Pro fanoušky Nalehko na facebooku jsme připravili soutěž o pár drobností.

 Podrobné informace nalezne zde.

 Tým Nalehko

Vízum - na ESTU - to znamená bez víza můžete v US být max. 90 dnů. Nelze to prodloužit!!! Takže je potřeba vízum - to vás opravňuje k pobytu max. 6 měsíců - to tak akorát s rezervou stačí. Když si zažádáte o permit na trail (vysvětleno níže) a poprosíte PCT Association aby vám napsali zvací dopis, který vysvětluje proč potřebujete 6 měsíců, tak všechno proběhne na ambasádě hladce a vízum dostanete.

Plánovani – nejlepší co mužete udělat je, že si koupíte perfektního průvodce a rozpis trasy - Yogi's guide book and hand book. Tam je spousta skvělých rad ohledně vybavení, plánováni, jídla, permitu atd. Je to sice 40$, ale bude to nejlíp utracených 40$ za celý výlet. Povedlo se mi ze států dovézt několik kusů nejnovějšího průvodce 2015 - máte-li zájem, napište si o něj přes záložku kontakt nebo přes FB.

Permit - celý Pacific Crest Trail spravuje PCT association a u nich si můžete doufám stále zdarma zažádat o permit. Podmínkou je, že musíte jít aspoň 500mil. Permit vás opravňuje ke vstupu do všech národních parků a rezervací kterými trail prochází. O trail se starají dobrovolně tisíce lidí, tak doporučuji přispět asociaci pár desítek dolarů na to aby pokračovali ve skvělé práci. Peníze jsou použité na vykupování území kolem trailu, na nářadí a koně pro dobrovolníky atd. Díky.

Mapy - nejlepší mapy přímo pro PCT, se zakreslenou trasou, mílemi, vodními zdroji, vzdálenostmi do měst když křižujete nějakou cestu atd, jsou zdarma ke stažení na stránkách asociace - jedná se o Halfmile's maps a jsou dokonalé. V nějakém copy centru si je můžete vytisknout na laserovce, chtějí max. dolar za list papíru. Já to tisknul jako dvě mapy na stránku, oboustranně a stále to bylo skvěle čitelné. Doporučuji laserový tisk, protože se ve vlhku nerozpíjí. Na GPSku se vykašlete, je úplně zbytečná. Lepší je sledovat v mapě kde jste a užijete si to mnohem líp. I vodu najdete snáz. Ke každé vodě vede jasná pěšina. Lidi s GPSkou odbočí když jim krabička zavelí a nikdy nemůžou nic najit:-). Mapa, zdravý rozum, oči otevřené a je to skvělý výlet.

Finance - Peněz je potřeba minimum. Teda, zaleží na vašem  standardu, co "nutně" potřebujete. My jsme si řekli, že nikdy nebudeme spát v hotelu, nebudeme za nocleh platit, nebudeme využívat trail angels - navštívíme je, pokecáme,ale nebudeme tam spát a nechávat se vozit. Chtěli jsme to udělat jako super léto v divočině, jen s tím co máme, protože to je všechno co potřebujeme. Takže náklady na osobu byly $2500.00 včetně letenky a vlaku na start a cíl (v rámci Ameriky), posílání balíků, jídel v restauracích. Letenka do USA byla $1100 navíc. Dalo by se ještě minimálně 500USD ušetřit, ale člověk je mlsnej když přijde do města:-) Když vynecháte hotely, tak vystačíte s $500 na osobu a měsíc.

To je levnější než když normálne bydlíte ve městě!!!

Medvědi, vlci - problém může nastat jen tam kde lidi dojedou autem a nechávají přes noc jídlo na stolech v kempu atd. Medvědi se naučí na to chodit. Pokud kempujete v divočině a všechno jídlo a voňavý věci (pasta na zuby, opalovák, obaly od sušenek atd.) skladujete s jídlem v bear boxu nebo kevlarovém pytli, tak žádné větší zvíře nemá důvod se k vám přibližovat. Nevím o nikom, že by ho v divočině medvěd obtěžoval.

Největsi problém jsou moskyti a pak hlodavci-myši které se snaží dostat na jídlo. Během pochodu zjistíte jak to nejlíp udělat. My nosili jidlo v Ursacku - kevlarovém pytli po celý trail a v Sieře Nevadě v plastovém Bear Vault  kanystru, protože to národní parky Sequoia, Kings Canyon a Yosemite vyžadují. Zvířat se není potřeba bát. Nejhorši bestie na planetě Zemi je člověk... všechna divoká zvířata to vědí a snaží se mu obloukem vyhnout.

Balíky s jídlem - Až půjdu znova, nebudu si posílat resuply packages předem, ale vždycky z většího města jenom na nejnedostupnější místo. Zbytek se dá snadno dostopovat do města a nakoupit a nebo využít hikerbox - na každé poště nebo hotelu nebo prostě resuply místě lidi odhazujou do bedny na co nemají chuť, co už nesnášejí protože se jim to přejedlo nebo prostě jen chtějí vyměnit anebo si toho poslali moc. Tenhle hikerbox je obvykle dost plný a po pár dnech se vysype do popelnice...

Nejlepší strategie je přijít do resuply pointu, prohledat hikerbox vzít cokoliv se vám bude hodit a zbytek dokoupit. Balíky které si podle instrukcí v Yogi's guidbook pošlete na poštu tam budou čekat klidně půl roku než si je vyzvednete. Třeba do Shelter Cove a White Pass je lepší si zavolat, jestli vám tam balík nechají... všechno se dočtete v Yogi průvodci.

Takhle z kraje vám jen můžu říct, že příprava i trénink jsou fajn, ale není to o tom. Hlavní je vyrazit a nevzdat to. Hlava je nejdůležitější, dokud jste přesvědčení že to má význam a že to chcete dotáhnout, tak si vždycky cestu najdete. Možná je lepší ani nebýt moc trénovaný, začít pozvolna, zvyknout celý tělo postupně a pak můžete zvyšovat denní míle a nakonec budete smutní že už je konec.

Chce to jít fakt nalehko, jinak tělo trpí. Jde to i natežko, ale tak dva týdny, pak se to dost zhorší... nebojte se, poradíte si i s minimem věci. Všude je celkem dost vody, takže jsme se každý den koupali. Miluju v poledne zastavit u jezera nebo potoku, vykoupat se, válet se na sluníčku, číst si, dát si šlofíka... A samozřejmě spát blízko u vody aby se člověk mohl umýt než leze do spacáku. Spát ulepenej fakt nesnáším. Žadná chemie není potřeba a poprosil bych ani nepoužívat. Jsou to krasná, nezničená místa a tam žádné mýdlo, šampony a sračky na nádobí nepatří. Tělo i vlasy se přestanou po nějaké době mastit, když je furt neodmašťujete, takže pohoda:-). Opalovák taky není potřeba, možná jen pár prvních dnů v poušti, pak se pěkně opálíte a už vystačíte i bez něj. A poprosil bych taky odnášet všechny odpadky, i cizí co najdete. Nic nepálit, nezahrabávat...

Ať to takhle krasné vydrží i pro ostatní!!!

Lehký krok na cestách i v životě vám  přeje Petr Kosek

Přátelé, kamarádi a všichni kdo nás podporujete - s radostí oznamujeme, že 6.dubna 2016 jsme v Liberci "slavnostně" otevřeli naši kamennou prodejnu!

Najdete nás na adrese: Soukenné nám. 23/10 - OD Baťa, 4.nadzemní podlaží ,Liberec

Nenechte se zmást tím, že nikde není poutač ani výloha a vyběhněte za námi nahoru. Na zviditelnění teprve pracujeme.

Otevírací doba: od úterý do pátku 13:00 – 18:00
Po telefonické domluvě možnost otevření mimo uvedenou otevírací dobu.
Odpovědný vedoucí a ozdoba obchodu: Petr Damajka
telefon: 734 433 938

Všichni jste srdečně vítáni!

Tým NALEHKO

CDT – Continental Divide Trail

Tahle tři slova pro vás asi vůbec nic neznamenají, ale zasvěceným se při nich rozbuší rdce a některým naskočí husí kůže. Jedná se o nejdelší a nejtěžší oficiální trek na americkém kontinentu – podle toho jaké varianty v závislosti na podmínkách zvolíte se délka pohybuje od 4500 do 5000km. Je to tak, čtete správně a já jsem se s těmi nulami neukliknul...

Je to trek, který sleduje hranici úmoří, to znamená, že sleduje vrcholky nejvyšších hor Severní Ameriky od mexické hranice až do Kanady. Z východních stěn a svahů hor pod vašima nohama stéká všechna voda do Atlantiku a ze západních úbočí do Pacifiku. Trek teda nevede neustále přes nejvyšší vrcholy, to by zvlášť v Coloradu bylo naprosto neprůchodné, ale přes pár vrcholků s 4300m vede a na téměř tisícovce kilometrů v Coloradu se celou dobu pohybuje mezi 3 a 4tis. metry nad mořem s tím, že občas si dáte bonusový vyšší vrchol. Trek je sice oficiálně ustanovený a v mapách s různými variantami vyznačený, ale naživo stále mnoho set kilometrů chybí a člověk se pohybuje volným terénem podle čáry v mapě a buzoly. Nejdelší takové neznačené sekce jsou v pouštích Nového Mexika a v horách Wyomingu a Montany. Úžasné je, že téměř stále jste nad hranicí lesa a na nejvyšším hřebenu nebo hoře v okolí, takže dechberoucí výhledy neberou konce.

Láká vás to? Nás taky. Nedokážete si představit 5měsíců volna z práce? My normálně taky ne. Není na to ve vašem životě vůbec vhodná doba? V našem taky ne... zeptejte se našich kamarádů jestli to, co děláme dává smysl... Můj problém je v tom, že když se dovím o něčem nevšedním a zajímavém a opravdu mě to zaujme, tak mi to někde vzadu v hlavě zůstane a musím to časem udělat. Vlastně kecám, vůbec to není někde vzadu. Hlavu to okupuje a postupně to ovlivňuje  všechny životní rozhodnutí, až to dospěje do situace, kdy není vyhnutí a musí se to uskutečnit.

Jdeme na to!

Takže tady jsme, duben 2016 - já 4 roky po dokončení Pacifik Crest Trailu a náročném dvouletém startupu továrny v USA, Oli po 7letech korporátní práce a života. Za poslední  rok jsme se stihli seznámit, spojit naše životy v manželství a naplánovat si náročnou budoucnost – do startu tohohle treku nám zbývá necelý měsíc!

Plánování

Přežít se dá ledacos, ale né vždycky je to bez následků. Máme radši, když si věci můžeme užívat. Proto mám rád, když jsem připravenej. Slovem připravenej myslím, že nemusím bojovat o život za standardních podmínek. -10C°, dva dny v kuse déšť, sníh, 50km bez vody nebo 200km k dalšímu zásobování, to jsou podmínky, které  na takovém trailu určitě nastanou a člověk by na to měl být připravený. A připravený můžu být jenom tehdy, když mám o všem správné informace (klima, terén, mapy) a podle toho poskládanou a ozkoušenou výbavu (univerzální a lehkou abych byl maximálně mobilní) a zásobovací plán (kde co dokoupit nebo si poslat balík a na kolik dní, načtené Water reporty, abychom věděli, jak to kde vypadá s vodou).

Plánování takové akce tudíž nemůže začít 14 dní předem. S vědomím startovního data musím načíst základní info, znovu zvážit svoji výbavu, vyměnit některé kousky a odzkoušet je. To zabere klidně několik měsíců. V době internetu to není zas tak složité, jen to chce umět rozlišit hodnotné informace. Každá země již po desítky, někdy i stovky let, sbírá klimatická data a dají se dohledat. Dlouhé treky jsou v posledních letech velmi populární a tak není problém sehnat dobrého průvodce a přečíst si zkušenosti lidí, kteří už něco podobného absolvovali a podle toho si udělat vlastní strategii. Nejsem fandou internetových diskuzí a fb skupin, kde si navzájem radí a falešně se stresují ti, kdo se teprve připravují a mají s tím pramalé zkušenosti. Lepší je si udělat úsudek i plán podle sebraných dat, vlastních zkušeností a priorit. U priorit se všechno točí kolem hmotnosti – vařit nebo nevařit a ušetřit hmotnost? Pohodlně spát, ale nést o půl kila víc? Papírové mapy + znalost navigace, ale jistota za všech okolností, nebo pohodlně GPS + baterie, ale vyšší hmotnost a neustálý stres jestli budou baterie stačit?

Všechno se točí kolem hmotnosti

Asi se usmíváte a říkate si, že jsem ultralight pošuk a gramhonič. Ale je to jinak - na takovémhle treku není nízká hmotnost otázkou volby, je to nutnost. 5000km neujdete za měsíc. Trvá to 4 až 5 měsíců. Na CDT se startuje v poušti na hranici s Mexikem, tady se koncem května už nedá existovat. Zhruba po  měsíci dojdete na jih Colorada do pohoří San Juan Mountains, kde se trail vyšplhá skoro do 4000m a neklesne pod 3300m po 400km. Pokud jste poušť prošli brzo v dubnu, budete před San Juans buď měsíc a půl čekat než místy sníh odtaje a budete schopni aspoň trochu sledovat trail nebo budete věřit svým navigačním schopnostem a v závislosti na lavinové situaci to protlačíte metry sněhu. Tím to ale nekončí. Když budete čekat než alespoň částečně sníh odtaje a budete se moci Coloradem probojovat, tak se ocitnete na jihu Wyomingu koncem července a do hor na kanadské hranici vám bude zbývat ještě přes 2500km. Jenže v národním parku Glacier je úplně běžné, že první sněhové bouře přichází už koncem září. Nejenže trail zmizí opět pod sněhem, ale zavřou se i silnice, na kterých je člověk závislý kvůli dostopování do civilizace kvůli zásobování. Takže vám zbývají dva měsíce a 2500km. To dělá přes 40km denně s tím, že nějaký  čas ještě ztratíte stopováním do měst, nakupováním, praním, atd. Z toho plyne, že musíte být rychlí. Proklatě rychlí a nesmí vás to vyčerpat a zlomit. Je rozdíl tohle dělat týden nebo dva měsíce. Každé kilo na zádech navíc se obrovsky projevuje. Ne jenom na rychlosti pohybu, ale i na únavě zad a nohou. Hmotnost je zásadním faktorem, který určuje rozdíl mezi dokončením a odstoupením...

Naše plánování

Po několika měsících načítání informací a po zkušenosti z 4200km dlouhého Pacific Crest Trailu jsme opět skončili u skvělého průvodce YOGI’s CDT Handbook, setu map od Jonathana Leye a databooku od Beacona. Všechno to jsou lidi, kteří CDT v minulosti šli, většinou několikrát a podklady zlepšují a updatují. Vytištěno na A4, zmenšeno na minimální rozměr, knížka rozřezaná a vybrané jen potřebné stránky, celkem to dělá 1,3kg – 265 stran map formátu A4 a k tomu 3900 položek v data booku (slovní popis cesty typu 0.8míle brod, 0.3míle křižovatka s Jackson Peak trailem, držte se vlevo, 7mil Humpreys peak, atd.), k tomu 28 zjednodušených mapek městeček kam půjdem pro zásoby, abychom věděli, kde je dobrý obchod s potravinami, kde koupit líh do vařiče, kde je veřejná prádelna, popřípadě kemp, kde bychom mohli přespat, když se ve městě zdržíme. Nechceme spát  ve městech v hotelech, tak je dobré vědět předem přesně kam jít, neztrácet čas, zařídit co je potřeba, dobře se najíst a vyrazit na další sekci.

Nám se to trochu komplikuje tím, že i na trailu potřebuju spravovat náš web a eshop. Nemám rád tahání elektroniky do přírody, ale malý tablet pro spojení se světem a psaní blogu snad přežiju. Stejně tak dvousetgramovou battery banku na dobíjení. Wi-Fi je dnes všude, tak s tím snad problém nebude. Jen ten čas strávený ve městě kvůli úřadování a dobíjení baterií se bude prodlužovat.

Zásobování

Celkem jsme po cestě naplánovali 27 zásobovacích zastávek. Některá místa jsou přímo u trailu, někam se dá během pár kilometrů dojít, ale většina míst vyžaduje 30ti až 50ti kilometrový stop většinou z horského sedla do nejbližší civilizace. Na některých místech jsou to horské resorty, nebo benzínky s malým obchodem a suvenýry, kam je možné si poslat zásobovací balík s jídlem. Takových míst, kde se nedá nic pořádného koupit a budeme muset posílat balík je 7. Tři balíky pošleme ještě před cestou, zbytek za jízdy vždy z nejbližšího města. Trochu to prodlouží náš čas strávený ve městě, ale zase je zaručené, že se jídlo nezkazí a že budete v balíku mít to, na co máte zrovna chuť. Po zkušenosti z PCT, kde jsme si balili všechno předem a po 4 měsících na trailu si vyzvedli balík s jídlem, které už jsme nemohli ani cítit, protože jsme těch skvělých instantních dobrot byli plní a navíc bylo téměř všechno žluklé a my to stejně museli jíst, protože nic jiného se koupit nedalo... se toho chci vyvarovat. Nakonec nejdeme to za trest, ale pro zábavu, ne?

Dobré je zmínit, že po několika týdnech na trailu, kdy šlapete svižným tempem 8 až 12 hodin denně, tělo obvykle vyčerpá zásoby a začne se dožadovat obrovského množství jídla. Začnete jíst 2krát i 3krát víc než normálně, podle toho, kolik tuku ještě tělo má a může jako zdroj energie využívat. Nejde to ošálit. Když dost nejíte, začnete přicházet o svalovou hmotu a po pár týdnech se zastavíte. Ani vůle nepomůže. Nesmíte to podcenit. Vychází to na cca. 1kg dehydrované stravy na den (kolem 5000kcal), hojně doplňované olivovým oleje, burákovým máslem atd. To se na velkých vzdálenostech pronese. I proto musíte mít lehkou výbavu a být co nejrychlejší.

Finální přípravy

Do startu nám zbývá už jen pár dní. V posledních dnech ještě pereme a impregnujeme nepromokavé věci. Kvůli zminimalizování nesených obalů přebalujeme nakoupené potraviny a rozdělujeme je do balíků. Testujeme nabíječky a dobíjení tabletu, foťáku, mobilu. Taky sledujeme sněhové zpravodajství a výšku sněhové pokrývky v Coloradu, abychom si kdyžtak před odjezdem ještě dokoupili a poslali napřed sněžnice. Zrovna minulý víkend při sněhové bouři připadlo na většině trasy půl metru sněhu... S datumem startu 1. května už nic neuděláme, protože kvůli cenám jsme letenky a autobusové jízdenky nakupovali už s předstihem v zimě.

Aktuální sněhová situace v Coloradu - úplně nás netěší že v sedle Wolf Creek Pass je stále ještě 2metry sněhu. My tam máme dorazit za 5 týdnů, tak snad něco odtaje, protože většinu času půjdeme ještě o 500m výš a sem do "sedla" sejdeme kvůli zásobování...

Ale hlavně se snažíme aspoň dvakrát týdně vyrážet na několikahodinový výšlap s naloženým batohem, aby si tělo zvyklo, než příjde hlavní šok. Snad jsme nic nepodcenili a za dva týdny se s vámi už budeme moci podělit o první zážitky z pouští a hor Nového Mexika.

Lehký krok na cestách i v životě vám přejí Petr a Ola

Nebudeme vás napínat, po několika infarktových dnech (a nocích) jsme sbalení a na cestě do Nového Mexika. Samotné přípravy dají člověku zabrat, ale když se do toho musí odstěhovat z bytu (na jiný kontinent) tak je to lahůdka. No, bylo to těsné - ještě 15 hodin před odletem to u nás bylo jako po výbuchu (foto).

