 výškových metrů do sedla Brunneck Sattel.

Za špatného počasí to bude nepříjemné místo. Kolena nadávala, dal jsem jim chvíli pokoj, nasnídal se ,usušil stan a taky si došel pro vodu. Pramen je schovaný cca 200m po neznačené pěšině. Po dalším sestupu následovalo borůvkové peklo. Ne že by keře byly obsypané plody,  to pěšina se kroutila neprošlapanou cestou půlmetrovým borůvčím. Na konci této anabáze(5km) jsem zjistil , že o něco níž trasu kopíruje nová lesní cesta, takže podstatnou část si můžete ulehčit tudy.

Přes kopeček Kragelschinken  se přehoupnete do sedla a odtud třista výškových metrů už více alpínským terénem na Wildfeld 2043m. Odtud na Stadelstein a ostrým sestupem do sedla Hochtorl. Tady jsem začal koumat kde přespím. Potřeboval jsem taky vodu.  Obešel jsem Hochstein,kde jsem si málem zlomil nohu v díře schované v hustém lopuší.

Z Niedertorlu jsem nejdřív sestoupil na Enziankogel, byl tam krásný výhled na salaš Moos Alm a horu Gosseck,

ale všude pastviny plné krav a hoven, tak jsem se vrátil do sedla, cestou objevil náhodou kešku a dal se na druhou stranu. Po sto výškových metrech prodírání lopuchy jsem našel pěknou mýtinu. Mraky se kupily a hrozily deštěm, z dálky hřmělo. Vyznačil jsem místo na stan a jen s lahvemi mastil dolů pro vodu. Krápat začalo jen jsem lahve naplnil v napajedle.

Trysko-chůzí  zpátky na paseku, v cuku letu postavit stan a v poslední pikosekundě než se rozpršelo jsem si už lebedil uvnitř.Rozpoutala se pěkná buřina. To nejhorší  mojí dolinu jako zázrakem minulo. Na chvíli pak pršet přestalo, tak jsem nemusel vařit ve stanu. Knížka, muzika do ucha a kolem deváte už jsem zase zařezával.

1.7.2016 pátek - v noci přestalo pršet, není zima ale mokro je dost. Je mračno, sem tam prosvítá vycházející slunce,  jinak spíše mlhavo a pošmourno. Z domova mi přišla sms s předpověďí počasí, ale jelikož neseděla ani předchozí dny kašlu na to, balím a bez snídaně vyrážím po šesté zpátky do sedla Niedertorl. Pěšinka se vine pralesní vegetací mokrých smrčků a lopuchů. Džungle trvá až pod Zwolferkogel.

Cesta stoupá  na travnatý vrchol Hohe Lins aby hned klesla na Grosse Scharte.  Fučí,mraky letí přes hřeben, kalhoty mám od vegetace mokré nad kolena. Zima. Na nohy pytlíky a nepromokavé gatě.

Následuje exponovaný , místy jištěný výstup. Na vršku se trhají mraky a dělá se krásně. Takže zpátky do trika a kraťasů. Mažu se opalovákem  a mířím k Reichenstein  Hutte. 

Cestou míjím kamzíky a kozorožce, sviště ani nepočítám kolik jich je. Na plató před chatou se počasí opět kazí.

Jsem na chatě.Batoh si nechám na terase a jen tak nalehko vyběhnu na vrchol a zpátky.  Je pátek před polednem a tak na vrcholu Eisenerzen Reichensteinu (2165m) nikdo není.

Na chatě si dám pivko a kafe, k tomu mi chatař dá okoštovat medovou borovičku.. Kromě mě tam jsou jen další dva hosti. Od chataře se dozvídám že včerejší bouřka tam pěkně řádila a napadly 2cm krup. Já byl v podstatě za rohem a nic. Z chaty se táhnu dlouhým sestupem za mírného deště k silnici v sedle Preibuchl.

Sedlem šel jeden z pochodů smrti na konci II.sv. války a místní jednotky tam popravily hromadu vězňů . 

Tím mám hlavní plán za sebou, ale jelikož mám čas čeká mě ještě pokračování  na Hochschwabu.  V sedle si dám siestu na verandě lesácké chaty, když se po hodině probudím je opět krásně. Cesta z údolí je úmorná, nejdřív hustým lesem, potom traverz zarostlou pěšinou až na Leobner hutte.