Krabice s jídlem ještě nezabalené, natož pak poslané… s balením batohu jsme ani nezačali a mapy jsem měl sice roztříděné, ale teprve jsem řešil kam bude nejlepší balíky poslat. Pár hodin totálního nasazení nakonec přineslo svoje ovoce a odpoledne odvážíme krabice s jídlem, mapami a teplejším vybavením na poštu.

Tím to ale nekončí. Ještě je potřeba si pochystat náhradní kousky výbavy- několik párů ponožek, boty, filtr na vodu, teplé oblečení a potom vybavení které by mohlo být potřeba, ale nemá to smysl se s ním tahat pořád - cepíny, goráčové boty, záložní nabíječky. Podle aktuální situace na trailu si je můžeme nechat poslat a nemusíme několik dní lítat po všech čertech a shánět je.Má to jeden háček,musíte sehnat někoho, kdo vás bude sledovat,nebude mu doma vadit krabice vašich věcí, a bude ochotný občas bleskově vyrazit na poštu a vyžádané věci odeslat. Nám pomůže Oli učitelka jógy Christie, která je z našeho plánu úplně odvazanáa chce nás podpořit.  Aby se celá věc usnadnila a předešlo se nedorozumění,všechny věci jsem jednotlivě zabalil a očísloval a dal Christie seznam položek s čísly.Stejný seznam máme i my. Když bude potřeba jen zavoláme, jaké číslo a kam chceme poslat a nemusíme složitě vysvětlovat, co máme na mysli a kde to je.

Ale slogan “ CDT - embrace brutality” má svůj dobrý důvod, tak chceme být připraveni.Po půlnoci balíme batohy a v 5h ráno jedeme na letiště.Výbavy je nakonec asi o kilo víc než bych rád (viz gear list), protože kvůli správě eshopu táhnu tablet a power banku, a taky máme teplejší oblečení než bylo nutné na PCT. K tomu máme i nějaká náhradní trička, což normálně nedělám. Zítra ráno už zahajujeme na mexické hranici, takže příště už se ozveme z trailu.

Díky za podporu !

Petr a Ola

Appalachian Trail

Zelený tunel, či horská dráha.Tak je mnohými přezdíván Appalachian trail, jeden ze tří „Triple Crown“ super dlouhých pěších cest napříč USA. Appalachian trail, či zkráceně AT, je nejvýchodněji položený trail začínající na hoře Springer Mountain v Georgii a končící na severu ve státu Maine téměř u hranic s Kanadou. Ze všech tří „Triple Crown“ je AT nejkratší (2200 mil) a takřka celý vede v zelených vlhkých lesích. Kratší vzdálenost rozhodně neznamená, že je z těchto tří zdaleka nejlehčí.Většina chodců ji jde skoro stejně dlouho jako zbylé dva a i když je zde mnoho zdrojů vody, náročností díky kamenitým cestám a vydatným dešťům se zbylým dvěma vyrovnává.V úvodu bych rád zmínil, že nejsem žádný cestovatel s letitými zkušenostmi a tento trail měl být mým prvním dobrodružstvím delším jak týden. Jako každý milovník přírody jsem toužil zažít americkou divočinu. Díky článku zde na serveru Nalehko.com jsem se zasnil a chtěl něco podobného zažít jako Petr na PCT, protože právě tento druh zážitku pravé divočiny a samoty tyto traily nabízí. Důvod proč jsem se rozhodl právě pro AT, byl zejména dán okolnostmi a polohou. Díky studiu na VŠ jsem se rozhodl jít pouze určitou část od června do září během prázdnin a k volbě právě AT přispělo také to, že je ze všech tří nejbližší a nejdostupnější. Čím mně AT upoutal je to, že prochází významnými  historickými místy USA a je spojen s tradiční country hudbou. Trať jsem se nakonec rozhodl jít uplně sám, abych poznal trochu toho kouzla tísíce let staré tradice poutních cest, kde máte čas na sebe a nerozptyluje vás nic ze známého okolí.Plán tedy zněl:vstoupit na trať poblíž města Washingtonu D.C. a jít směrem na jih. Původně jsem chtěl ujít těchto 1000 mil za 60 dní (vycházelo to na 17 mil na den). To jsem ještě tehdy netušil, jak náročný tento trail je a že ujdu „pouze“ |600 mil.

Mapa AT + začátek (1000míle naměřená od jihu AT) a konec mojí cesty(400míle)

Přípravy:

Přípravy na cestu byly až vtipně jednoduché, prostě jsem si koupil letenku a nebylo cesty zpět. Jen pár měsíců před odletem  jsem si začal číst tipy a rady, nakupoval výbavu a o víkendech ji testoval. Abych dokázal vůbec přežít v přírodě, podstoupil jsem i kurz přežití. Jíst červíky jsem naštěstí na trati nemusel, ale důvěra v to, že vím co dělat ,,kdyby“, byla hlavním klíčem vnitřní pohody v takto neznámém prostředí. Po fyzické stránce byla moje příprava na AT nulová. Jako mapu jsem si stáhnul placenou aplikaci Guthook’s AT Guide a na oficiálních stránkách si zjistil základní informace co je potřeba na Appalachian trail. Žádné povolení na vstup do parku nebylo ihned potřeba, pouze až na úsek ve Smokey Mountains national park, kam jsem měl v plánu dojít až víc jak za měsíc. To nešlo odeslat dříve jak měsíc předem, veškerá povolení se dají vyplnit přímo na trati.

Vybavení:

Jsem od přírody minimalista a volný pohyb mi za trochu přemýšlení a menšího pohodlí stojí. Proto jsem volil ultralehkou výbavu. Mezi moje základní vybavení patřilo:

Batoh: Mountainsmith Haze 50L, 995g

Karimatka: Klymit Static V2, 470g

3v1 = Stan, pláštěnka, obal na batoh: SMD - Gatewood Cape, 340g

Spacák: Carinthia Eagle, 900g

Moskytiéra a tyvek pro jednoho: Nano Mosquito Pyramid, 85g + Tyvek, 110g

Bear bag, sprcha, nepromokavý obal: Sea to Summit Pocket Shower ( 10L) , 155g

Vařič a kotlík: konzerva se stojánkem z vařiče M71, 40g + EverNew Ti 0,9 L, 115g

Boty: Adidas Terrex Fast R GTX

Samozřejmě se dalo například u spacáku a karimatky ušetřit na váze, ale oboje se mi nakonec osvědčilo. Se vší výbavou jsem se přehoupl lehce nad 7kg, jelikož jsem s sebou táhnul tablet a solární panely. Naopak jsem ubral od klasického stanu, jelikož na AT (na rozdíl od PCT a CDT) je cca každých 5-15mil nějaký přístřešek a nebylo tak nutné spát vždy ve stanu. Navíc jsem se rozhodl, že upustím od klasického setu nepromokavé výbavy (kalhoty, bunda a obal na batoh) a využíval jsem pouze zmiňovanou pláštěnku, která se nakonec zdála být výhrou, protože v místní extrémní letní vlhkosti budete mokří i v té nejlepší membráně.

Let do Washingtonu D.C:

Zhruba týden před odletem jsem konečně vyplnil ESTu (žádost o bezvízový pobyt v USA) a začal si podle rad z příručky SAS mazat nohy líhem, abych je vysušil a neměl puchýře (skutečně to funguje!). Nakoupil si instantní jídlo a dehydratované potraviny, které jsem si vezl s sebou. Žádné balíčky jsem si na poštu v USA neposílal  a na trati si ani nic nezajišťoval.Odlet proběhl bez sebemenších problémů, ale problémy započaly během letu. Moje podceňování příprav se projevilo a při vyplňování prohlášení jsem zjistil, že se do USA nesmí přivážet žádné potraviny a podpisem jsem měl stvrdit, že nic takového nevezu. Samozřejmě jsem se pod to ze strachu nepodepsal a všechny potraviny poctivě vypsal. Při  kontrole na letišti Dulles jsem měl poté problémy. Zejména to, že jsem nevyplnil adresu pobytu v USA a v prohlášení jsem do kolonky napsal „Appalachian trail“. To nebylo správně a pro bezpečnostní pracovníky letiště jsem byl „podezřelý“. Následovalo asi 5 hodin čekání, prohlídky batohu a dotazování se na nejrůznější otázky. Z batohu mne byly odebrány veškeré potraviny a okolo 23:00 místního času jsem byl vpuštěn do spojených států.

Přistání na letišti Washington Dulles

Bezpečnostní kontrola před vpuštěním do země

Cesta na AT:

Můj původní plán využít autobus a dojet do 20 minut vzdáleného města Purcellville nevyšel díky zpoždění na letišti. Žádný spoj již večer nejel, tak jsem si tedy zaplatil taxi (bylo levnější než nejlevnější ubytování v D.C. ) a nechal jsem se odvést do tohoto městečka. Tam jsem zcela vyčerpaný zalehnul na louce na okraji města.

Louka na které jsem přečkal první noc

Městečko Purcellville

Ráno jsem se probudil do slunného dne a šel nakoupit zásoby. Již po cestě do města jsem se setkal s milým přijetím místních, kteří se zastavovali a ptali se, zda nejdu Appalchian trail (jen tak pěšky tady skoro nikdo nechodí) a přáli mi hodně štěstí.Tenhle přístup jsem v Česku nikdy nezažil. Známá otevřenost a přívětivost Američanů se potvrdila.Koupil jsem si palivo do vařiče a těch 7 mil na trail jsem se rozhodl jít pěšky, případně zkusit stopovat. Zhruba polovinu jsem šel a druhou mne popovezl jeden farmář v korbě na pickupu. Poté jsem se už ocitl na parkovišti poblíž AT...„Let the journey begin“.

První kroky na AT:

Ihned po vstupu na trať jsem byl okouzlen všude přítomnou nádhernou zelenou barvou obklopující trať ze všech stran. Ne nadarmo se AT říká ,,zelený tunel“. Po prvních pár mílích jsem začal potkávat  první „No Bo Thru Hikery“, kteří vyrazili brzy na jaře a mířili na sever.Tito ostřílení borci, kteří měli za sebou prvních tisíc mil mi ihned začali předávat první cenné informace o tom jak to na trati chodí.

Zastavil jsem ihned na prvním přístřešku (otevřená bouda ve které se dá nocovat) a šel si uvařit první oběd. Zapovídal jsem se s obědvajícími  hikery, kteří zvláštně koukali, co to vlastně do toho vařiče nalívám. Moje chabá angličtina způsobila, že jsem si koupil místo lihu podpalovač uhlí. Ten samozřejmě sám o sobě nehoří. Chlapci se mne ihned ujali a poradili mi, že se mám ptát po „denatured Alcohol“ či obdobném  palivu „HEET“. Vracet zpět do města jsem se již nechtěl. Směrem na jih bylo cca 3 dny vzdálené město Front Royal, kde  ho prodávají. Plán tedy byl jíst jen studené a sušené jídlo, dokud nekoupím palivo. Jídla jsem měl asi na 10 dní, takže jsem tahal těžký batoh s jídlem, které jsem nemohl jíst. Třetí den už jsem stále stejné sušené jídlo nemohl ani cítít.

Příroda:

Jak jsem již zmínil, Appalačské pohoří je hojně zarostlé lesy s vydatnými srážkami. Takřka  celý trail prochází  hustými  lesy, občas po loukách. A na rozdíl od PCT a CDT se trať po celé své délce skoro nemění. Tento fakt mnohým chodcům činí potíže. Pokud v této přírodě nenajdete cosi poetického nebo nemáte dostatečnou vůli v dosažení cíle, prostě ztratíte motivaci. Sám jsem si cíleně zvolil „nejnudnější“ avšak nejvíce charakteristickou část pro AT a to Virginii. Takřka 500 mil jdete zeleným tunelem s málo výhledy. Pokud si již říkáte, že vám 2 měsíce bez výhledů za to nestojí, tak věřte, že tyhle lesy jsou opravdu překrásné  a s ničím v Evropě se nedají srovnat.

Zvířata:

V lesích na Apalačském pohoří  žije mnoho zvířat od mědvědů černých až po chřestýše a pavouky. Pokud půjdete AT, budete medvědy zaručeně potkávat. Sám jsem cestou za 2 měsíce potkal  6x  medvědy a to beru za velice malé číslo. Poznal jsem jednoho hikera, který potkal 6 medvědů za jeden den. Jsou území, kde je budete velice často potkávat: například stát NY, Shenandoah NP a Smokey mountains NP. Naštěstí od medvědů grizly jsou tito méďové vcelku „pohodáři“. Vždy  když je potkáte, stačí udělat pár kroků zpět, mlátit hůlkami o sebe a medvěd odejde, někdy ovšem neochotně. Velký problém s medvědy bývá v kempech a na přístřešcích, kde se občas najde nějaký pomatenec a neuklidí po sobě. Medvěd tak ochutná lidskou potravu a poté se tam vrací. Tyto přístřešky pak ochránci parků zavírají. V době, kdy já jsem vstoupil na trať, napadl medvěd jednoho chlapce v kempu, když spal v hamace. Medvěd cítil cosi pod plachtou a ukousl chlapci kus tváře. Tento kemp ochránci zavřeli a medvěd musel být odstřelen. Musím uznat, že spát sám v kempu  kde v trailbooku píší, že se zde vyskytuje medvěd, není nic příjemného. Ovšem známou tradicí trailbooků je, že si z vás někteří  Hikeři utahují a  napíší aby vás trochu postrašili, že v přístřešku žije obří pavouk apod.

Výskyt  hadů je tu asi jako v celé Americe hojný. Nejvíce zde budete potkávat černé vodní hady, které nepřehlédnete. Ale ti naštěstí nejsou jedovatí. Horší je to s místní zmijí a chřestýši, které jsem přezdíval „ratlšneci“. Ti mají dokonalé zbarvení a snadno je přehlédnete. Dupání příliš nepomáhá. Chřestýš vás obvykle chřestěním upozorní, ti ostatní se většinou stočí. Jedinou obranou je mít oči dokořán.Ze všeho nejvíce je tu otravný především hmyz. Rozhodně je nutné se mazat proti klíšťatům a komárům. Těch je tu opravdu hodně. Občas je nutné dávat pozor na zvláštní druh much, které když vás štípnou, natečete jak po štípnutí vos. Včely a vosy, na ty je opravdu nutné dávat pozor. Několikrát byla hnízda přímo v cestě. Poštípán byl skoro každý, kdo nebyl před tím varován. Proto je dobré bavit se občas s lidmi, co jdou proti vám.

Voda, jídlo a spaní:

Na AT rozhodně o zdroje pitné vody mít nouzi nebudete. Je tu spousty potůčků nebo menších pramenů. Ty menší jsou občas závislé na tom, kolik naprší. Zdroj vody ovšem bývá každých 5-15mil. Vodu vždy stačí přefiltrovat a máte nejlepší vodu jakou si můžete představit.Jídlo se zde dá velmi snadno a často doplnit. Jelikož se AT táhne od jihu až na sever, je křižován cestami propojující hustě obydlený východ se západem. Díky tomu velice často budete procházet přes cesty, kde se snadno dá dostopovat do blízkého města (většinou 5-25mil) od trati. Posílat si zásoby na trať není potřeba a vyrazit občas do města za to stojí, pokud chcete poznat i místní městečka a jejich obyvatele. V těchto městečkách se vždy dají hravě nakoupit instatní polévky, sušené ovoce, arašídy či maso.Spát se dá na trati skoro všude kde budete chtít, pokud se nejedná o národní parky. Nejlepší je ovšem spát u přístřešků, které jsou téměř vždy poblíž zdroje vody a v případě velké nepřízně počasí se máte kam schovat, či si vysušit vlastní věci. Na trati je i spousta kempů a hostelů zaměřených přímo pro hikery. Zde se v průměru za 25 dolarů na osobu dá krásně vyspat. Navíc poznáte místní obyvatele, kteří vám rádi ukaží jak žijí a podělí se o vlastní zážitky.

Trať:

Cesty na AT jsou po většinou úzkou nezpevněnou pěšinkou pro jednoho, která se různě klikatí a rozhodně to není jak naše nesmyslně luxusní cyklostezky na Šumavě. O údržbu AT se starají dobrovolnící, kteří  dbají o to, aby se po trati vůbec dalo chodit. Vyřezávají padlé stromy, sekají trávu,uklízí odpadky a značí trať. Když už hovořím  o značení trati, je velice dobře značená.  Ale zabloudit se občas také dá. Ošem bílé pruhy míjíte vždy do 5minut a značení je obousměrné (od jihu i od severu).Co se do nadmořské výšky týče je AT srovnatelný s výškou mezi Šumavou a Krkonošemi. Nejedná se o žádné velehory a holé vrchy jsou do 1500 míle od jihu výjimečně. Rovinky zde jsou, ale po většinu budete stoupat a klesat jak na horské dráze. Za 2200 mil nastoupáte a vyklesáte dokonce více než na PCT a to je AT kratší.

Věc, která mne velice překvapila byla samotná náročnost této tratě. Úzké nezpevněné cesty, velice prudká stoupání a klesání a především kamenité cesty, které nešlo obejít a táhly se třeba i několik mil. Cestu, kterou byste běžně šli 2-3 hodiny tady půjdete 3-6. Při vydatných deštích, které tu jsou velice časté, jsou navíc tyto kameny extrémně kluzké a cesta dává opravdu zabrat. Odolné trekové hole zde můžete zlomit stejně snadno jako ty ultralehké a s těžkým batohem je po těchto kamenech jít nemyslitelné.

Kamenité cesty na AT

„Těch tisíc mil má jeden směr a jeden cíl“ Můj denní chleba bylo ujít přibližně 15-20 mil za den podle sil a počasí. Do města jsem se vydal přibližně po 5-10 dnech k doplnění zásob. Tam jsem si vždy dal jeden den odpočinek, pořádně se najedl, dobil elektroniku a spojil se s domovem.Od tisícáté míle jsem šel prvních 100 mil v celku nízkých horách s častým převýšením. Byl to ideální start. Po prvním doplněním zásob ve městě Front Royal jsem vstoupil do Národního parku Shenandoah. Před vstupem je nutné vypsat povolení, které vhodíte do urny. Je nutné, aby jste druhou část vhodili do urny u výstupu, jinak vás budou ochránci hledat.V této rezervaci je již dlouhou dobu zákaz lovu a na zvířatech je to opravdu znát.Srny ba ani medvědi se vás takřka nebojí a to u medvědů není zrovna příjemné. Přesto tu potkáte mimo Tru-hikerů i hodně turistů.

Shnenandoah NP

Stát Virginia se poté nesl pořád ve stejném duchu. Kopce a skály s výhledy do zelených lesů. Před hranicí Virginie s Tennessee jsem dorazil k ikonickým skalám AT, McAfee knob.

Poté následovala rezervace Grayson Highlands, kde jsou poprvé po 300 mílích holé pláně. Krásné výhledy a divocí poníci.

Pak už jsem přešel hranici a vstoupil do státu Tennessee s nádherným jezerem Watauga a vodopády Laurell Falls.

Po Laurell Falls již následovalo ještě pár desítek mil na silnici, odkud jsem dostopoval až do města Johnson City a poté autobusem zpět do Washingtonu D.C. Tím moje putování skončilo. Díky nabranému spoždění z odpočinkových dnů a poznávání městeček se moje cesta takřka o třetinu zkrátila.

Kouzlo Appalachian Trailu:

„Almost heaven, West Virginia, Blue Ridge Mountains, Shenandoah River“ tak začíná známá píseň Country Roads od Johna Denvera. Státy Virginie a Tennessee jsou skutečně tradiční a hrdou Amerikou s historií. Appalachian trail těmito místy prochází. Asi nikde v USA není tolik patriotizmu, jako právě tady. Východní pobřeží a lesy na Apalačském pohoří byly místy, kde žilo mnoho lesníků, žili zde i Indiáni Cherokee a odehrávaly se zde známe bitvy z války Sever proti Jihu.Život na AT pro mě znamenal úplně nový rozměr, jiné vnímání. Každý den vstáváte s pocitem, že vás něco nového čeká a zároveň nepřemýšlíte, co by se mohlo stát. Vaše mysl se vyčistí, nic vás nerozptyluje a můžete dlouhé hodiny přemýšlet o smyslu života.Samota pro mne byla největší lék a zároveň obrovskou dávkou na kuráž. Čím jižněji jsem byl, méně chodců jsem proti sobě potkával, díky tomu, že „hikeři“ vyráží na jaře aby se stihli dostat do cíle ještě před prvním sněhem na podzim. Tím se stalo, že tito „Tru-hikeři“ vyrážejí takřka ve skupince. Ty nejpomalejší jsem potkával přibližně v půlce své cesty, pak už jsem potkal člověka třeba i jen jednou za týden.Právě tato samota mi dala to, co jsem si od divočiny přál. Žádný signál, žádný člověk poblíž. Ta samota vás pohltí a zároveň přinutí smířit se s tím, že když se vám něco stane, nikdo vám nepomůže. Je to těžké, ale když to dokážete, strašně vás to osvobodí. Proto chápu proč lidé někde na Sibiři jsou tak skromní a štastní lidé. Tohle smíření se s nepohodlím a strachem lidi sbližuje. Přátelská atmosféra na trati vás doslova dostane. Návrat do ČR byl opravdu šok! Nikdo se neusměje, nepozdraví ba ani nemá chuť pomáhat. Jsme tak zarputilí ve svém vlastním pohodlí a strachu z toho, že nám někdo ublíží, až vlastně nežijeme, jen přežíváme.Kouzlo Appalachian trailu nejde poznat z fotografií. To kouzlo čiší právě z těchto lidí, z těch krásných zelených lesů, které už sami o sobě na vás působí jak balzám na duši. AT má obrovské kouzlo, které nikdy z domova nepoznáte a dotkne se vás až po delší době. Pokud se chcete osvobodit od běžného života, vyčistit si hlavu a poznat úžasné lidi, AT je právě pro vásNa AT podle místních nechodí takřka žádní Češi. Ve státě Virginie jsem nepotkal jedinou zmínku o tom, že by nějaký Čech v této části šel. Dlouhý treking je jako droga a u AT to platí dvojnásob. Proto se letos na podzim vydávám znovu na další část AT.  Tak co, neláká někoho z vás tento trail ?

Tomáš Ondrušek

80km prašných cest - staříci na Thomas ranch - konečně funkční windmill - trail magic - Narrows rim trail - láva - 50km bez vody - krásné kaňony - Grants

Odcházet na trailu z města je vždycky těžký, ale z pohody v Toaster House je to ještě těžší. I malé café nám dost přirostlo k srdci. Trávili jsme tam s ostatními cely den.

Plánujeme vyrazit brzy, protože nás čeká celý den na prašné cestě v otevřené krajině, tak ať toho ujdeme co nejvíc dokud je chládek. Trochu nás nahlodává možnost dát si v café ještě jedno “breakfest burrito “ na cestu, ale odoláváme. V 6h ráno už to v kuchyni žije a první odhodlaní už vyráží do mrazivého rána. Po dvou dnech lijáku a chumelení je dnes krásně. Rychle snídáme, ke stolu si přisedá chlapík “Shortcut”. Oproti večeru moc nemluví a něco kutí pod stolem. Probíráme s Oli plán na dnešek a když se chystáme zvednout od stolu, Shortcut vítězoslavně v pinzetě mává nehtem z palce u nohy, prý ho trápil už celý týden a konečně ho serval. Je čas vyrazit.

Před námi vyšli 4 rychlíci, kteří přišli včera v našem dni volna a za námi zůstává Moxi i pár z Colorada.

Než přijdeme k lávovým polím, čeká nás 80km prašných cest. Krajina působí zeleně, ale jsou to jen zakrslé borovice a jalovce a mezi nima suchá tráva a písek. Jsme už skoro týden ve výšce 2200m a výš, říkají tomu tady "high desert". Přes den to docela peče, v noci klesá teplota k nule. Po dešti je to zelenější.

Nikde není povrchová voda. Jen kravská napajedla a občas solární nebo větrná pumpa a y ty jsou v různém stádiu rozkladu. Kolem cest jsou všudypřítomné ploty z ostnatého drátu a cedulky se zákazem vstupu, kempování, lovení atd. a brány s několika vysacími zámky aby nebylo pochyb o soukromém vlastnictví. Proto nás po asi 25km dost překvapuje otevřená brána a cedulka že všichni poutníci pěší i na kole jsou vítáni aby si doplnili vodu a klidně i zakempovali. Je to dnes nejspíš jediná voda, tak to jdeme omrknout. Mezi stromy stojí velká plechová hala s otevřenými dveřmi, a u studny vzkaz že se máme hlásit uvnitř, voláme do dveří pozdrav a vstupujeme.

Čeká nás překvapení - vidíme obývák i s krbem, velký jídelní stůl i kuchyň. U krbu sedí dva stařečci, rozzáří se a zvou nás dál. Jsou manželé už 65let, žili všude po státech, chlapík je veterán z Korei, pořád jim to pálí a je s nima legrace.

Mají hodně co říct. Chlapík se nakonec dostal i ke vzpomínce na Koreu a docela me rozsekalo, když říkal že navzdory tomu že někdo určil,že ten naproti tobě je teď nepřítel, tak je pořád potřeba mít na paměti že je to člověk jako ty, nejspíš má taky rodinu a poteče z něj stejná krev. A podle toho by ses měl vždycky chovat…

vydrželi bychom poslouchat celý den, ale nechceme rušit oběd. Takže se u nich zapisujeme do registru- chlapík hned počítá že jsme letos návštěvníci číslo 141 a 142, a jdeme se najíst a dát si šlofíka ven pod stromy. Za hodinku doráží pár Moxi a Colorado a se staříkama je veselo. Bohužel musíme dál. Po cestě to skvěle utíká. Před západem slunce ještě dobíráme vodu u funkční solární pumpy a nakonec se zastavujeme až za tmy po pěkných 50km dnes.

Během dalšího dopoledne procházíme Sand Canyon a konečně nacházíme funkční větrnou pumpu.

Je to docela záchrana protože jsme už nějakou dobu bez vody. Obědváme a pokračujeme pár kilometrů po asfaltce podél obrovského lávového pole. Dneska je teplíčko. Konečně dorážíme k útesu se stromy po kterém bychom měli aspoň chvilku po trailu pokračovat. Na odpočívadle u cesty si ještě dáváme pauzu a sníme o studeném pití. Přijíždí chlapík s Broukem a malým přívěsem a přisedá si k nám. Vůbec nedokáže probrat že jsme tam přišli pěšky a jak se chceme dostat přes lávu dalších 50kiláků do města. Nicméně tasí z chlaďáku dva Gatorady a kýbl džusu a “musíme” to vypít.

Ještě dostáváme dvě flašky na cestu. Děkujeme. Člověk na cestách potká hodně fajn lidí.Balíme se a stoupáme na barevný útes nad lávové pole. Zase jiný svět - všude kvetou kaktusy, oranžové kamení, staré pokroucené borovice a jalovce a výhledy na desítky kilometrů dlouhé lávové pole. Je to jako černé moře.

Nejde mi do hlavy, jak může láva na rovině dotéct tak daleko, a hlavně jak se zítra dostaneme na druhou stranu.

Na konci útesu je vyhlídka a trail dál nepokračuje, musíme si najít cestu dolů sami. Prý to jde. Nacházíme na okraji malého mužíka, jako horolezec to považuji za signál pustit se dolů. Na horolezecký sestup to docela ujde. Oli malinko brblá, ale nakonec to zvládá. Po silnici za posledního světla dorážíme na místo odkud by měl vést trail přes pole. Nikde žádné značení, už si na CDT zvykáme. Podle průvodce nacházíme v křoví schovanou vodu od trail angels z Grants. Litr si bereme protože následující dva dny to může být s vodou špatné. Brankou skrz ostnatý plot vyrážíme ve tmě po bezejmenném trailu směr láva a kempujeme. Podle mapy a kompasu to vypadá že jsme správně.

Celkově je to s CDT zajímavé. Nemá tolik pozornosti jako AT nebo PCT a protože na mnoha místech ještě nejsou vykoupené pozemky od farmářů, nebo se vládní autority ještě nerozhodly kudy trail vést, tak to občas obnáší i docela dlouhé úseky po cestách a silnicích.. Kromě toho historicky existuje mnoho variant kudy divide sledovat (i začátky trailu jsou tři!) a někdy BLM vytyčí trail úplně nesmyslně a lidi tudy stejně nechodí. K dostání jsou dva sety map, od Jonathana Leye s vyznačenou nejhezčí a nejpopulárnější trasou plus mnoho barevných variant a poznámek k vodě a zajímavým místům, a nebo od Bear Creek, tam je oficiální, mnohdy nesmyslná trasa a varianty, ale zase mnohem lip čitelné mapy.

Často tedy jdeme i několik dní bez jediné značky, protože oficiální trail vede jinudy (a končí uprostřed lesa nebo u velké asfaltky bez pokračování protože dál ho ještě nepropojili). To jen tak na vysvětlenou proč tolik chodíme po cestách.

Ráno vyrážíme do černé lávy brzo abychom se neupekli. Jde se hodně špatně, ale je to zážitek. Je neuvěřitelné co příroda dokáže.

Strašlivě kličkujeme a po 6ti hodinách a 14km si na druhé straně na informační ceduli čteme, ze když sem v 16.století dorazili španělé, tak neprojevili o oblast zájem, protože se nedokázali dostat s koňmi na druhou stranu. Chápeme a děkujeme indiánům kmene Acoma za trail skrz.

Podle mapy tu měly být kanistry s vodou, ale není tu nic. Water cache je bonusová voda, ale nelze se na ni spoléhat. Bohužel další windmill a náš jediný zdroj vody pro dnešek i zítřek je mimo provoz. Z naprosto zelené nádrže pod ním nabíráme aspoň 3litry abychom do zítra do města přežili. I přefiltrovaná voda má v lahvích stejnou barvu jako měl předtím citronový Gatorade.

Zbylých 24 hodin už dobíháme do Grants po prašných cestách přes pěkné kaňony Bonita a Zuni poměrně hladce. První místo na které v roztahaném městě narážíme je RV kemp, tak tam hned kotvíme. $14 za sprchu pro nás je teda kapitální ojeb, ale správce nás nechává i vyprat a leje do nás Colu. Půjčuje nám sprcháč i prací prášek a radí zkratku do centra, tak je to nakonec skvělá zastávka.

Nakoupíme jídlo a povalíme dál. Čeká nás 5dní, nejvyšší vrchol Nového Mexika a 175km chůze.

Množí se dotazy na to co jíme a jak moc hladovíme. Jíme úplně pořád… šlapat týdny po sobě na hlad nejde. Nosíme kilo suchého jídla na osobu a den. Do všeho kvůli kaloriím přidáváme olivový olej a do večeří pro chuť čerstvý česnek. Tady je ukázka našeho jídelníčku:

Zdraví Footprint a Lola :) 

Zdržení v Grants - jsme bez vody - Mt. Taylor - sníh -Stolová hora - kaňony - indiánská trail magic - barevné kaňony - 500 mil - Cuba - napadení psy a zkušenost s policií - noční pochod pryč - konečně hory a voda - sníh a víc vody než bychom rádi - další barevné kaňony - první opravdová řeka - Ghost Ranch

Po vyprání a sprše v RV parku pokračujeme další 3km přes roztahané město než narážíme na Pizza Hut. Tahle restaurace má obrovskou gravitaci a okamžitě nás vcucnula. Salátový bar a neomezené množství pizzy, tzv. “all you can eat buffet” za $7 to se prostě nedá jen tak přejít. To uznejte. Usedáme a zjišťujeme že dnes je neděle a buffet není. Ale už je pozdě, od zeleniny nás po třech týdnech v poušti nikdo neodtrhne.

Bylo to nakonec o dost dražší ale obsluha nás nechala na podnikové WiFi úřadovat skoro 3 hodiny a ještě nám dobili telefony. Přes ulici v prodejně autodílů nakupujeme palivo do vařiče - přípravek na čištění palivové soustavy HEET. Je to čistý isopropyl alkohol a hoří líp a čistěji než běžný líh. Vařič se závětřím Caldera Cone který jsme si na CDT pořídili, je extrémně efektivní a tak na 390ml balení vydržíme vařit týden. A to vaříme snídaně i večeře.

Na konci města směrem k pokračování CDT ještě běsníme v supermarketu a na obrubníku před ním přebalujeme věci do batohu. Trochu jako bezdomovci ve změťi igelitek, ale udělat se to musí.

Večer konečně vyrážíme ven z města. Tohle fakt nezvládám. Hromady kilometrů denně a batoh na zádech mi nevadí, ale datlovat na dotykáči ve městě blog mi zabírá hodiny. Dělám to rád a baví mě to, ale nejsem ta správná generace a mám pomalý palce… říkáte si, že můžu psát o polední pauze, ale já když zastavíme, tak se musím živit. Já se teda většinu času živím i za jízdy, ale tady si to užívám. No a pak slofíček. Toho se nevzdám. Někdo si na hezkých místech dává selfie, já šlofíka. Takže psaní doháním vždycky až ve městě… Ještě že se téměř nemusíme starat o Nalehko, je obrovská úleva vždycky zjistit, ze Petr Damajka zvládá dělat eShop i obchůdek naprosto pamparádně, takže tímto mu chceme poděkovat, že máme o starost míň. Díky. Stejně tak děkujeme Tomášovi Němcovi, že kromě udržování facebooku Nalehko, zveřejňuje u nás na webu naše zápisky ze CDT.

Ale teď už šlapeme dál a zase se začínáme těšit co nás potká. Ještě netušíme, že to bude opravdu intenzivní etapa. Chceme se před setměním dostat co nejdál od města. Tentokrát ne proto, abychom nebyli cílem ožralých “kovbojů” co jezdí obrovským pickupem houštím a střílí na všechno co se naskytne, ale proto, že hned za městem míjíme parádní věznici jako vystřiženou z filmu. Muklové už jsou zalezlí u televizí, ale posilovací mašiny a basketbalový plácek za několika ostnatými ploty a strážní věž působí dostatečně. Šlapeme asi hodinku potmě, bandička vrahů za kopcem prostě motivuje. Máme dost problém mezi kaktusy a ostrými lávovými kameny najít plácek, ale jeden se nakonec našel.

Už dva týdny se stále pohybujeme ve výšce kolem 2400m a v noci bývá kolem nuly, přestože přes den to docela peče. Spíme převážně pod širákem a užíváme si hvězdy. Je tu nízká vzdušná vlhkost, přeci jenom jsme v poušťi, a tak není ráno rosa. Ze spacáku navaříme kotlík ovesné kaše, a ještě pěkně zabalení ji sníme. Pak už musíme vyskočit, převlíct se do kraťasů, naházet všechno do batohu, připravit do velké síťované kapsy zvenku svačinu a můžeme jít. Moc to nehrotíme, budíme se po šesté a vycházíme kolem půl osmé.

Dnes nás čeká Mt. Taylor, nejvyšší vrchol Nového Mexika. Nejdřív se člověk musí dostat na stolovou horu, po ní asi 15km přejít a pak to začne dost stoupat.

Zaručená voda má být až na druhé straně, ale nám se nechce celý den tahat kila navíc, ještě k tomu přes 1000m převýšení. Má tu být i pár horších zdrojů, tak to riskneme. Špatná volba. Ve dvou je jen bláto a nově vedený trail třetí pramen obchází. Začíná nejhorší stoupání a jsme bez vody. K dalšímu prameni 14km přes vrchol. V údolíčku pod námi se to podezřele zelení, tak posílám Oli napřed a vyrážím na misi. Tam přece musí být voda. Nacházím dokonalou oázu, všechno zelené, hromady tlustých hadic vedou do údolí, ale pramen nikde. Na jedné hadici je T-konektor a nahoru otočený vývod bez záslepky. Strkám tam prst a cítím krásně ledovou vodu. Stačí trochu zabrat a otočit T-čko na stranu a už se láhve plní výbornou vodou. Už skoro vybíhám když doráží trojice lovců v terénní bugyně, taky hledají vodu. Všichni přes rameno pušku a nemůžou pochopit co tam dělám neozbrojený… prý je tu strašně nebezpečno, horské pumy a medvědi. Beze zbraně ani krok! Vysvětluju jim, že nás tu chodí asi 200 ročně, všichni bez zbraně, že medvědy vídáme, ale problémy nejsou. Jen mávají rukou že tomu nerozumím a tak vybíhám za Oli. Doháním ji na krásné alpínské louce s úžasným výhledem na všechny ty kaňony přes které jsme v uplynulých několika dnech prošli.

Když vidí vodu, tak mě má za hrdinu. To mě baví. Krajina je o dost jiná než na co jsme nad 3000m zvyklí od nás. Jediný stejný je občasný sníh. Brutálně fouká a tak se na vrcholu moc nezdržujeme. Pár fotek, pořádně se rozhlídnout a jde se dál.

Je to zvláštní pocit vidět všechny ty hřebeny v dálce na jihu a vědět, že jsme tam byli jen pár dní nazpět a že jsme je přešli pěšky. A ještě zvláštnější je hledat na severu zasněžené čtyřtisícovky, co nás čekají už za týden. Na sever od Tayloru je všechno zelenější, z vrcholu vede trail nejdřív lesem a musíme se tréninkově prokousávat hromadami sněhu.

Naštěstí jen chvíli. Po krásných horských loukách sestupujeme po zbytek dne dolů. Všude se pasou jeleni, je to jako v pohádce.

Poprvé od startu, tzn. po sedmi stech kilometrech, nacházíme pramen, kde z trubky ve svahu teče čistá, ledová voda. Ani nemusime filtrovat. Je to jako malý zázrak. Doposud byly prameny jen stojaté, nazelenalé “kaluže” v zemi, betonové jímce a nebo ve staré traktorové pneumatice. Nadšení kempujeme opodál. Dnes jsme několikrát narazili na medvědí bobany, a tak jídlo a všechno voňavé (pasta, opalovák, odpadky) po večeři předpisově věšíme na strom.

Měli bychom to tak dělat každý den, ale někde prostě stromy nejsou, a někdy to flákáme. Podle pocitu. Ráno sestupujeme níž, zase na stolovou horu a po ní trochu nezajímavě pokračujeme celý den a kousek noci. Je to úplná rovina, jdeme po kamenité cestě a největším zpestřením je hledání vody vždycky zhruba po 20kilometrech. Dvakrát to je krásný pramen v malém kaňonu vedoucím dolů z hory a jednou trocha podivné stojaté vody mezi velkými kameny na začátku kaňonu. Je to trochu hnus, ale aspoň nemusím sbíhat nikam dolů. Jsme zase dost vysoko, zhruba 2400m, a tak není vidět nic okolo, jen naše “zeměplocha”. Moc nás to nebaví když nevidíme kam jdeme, jen se snažíme udělat našich 40 kiláků. Další den ráno je všechno jinak - přicházíme na kraj hory a před námi se otevírá svět nekonečných barevných kaňonů.

Vrháme se dolů a celý den si užíváme v jejich bludišti. V podvečer se blížíme k silnici a Oli začíná básnit o trail magic. V dálce vidíme u sloupu vysokého napětí  zaparkované auto a Oli má jasno, je tam. Snažím se jí krotit že je to servisní auto kontrolující vedení, ale nefunguje to. U auta je šestičlenná rodina Trujillových a nabízí nám domácí brownie a možnost dotankovat vodu. Bydlí 30km odsud a jezdí sem podle nálady skoro každý den zpestřovat nám na trailu naši pouť.