Na chatě do sebe loupnu colu abych se probral a pokračuju pod Tac-spitze a odtud stezkou která je oficiálně kvůli sesuvům uzavřená,ale chatař mě ujistil že to projdu. A opravdu, až na dvě horší místa to bylo v pohodě. Tábor rozbíjím v sedle Neuwaldegg Sattel, cestou jsem nabral 3l vody,protože jsem tudy šel už před několika lety a tak vím že dál moc vody nebude. Mám tedy dost na večeři i na ráno.

Stan jsem musel stěhovat protože původní loučka mimo pastviny se ukázala hodně podmáčená a tak spím přímo u rozcestníku v sedle. Počasí luxusní, suším věci, relaxuji a kochám se dalším nádherným západem slunce.

2.7.2016 sobota – ráno se budím opět včas abych stihl východ slunce, je to snad každý den krásnější.

Nedá mi to a tak se škrábu ze spacáku abych tu krásu vyfotil.  Sotva se nasnídám a doběhnu na velkou přichází farmářka zkontrolovat napětí v ohradníku. Trochu překvápko a málem mě přistihla při činu. Z nejbližší salaše to je totiž hodinku pěšky,  je sobota a ještě nebylo ani šest hodin, takže jsem tady nikoho nečekal. Po snídani to beru přes Frauenmauer Hohle, což je úžasná jeskyně vedoucí skrz horu na druhou stranu,

je to fakt pecka,úzké průlezy střídají velké dómy, ale už jsem tudy šel a tak tentokrát jen nakouknu a pokračuju k salaši Pfaffingalm. Cestou zase pozoruji kamzíky a kozorožce.

Počasí je luxusní a tak se rozhoduji sestoupit pro vodu k lovecké chatě Fobisalm a odtud si udělat nalehko výstup na Brandstein (2003m).

Beru jen vodu a svačinu, horko začíná nabírat na intenzitě.Cesta je nekonečná, spousta falešných horizontů a vrcholů, ale stálo to za to. Brandstein je z jedné strany pozvolně travnatý a  z druhé strany padá kolmo 700 metrů do doliny. Pěkný kontrast a nádherné výhledy na celou Hochschwab gruppe.

Podle vrcholové knihy sem moc lidí nechodí, většina (90% lidí) míří jen na vrchol Hochschwab a jinde je klid.

Zpátky u chaty, je poledne,  rozložím si věci k usušení a vykoupu se v potoce. Sotva ale vyndám oběd zatáhne se a začne pršet. Rychlostí blesku hážu vše do batohu a poobědvám pod stromem. Prší pak po zbytek dne.  Náhorní planina Hochschwabu je úžasná, pěšinky se vinou mírně zvlněnou krasovou krajinou sem tam divoký lesík a skalky,místy porosty kleče, pasoucí se krávy a výhledy na okolní vápencové štíty.

I za deště nádherné místo. Nikam nespěchám a užívám si to. Pozdě odpoledne jsem na chatě Sonnschien hutte. Je tu plno zmoklých turistů, ale ještě se vejdu. Dám si pivo a polívku a v teple relaxuju.  V podvečer si hledám místo na spaní, je celkem slušně a tak popojdu na vyvýšené místo s pěkným výhledem. To se mi trochu vymstí protože kolem osmé se přižene bouřka. Naštěstí jsem z návětrné strany krytý vysokou kosodřevinou.

Práská to všude kolem i nade mnou, spadne pár krup. Ale jsem unavený a tak to zaspím. V noci mě ovšem budí vichřice, přihnala se fronta, bouřka se nekoná, ale leje jak z konve a fučí  tedy víc než je zdrávo. Asi hodinu tak sedím,  přidržuju hůlky stanu a modlím se, aby se nevytrhly kolíky z podmáčené půdy jinak by mě to pěkně podfouklo.  Ale dopadlo to dobře a Tarptent obstál na výbornou.  Usínám kolem jedné, zbytek noci už je v klidu za normálního deště.

3.7.2016 neděle – ráno je zataženo a leje, ven se mi moc nechce.Snažím se ulovit signál abych se domluvil kde se sejdeme (Kuba totiž šel trek který jsem prošel v roce 2013 a sejít jsme se měli někde pod Hochschwabem),ale telefon stávkuje a tak balím a mířím dolů po stezce Dr.Stellera, vzhledem k počasí to nemá cenu poslední den hrotit a pak spěchat večer domů.  Cestou dolů konečně telefon zapípá, Kuba bude čekat u Gruner See, což je paráda.

Užívám si poslední metry, kochám se ještě procházkou kolem Zeleného plesa, je fakt úžasné.  Za hezkého počasí tu jsou davy lidí, teď tu potkám jen tři holky.