Vědí co děláme a baví je sledovat jak záříme když dostaneme kus žvance a trochu vody. Nás zase zajímá jak tady žijí a je to opravdu síla na 21.století. Je to tu celé indiánská rezervace a vláda to s podporou nijak nepřehání. Paní sem před 20 lety přišla učit na jeden rok, a zůstala, protože měla pocit že je to opravdu potřeba. Její manžel je indián z kmene Navajo a mají 4 adoptované děti. Všechny mají hodně smutný osud - matka alkoholička, takže se klučina narodil s těžkým postižením mozku, matka dalšího byla v druhém měsíci vážně postřelená… no a paní všechny děti učí doma, protože tu nikde není ani obyčejná škola, natož pak speciální pro její děti. Ještě v roce 2000 neměli doma elektřinu. Vodu jim zavedli jen pár let před tím. Indián vtipkuje, že aspoň byli skvěle připraveni na Y2K. Celkově potkáváme velkou spoustu lidí, kteří učí děti doma, protože v okolí 100km nemají školu… dělají si legraci že Nové Mexiko je moderní země třetího světa. Lidi jako Trujillovi obdivuju, jejich život stojí podle západních měřítek za hovno, ale oni stejně dokáží fungovat a ještě dělat něco pro ostatní. Klobouk dolů. Vypadá to na déšť, tak se, rychle fotíme, loučíme, přejeme si navzájem štěstí a pokračujeme dál. Nakonec neprší a je z toho dechberoucí západ slunce.

Kempujeme na hřebínku abychom ráno měli krásný výhled na východ slunce. Dobrá volba, ráno dáváme kávu s výhledem a pokračujeme směr Cuba.

Konečně trail, a jakej! Stoupáme po okrajích barevných útesů a je to pořád lepší a lepší. Těsně před silnicí do Cuba zjišťujeme, že jsme dnes dosáhli hranice 500 mil.

Trochu slavíme, ale mraky a silný vítr nás nutí rychle zakempovat. Rychlá a intenzivní bouřka a za hodinu je zase klid. Ráno dotahujeme 6mil do městečka Cuba. Víme že další CDT hikers jsou na hotelu, tak se zastavujeme dát sprchu a pokecat. Stummy a Masshole jsou zábavnej pár, dáváme s nima na pokoji pivko a probíráme plány na zasněžené Colorado. Nakupujeme a balíme trochu jídla na dva dny cesty do Ghost Ranch a pak se usídlujeme v McDonalds kvůli WiFi. Podle zpráv lidí týden před námi je v San Juans spousta sněhu a projít těch 100 mil nad 3500m se zatím podařilo jen dvěma malým skupinkám. Tak ještě online nakupujeme vysoké návleky a teplejší spodky pro Oli protože je pořád zmrzlá, a pozdě odpoledne vyrážíme z Cuba dál. Jsme docela napjatí, protože pár lidí si na Facebooku stěžovalo ze je napadli při odchodu z města psi. Celé je to umocněné tím, že Oli akorát dočetla zprávu od kamarádky, ze ji při běhání dost zle pokousal pes… neušli jsme ani míli a zleva slyšíme zaštěkání a už se na nás řítí pitbull a nějakej velkej bílej chlupáč. Žádnej plot ani brána a jdou po nás i když už nejsme u jejich domu. Jsme připraveni, máme hůlky ready. Překvapuje mě že neštěkají a jdou rovnou po nás. Bikeři i běžci to znají, pes se rozběhne, štěká, ale když se mu postavíte, tak sice běsní, ale drží si odstup. Když vycouváte z jeho teritoria, vrátí se domů. Tohle je jiný. Pitbull to vede, vyceněný zuby a jde přímo po nohách. Stojím čelem a oháním se hůlkou. Psi ani nezaváhají a rozdělují se každý z jedné strany. Jsou na lovu. Tuším že je to hodně zlý. Už ani nestíhám ohnat se naplno, tak zoufale vší silou švihám hůlkou proti Pitbullovi a zázračně ho trefuju hrotem do hlavy. Je to jako vypínač. Ještě přechází na moji druhou stranu, ale další mávnutí hůlky z něj dělá jehňátko a oba se vrací domů. Jsme oba totálně rozklepaní… a vytočení. Je mi líto psa a nejvíc ze všeho bych chtěl hůlkou píchnout majitele… my jsme z toho venku, ale co všichni ostatní co půjdou zítra za námi? Rohoduju se volat 911. Dispečerka mluví zároveň s dalšíma dvěma lidma a říká že posílá sanitku. Přesvědčujeme ji že nikdo není zraněný a tak říká že jsou teď totálně vytížení, a že officer dorazí nejdřív za hodinu. Ale ať vydržíme. Po půl hodině volá znova a říká ze to bude trvat dýl. Už se stmívá, tak pokračujeme, protože bůh ví co nás tu ještě čeká. Nakonec po nás vybíhá ještě jeden hafan, ale to už zvládáme. Rozhodujeme se jít až do noci co nejdál od Cuba. Kempujeme až v chráněné oblasti San Pedro. Ráno začínáme prudce stoupat a za chvíli jsme uprostřed úžasných alpínských luk.

V lese se trail nedá sledovat kvůli sněhu ale na loukách jsou občas sloupky se značkou.

Rázem je vody víc než bychom rádi a v 1°C se brodíme po kotníky ve vodě.

Netrvá to ale dlouho a za pár hodin sestupujeme do ještě barevnějších kaňonů než doposud.

Dole překračujeme neuvěřitelně rozvodněnou a silnou řeku Chama, i na malém mostku nás z té síly mrazí.

Po prašné cestě pak snadno docházíme na Ghost Ranch. Úžasná oáza, příště napíšeme víc. Je tu asi desítka CDT hikers, všichni si sem poslali nové boty a teplejší vybavení tak je to tu jak na outdoorovém veletrhu.

Všichni si okukujeme vybavení navzájem a zkoušíme nové kousky. Trochu tu vládne davová panika, protože tu je i pár lidí, kteří se sem vrátili ze San Juans a zásobují nás zprávami o tom jak moc sněhu tam je. Jak je to špatné s lavinami a že se sem vrátili týden počkat než zase trochu sněhu otaje. Dost lidí se rozhoduje přeskočit Colorado a pokračovat na trailu v suchém jižním Wyomingu. My jdeme zítra dál. Třeba to doopravdy nepůjde, ale chceme to aspoň zkusit. Následující sekce do Cumbress pass by ještě měla jít, je jen těsně nad 3000m. Držte nám palce, snad se za 6 dní ozveme už z městečka Chama.

Fotogalerie:

Minule už jsme spěchali z Ghost Ranch, tak jsem minulý článek trochu zkrátil, ale celý pobyt a vlastně i příchod na Ghost Ranch byla hodně podařená záležitost. Těsně než se prokoušete přes několik oplocených pastvin a naučnou stezku již zavřeného muzea ke Ghost Ranch, musíte překročit jednu z mála asfaltových silnic. My tam dorazili něco kolem deváté ráno a na krajnici před zavřeným a zarostlým muzeem stoji zaparkované velké SUV. Když ho míjíme vidíme na zemi pohozený batoh a vzadu na nárazníku sedí kluk s holkou v jednoznačně rozpoznatelném outfitu - vidíme že je to “hiker trash” jako my. Hned nás nekompromisně zastavují, představují se jako “Cerveza” a “Last on the Bus” a nabízí pivo, sendvič, donuts a další věci. Je sice devět ráno, ale žádná hodina není špatná na pivo po pár dnech v poušti… Sedáme na zem a dovídáme se že Cerveza jde CDT jako my a měla týden pauzu v Cuba a čekala až trochu odtaje sníh v další etapě, a Last on the Bus (LB) je hiker, který už má za sebou všechny tři velké americké traily, CDT šel před dvěma lety a od té doby se kromě práce v Denveru zabývá tím že dělá pro lidi na CDT trail magic - ve svém volnu třeba pendluje mezi horskými sedly a městy a vozí hikers aby si mohli ve městech nakoupit atd. Vozí s sebou tuny jídla a piva a snaží se všem jejich pouť zpříjemnit. Pěkný koníček ne? Trochu vzpomínáme na PCT a zjišťujeme že jsme šli ve stejnej rok. Sosáme z něj užitečné informace ohledně dalších několika etap ve vysokých horách Colorada, mimochodem to vidí pozitivně i když sněhu je hodně, a on pak odjíždí do města Chama vozit lidi z Cumbres Pass dolů do města a zpět.

Společně s Cervezou po chvilce bloudění dorazíme na Ghost Ranch - neuvěřitelná oáza v ústi kaňonu. Má zajímavou historii.

Století zpátky tu sídlili dva bratři, lupiči koní a dobytka, hodne krutí a nevybíraví. Znali kaňon a nikdo,kdo proti nim vyrazil se nevrátil. Nové Mexiko byl poslední stát USA a právo ani politika tu nemělo moc dosah, je to poslední výspa divokého západu, takže nikdo místním nepomohl. Až jednoho dne jeden z bratrů odvedl všechen dobytek do města, prodal ho a utržené zlato ukryl. Druhého to dopálilo a zabil ho. Záhadně se to rozneslo po okolí, lidi dostali odvahu a přinesli spravedlnost - zbylého bratra “ulovili” a pověsili. Jeho manželka zůstala na mistě a začala farmařit. V roce 1933 po její smrti celou oblast koupili manželé, kteří ranch zkombinovali s outdoor resortem a začali sem jezdit Hollywoodské hvězdy a slavní z celého světa. Velmi luxusní místo pouze pro zvané. Před smrti celé místo odkázali křesťanské komunitě, která ho za velmi přijatelné peníze provozuje dodnes a pro všechny. Konají se tu umělecké a spirituální workshopy, různé tour na koních, archeologické tour a podobně. A hlavně je to centrála pro všechny CDT hikers, kde se v teple připravují na Colorado a náročné hory.

Potkáváme tu asi desítku dalších lidí. Někteří už mají za sebou celou následující etapu do Chama, ale v horách San Juans bylo tolik sněhu, že se nedalo projít, tak se vrátili na pohodový Ghost Ranch pár dnů počkat. Je tu i excentrický chlapík “TexMart” - kombinace Texasu odkud pochází a Walmartu, řetězce jako naše Tesco, odkud je všechno jeho vybavení. Vypadá jako bezdomovec, jeho batoh má bez jídla 25kg, takže běžné chodí s 35kg batohem, v hlubokém předklonu a se dvěma jasanovými “kmeny” místo hůlek. Z dálky vypadá jako divný čtyřnohý hmyz.

Když narazí na rozpadající se dřevený ukazatel, tak vytáhne z batohu kladivo a hřebíky a opraví ho. Nebo když do trailu zasahuje nějaká větev - vytáhne z batohu pilku a uřízne jí.... do Chama dorazil minulý týden, ale do takových kvant sněhu si se svým nákladem  netroufal, tak se vrátil na Ghost Ranch, povegetil si a vyrazí si dát etapu znovu…

Není tu restaurace, ale společná jídelna, kde si za i na české poměry dobrý peníz můžete dát snídani, oběd, večery a chodit si pro jídlo dokud nemáte dost. Pro nás na trailu hotový ráj. U velkých stolů se potkáváme s ostatními, kdo šli pár dnů před námi a tady odpočívají nebo cekají až trochu odtaje sníh.

 Zjišťujeme že víc než polovina lidi kvůli velké sněhové pokrývce přeskakuje celé Colorado a budou pokračovat ve Wyomingu, do Colorada se vratí na podzim. Další velká skupinka si dává týden, dva pauzičku a buď bydlí v Coloradu, nebo tu budou u známých a budou čekat až sníh odtaje na rozumnou míru. Není to úplně legrace, protože minimálně dalších 400km trail nejde pod 3000m. Naopak, většinu času jde nad 3500m. Naštěstí nacházíme pád dalších odvážlivců, kteří se budou pokoušet pokračovat. My to určíte chceme zkusit a pár dní sněhem protlačit, pak se rozhodneme, jestli to není moc a uděláme další plán. Nechceme to vzdávat dřív než to zkusíme, jako většina po přečtení pár zpráv na FB… Ráno u snídaně ctěme příspěvky na CDT facebooku a zjišťujeme že první dvě skupinky to včera protlačili horami do další zastávky.

Takže by to mělo jít. Sněhu každý den dost ubývá, klidné i 5cm, takže než tam dorazíme za týden my, bude situace zase o dost lepší. Navíc se osmělí další skupinky - v Chama a okoli čeká několik desítek lidí na vhodné podmínky a povzbuzující zprávy od prvních, aby vyrazili. Takže snad bude i trochu prošlápnuto. Všichni dnes používají Guthook aplikaci na telefonech která je s pomoci GPS bez námahy provede celým trailem, aniž by vůbec věděli, kde jsou… My jdeme jen s mapou a kompasem a zatím si s tím vystačíme, i když máme občas těžké chvíle. Nicméně je to součást hry a nás to takhle baví. Na otevřených prostranstvích je to jednoduché, ale v zasněženém lese plném popadaných stromů nemáme s mapou v meřítku 1:64 000 šanci. Centimetr na mapě je 640m a trail v mapě je zakreslený hodně “od ruky” a často je klidné o půl kilometr na druhé straně kaňonu než je nakreslený v mapě… Takže trochu zvažuju, že na San Juans si Guthook aplikaci koupíme taky. Uvidíme po první etapě. Abych tady ale nedělal hrdinu, tak máme jako úplně poslední zálohu běžecký hodinky s GPS. Každá naše mapa má někde uprostřed kompasovou růžici a souřadnice jejího středu. Když budeme úplně v pr… tak naťukám souřadnice do hodinek a ony mi napíšou jak daleko a pod jakým azimutem to k souřadnici máme. Pomoci měřítka a kompasové růžice můžu pak na mapě odměřit kde jsme (díky měřítku mapy to je s přesností tak +\- na 200metru.

Je čas vyrazit. Původně jsme chtěli vyrazit brzy ráno, abychom 800 výškových metrů z kaňonu nastoupali během raná, ale nakonec podléháme volaní buffetu a dáváme si s ostatními ještě snídani. 

Na fotce zleva: HOB, Chocolatechipmonk, Beast, Halfmile (autor skvělých a dodnes nejlepších map pro PCT) jeho paní a já-Footprint.

Vyměňujeme si emaily se starším chlapíkem, který si reka HOB (“Hike Or Bike” nebo “Hatefull Old Bastard”). Tenhle chlapík kromě toho že učí na Yale University, hraje asi na deset hudebních nástrojů, tak s manželkou objel svět na kole, projezdil na kole celou Evropu včetně České Republiky, plavil se na malé jachtě přes všechny oceány a teď skoro v sedmdesáti jde CDT. Vzpomíná jaké to bylo v osmdesátých letech, když sil s manželkou PCT v době kdy ještě trail jako takovy neexistoval, jen to byly odvážné planý v mapách. Chlubí se i hromádkou vlastnoručně zhotoveného vybaveni a člověk by ho mohl poslouchat týdny… ale my už opravdu musíme jít:-)

Trail nejdříve vede parádním kaňonem a pak začíná stoupat nahoru, posloucháme instrukce v mapě a sledujeme směrovky na Box Canyon. Je to taková paráda, že míjíme mužíky vedoucí nahoru kamením a pokračujeme kaňonem dál. Kaňon se zužuje a přijde mi lepší než kaňony v národním parku Zion, který je kaňony vyhlášený. 

Asi jsme se přejedli cukru a jsme na nějakém endorfinovém “tripu” protože slyšíme z kaňonu sborový zpěv. Za zatáčkou přicházíme do oooobrovského dómu - kaňon končí asi 40m vysokou převislou stěnou a my stojíme na dně gigantického amfiteátru. Zpěv pocházel od skupiny děcek, nejspíš sbor na soustředěni a akustika celého místa tomu dala patřičný punc. Ani nám nevadí že jsme si zašli, protože tohle místo je opravdu super. Po zbytek dne pěkně ve vedru stoupáme skoro do tři tisíc.

Po borových lesích přichází krásné louky s osikovými háji a neskutečné zelenou trávou. Občas narazíme na ostrůvky sněhu a všechno je podmáčené od nedávno roztátého sněhu.

Měli bychom sledovat “lesní cesty”, v mapě je jich spousty, ale ve skutečnosti tipujeme kde kdysi cesta mohla byt podle průseku v lesíkách. Na to, že jdeme po oficiálním CDT, tak jsme viděli myslím dvě značky za den??? Kempujeme na hřebínku a podivujeme se, jak se krajina během pár kilometru může přeměnit z nekonečných kaňonu na vysokohorské louky a lesy.

Krajina je sice otevřená a všude jsou spíš kulaté kopce než vysoké horské štíty, ale často se ocitáme trochu jinde než bychom rádi. BLM a Forest service za poslední roky “postavili” nové úseky trailu, které nemáme v mapě, takže když sledujeme značeny trail, ocitáme se jinde než kde bychom podle mapy měli byt. Aspoň to máme pestřejší. Cesta nám docela utíká a pak přichází na mapě “zkratka”. Ušetři nám 2km. Mělo by to být jednoduché, prostě nabereme podle kompasu správný směr a u mužíka odbočíme z cesty. Jojo, za 45minut jsme ztraceni jako nikdy před tím. Hromady polomů, pár strží a hluboký les a já prostě neudržel směr.

Ocitáme se ve spleti cest, které nejsou v mapě a jen díky drobné náhodě nám trvá asi hodinu a půl, než se opět zorientujeme. 

Od oběda se kolem nás dost mračilo a hřmělo a teď konečně začíná pršet. 

Déšť nám nevadí, jsme připraveni - máme nepromokavé bundy i kalhoty, obal na batoh a všechno v batohu v nepromokavých pytlích, když se ale rozsvítí obloha a hrom se ozve během sekundy, víte že je zle… bylo to jen pár set metrů od nás. Naštěstí trail začíná klesat strží k řece. Řeka má být docela dravá, ale prý tam bývá mostek. Slovíčko bývá nás trochu znervózňuje. U řeky jsme v sedm večer, kláda přes řeku tam je, zvrchu je otesaná, takže je plochá a přejít po ní asi 8metru nebyl problém, kdyby jí nejspíš velká voda na jaré neotočila tak, že přitesaná plochá strana je úplně na boku. I za sucha bych radši šel přes řeku po slack line než po tomhle, natož pak teď po dešti. Takže nakonec brodíme. Vůbec nedokážu odhadnout jak je voda hluboká, tak vysílám první Oli a točím video:-) Jdeme v botách, nechceme se zranit. V noci je sice kolem nuly, tak to bude ráno těžší, ale poradíme si.

Snažíme se dojít na hřeben mezi dvěma vrcholy a zakempovat tam, abychom měli slunce hned od rána a líp se nám vyráželo. V malé přestávce stavíme stan a kempujeme a pak posloucháme jak déšť bubnuje na plachtu našeho Havenu po většinu noci. První pořádný déšť.

Ráno jsou boty stále totálně nacucané a teplota na nule, takže oblíkáme dvoje ponožky a mezi ně igelitové sáčky. To udrží nohy v teple a suchu bez ohledu na stav bot. Po pár hodinách na slunci je už teplíčko, takže sundáváme druhé ponožky a sáčky a během pár hodin dosoušíme boty na nohách za provozu. 

Už druhý den čekáme kdy se před námi vyhoupnou San Juans, ale stále nic. Netruchlíme, užasne louky nás zatím neunavují.

Večer v jednom sedýlku na louce u jezera narazíme na nejdivnější zvíře jaké jsem kdy viděl. Pomalým krokem jde od nás, vypadá jako malý medvěd, když přijde ke stromu pomalu zaceň stoupat nahoru, zadní spěch. Nedá mi to a vyzbrojen hůlkou a foťákem jdu vyšetřit co to je. Musím úplně ke smrku na kterém se usídlil. Skrz husté větve ho téměř nemůžu najit, natož pak vyfotit. Hustý kožich jako medvěd, dlouhý ocas, hlava jako dikobraz a z tlamy dva úzké dlouhé hlodáky. Aby to bylo ještě divnější, víc než aby seděl, tak jaksi visí na větvi a civí na mě. Ani se nehne. Pokouším se fotit a ve městě musím vyšetřit co to je. Yeti ani Lochneska nejsou žádná záhada. Všichni víme jak vypadají:-) ale tohle jsem ještě neviděl. Bohužel fotky nestojí za nic, tak se musíte spokojit s mým popisem. Až zjistíme co to je, dáme vědet.

Poslední den nás čeká nejexponovanější část trailu zhruba v 3100m - Brazos Ridge. Máme trochu obavy, protože zatím každý den předpověď říkala možnost odpoledních bouřek, ale mraky se začaly kupit už před jedenáctou a od poledního to burácelo a s přestávkami pršelo po zbytek dne. Naštěstí obloha zůstává jako vymetená i po oběde.

Neodolávám a dávám si koupačku v prvním jezeře nad 3000m, to je taková moje malá úchylka.

Pak pokračujeme. Trochu nás zpomaluje pár kilometru hustého lesa s polomem a místy i metry sněhu, kde máme problém sledovat trail. Občas radši volíme o dost lepší lesní cestu. 

Ale Nakonec se dostáváme na Brazos Ridge. Je to vlastně jen kulatá hromada kamení, ale výhled je zatím nejskvělejší na celém trailu. 

Konečně se před námi vynořují zasněžené San Juans.

Svačíme na vršku, fotíme jako diví a pokračujeme dál. Konečně nám dochází že ta červená čára na mapě je hranice mezi Novým Mexikem a Coloradem. Jsme úplně nabuzení to dnes dotáhnout do Colorada. Malinko nás rozhodila nová sekce trailu, označená jedinou značkou na křižovatce kde začínala, pak trail minul všechny vodní zdroje, takže jsme sil pár hodin na sucho a nakonec nás trail vyplivnul na křižovatce lesních cest bez pokračovaní a jediného náznaku kam dál… ale zorientovali jsme se a podle našich “starých” map našli správnou cestu. Před západem slunce stojíme po měsíci a třech dnech na hranici s Coloradem.

Trochu blbneme a slavíme a pak vykračujeme do Colorada. Přespáváme asi 5km od silnice v Cumbres Pass abychom hned ráno chytli stopa do Chama a stihli si vyzvednou balíky na poště do oběda. Máme tam jeden s přebytečným vybavením co jsme poslali hned při první zastávce v poušti, pak cepín pro Oli a on-line zakoupené vysoké návleky a teplé spodky pro Oli. Přes Cumbres Pass vede poslední usek historické železnice Rio Grande a je to velká turistická atrakce. My využíváme koleje abychom se vyhnuli posledním kilometrům totálně podmáčeného trailu a v 9h už stojíme na stopu. Oli předpovídá že nás naloží druhé auto. Druhé auto projíždí, ale Oli reka že to se nepočítá protože to je obytňák. Pak jede nablýskaný luxusní turistický autobus. Stojíme na odbočce na parkoviště u železniční zastávky. Autobus téměř přejíždí naše batohy, ale zastavuje půl metru od nich. Otevírají se dveře a uniformovaný řidič poroučí ať si batohy hodíme do prvního nákladního prostoru a nalodíme se. Nějak se nezvládám pohnout, protože to nedává smysl. Přesvědčivé to opakuje takže za 10s už sedíme v předních sedadlech výletního autobusu a všem naprosto nadšené děkujeme že zastavili. Důchodkyně ověšená zlatem to komentuje “konečně někdo, kdo opravdu oceňuje že se veze”. Trochu nechápavě na mě koukají, když nahlas přemyslím, že je skoro strašidelný se takhle rychle řítit krajinou. Musím vysvětlit že poslední měsíc, téměř 1000km jdeme pešky a že rychlost autobusu je pro nás najednou nezvykle vysoká. Krásné výhledy. Řidič je totální kabrňák. Objíždí s námi město, vysvětluje kde je pošta, obchoďák, dobrá restaurace a nakonec nás všechny vykládá na železniční stanici.

Přivezl turisty, aby nasedli na parní vlak a přejeli v něm na druhou stranu Rocky Mountains. Je to dost drahá záležitost, $80 dolarů. Ale říká, ze zítra ráno v 8h a nebo potom ve 4h odpoledne jede pro další várku turistů, takže když se tam objevíme, vezme nás zpátky do sedla. Tomu říkám servis. Pecka. Děkujeme.

Oli už od rána básní o kávě, tak jdeme rovnou do kavárny.

Majitel peče vlastní pečivo. Na americké poměry excelentní a když vidí batohy hned se dává do řeci. Snaží se pomáhat hikers na trailu a když zjišťuje že jsme z Čech, je nadšený. Prý má české kořeny. Slyšíme to překvapivé často, pak lidi vytasí zaručené “české” příjmení a my nemáme sílu jim říct, že to určitě není česky… tenhle chlapík se ale jmenuje Stastny, tak není pochyb. Zatím snad nejlepší káva v USA, bezva pokec a přidává se důchodce Ralph. Prý nás hodí na poštu, objede s námi město abychom se podívali kde chceme zůstat přes noc. Nejdřív odmítáme, ale když nás vyzvedá na poště s tím, že má super nápad - že když se nemůžeme rozhodnout jestli chceme být v kempu nebo na hotelu, že máme pobejt u nich doma. Tak jako proč ne, že? Veze nás asi 10min za město, což nás jako hladové pěšáky bez jídla trochu znervózňuje. Cestou se dostáváme do “Cow jam” - honáci na koních a čtyřkolkách ženou stádo krav na novou pastvu a nejkratší je to po velké okresní silnici. 

T

Tak jsme na pár minut obklíčeni na silnici krávama. Je tu par kovbojů na koních jak je známe a pak borci na čtyřkolkách. Chlapík na čtyřkolce praskající bičem je pohled k popukaní. Ještě asi kilometr po prašné cestě a jsme na mistě.

Takže po zbytek dne si vegetíme v parádní residenci - barák si stavěli sami z jakési stavebnice. Paní si ho nakreslila, chlapík konstruktér to přebouchal do autocadu a firma jim celej barák udělala jako stavebnici. Ještě to nemají všude dotažené, ale parádní dům. Teda uvnitř. Zvenku je to ohavná “věc”. A úžasný výhled na zasněžené San Juans. 

Chlapík Ralph byl celý život technolog vstřikovaní plastů. To je hodně podobné memu tlakovému lití, takže sedíme několik hodin v kuchyni a režime technické věci. Potom fotky ze stavby, pak modely lodí co doma staví a nakonec plachtění - chlapík dřív závodil a teď už jen závodníkům a milionářům občas plaví lodi zpět domů.

Přistěhovali se sem před 7 lety na důchod z Los Angeles a naprosto to tu milují. Nedivím se. Zasvěcují nás do toho jak to tu funguje s pozemky a stavením. Trochu mě baví že nejmenší možný pozemek který se tu dá koupit je 50x50m a nikdo nemluví do toho co a jak si tam postavíte. Tak asi zvážíme předčasný důchod a přestěhujeme se sem taky:-)

Chceme si trochu odpočinout než vyrazíme do sněhu. Předpověď s výjimkou zítřka a pozítří vypadá výborně, tak plánujeme že se zítra večer dopravíme zpět nahoru a pozítří vyrazíme a budeme mít jistotu že do další  extrémně vysoko položené destinace dorazíme za dobrého počasí.

Chlapík říká že to je super že se zdržíme ještě celý den. Akorát ze oni ráno odjíždí a vraty se až odpolko. Takže mi dává klícky od obrovského pickupu, a že až budeme chtít odjet tak můžeme, a ať jen nakonec dáme klícky panu Stastnemu v kavárně. Skutečně??? Obrovský dík všem těmhle bezva lidem, kteří nám pomáhají a vidí dál než jen za obrazovku jejich obrovské televize!

Bereme je aspoň na brzkou večery do města a zbytek dne jen odpočíváme. Je s nimi bezvadná rek a nakonec je to skvělý den. Aspoň zapomínáme na všechen ten sníh a nástrahy další etapy.

Držte nám palce, jdeme do toho a doufám že za týden budeme moc hlásit pokrok ze South Fork nebo Pagosa Springs.

Footprint & Lola (Čolci)

Z Chama nakonec odjíždíme nadvakrát. Poprvé se balíme, skáčeme do Ralphova trucku a jedeme do města nakoupit jídlo pro jistotu na týden, protože následující sekci zatím prošlo jen pár skupinek, asi 20 lidí, a trvalo jim to i se sněžnicema týden. Mezitím něco odtálo, tak bychom to měli zvládnout. Cestou sledujeme jak se nad horama nabírá totální černo. To není dobrý. Máme startovat v 3000m ze sedla, hned nastoupat a pak se celý týden pohybovat mezi 3300 a 3700m. Jsou to spíš náhorní plošiny než ostré vrcholy, není moc kam před blesky utéct. Po čtvrté hodině máme přebalené jídlo a jsme připravení vyrazit.

Ještě čekáme až parním vlakem dorazí ze sedla Ralph s Wendy abychom se rozloučili a přeptali se jak bylo nahoře.

Hlásí že nahoře je totální mordor, a že jedeme všichni zase k nim a že nás Ralph hodí nahoru hned zítra brzy ráno. Z našeho pokoje vidíme zasněžené hřebeny po kterých už za dva dny půjdeme a celou noc to nad nimi doslova svítí jedním bleskem za druhým. Jsme rádi že jsme vyměkli a jsme tady dole pod střechou. Ráno je obloha vymetená a v sedm už míříme do sedla. Cestou nakládáme na korbu pickupu 5 dalších hikers z trailu, kteří potřebují hodit na poštu na druhý konec města. Cerveza, Masshole, Stummy, Turbo a Illusive budou vyrážet dnes nebo hned zítra za námi. V osm se na trailheadu zapisujeme do registru a už stoupáme. Zatím převážně po rozbláceném trailu, ale už se objevují ostrůvky sněhu skrz které se boříme zatím jen po kolena a dole přistáváme do vody. O něco výš na hřebínku už je vrstva sněhu větší a kompaktnější a dá se jít většinu času po vrchu.

Musíme se přehoupnout přes Flat Top Mnt. a pokračovat několik kilometrů po platíčku v 3500m. Jenže už v 11h se zase začínají kupit mraky a zrovna když začneme stoupat na vrchol, tak zarachotí první hrom a než se stačíme rozmyslet jestli to risknout přes vrchol, už nás masírují kroupy. Boříme se sněhem jak se snažíme utéct trochu do údolí.

Trvá nám skoro půl hodiny než nacházíme aspoň malý kousek země bez sněhu abychom zakempovali. S přestávkami to bouří až do tmy. Dneska jen 10kilometrů. To bude dlouhá etapa. Vstáváme v pět abychom aspoň něco ušli než to zas v poledne vypukne. Je azuro. Za půl hodiny jsme zpět na trailu a pak se přehupujeme přes vrchol na plató. Otevírají se před námi celé jižní San Juans.

Vypadá to nekonečně. Ještě to nevíme, ale dnes se nám podaří přejít úplně všechno co vidíme. Jediný den bez deště od začátku Colorada. Je sice kolem nuly, ale sníh nenese a my se propadáme místy po pás.

Je to náročné a pomalé. Pod sněhem navíc všude teče voda z tajícího sněhu. Nohy mrznou i když máme na nohou dvoje ponožky a mezi nima igelitové sáčky.

Teče to tam prostě vrchem. I když máme sakra vysoké návleky. Když se snažíme sníh obcházet po trávě, boříme se po kotníky do bláta. Už jsem zažil tekuté písky, ale tady je i tekutý štěrk a dokonce i kameny velké jako hlava se s námi někdy potápí. Docela psycho. Postupně zjišťujeme, že nejlíp nese nafoukaný sníh mezi stromy, špinavý sníh a paradoxně rozměklé stráně orientované na jih. Rovinky a severní strany sice mají tvrdou krustu, ale hned se s vámi prolomí. Snažíte se zvednout, povrch chvíli drží, nechává vás zvednout se úplně na povrch, ale jak se snažíte udělat krok, okamžitě zahučíte znovu. A po pás. Za šest hodin děláme 6kilometrů. Počasí nám přeje, a jak se učíme číst sníh tak i zrychlujeme a nakonec se po 13 hodinách zastavujeme totálně vyčerpaní po 22km. V sedle ve 3500m na nás čeká jediný malý kousek trávy kolem skupinky stromů, tak okamžitě kempujeme.

Podle mapy máme zítra dvě možnosti: vrchní variantu přes několik strmých traverzů v měkkém sněhu, nebo spodní jedním údolím dolů a druhým nahoru. Oba toho dnes máme dost a tak ještě riskovat celý další den laviny v kašovitém hlubokém sněhu v prudkých jižních svazích nás neláká. S vidinou snadné údolní varianty spokojeně usínáme. Opět vyrážíme před šestou ráno a po dvou hodinách sestupu zjišťujeme, že nejhorší noční můry se dějí přes den. Údolí se zavírá a přechází v kaňon. Říčka dole je docela svižná.

První záhyb ještě obcházíme ve svahu nad vodou ale pak už musíme brodit. Ještě mrzne, ale trail na druhé straně slibuje rychlý postup. Zvládáme to dobře. Po 100metrech trail mizí ve sněhu a my traverzujeme v prudkém svahu nad vodopády. Ještě to jde. Pak se před námi vynořuje neprůchodná strž. Lezeme dolů k vodě a nacházíme trail na druhé straně a něco jako “brod” kde je voda “klidnější”. Jinak se to všude dost vaří. Svlíkame se do trenek, protože to určitě bude nad kolena, a vážu si Lolu kolem pasu na špagát aby se nabála. Navíc ji držím zezadu pevně za batoh. Není to široké, tak pět metrů, ale má to sílu. Cítím jak se Lola pomalu kácí. Řvu ať se nedívá pod nohy do rychlé vody, ale na břeh a na chvíli to funguje. Pak ji ale voda bere. Zvládám ji udržet, postrčit ke břehu a tam už chytá balanc. Je trochu v šoku, mokrá po pás, ale musíme rychle pokračovat někam na sluníčko, tady dole v kaňonu je těsně nad nulou. Doufáme že hlavní řeka dole v údolí na louce bude mít mostek. Je to přece soutok tří říček a CDT, ne? NE! Embrace brutality. Aspoň je tu sluníčko a teplo. Řeka už neburácí, ale teče hodně svižně. Zdá se mi to schůdné. Navrhuju Lole ať vyrazí, že jí natočím pro maminku video.

Po předchozí zkušenosti je ale rozklepaná a navíc tuší že to hodně potáhne. Trvá na tom že ji zase musím držet. Dobrá volba. Je toho asi 10metrů a mně voda do půl stehen. Lola to má o poznání výš. Za půlkou už ji proud podráždí nohy a i když se ji snažím držet a zvedat co můžu, mizí mi dvakrát ve vodě. Nakonec se zvládá postavit na nohy a visí mi kolem krku tak tři metry od břehu. Asi legrační pohled jak se tam v tom ledovým proudu objímáme. Nabíráme trochu balanc a dotahujeme to na břeh. Lola se musí převlíct celá, mě stačí usušit gatě a trencle. Naštěstí to svítí a začíná být teplo. Všechno v batozích máme v nepromokavých pytlích, tak se zas tak nic neděje. Jen musíme usušit nacucaný batoh.

Lola má pocit že tohle prostě nedává, ale máme jen dvě možnosti. Buď přes 30km dolů podél řeky s bůhví  kolika horšími brody, nebo nahoru zpátky na CDT a dalších 45 kiláků ve třech a půl tisících. Volíme trail. Tohle je na dlouhém trailu tuze zajímavá věc. Nemůžete prostě říct, že to balíte a “jít domů”. Zaprvé jste většinou několik dní od civilizace a prostě musíte dál abyste se vyloupli někde u silnice, a pak to nedává smysl vzdávat, když už to vlastně máte za sebou. A zadruhé už máte za sebou několik týdnů až měsíců úporné snahy to dokázat a nechce se vám to všechno zahodit. Tak ustojíte další krizi a to vám zase dává o důvod víc pokračovat… no a když se pak ve městě setkáte s ostatními a zjistíte co potkalo je a nad pivem se zasmějete tomu, že vlastně všem mohlo být hůř, tak máte pocit že život je super a chce se vám dál.

Takže i my pokračujeme.

Ještě dva dny jsou hodně intenzivní v krajině sněhu a hlavně brzké bouřky nám dávají zabrat.

Zvlášť jedno odpoledne, kdy se to kolem nás černalo už od oběda, všude okolo pršelo a burácelo a my se potřebovali přehoupnout přes nejvyšší bod etapy. Několikahodinové mírné stoupání, boříme se sněhem a konečně jsme na oblém žebru. Potom jen ani né 200 metrů dolů do jakési mělké misky a přes holý hřebínek se přehoupnout a začít konečně pořádně klesat do bezpečí. Čekám nahoře na Lolu, je jen pár metrů za mnou a honičky s bouřkou už má dost. Točím si hůlkou v prstech a najednou cítím podivné brnění. Než mi to dojde, už mezi prsty a hůlkou praská statická elektřina. To je hodně zlý. Volám jen “run Lola run” a oba najednou plní síly prcháme na dno “misky”. Ještě nejsme úplně dole a hřebínek před námi už masíruje první blesk. Sedíme na dně dolíčku pod Tyvekem skoro hodinu a cpeme se zatímco přechází vichr, kroupy,déšť a pár dalších blesků. Když se to naším směrem trochu čistí tak přebíháme domnělý poslední hřebínek a rychle stavíme tarp než nastane další kolo. Běsní to tak že nemáme odvahu rozložit si spaní. Sedíme uvnitř na Tyveku a občas v poryvech větru držíme stan. Před setměním se to uklidňuje tak vaříme a jdeme spát. Zítra už to musíme dotáhnout po nižších kopcích těsně nad 3000m až k silnici.

Za pět dní jsme nepotkali ani neviděli živou duši. K silnici nám to nakonec trvá kvůli další bouřce o den dýl a poslední ráno potkáváme další dva páry - Swammy a Thunder Bunny a Early Bird se Squirell.

Neviděli jsme se přes dva týdny. Šli jsme tuhle etapu ve stejné dny a stejnýma horama. Dokonce zjišťujeme že jsme se dvakrát minuli. Ale s trailem pod sněhem, jinému vyhodnocení lavinové situace a tomu že nás bouřky honily několikrát do údolí jsme se prostě míjeli. Tohle je CDT. Poslední kilometry k silnici jdeme společně a horečně probíráme kdo co zažil.  Na nás sice čeká zásilka na poště v South Fork, přes 30kiláků na východní straně sedla, ale všichni ostatní jedou do Pagosa Springs o něco dál na západě tak se přidáváme. Na stop se rozdělujeme zase do dvojic a Lola zázračně chytá další neobvyklý stop - obrovský obytný autobus.

Pár v důchodu je na road tripu a Lola prý vypadala tak žalostně že paní zavelela zastavit i když to nikdy před tím neudělali. Všechno ji zajímá, je z našeho trailu úplně hotová a okamžitě tahá road atlas a musíme jí ukázat kudy jdeme. Půlhodinová cesta rychle utíká a my jsme po 6 dnech v úžasném horském středisku Pagosa Springs. Poprvé od začátku bereme hotel. Jsou tu všichni kdo to přes hory teď protlačili.