S Kubou se sejdeme na parkovišti  v Tragossu, jsou tu i záchodky a tak využiju ten pro invalidy(je tam víc místa a nikdo tam nechodí), umyju/zahřeju se v umyvadle s teplou vodou a převlečení do čistého se vydáme na cestu k domovu.  Cestou se ještě stavujeme na zasloužený pozdní oběd v Budějovicích.

-Tom-

Trasa k nahlédnutí tady.Kompletní fotogalerie tady nebo na našem facebooku.

Výlet po známých i neznámých pěšinách na levém břehu řeky u Ústí nad Labem

Je říjnová sobota ráno, vlastně skoro ještě noc a já mířím rychlíkem směr Drážďany.

Předpověď počasí není optimistická, hlásí mlhu a déšť, ale stejně beru zrcadlovku.

Počasí se nakonec povedlo, bohužel mi klekla baterka a tak je většina fotek z mobilu.

Startuju hned z nádraží v Ústí a zahříváčkem pěšky na Větruši. Takhle brzy ráno tady nikdo není.

Zatím je všude mlha ale to se rychle mění a kousek od Humboldtovy vyhlídky se mraky trhají

a na mě se směje krásný východ slunce. Skoro jako na horách.

Pěkným trailíkem to valím po naučné stezce na Vaňovský vodopád. Tady mě to dostalo. Čekal jsem nějaký čůrek a místo toho krásný skalní amfiteátr s pořádným vodopádem to vše okořeněné mlhavou atmosférou. Skoro jako v Zemanových filmech.

Dalším bonbónkem hned za rohem jsou Vrkočské skály - čedičové vyvřeliny vysoko nad řekou.

Odtud se dá jít lépe než po tur. značce, nebudete muset sejít až k silnici a užijete si další skalnaté svahy a podzimní les.

Stačí vrchol obejít pěšinkou zprava a pokračovat proti proudu řeky.

Nakonec sice k silnici stejně sejdete,ale tahle zkratka rozhodně stojí za to.

Z Vaňova zase do kopce po modré na vyhlídku Josefínka. Další perfektní místo s výhledy

jaké najdete ve Středohoří na každé rohu ale vždycky vás překvapí.

K Josefínce vedla zarostlá podmáčená cesta,takže to zkuste jako já a dejte se zpět svahem přímo k vrcholu kopce. Uvidíte krásná torza stromů a docela dlouhý a ostrý skalní hřeben. Sice to nebude zadarmo,ale je to boží.

Nahoře se potom napojíte zpátky na modrou. Další odbočka byla ke skalkám Milenců. Cesta zase rozbahněná a výhled nic moc,takže tohle klidně vynechejte.

Od Milenců jsem se chtěl vyškrábat nahoru na vyhlídku, šel jsem po trase nějakého extrémního závodu, ale zůstal jsem v jendom místě viset v rozbláceném svahu,podemnou rokle nahoru několik kroků bez možnosti přidržení. Nejsem měkota,ale tady jsem se vrátil,

bylo to fifty fifty že sletím bůhví kam.

Nakonec se mi se štěstím podařilo doklouzat zpátky na pěšinu a na vyhlídku jsem došel jinudy. Vyhlídka není špatná, ale je blízko silnice a tak je tady celkem bordel.

Další přesun byl po asfaltu až ke Skalkám. Budu se opakovat,ale další fotogenická vyhlídka s výhledem k Labi. Miluju Středohoří.

Dál už to nebylo tak zajímavé, musel jsem se dostat zpátky do Ústí, stejnou cestou se mi nechtělo a tak jsem si to dal po silnici přes Moravany, Stebno a Milbohov. V některých vesnicích na vás úplně dýchne pochmurný duch severních čech, kdo viděl Pustinu tak ví.

Buď úžasná euforická místa nebo totální deprese, nic mezi tím.

Po 23km a víc než 1km převýšení jsem zpátky v Ústí. Vzhledem k častým odbočkám mimo cesty tak akorát na jeden den. V Ústí na nádraží se zastavte v opomenuté kavárně Café Nádražka , mají výborné kafe i zákusky.Skoro vždy tam je prázdno což je škoda. Ale nevyhodili mě ani v zaprasených botách. Trasa výletu tady.Fotogalerietady.