$80 za noc je dost, ale přibíráme na pokoj pár z Colorada tak to jde. Během pár minut je z toho solidní squat. Kupujeme láhev ginu, tonic a pár piv, protože je potřeba oslavit že žijeme! Trail dál vede velkým obloukem skrz nejvyšší část centrálních San Juans, ale většina lidí volí níž položenou zkratku přes Creede. My byli jednoznačně rozhodnutí pro Creede, že extrému už bylo dost. Ale dnes jsme koupili sněžnice a zítra vyrážíme opět do San Juans. Stačilo potkat dva bráchy, kteří jdou CDT podruhé, znají obě varianty a řekli Lole, ze jestli chce ještě vydatně brodit, ať jdeme Creede variantu. Následující část San Juans jsou prý nejhezčí hory na světě a je škoda je obejít. Tak to chceme zkusit a uvidíme. První den a půl je trasa společná, pak se to dělí. Tak se vám dál přihlásíme buď za 8 dní ze Silvertonu ze San Juans, nebo za tři dny z Creede ze zkratky. Díky všem za podporu, Lola a Footprint

Z Pagosa Springs nakonec vyrážíme až po desáté. Všichni hikers se postupně odubytovávají z motelu, postávají před pokoji, probírají svoje plány na další sekci, a je tu moc živo a příjemně na to abychom se sbalili a zmizeli.

Ranní gin&tonic s Early bird, Squirel, Lola, Stumbling beef

Celkově je tahle zastávka ve městě spíš společenská záležitost - za šest dní boje se sněhem většina z nás nepotkala živou duši a potřebujeme to všichni ze sebe dostat.My se nakonec nechali nadchnout pro delší, náročnou variantu přes San Juans, takže jsme koupili narychlo sněžnice a mapy a chceme to zkusit. Ono se to nezdá tak těžké, prostě 130km přes hory. Ale… s výjimkou brodění jedné řeky trasa neklesá pod 3500m. Dlouhé hřebeny střídají strmé traverzy. To by šlo v srpnu, pěkně po trailu, ale teď jsou místy i metry sněhu. Navíc každý den vlastně už od poledne ty prokleté bouřky. Víme že se to už podařilo projít asi 10lidem  a z “naší” grupy tady jde kromě nás dalších pět lidí.Ale než vyrazíme, čeká nás ještě trapná cesta stopem přes sedlo na druhou stranu do South Fork vyzvednout na poště balík s novým stanem. Né že by nám náš Haven od SMD nevyhovoval, milujeme ho, ale přeci jenom jsme do San Juans bez možnosti se někde schovat, chtěli něco víc odolného. A taky jsem chtěl konečně otestovat novinku od Tarptentu. Takže na poště na nás čeká nový  Tarptent MoTrail.  Stop do sedla je rychlovka - nás a další dva hikers nakládá týpek co jede nahoru vyzvednout svoje kamarády. V Sedle to je jak na turistickém pochodu. Je nás tu asi 15.

Někteří právě přišli a další už razí dál. Stopujeme asi půl hodiny a pořád nic. Ostatní jsou dávno pryč. Nakonec Oli doslova vyprosí svezení od starého párů jejich obytňákem. Je to zážitek, auto je 26let starý a to bych řekl že mu ještě tak dvacet let ubrali. Sdílíme gauč se dvěma psiskama a po několikáté odpovídáme na stejné otázky-pán už je starší. Stejně děkujeme.Na poště vyzvedáváme MoTrail a musím uznat že Henry-majitel Tarptentu je kabrňák. Stan přišel naimpregnovaný a s přídavnými vypínacími šňůrami. Stačilo napsat že ho chceme na CDT a hned věděl co je potřeba. Venku je extrémně větrno, tak jsem rád že stan nemusíme někde v parku stavět a švy zatírat. South Fork je divný město. Jdeme rychle nakoupit ať už můžeme vypadnout. Další postup skrz hory bude pomalý, tak bereme jídlo na 8 dní. Jíme strašně moc a tak je to skoro 10 kilo na osobu. V závětří před obchodem všechno balíme a je to boj. Sněžnice už teď nesnášíme. Jsme naložení na 120%.  Jako správní bezdomovci si ještě kupujeme kávu a koláč a jíme to na zemi před obchodem.

Stop zpět do sedla Wolf Creek je nakonec trešnička na dortu, začíná pršet a staví nám dva studenti s malým obytňákem. Je ještě starší než ten z minulé jízdy. A totálně přeložený. Kluci se vrací z hudebního festivalu, měli tam stánek. Jsou z naší cesty úplně na šlupky nadšení a hlavně řidič se za námi dozadu pořád otáčí. Je to ale zábava, mají nás za absolutní superhrdiny. Jeden z nich vyrábí a prodává hamaky, tak si ještě vyměňujeme vizitky - nebylo by špatné rozšířit sortiment Nalehko a kupovat od někoho koho známe mi dává smysl. Je to zajímavé jak se to někdy seběhne.Ve čtyři odpoledne jsme konečně v sedle a vyrážíme. Batohy jsou se sněžnicema a tím vším jídlem zvířecky těžký… obloha je černá a vypadá to že nás to pořádně opláchne. Jsme v tom všem zpátky.

Boříme se sněhem, traverzujeme, nebo šlapeme po kotníky ve vodě.

Po čtyřech hodinách a 4 mílích se nám konečně daří najít plácek pro stan. MoTrail se i na poprvé staví snadno a vypadá skvěle. Henry to má do detailu promyšlené. Klobouk dolů. Oli  se do nového domečku okamžitě zamilovává. Venku to fučí fest, ale uvnitř se MoTrail tváří jakoby nic. I já se zamilovávám.

Ráno je poprvé pořádně umrznuto. Nasazujeme Microspikes abychom zvládali strmé traverzy.

Neskutečně bojujeme s těžkýma batohama. Šest mil do sedla pod Mt.Hope nám trvá 6hodin. To je katastrofa. Už od včerejšího večera visí ve vzduchu otázka jestli na ty San Juans takhle máme. Oli sice šlape pořád a bojuje celý den, ale jsme pomalý.

K tomu je teď vlna veder a i tady nad 3500 je přes den 20C ve stínu. Sníh je jako bramborová kaše a když do něho v traverzu stoupnete, zmizíte v něm někdy i do půl stehen a pomalu se sunete dolů. Je bezpečnější to obejít přes vrchol po převážně holém hřebínku, ale na to teď prostě nemáme. Výhledy jsou úžasné, ale nálada je bídná.

Objektivně hodnotíme že bude lepší a určitě bezpečnější vzít níž položenou variantu přes Creede. Je to k vzteku. V batohu máme jídlo na osm dní a nové sněžnice úplně zbytečně. Do Creede je to z odbočky jen necelé dva dny cesty, takže pohodová etapa. Pokud nevláčíte na zádech mrtvolu se sněžnicema. Co naplat.

Sestupujeme do údolí směr Creede. Jako vždycky když na CDT volíte “bezpečnější” variantu, i tady na vás čeká překvapení které se postará o dostatečnou porci brutality. Po dvou mužících kteří nás svedli z hlavního hřebene trail mizí ve spáleném lese plném popadaných stromů.

I tady po zbytek dne postupujeme míli za hodinu.

Najdete Oli?

Před soumrakem se konečně údolí trochu narovnává a začíná trail. Všechno zlé je ale vždycky k něčemu dobré a přichází i naše odměna za nelehké rozhodnutí - v malém jezírku u řeky narážíme na losa. To je velká vzácnost. Je to mladý samec. Pozorujeme ho z uctivé vzdálenosti, z národních parků si pamatujeme ze je mnohem nebezpečnější než medvěd. Nemá v přírodě přirozené nepřátele a když mu vlezete do rajónu…  viděli jste někdy losa? Je to jako kůň na vysokých nohách.

Poklidně v jezírku strká hlavu pod vodu a tahá ven trávu. Když se narovná, stéká mu voda z typické majestátní hlavy. Jen si popojde, koukne na nás a pokračuje jako kombajn. Posouváme se blíž a sledujeme ho asi půl hodiny. Vůbec se nenechá rušit. Problém je,že my potřebujeme projít a v úzkém údolí to nejde jinak než tak 20m od něj. Smráká se a my potřebujeme zakempovat. Zadržujeme dech a vyrážíme. Mladý samec se naštěstí vůbec nenechává rušit a pokračuje ve svojí večeři. Životní zážitek. Kempujeme na prvním vhodném místě. Zbytek cesty do Creede je velká pohoda a paráda. Úžasné rozkvetlé louky, výhledy na téměř čtyř tisícové kopce a konečně i opravdový trail! To je na CDT velká vzácnost.

Bereme to hodně pohodové a u potoka se sluníme a koupeme přes dvě hodiny.

Do Creede dorážíme dokonce v suchých botech. To už tu taky nejmíň dva týdny nebylo. Je to vítaná změna a už ani moc nelitujeme ze jdeme snazší variantu. Jsme tu přece na dovolené, ne za trest. Trochu pohody už jsme oba potřebovali. Před Creede potkáváme chlapíka co si říká Elusive. Je mu 72, jde sám a jeho misí je udělat po sedmdesátce všechny tři velké americké traily.

Loni dal AT, letos statečně bojuje na CDT a příští rok vpadne do PCT. Borec. Na to že tři čtvrtiny lidí Colorado vynechali a budou se vracet na podzim, a dost lidí po první těžké etapě vzdalo, tak mu smekáme. Docela smutnou zprávou je, že zřejmě vzdala i Speedstick o které jsme psali v minulých dílech, že se pokouší projít všechny tři traily za jednu sezónu. Po etapě do Wolf Creek začala pochybovat jestli to má zapotřebí.

Doufáme, že si to rozmyslí když už vybojovala zimní průchod AT. Každopádně městečko Creede je pecka, zažilo stříbrnou horečku v roce 1890 když během roku vyrostlo ze 100 obyvatel na 10tis.

Jsou tu staré bary, hornické vybavení i domky.

Ovšem první věc co děláme je, že shazujeme batohy v parku, v obchodě beru velké krabice a s obrovskou radostí odesíláme sněžnice!!! Hurá. Děkujeme Marťákovi a Peťce, že se o ně postarají. Schází se nás tady ve městě pěkná řádka a užíváme si společnost při obědě. Všichni slaví že přežili a je tu fakt veselo.

Tady nám přibyla Cerveza, Elusive a Rampage

Škoda že nejlevnější motel je za $120, takže večer budeme muset vypadnout a jít dál. Sněhu určitě ještě není konec, budou sedla pres 3600m a hned po Creede budeme mít šanci vystoupit na čtyřtisícovku, St. Luis Peak, tak uvidíme jaké budou podmínky a nálada.

Díky všem za podporu, my jdeme dál. Footprint & Lola

Už se to stává tradicí že se nám z měst nějak nedaří odcházet. Naším plánem bylo se v Creede nezdržovat, jen se najíst, napsat blog, odpočinout si chvíli v parku a večer pokračovat. Setkání s ostatními při obědě se ale protáhlo, a nahrávaní fotek na Drive trvalo několik hodin a tak náš plán dostal vážnou puklinu. Navíc Rampage dnes slaví narozeniny a rodiče jí zaplatili noc v parádním srubu tady ve městě a tak nás všechny pozvala ať dorazíme a že můžeme přespat. Původně jsme pozvání odmítli, přeci jenom když párty pořádá někdo jako “Rampage” (běsnění) a “Cerveza” (pivo) a přidá se k nim legální pěstitel konopí LB, je to pro nás téměř abstinenty dost odstrašující, když se ale Oli vrací ze sprchy ve srubu po více než hodině a s tím že měla výborné pivo, a mě se stále nedaří uploadovat další díl blogu, tak se přesouváme do srubu. Večírek je nakonec poklidně příjemný a vůbec nelitujeme že jsme včera ve spěchu neodešli. Ráno vyrážíme nakoupit suroviny na snídani a společně se Cervezou si klohníme nejlepší snídani v historii lidstva.

Výsledkem je odchod skoro v jedenáct, zkrátka každá legrace něco stojí. Úžasným kaňonem musíme z Creede nastoupat do sedla St.Luis přes 1000m v šíleném vedru.

O to víc nás hned za městem překvapují dvě bruslařské “arény” a boudičky ověšené bruslemi. V zimě když oba rybníky zamrznou, tak bruslení mezi horníkama asi dost frčí☺ Stoupání má tak 20% a všude ve stěnách kaňonu jsou pozůstatky dolů z doby stříbrné horečky před 120 let.

Napříč kaňonem vedla žíla stříbrné rudy tzv. “Amethyst Vein” která měla neuvěřitelnou výtěžnost přes 50kg stříbra na tunu rudy. V době největšího boomu v roce 1892 mělo Creede přes 10tis obyvatel a každý den přibývalo 300 lidí. Zajímavé je, že horníci tvořili jen necelou polovinu populace. Ostatním přišlo jednodušší brát stříbro přes dřevo baru, přepážku směnárny nebo obchodu a “dámy na úrovni” taky stříbrem nepohrdnuli. Rychlý konec dobývání stříbra nastal když americká vláda kvůli zvýšení inflace začala skupovat obrovská kvanta stříbra a cena klesla během roku 1893 na polovinu a už se nevyplatilo ho dobývat. Pozůstatky dolů jsou ale dodnes monumentální a my rozhodně nelitujeme že jdeme touto variantou. Brutální stoupání nám ve vedru dává zabrat a vybavení do sněhu-cepín, Microspikes a teplejší oblečení to rozhodně nedělají lehčí. Ze sedla St. Luis už to bude lepší. Máme v plánu zítra vyšlápnout na St. Luis Peak 4273m a tak se chceme dostat co nejblíže. Bouřky které někdy přichází už v poledne nám dělají starosti. Sněhu už je i v 3500m o dost méně a tak je postup krásnou vysokohorskou krajinou překvapivě příjemný.

Kempujeme na krásném místě pod širákem abychom byli ráno co nejrychleji sbalení.

Vstáváme před pátou a rychle vyrážíme. Krátké traverzy pod kopec zvládáme nakonec bez maček, a v sedm už odkládáme batohy pod kopcem a začínáme stoupat na vrchol.

Jde to snadno, je to jen kamení s ostrůvky sněhu, ale výška přes 4000m je znát.

Za hodinku jsme na vršku. Výhled je monumentální. Vidíme celý oblouk bílých San Juans, které jsme obešli. Nelitujeme.

Později v hostelu v Salida potkáváme pár dvojic které celé San Juans prošli a všichni říkali, že nejtěžší byla určitě část do Wolf Creek kterou jsme šli i my, ale že potom to bylo neuvěřitelně dlouhé a úmorné a že je to zlomilo tak, že si tu nádheru ani nedokázali užívat. Bylo to tak špatné, že nikdo z nich neměl náladu vystoupit na čtyřtisícovku St. Luis i když byla přímo pod nosem. Jsme o to víc rádi za rozhodnutí jít přes Creede a rozhodně obdivujeme všechny kdo celé San Juans prošli. Rozhodně to vyžadovalo totální nasazení. All respect.Z vrcholu dolů je to rychlovka, v sedle narážíme na Rampage a Cervezu s decentní kocovinou a společně sestupujeme snad dvacetikilometrovým údolím plným bobřích hrází.

To jsou tuny a tuny dřeva. Jsem úplně fascinovaný. Na tom musely stovky bobrů makat nejmíň půl století. Narůstá ve mě potřeba vidět alespoň jednoho stavitele naživo. Nečekaně přicházíme k malému parkovišti na prašné cestě. Mladý pár u velkého trucku se s námi dává do řeči, nemůžou věřit že jdeme až od Mexika. Nabízí studené pití a pivo a to prostě nejde v naší situaci odmítnout. Všechno je neskutečně zajímá, a tak vlastně vyměňujeme naše historky a know-how za občerstvení. Bezvadné posilnění před možná nejtěžším brodem trailu - Cochetopa creekem. Děkujeme Lee a Tyler.

Po pivu už se brodu tolik nebojím☺ chceme přebrodit ještě dnes aby nás to v noci nestrašilo. Těsně před brodem si všímám něčeho ve vodě. Plave to proti proudu, docela macek, vylézá na břeh a je to BOBRRR! Rychle ukusuje malou vrbu a táhne ji proti proudu. Pecka. Zase se potvrzuje že na trailu dostanete všechno co si přejete a co potřebujete, “trail provides”. A teď ten brod… holky to moc neřeší a vrhají se do řeky.

Voda do půl stehen, proud s nima cvičí, ale zvládají to. Jenže Oli je o hodně menší a máme každý jen jednu hůlku. Hledáme lepší místo mezi bobříma hrázema a nakonec přecházíme docela bezpečně. UFF, docela úleva. Hlavně pro Oli. Trvá to jen chvilku. To by nebylo CDT. Nálet moskytů. Úplně jsme zapomněli že existují. Na tomhle trailu prostě ani na chvíli nesmíte ztratit ostražitost. Embrace brutality.Kempujeme s holkama a je to docela zábava. Vlastně je to úplně poprvé co na trailu kempujeme s někým společně.

Pěkné seskupení tří Tarptentů. Je vidět že všichni Tarptent považují za osvědčenou jistotu. Já osobně mám radši jenom tarp bez podlážky, kvůli prostoru, sušení, váze… ale teď doopravdy oceňujeme moskytieru a stabilitu našeho MoTrailu. Přeci jenom jsme na otevřeném prostranství a vítr sice drží moskyty na uzdě, ale stejně se venku nedá být. Tyhle moskyti to je tuze otravaná záležitost. Nevím čím se liší od našich komárů, ale vůbec nepomáhá mít dlouhý rukáv. Nepomáhá ani mikina a dokonce ani nepromok bunda. Mají snad půlmetrový sosáky. Jediný co pomáhá je péřovka, na tu jsou jejich sosáky krátký. Ještě zajímavější je, že úplně nefunguje ani repelent. Přírodní repelenty považují za příjemný osvěžovač vzduchu a koncentrovaný DEET za trochu obtížný smrádek. Když se natřeme, tak je to určitě lepší, ale stejně jsme žalostně doštípaní.

Na druhou stranu, jsou to jen štípance ne? Jdeme dál. Překvapuje nás že nás žerou i v 3500m. To si teď od nich asi moc neodpočineme. Podle předpovědi by se mělo dost pokazit počasí a tak se snažíme dostat na další zásobování co nejrychleji. Dvoudenní bouřka se líp snáší ve městě, než někde na hřebeni… zní to jako že jsme vyměklí poserové, ale i bez zásahu bleskem máme na tomhle trailu vzrušení dost. Takže i tady ve třech a půl tisících kroutíme po dva dny 40km denně. Už několikrát jsme se s Oli v minulosti trochu chytli protože se loudala, ale tady pod hrozbou bouřky běží tak že jí nestačím. Poslední den po úžasných exponovaných hřebenech do Monarch Pass máme 30km “odběhlých” už ve dvě hodiny!!! Tím si konečně vysloužila opravdové trailové jméno - STORMRUNNER - ta co utíká před bouřkou.Trail do sedla Monarch Pass je přesně takový, jak si snad každý Colorado představuje.

Trail jde po hřebenech se zbytky sněhu, mezi kamením všude kvetou malinkatá kvítka a nad námi se formuje parádní černo.

Využívám slunce i lokality a slavím první letní den trailovým způsobem - říkáme tomu “naked hiker day”. Je to tradice a ta vyžaduje aspoň pár metrů šlapat na naháče. A tradice je tradice☺

V sedle je obrovský obchod se suvenýry, chlubí se tím že jsou nejvýše položený obchod v US - 3448m. Je to turistické místo tak doufáme v rychlý stopAmeričan

Půl hodiny a ani ťuk. Máme v Salida zamluvený hostel tak docela spěcháme. Nakonec nás všechny 4 i s holkama nakládá pár starších učitelů co jsou tu na dovolené. Julie a Jim - JJ team. Mají dva velké psy a tak “sedíme” čtyři i s batohy na zadním sedadle jejich Subaru. Ještě nám podávají plechovku piva a celou půlhodinu jízdy se výborně bavíme.