Happy trails. Deu

Zde: http://bushcraftportal.cz/…/test-vodnich-filtracnich-cesto…/ 

najdete článek s testem filtrů,který nechal udělat dovozce filtrů Sawyer jako odpověď na test který byl zveřejněn na webu vybaven.cz

(http://vybaven.cz/…/velky-test-filtru-a-jinych-prostredku-…/) kde filtr Sawyer nevyšel dobře.

Naše zkušenosti nám daly za pravdu a tak Vám třeba výsledek pomůže s výběrem,pokud vás test na vybaven.cz vystrašil.

Chtěl jsem vám napsat co vlastně koncept microadventures znamená (mnozí z vás to už znají z praxe, jen tomu říkají jinak).V hlavě to mám už dlouho, ale zjistil jsem, že už to za mě nedávno udělal někdo jiný a to dost pěkně. Snažit se to přepisovat po svém jen kvůli našemu webu mi přijde jako nošení dříví do lesa, takže na konci odstavce budete mít link na celý článek. S tímhle konceptem přišel Alastair Humphreys,známý britský dobrodruh, který objel na kole svět,přešel pěšky Indii a přepádloval Atlantik. Dobrodruhem roku National Geographic se ale stal proto, že celý rok nevytáhl paty z Anglie a praktikoval microadvetures. V podstatě jde o to, že zažít dobrodružství a mít naplněný život není jen o několikaměsíčním treku, zvlášť když máte rodinu nebo práci co vás baví, ale můžete si to užít po menších a častějších dávkách, třeba i během pracovního týdne. Stačí trochu plánovat (nebo i neplánovat), nebát se a zvyknout si na to že u kolegů budete za "podivína", časem si toho už ani nevšimnou. Více už v slibovaném odkazu zde. Pokud zvládnete mluvenou angličtinu, poslechněte si podcast s Alastairem u Nicole Antoinette.

Abyste měli představu jak takové "malé" dobrodružství může vypadat, jako inspirace vám může posloužit můj výšlap z Děčína do Ústí nad Labem loni na jaře.

Středohořím nalehko a narychlo.

Je středa odpoledne a já zjišťuju, že můžu mít v pátek volno. Co s tím, když v sobotu musím být na oslavě máminých narozenin? Můžu jít do práce nebo to zkusím vymyslet jinak. Večer strávím u počítače a plánuju co podniknu, pak do noci balím. Ve čtvrtek odpoledne po práci už sedím v rychlíku do Děčína. Je to zvláštní začínat výlet v týdnu a z vlaku jít s lidmi co se vrací z práce domů s tím, že zítra jdou znovu, ale mě to vlastně nevadí. Rychlý přesun za město a už stoupám na první kopec. Je krásné počasí, nezvykle teplo, jasno, skoro letní den.

První zastávku dělám u rozhledny Velký Chlum. Jelikož jsem vyrazil až v podvečer, teď se slunce už kloní k západu přímo nad Děčínským Sněžníkem, úžasné panorámata a trochu ostrý vítr na vrcholu rozhledny.

U rozhledny je pěkné posezení s ohništěm, ale ještě je brzy a tak do sebe cpu svačinu a kvačím dál. Na opačné straně se klube krásný úplněk, je jasno takže v noci asi vedro nebude. Procházím ztichlou vesnicí Lesná, nikde nikdo, jen z povzdálí se line hudba a sem tam šteká pes.

Na kopec dorážím už potmě, takže lovím čelovku a štráduju dál. Začal jsem pozdě, tak si trochu přišlápnu ať mám zítra fóra. Navíc mám motivaci dojít až na Vrabinec. Tuhle skálu jsem obdivoval z dálky už dlouho, ale tohle měla být moje první návštěva tak jsem se dost těšil. K zřícenině dorážím skoro v deset večer, nikdo tu není a měsíc svítí jak lucerna.

Házím batoh na zem a celej nadrženej pospíchám na vyhlídku. Trocha lezení po řetězech a jsem tam. Paráda. Úplněk vytváří ideální nasvícení kopců kolem mě a tak s tichou pokorou posedávám v péřovce na vršku a kochám se. Zima mě vyžene zpátky k batohu a tak si dole stavím tarp a jdu do hajan. I přes únavu jsem spal hůř, jelikož kombinace úplňku a větru vytvářela s větvemi stroboskopické kreace na tarpu. Zase to ale bylo dobré k tomu, že jsem brzy vstal a šel se opět kochat na horu na východ slunce.

Krása střídala nádheru, jak říká můj kamarád Ozzy. Až zase zima mě vyhnala dolů a já si v přístřešku ukuchtil snídani a pokračoval ve výšlapu. Přesun na Bukovou horu byl fajn, člověk se aspoň zahřál cestou do kopce. Tady už jsem byl víckrát, ale vyhlídku jsem si stejně nenechal ujít i když to bylo z cesty.