Američané nemají ve světě zrovna dobré jméno, ale my neustále potkáváme úžasné lidi. Děkujeme.Hostel je plný bikerů, lidí ze CDT, bikerů co dělají Great Divide a dalších divných brouků. Ani není čas udělat nákup. Oli potřebuje nové boty - v goráčových se noha strašně paří a dělají se puchýře. Taky se musíme zbavit cepínu, Microspikes a já už odmítám nosit dlouhé kalhoty, tak pojedou taky. Do zimy stačí spací spodky a nepromoky. Takže nakonec zůstáváme ještě jednu noc… nevadí, budeme plenit restaurace o den dýl☺ V další etapě nás čeká nejvýše položený bod na Continental Devide - Mt. Elbert. Není to nic technického, prostě choďák, ale přes 4400m vyžaduje dobré počasí a dost sil… Těšíme se a máme pocit že den volna tady už byl dost dlouhé flákání. Kromě toho je další zastávkou Leadville, domov jednoho z nejznámějších stomílových trailových běžeckých závodů. Je to můj velký sen, tak si to chci omrknout☺ Balíme. “Mountains are calling and i must go”

Díky všem za podporu, Footprint a STORMRUNNER

Ze Salida zpátky na trail si nakonec platíme odvoz. Je nás pět, tak to ani moc nestojí. Kvůli bouřkám chceme začít brzo ráno a ne promarnit dopoledne u silnice. V devět už šlapeme na hřeben. Jde s námi bývalý námořník z Belgie - Popeye. Výškou je mi sice po bradu, ale šlape hrozný pecky.

Strávili jsme s ním a jeho bráchou skoro celý den už v hostelu, ale pořád je o čem povídat, tak se ho držíme až do oběda. Nějaký čas zpět se rozhodl, že by chtěl zkusit Ironmana (3.8km plavání, 180km kolo a 42km běh),tak se do toho na rok naplno pustil a dokázal to napoprvé pod 10hodin! Přijde mi děsně motivující potkávat takový lidi. Je vidět, že když se člověk pro něco rozhodne a dá se do toho naplno,tak se dá v životě dokázat téměř cokoliv. Po hřebeni to pěkně odsejpá.

Z nějakého důvodu najednou trail prudce klesá přes převěj do údolí.

Objevuje se úžasné napůl zamrzlé jezero a volání divočiny mě nutí se k němu dohrabat, vysvléct a už jsem ve vodě…

Popey nevěřil že to udělám, tak se oblékl, počkal a rozjel tam piknik. Asi jsem ho tím kouskem dost namotivoval, protože slezl k vodě taky, namočil si ruku a řekl že jsem blázen. To je od Ironmana dobrá poklona. To už nás doslova dobíhá Smelly Jesus a Popeye s ním rychle mizí. Jsou to fakt rychlíci. Dál pokračujeme sami. Zase se začínají sbírat mraky. Snažíme se ještě překonat vysoké sedlo, ale první blesky nás nutí se kousek vrátit a zakempovat už v pět hodin po 15 mílích. Plán je 18 mil denně a na to máme i jídlo. Nevadí, tři míle naženeme.

Další den za modré oblohy procházíme sedlo a napojujeme se na zbytky staré železnice. Vůbec nemůžu uvěřit ze tudy kdy mohl jezdit normální vlak. Od osmdesátých let 19.století tudy Denver, South Park and Pacific Railroad provozovali linku která jako první překračovala nejvyšší hřeben Skalistých hor a spojovala významné těžařské oblasti s Denverem. Úsek kterým jdeme je celý ve výšce nad 3000m, zasekaný do příkrých stěn vysokohorského údolí a skrz Alpine Tunnel prochází ve výšce 3510m na druhou stranu hřebene.

Jsme rádi že tudy vůbec škobrtáme pěšky a nejde mi do hlavy jak tudy někdo mohl provozovat linku, když sníh je tu od září do června a jsou ho tu bez přehánění metry! Do toho laviny, skalní sesuvy atd. Holt dřív byli lidi nadšení něco nového vybudovat a nebáli se práce. Fotky na naučné stezce ukazují jak tudy v zimě čtyři parní lokomotivy tlačí sněžnou frézu a ze sněhu jim nekoukají ani komíny… skupinky dělníků navázaných na lana jak v zimě skrz blizard na sněžnicích s nářadím stoupají do pracovního kempu u tunelu. Je fascinující co všechno dřív lidi dokázali a na co se dnes dokážeme vymlouvat…Ale to už jsme v dalším sedle.

Za námi už se zase tlačí černá stěna mraků a to je poledne. Po pěkném, novém trailu sbíháme do údolí. Přes řeku je dokonce most!

Od té doby co jdeme souběžně s Colorado Trailem je náš postup o hodně příjemnější. Už druhý týden je trail značený, má mostky přes velké potoky, jsou odklizené spadlé stromy a vede skrz neuvěřitelná místa. Sněhu jsou už jen ostrůvky a postup je až na ty bouřky příjemný. Ty bouřky… stoupáme do dalšího sedla, tentokrát přes 3900m, a zase rachotí hromy. Přímo nad sedlem to sice vypadá OK, ale trail potom pokračuje dalších asi 20km ve výšce nad 3700m, má další tři sedla nad 3900m a není kam se před blesky schovat. Když se obloha rozsvítí i nad námi a spustí se liják, tak sbíháme do prvních stromků a kempujeme. Tentokrát už ve tři a jen po 13mílích. Jsem dost nevrlej a zoufalej. Máme jídlo na 4,5 dne ale s takovouhle to půjdeme přes 6 dní. Bude hlad, únava, riziko zranění a navíc spadneme dva dny za plán. Ono se řekne jsou to jen dva dny, ale plán který máme je vlastně nejpomalejší postup, který nás ještě dostane do cíle než budu muset být 14. Října zpět v Shelby. Jakmile spadneme i jenom jeden den za plán, vidina dokončení se rozplývá… potřebujeme spíš nabírat náskok pro případ zranění, čekání na otevřenou poštu v místě kam jsme si poslali mapy apod. A ztráta se špatně dohání. Jakmile projdeme Colorado, máme v plánu dělat 37km denně. Den ztráty znamená dělat po devět dní o 4km víc. To je sakra znát. Dvacet kilometrů za den je jako nic, na těle to ani nepoznáte. Je to skoro jako den volna. 30km už cítíte jako že jste něco ušli ale většinou nic nebolí. Jak se blížíte ke čtyřiceti kilometrům, už se to začíná projevovat a únava se postupně sčítá. A dělat dlouhodobě padesát je jen pro pár vyvolených, kteří navíc dokáží držet váhu batohu i s jídlem a vodou pod deset kilo.

To my nejsme a tak s tím naším pomalým postupem musíme něco udělat. Další ráno vstáváme ve 4h a v pět už šlapeme.

Cesta rychle utíká a vysoká sedla probíháme ještě dopoledne.

Výhledy jsou dechberoucí a to ještě nevíme co nás čeká, když kvůli většímu sněhovému poli a převěji v sedle radši stoupáme na hřeben sice bez sněhu ale o poznání výš. Vůbec jsem na tu parádu nebyl připravený.

Obrovské údolí s jezerem a do nekonečna se táhnoucí hradba bílých hor. Navíc pod nohama všechno kvete. Čeká nás sice ještě několik hodin po exponovaném hřebeni, ale je to silnější než my. Usedáme, svačíme a děláme snad tisíc fotek.

Usmíváme se jako blázni a jen tak křičíme do větru protože se to prostě nedá udržet. Až černé mraky nás pohání dál. Pár kapek sice padá, ale dnes bez bouřky. Úžasný den a nakonec to dnes přes Cottonwood pass natahujeme na 40km až pod bílou hradbu Collegiate Peaks. Vždycky mě překvapí kolik toho člověk za den stihne ujít když jsou podmínky. V jeden moment koukáte ze sedla na bílou hradbu hor daleko před sebou, a za pár hodin už se tudy prokousáváte. Dnes spokojenost. Jsme zpět na plánu. Já tohle hodně prožívám… promiň Oli☺. Další ráno už vyrážíme standardně po šesté. Cesta nahoru do St. Ann Pass je záhul, ale díky neustálému focení máme čas se vydýchat. Už to zní asi trapně, ale tohle sedlo je zase ještě o kousek větší pecka než všechno doposud.

Oli to vidí trochu jinak, protože nás od údolí dělí parádní sněhová převěj a strmé suťovisko.

U kraje už převěj není převislá a sníh je akorát tak měkký aby se do něj daly vykopat “schůdky” a tak se do údolí k jezeru dostáváme docela bezpečně. Pauza na svačinu je tady vlastně povinností.

Dole u potoka dáváme za pár hodin koupačku a pereme věci. Odsolené a od sluníčka “nabité” a voňavé oblečení máme rádi. Začínáme stoupat do Hope Pass. Přijde nám že lezeme kolmo nahoru. Rozhodně nejprudší stoupání co jsem kdy v horách na trailu šel. Skoro 1000m na třech kilometrech. Je hezké ze nás neustále udržují ve střehu a ve formě. Hope Pass, Hope Pass, to mi něco říká.

Teď už nás čeká jen sešup dolů k jezerům a “resortu” Twin Lakes. Na náhorní plošině před námi leží nejvýše položené město v USA - Leadville, 3090mnm. Chápete to, Leadville! Četli jste Born to Run? Cože, vy neběháte? Přečtěte si Born to Run a budete. Leadville 100 je jeden z nejstarších a nejtěžších stomílových běžeckých závodů. Celá trať vede nad 3000m a aha, teď už to do sebe zapadá, vede tam a zpět přes Hope Pass! Do Leadville prostě musíme. Tenhle běh mi leží v hlavě už nějakou dobu a vidět to místo naživo prostě musím! No ale popořadě, nejdřív nás za Twin Lakes čeká 1500m nahoru na nejvyšší bod na Continental Divide, hora Mt. Elbert 4401m. Plánujeme si půl dne odpočinout a brzy ráno vyrazit. Dokupujeme zásoby, po dvou týdnech se potkáváme se sympaťákem Stumbling Beef, který s bráchou Two Roll a Turbem šel San Juans. Překvapuje nás že je sám a že sedí. Tenhle kliďas je stroj, kterej nikdy nespí. Špatné zprávy- náš kamarád Turbo s nima nebyl schopnej držet krok a psychicky to nezvládnul a vzdal. Škoda. Stumbling Beef dostal pátý den v San Juans šílenou infekci do malíčku na noze, musel pod kudlu a týden na antibiotikách ho donutil přeskočit do Twin Lakes. Tady se znovu potkává s bráchou, který týden v těžkých San Juans protlačil sám. Respekt. Setkání dvou vousatých chlapů je docela dojemná záležitost. Jdeme s nima a s válečným veteránem Luckym na hambáč.

Stumbling Beef už CDT jednou šel a tak sosáme užitečné informace o trailu před námi. Je odpoledne a venku pořád modro, obloha vymetená. Jen tak nad hamburgrem žertujeme, že bychom na Elbert mohli už dnes. Dáváme v obchodě zmrzku a o půl páté v pěkném vedru se začínáme nabližovat ke kopci. Za hoďku bychom měli být na trailheadu odkud se na kopec vyráží. Probíráme že to nedává smysl zakempovat když je tak hezky. Bříška plná, plni optimismu, rozhodujeme se zabrat a zkusit být na kopci na západ slunce. Není to úplně rozumné, ale i Oli je pro vrchol nadšená.

Je to trochu závod s časem, ale na vrchol nakonec dorážíme 20min před západem. Perfektní načasování. Jsme tu úplně sami.

Ráno tu bývá klidně 50lidí, protože je to zároveň nejvyšší a nejlehčí 4tis. kopec v Coloradu. Zase o stupeň intenzivnější zážitek než všechno doposud.

Jsme na vrcholu přes hodinu a nemůžeme se nabažit. Do strmého sestupu na severní straně se pouštíme už úplně po tmě.

Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou nahoře přespat, ale blýskání v obrovském mraku nad vedlejším masivem nám naznačilo že nemáme být nenažraní, tak se soukáme dolů.

Pro zpestření Oli přestává svítit čelovka… s jednou to jde taky ale pomaleji. Nevadí.

V jedenáct kempujeme hned u trailu v prvních stromech a jsme ze všeho tak rozpumpovaní, že stejně ještě do půlnoci nemůžeme usnout a koukáme na hvězdy. Ráno nás před šestou budí zástupy lidí proudící nahoru. O to víc jsme rádi, že jsme tam byli včera a sami. Čeká nás 45km k silnici odkud budeme stopovat do Leadville. Dnes to nejde. Spíš se ploužíme než jdeme a k tomu potkáváme hromady lidí v protisměru co jdou Colorado Trail. Rozkřiklo se, že už je po sněhu, tak se vyrojili. Často zastavujeme a dáváme se do řeči. Naštěstí většina lidí je pod nesmyslně těžkým batohem tak zlomená že mají sotva sílu pozdravit, natož pak se vybavovat. Obdivují naši rychlost i malé batohy. Je to zajímavé jak do všeho musí člověk prostě dospět. Musíte si něco protrpět než se zamyslíte nad tím jestli to nejde dělat jinak, líp. Během několika sekund dokážete rozpoznat kdo je na dlouhém trailu a kdo se pokouší o CT.Tohle je zrovna extrém, ale o deset až patnáct kilo těžší batoh prostě poznáte.

A to je moje Mariposa taky docela velká protože půlku zabírá náš naducaný  péřový double quilt - něco mezi peřinou a spacákem bez zipu(pro dva). Hmotnost 1,2kila je boží, ale objem je větší… nevadí, ve větším batohu je aspoň víc místa na jídlo. Nemám téměř žádný podkožní tuk a tak musím jíst v podstatě neustále. Nemám problém spořádat i 4000kcal denně. To je skoro tři čtvrtě kila čokolády! Převedeno na ořechy, vločky, těstoviny a placky je to pak o dost víc. Oli kupodivu tolik nejí a ideálně si vystačí jen s tou čokoládou☺ pokaždé u toho lamentuje co si počne doma až nebude tolik pohybu a bude potřeba držet kalorie na uzdě.

Nakonec se zvládáme probojovat na silnici ale únava je značná. Stop jde relativně rychle a tak se už v jedenáct cpeme salátem a pizzou. Je to “all you can eat” tak to do nás vydrží padat dvě hodiny. Venku už je zase

černo a lije.

Perfektní načasování. Bohužel zjišťujeme, že takhle hnusně má být pět dní. Naše další cesta vede za tři dny přes dva kopce 4350m - Grays and Torreys Peaks, tak je buď obejdeme údolní variantou (ale to se nám nechce, jsme na trailu po páteři kontinentu, ne?) Nebo počkáme dva dny v Leadville a potom vyrazíme, a než se pod kopce dohrabeme, tak se počasí umoudří. Jsme docela unavení, Leadville je úžasné město a hostel je tu útulnější než domácí obývák, tak zůstáváme.

Celé město žije přes léto sérií běžeckých a MTB závodů a tréninkových kempů a jsou tu úžasný lidi. Skoro z každé ulice je perfektní výhled na dva nejvyšší kopce v Coloradu a má to tu atmosféru starého hornického města.

Na rozdíl od Aspenu nebo Boulderu si tu může dovolit žít každý, teda když mu nevadí že je tu sníh 7 měsíců v roce. Je to peklo, všude jsou sjezdovky a ve městě rolbařskej učňák, takže studenti tu denně rolbujou kilometry běžkařských stop☺ Kdo se s námi složí na chatku tady? Peťan a Oli.

Leadville je pro nás jako černá díra, to město a hostel nás prostě vcucli a nechtějí nás pustit. Nejsme v tom teda sami, skoro každý kdo dorazil se sice následující ráno sbalil, ale pak jsme ho odpoledne našli na pohovce. Nejspíš tomu přispívá i fakt že venku se čerti žení a vyhlídky na trochu normální počasí moc nejsou. Déšť je nepříjemný, ale nevadí, jsme na něj připravení. Problém je, že i tady “dole” ve městě jsme ve 3000m nad mořem a zase nás čekají sedla přes 3700 a mezi nimi dlouhé hřebeny jen o kousek nižší. A v horách to skoro nikdy není jenom déšť, vždycky se přidají i blesky. My bychom chtěli jít variantu přes další dva kopce 4350m - Grays a Torreys Peaks a na to už to opravdu chce trochu lepší počasí. Předpověď hlásí ještě čtyři dny bouřek a deště, a pak už má být líp - jen odpolední bouřky. Na zmíněné vrcholy je to zhruba 100 km, tři dny cesty. Když zůstaneme v hostelu druhou noc a potom vyrazíme, probojujeme to tři dny deštěm a na vrcholy snad už vyjde lepší počasí. Hurá nemusíme dnes do deště. Doháníme co můžeme stran úřadování na internetu, cpeme se vším co nám přijde pod ruku, přidáváme pár nových produktů do eshopu a následující ráno jsme připraveni k odchodu. Už brzy ráno jsou u dveří pochystané batohy dalších odhodlaných, ale nakonec kolem jedenácté odcházíme mezi prvními. Zasekli jsme se v kuchyni se starším běžcem v důchodu, který tady na hostelu tráví už několik sezón celé léto a dělá různým lidem support při ultratrailových a MTB závodech. Pěknej koníček. Když se svěřuju že bych 100 mílový Leadville taky někdy rád běžel, sype ze sebe jednu radu za druhou. Má přehled.Než půjdeme na stopa, musíme ještě na poštu se dvěma balíkama. Jeden jsou zbytky zimních věcí a další drobnosti, kterých se chceme zbavit a jde do Shelby. A druhý je takzvaný “bounce box” - balíček s vybavením které používáme ale teď zrovna do hor se nehodí (lehoučký tarp bez moskytiéry SMD Haven, klobouky proti slunci, náhradní kraťasy, náhradní filtr a několik rolovacích lahví Evernew, tenké ponožky, léky na průjem a antibiotika, baterky do foťáku atd.) a ten pojede na konec Colorada. Tam totiž začneme klesat, přejdeme do Wyomingu a budeme se muset prokousat vyprahlou Great Basin.

Někdy je odchod z města prostě zapeklitá záležitost… Průchod kolem kavárny nás stál další dvě hodiny času…

Aspoň ale přešel nejhorší liják dne a podařilo se nám vyřešit jeden problém eshopu. Ted už teda konečně v jednu hodinu odpoledne máváme na znuděné řidiče. Moc to nejde ale za půl hoďky jedeme zpět do Tennessee pasu pokračovat v naší cestě. Je to docela příjemné se zase hýbat. Už nám chybělo se zase posouvat dopředu. Občas drobně prší ale jde se příjemně. Dnes nám stačí jen 16km, přiblížit se pod dvě vysoká sedla. Nemáme ambice je v aktuálních podmínkách procházet. Necháme si to na ráno, to by mohlo byt líp.

Máme chvíli signál, tak kontrolujeme počasí, super, posunulo se to a nejhorší déšť a bouřky mají být dnes a zítra. Asi aby to vypadalo věrohodněji začíná pořádně pršet. Kempujeme v dešti asi napůl cesty do sedla. Ráno čekáme až přestane pršet, balíme a vyrážíme. V sedle jsme bez deště, ale je to na spadnutí.

Navíc tenhle trail má takovou specialitu. Normálně je sedlo nejvyšším bodem na trase a pak se začne klesat na druhou stranu. Na CDT je sedlo nejsnazším přístupovým místem na hřeben a pak se vesele stoupá po hřebeni dál. Začíná zase pršet, tentokrát vydatně. Další sedlo před námi je chvílemi vidět, tak tři kilometry, aspoň že trail je výrazný a je snadné ho sledovat.

Je sice černo ale bez blesků a tak se přes sedlo přehoupáváme docela v klidu. Teď to bude deset kiláčků z kopce až do lyžařského resortu Copper Mountain. Padá na mě festovní únava. Už jsem byl unavený párkrát před tím, ale teď mám pocit že každou chvíli omdlím. Jsem z dlouhých běhů zvyklej že krize přichází a odchází, tak prostě zapínám “autopilota” a jedu dál. Ale dobrý to není. Na fotkách co udělala Oli jsem si v Leadville všimnul že jsem o dost hubenější než obvykle a váha v hostelu ukázala 60kg… Musím na to myslet a víc a líp jíst, jinak se stroj za chvíli zastaví. Normálně bychom v resortu nestavěli, ale takhle míříme na oběd. Polední šlofík taky pomůže.