Dolů jsem to vzal mimo značku přes bývalou ves Velké Stínky, opuštěnou po roce 1945 odsunem sudetských němců. Nevím čím to, ale tohle místo má určitě zvláštní atmosféru. Asi ne když tam dorazíte s partou rozjívených kamarádů, ale pokud půjdete sami, všimnete si toho. Mám to tak ve středohoří u všech zaniklých vesnic a samot. Vyrovnané zídky dřívějších políček a pastvin, teď už zarostlých lesem, rozvaliny spousty domů, cesty a k tomu zvláštní ponurost stínových svahů přecházejících v stepní krajinu na jižních stráních. Miluju středohoří ale zároveň mám z něj respekt.

Pořád je krásně i když začal foukat ledový vítr. Procházím fotogenickými Zubrnicemi a po opuštěných cestách a pastvinách to stáčím k Ústí.

Budu se opakovat, ale ve středohoří i hlavní trasy často nejsou moc prochozené, takže pokud se chcete toulat kdykoliv během roku a nepotkat při tom moc lidí, tady si přijdete na své. Často se dá přesunovat i přes pastviny, ale to jen mimo sezónu ,jinak vás může prohnat stádo mladých býčků.

Při jedné takovéto zkratce narážím v lese na liščí doupě. S radostí a úžasem pozoruju liščata jak dovádí kolem, až když mě zvětří schovají se do nory.

Do večera ještě stihnu dojít na Velký Ostrý , kde potkávám partu starých trempů/ekologů, kteří si sem vyšli tradičně oslavit Den země. Dotáhli si sem i soudek s pivem pro další příchozí. Chvíli klábosíme, jdu se mrknout na vyhlídku a já se pak vydám hledat nocleh. Ten se mi podaří najít až těsně za městem na kopci nad Střekovem.

Les je tady listnatě nevlídný, vlhký a pochmurný, ale nic lepšího už nevymyslím, takže jdu do hajan. Ráno zase časný budíček a já valím do sobotního, líně probouzejícího se města. Cestou potkávám ještě jednu lišku.

Na nádraží jsem brzy, někdy kolem sedmé, i přes to je tu spousta lidí mířících do Prahy. Doma jsem tak akorát abych vybalil, převlékl se a v poledne už sedím u oběda na oslavě narozenin. Takže vidíte, prima dobrodružství na dvě noci, nemusel jsem cestovat nikam daleko a stálo to pár kaček. Klidně můžete vyrazit jen odpoledne po práci dojet někam na kole, přespat v lese u táboráku a na osmou už sedět zase v kanclu. Jde to!

Happy trails. -deu- 

Velká fotogalerie v lepším rozlišení tady

Ahoj všichni! 

Rádi bychom pro vás uspořádali druhý oficiální sraz Nalehko v termínu 29.4.-1.5.2017. Aby to nebyl jen o nahánění kilometrů, chtěli bychom udělat oficiální zahájení v sobotu po obědě(cestu si můžete naplánovat už s vlastním výšlapem od pátku), odpoledne a večer by na chatě proběhlo setkání, předávání zkušeností, porovnávání UL výbavy, prezentace některých výrobků a pro případné zájemce i detailní informace o PCT, CDT a podobně. Večer posezení u ohně. V neděli ráno bychom potom vyrazili na výšlap přes noc a v pondělí odpoledne(státní svátek) bychom se rozjeli k domovům. Můžete se stavit i jen na část víkendu dle vašich možností. Strava vlastní.

Měli jsme vyhlédnutou chatu na Vysočině u Devíti skal, ale bohužel je plná až do podzimu. Máme proto na Vás prosbu - pokud byste věděli o vhodném objektu v dosahu veřejné dopravy tak, aby se tam dostal rozumně každý z ČR, dejte nám prosím vědět do zpráv. Spaní na chatě pro všechny není nutné, předpokládá se že zvládnete spát ve vlastním přístřešku. A abychom měli představu kolik by vás asi bylo, hlasujte v anketě na našem webu - http://www.nalehko.com/node/31842 . Nejedná se o žádnou naší marketingovou akci, chceme se s vámi prostě sejít venku a pokecat o společném zájmu. Pokud byste ale měli o něco konktrétního k prohlédnutí zájem, určitě to přivezeme. Díky a budeme se těšit. Tým Nalehko