Cestou potkáváme Elusive, to je ten 72 letý chlapík co dělá v sedmdesáti všechny velké traily a mezi nima se přesouvá na kole nebo pádluje po velkých řekách… byl sice dost za námi, ale šlapal během deště nižší varianty a dorazil sem už včera. Další zastávku měl na údolní variantě v Silverthorn, a měl tam i balík na poště. Ale normálně by tam dorazil v neděli když je zavřeno a on si nemůže dovolit čekat. Přeci jenom není nejmladší ani nejrychlejší. Tady v Summit county spojuje resorty a pár měst bus zdarma, tak skočil na bus a pro balík si zajel. Na tom není nic tak zvláštního, ale on se zase busem vrátil aby nepřeskočil a pokračoval v kontinuálním průchodu! Klidně mohl zůstat v Silverthorn a pokračovat odtamtud, nikdo ho neviděl busem jet, ale je to otázka osobní i trailové etiky a on se vrátil a pokračuje poctivě dál. Tohle je vůbec hodně citlivé téma a jsou kvůli němu hlavně na Facebooku divoké diskuze. Hlavním heslem všech dlouhých trailů je “hike your own hike”, myšleno tak, ze každý ma jít svým tempem, zastavovat kde potřebuje, brát si den volna kdy potřebuje, volit varianty které odpovídají počasí a podmínkám vůbec. A dřív za časů těžkého vybavení a absence dobrých map, průvodců a GPS bylo velkým a ceněným počinem projít dlouhý trail v jednom kuse za jednu sezónu, tzv thru hike. Něco jako vystoupit Mt. Everest alpským stylem a bez kyslíku. Občas se stalo, že kvůli extrémní sněhové nadílce, povodni nebo velkému požáru musel někdo daný úsek vynechat a pokračovat dál s tím, že se na daný úsek vrátil později a prošel ho aby měl zvládnutou celou trasu. Dnešní doba ale hrdinům nepřeje, všechno je potřeba dělat snadno a co není na Facebooku tak se nestalo a na Facebooku nikdo nepozná že jsem pár (desítek) mil vynechal, a tak začalo být standardem, že lidi automaticky přeskakují Colorado na jaře a vrací se ho projít napodzim aby nemuseli řešit sníh. Nemá cenu umírat někde pod lavinou a není žádná hanba uznat že je něco nad moje síly, sekci přeskočit a vrátit se jindy, ale mě osobně se nelíbí když celé skupinky přeskakují sekci kvůli něčí zmínce o sněhu na internetu, aniž by do sněhu vůbec šlápnuli. Vím že tu nejsme na nějakém závodě, nikdo nedefinoval pravidla a je na každém jak se zařídí, ale pořád mě to nutí přemýšlet, proč je někdo na CDT, když místo nepříjemných 20 km po silnici zvedne palec, do města se sveze a ještě se ostatním vysmívá, že tu přece není kvůli chození po silnici, ale kvůli trailu. A když někdo jede o město dál, tak se svezou rovnou tam, stejně slyšeli ze je to nudná sekce...A teď babo raď! Máme to fakt jít celý? No jasně že jo! Vždyť to je úžasná idea projít půl kontinentu v kuse! Obnáší to občas nudný úsek, ale o to úžasnější je příchod někam na hřeben nebo k jezeru. Občasná nudná sekce je zkrátka cena za úžasné momenty o kousek dál. Na druhou stranu jsou tu i takoví, kteří sledují každý centimetr oficiálního CDT i když třeba obchází úžasný vrchol a ti zas opovrhují každým, kdo jde neoficiální variantou. A do toho vstupuje otázka “tripple crown” - ocenění/titul pro každého kdo projde všechny tři velké americké traily. Měl by ho dostat ten kdo je projde v kuse, ale nárokují si ho i ti o kterých víme že některé sekce stopovali. Jak tady říkají - vzali žlutou značku - protože středová čára na silnicích je žlutá. Každý ať si tudíž dělá co chce, ale pak by se to mělo nazývat pravým jménem. A proto my fandíme lidem jako Elusive, kteří jsou rozhodnutí to vybojovat “čistě” a projít cestu v kuse, i když třeba jednodušší variantou. I my to chceme dát v kuse, někde bereme kratší variantu místo obcházení města a někde si zase zaběhneme pár kilometrů na nejvyšší kopec regionu i když není na oficiálním CDT. Chceme toho stihnout i vidět co nejvíc, ale zároveň nechceme přetrhnout nit naší cesty. Velkou radost nám udělal i Kuba Čech na PCT - odkaz na jeho blog najdete u nás na Facebooku - který nepodlehl davové panice a probojoval to zasněženou Sierrou i když většina lidí flipnula a i když ho to obralo o spousty času. Jak tady říkáme “all respect bro”. Teď ale zpět k naší cestě. Stovky kalorií a pořádná káva mě staví na nohy a odpoledne vyrážíme dál. Musíme překročit hřeben Ten Mile Range v sedle necelých 3800m než začneme sestupovat k městu Breckenridge.

Začíná brutálně pršet a většinu času vidíme jen mlhu.

Není to ideální ale aspoň se neblýská. A kupodivu se nám i šlape dobře. Jen je obrovská škoda, že z hřebene nic nevidíme.

Byli jsme tu totiž loni v říjnu s Damajkyčem, ségrou a Marťákem na Quandry Peaku 4350m a pro většinu výpravy to byla první čtyřtisícovka. Tak jsme chtěli zavzpomínat☺ Při sestupu v mlze narážíme na větší sněhové pole a oceňujeme že jsme vybaveni mapou, kompasem i Guthookem.

Dokud je hezky, člověk má pocit že to jsou zbytečnosti, že je přeci vidět kam máme jít. Užitečné připomenutí na čem nikdy hmotnost nešetřit. Kempujeme hned jak nacházíme dobré místo. V noci opět prší, ale aspoň ráno balíme bez deště.

Sundávám jídlo pověšené na strom pryč z dosahu hlodavců a aby nebylo ve stanu kvůli medvědům

Je zajímavé že i když má člověk vybavení vychytané, tak během pár dní deště postupně všechno navlhá  a když se ochladí může nastat problém. Proto využíváme každý moment hezčího počasí a během svačin sušíme co můžeme. Kolem poledního překračujeme silnici mezi Friscem a Breckenridge a bereme místní bus zdarma do města. Potřebuju jíst a musíme dokoupit zásoby na další úsek. Breck je vyhledávaný resort a jsou tu stovky kilometrů sjezdovek a MTB tras.

Město je turistické peklo a je úleva být v podvečer zpět na trailu. Kvůli odpoledním bouřkám je potřeba plánovat postup tak aby se člověk nablížil k nejvyššímu hřebeni během odpoledne, přespal, vyrazil před šestou ráno a přeběhl exponovaný úsek bezpečně během dopoledne. Trvá nám celý den se k hřebeni dostat. Ráno vstáváme po čtvrté, hvězdy říkají že je hezky ale než posnídáme a sbalíme, už se tlačí černá hradba mraků.

Naštěstí se během hodiny rozpouští a tak vyrážíme na víc jak 25km dlouhý, exponovaný hřeben.

Rychle stoupáme do 3800m  a tam bychom měli celý den vydržet. Výjimkou bude Whale Peak kde budeme muset vyšplhat do 4tis. Mysleli jsme že to nejhezčí z Colorada už máme za sebou a tak nás to tu totálně dostává. Jsme výš než většina okolních zasněžených vrcholů, ale tady všechno kvete.Kolem dokola až k obzoru hradby bílých hor. Škoda jen silného větru. Víme ze bychom měli spěchat, ale čučíme vyjeveně na tu nádheru, hulákáme radostí a do nekonečna fotíme.

Z euforie nás vytrhává další hradba mraku a závoje deště, které vítr rychle žene naším směrem.

Mám nastudovanou mapu a tak vím, že musíme aspoň ještě kilák přeběhnout abychom mohli utéct do údolí kterým se zase napojíme na CDT a budeme zítra moci vystoupit na naše vrcholy. Dnes má pro změnu krizi Oli. Do údolí se dostáváme právě včas. Nejsem meteorolog, ale černé mraky a vzpomínka na hůlku praskající statickým nábojem stačí abychom se uklidili. V “domečku” pod stromy slavíme svým nezávislým způsobem Den Nezávislosti, 4th of July.

Cestou do base campu pod Grays Peak nás údolím popohání vyvěšené letáky od správy parku že tu před týdnem došlo k incidentu s medvědem a že se tu nemáme zdržovat ani kempovat. Děkujeme. Fascinují mě všudypřítomné pozůstatky dolů a dobývání všeho možného. Haldy barevné suti ve svazích, šachty, kanály s vodou, koleje, staré lanovky a dokonce parní kotle. K tomu staré cesty i ve čtyřech tisících.

Připadám si jako v dobrodružné knize z dětství a bavím se představou jak to tu žilo v době boomu dobývání. Mrzí nás že o místní historii nevíme víc. Většina je z konce 19. století, ale příroda se stejně ještě úplně nezahojila. Kempujeme hned pod jižní stěnou Grays Peaku, ale zítra nás čeká dlouhé stoupání po druhé straně údolí a pak vyhlídková, okružní cesta po ostrém, exponovaném hřebeni až k vrcholu. V mapě píšou že to není úplně turistika a že zapojíme i ruce, ale to Oli neříkám☺ Až tam bude, tak to zvládne.

Vyrážíme zase před šestou a obloha je vymetená. Super. Na hřebeni to fouká snad 80km/h a chvílemi máme problém s chůzi. V závětří nacházíme známého z trailu - Greg in the Wild vyrazil hodinu před námi a nabírá tu síly. V 62 letech už to hold tak nešlape. Pauzírujeme taky a pokračujeme tak 10 min za Gregem. Přicházíme na ostrou hranu, napravo skoro kolmé skály a extrémně strmé kuloáry. Doufám, ze to půjde po ostrém vršku. Sem bych se nikdy nepustil a to se cítím v horách docela jistě. Najednou pod námi slyšíme padat kamení a vidíme jak se strmou stěnou Greg hrabe nahoru tak 5 metrů pod námi. Nenápadá mě jiné vysvětlení než že tam zahučel, ale odpovídá že je OK a hledá cestu. Hulákám ať se okamžitě vyhrabe nahoru a doufám že to zvládne, protože se s nim všechno drolí a sype půl kilometru dolů do údolí. Dělá se mi trochu špatně, tohle nemůže skončit dobře. Oli nemá odvahu se dolů ani podívat. Greg to nakonec zpět na hřeben zvládá a asi mu dochází jak blízko konci byl, protože další dvě hodiny po hřebeni šlape v našich stopách.

Zvládá se ještě jednou sesypat, ale bez zranění. Přiznává že to v takových horách moc nezvládá a že asi přestřelil. Děkuje že jsme ho hřebenem provedli. Vůbec nechápu co dělal tam dole a jak se z toho dostal. Přitom po hřebeni s trochou hledání to byla bezpečná cesta - i Oli v tom neshledala problém.

Dosahujeme další pěkné mety, tak se fotíme i s Torreys Peakem v pozadí.

Napojujeme se na standardní výstupovou trasu kudy proudí desítky lidí. Na vrcholu se Greg fotí pro svoji ženu, protože mají výročí svatby. Docela romantická záležitost. Výhledy jsou zase pecka.

My se chystáme ještě přes sedýlko na druhý, mnohem líp vypadající Torreys Peak.

Gregovi to stačilo a půjde rovnou dolů. Než se rozloučíme, dostáváme od něj zajímavé pozvání - na další zastávce ve Winter Parku za dva dny ho náloží manželka a přátelé co tu mají srub a že jsme zvaní s nima pár dní povegetit. Terasa, pivečko, vířivka a výhledy na hory. Máme na spěch, ale ne tolik abychom tohle odmítli. Škoda že se v tomhle Američanům nedá moc věřit. Namluví toho hodně, ale nestane se nic. Uvidíme. Jsme rychlejší než Greg, tak si zastávku ve městě naplánujeme po svém a uvidíme jestli se Greg ozve. Zbylých 40 kilometrů je zase po absolutně úžasném vysokém hřebeni.

Fouká to zase tak že i s hůlkama máme problém s chůzí, ale s tím člověk takhle vysoko vlastně počítá.

Nevím jak je tohle možné ale celé Colorado krajina i výhledy gradují. Už před dvěma týdny bylo všechno daleko lepší než jak jsme si to představovali, takže tohle je jako sen.

Akorát nám došlo jídlo a tak po náročných dnech vysoko v horách doslova utikáme směr silnice do města.

Stop jde rychle, do auta k nám se vtírá zvláštní rychlík v sukni Cloud Buster, který nás dnes doběhl. Borec, i tady v kopcích dělá padesát km denně. Winter Park je lyžařský resort plný turistů. Takže rychle polykáme obří bagetu v Subway a za tmy odcházíme za město do lesa přespat. Tyhle návštěvy města mému chabému tělu náramně prospívají☺ s každou porcí vajíček, slaniny a zeleniny cítím jak se mi vrací síla. Super. Pereme prádlo, hlásíme se domů a Oli se konečně dohoupává k holiči nechat si podholit boky a krk, aby se hlava tak nepotila. Doufám že zase nevyměkne. Tak napůl. Boky zůstaly, ale nad krkem je oholeno.

Okamžitě si to chválí. S perfektním načasováním přichází SMS od Grega že nás za moment naloží a jedeme na srub. Wow. Je vidět že lidi na trailu jsou jiný a je na ně spoleh. Den volna nám neuškodí.

Domácí Nancy a Sandy nás okamžitě adoptují a pečují o nás jako doma.

Na trailu je nám skvěle, ale večery v dobré společnosti jsou takovou třešničkou na vrcholu toho všeho. Na terase s pivkem se kocháme výhledem na hřeben, kde už zítra pošlapeme.

Náš plán vyrazit brzy ráno zpět na trail bere za své, když se snídaně a hovor s domácími protahuje do oběda.

A to jsem ještě ani nesáhl na blog. Dobrou společnost a žvanec zkrátka nedokážeme odmítat. Trail tu bude i zítra,ne? Nakonec se necháváme odvézt do města až odpoledne, v mekáči na wifině dopisuju blog a zpět na trail míříme vlastně až večer. Nevadí. Ma být týden krásně a aspoň dojdeme do národního parku Rocky Mountains na Oli narozeniny. Dokonalé jak do sebe správné věci hladce zapadají. Ono to tak funguje i v běžném životě, dokud to člověk nepřekombinuje a nepřemyslí… Stačí trochu zpomalit a užívat si to co zrovna je, než pořád plánovat co bude. Takže přejeme poklidné léto, pozitivní zážitky a dobrou společnost a za pár dní se ozveme z další zastávky.

Footprint a Lola

PS:komplet fotky ve velkém rozlišení z CDT najdete na našem Facebooku

Ahoj všichni, od 15.7. do 25.7. jsme na dovolené(i my si rádi vyrazíme na hory :) ) a bude omezený provoz eshopu i obchodu. Obchod bude otevřený út-pá od 13:00 do 17:00. Tel. 734433938 nebude dostupný, v naléhavých případech můžete volat tel.777027912 což je číslo na Petrovu mamku,která nám pomáhala s eshopem už dříve a teď bude zaskakovat v obchodě. Některé emaily budou zodpovězené až po návratu z dovolené.Pokud plánujete nákup,rozumnější bude udělat objednávku co nejdříve nebo počkat na konec července.Díky Petr a Tom.

Nízké Tatry asi pro většinu z vás nebudou nic nového, já se tam vydal začátkem června po mnoha letech a tak to pro mě bylo skoro jako poprvé. Vyrážím netradičně v sobotu večer kvůli rodinné oslavě. Nejezdím zas tak často vlakem, a tak jsem se rozhodl, že porovnám služby vlakových společností.Lístek jsem kupoval na poslední chvíli a tak  cestu tam vyhrál Regiojet jelikož třílůžkové kupé stálo pětistovku, kdežto ČD v tu dobu stál skoro tisícovku.Na zpáteční cestu jsem vybral vlak ČD, který odjížděl o hodinu dřív,ale kupodivu v Praze byl skoro stejně jako pozdější Regiojet.Vítězem cestování byl jasně Regiojet – levnější cena,lůžko nachystané,voda+džus a sladké pečivo k snídani,usměvavá stevardka.Naopak  u ČD arogantní slečna která vám otráveně vrazí povlečení a ráno si musíte vše úhledně poskládat a vrátit.Na můj dotaz proč může mít Regiojet levnější a lepší služby jen kroutila hlavou s tím, že to musí mít dotované, ale to mě jako zákazníka moc zajímat nemusí že.

Cesta uběhla jako nic,kupé jsem měl pro sebe a tak brzy ráno přistávám odpočatý na nádraží v Popradu.Čekání na autobus si krátím knížkou v mobilu.V sedm vyrážíme a kolem osmé jsme ve Vernáru.Do Telgártu nebylo v tu dobu dobré spojení a tak mě čekala cesta na Kráľovu hoľu o pár kilometrů delší.

Cestou jsem se míjel s jedním párem turistů,jinak nikde nikdo.Oproti předpovědi bylo celkem pěkně,trochu se honily mraky,ale jinak pohoda.Poslední voda se dala nabrat ve skalách pod Martalúzkou a tak jsem si vzal jen litřík a vodu na zbytek dne nabral až tam. Od Martalúzky už se jde po holinách,vysílač na vrchu je pořád jakoby na dosah,ale dojdete k němu víc jak za hodinu.

Kolem poledne jsem nahoře a tak stejně jako ostatní výletníci dávám siestu a kochám se výhledy.Pofukuje studený vítr,ale jakmile se svalím na karimatku do závětří,je krásně a tak se na další cestu vydám až po hodině.Není kam spěchat.

Hřebenovka ubíhá v pohodě,po zbytek dne už nikoho nepotkávám.Odpoledne se z Vysokých Tater začnou přibližovat černé mraky, vypadá to na bouřku.

Ještě sestup z hřebene a jsem na útulni pod Andrejcovou. Nikde nikdo,ani chatár a tak zabírám strategicky postel a jdu se vykoupat do potoka.Za hodinku dorazili čtyři studenti z Prahy,ale jsou to vlastně cizinci z Řecka a Dánska, a tak se bavíme anglicky.Taky chtějí přejít celý hřeben,ale jsou to trochu pankáči, mají jen kreslenou mapu z infocentra,kde trasa vypadá jako procházka po rovince.Vyvádím je z omylu.Jeden z nich toho má plné brejle už po prvním dnu, jde hned spát(v cca 17h),tak by mě zajímalo jestli to nakonec zvládli.Když jsem viděl jak mají naložené batohy a tahají z nich jídlo ve sklenicích ani bych se nedivil kdyby došli jen na Čertovicu.Ale znáte to ,mládí zvládne hodně.

Večer jsme strávili posedáváním u ohně,dorazili ještě dva poláci ,ale ti se nedružili.Do chaty nás zahnala až bouřka,která nás nakonec minula a tak jen lehce zapršelo.

Usínám kolem půl deváté.Ráno se budím před šestou,dávám rychlou snídani, hážu pár euro do kasičky a loučím se s chatou.Krásné místo k přespání s výhledem na Vysoké Tatry, rozhodně doporučuji.Studentíci ještě spí,já začínám pěkně do kopce do sedla Priehybka a odtud na Veľkou Vápenicu.

Je skoro jasno, ale docela fučí,jdu ve větrovce. Sestup do sedla je hodně prudký a nekonečný, začíná se dělat vedro.V sedle Priehyba nabírám vodu z malého pramínku, další voda bude až za dlouho někde pod Vrbovicou.Začátek stoupání na Kolesárovou vám dá jasně najevo, že flákat se nebudete a vedro to jen umocňuje.

Pak jdu pěknou hřebenovku přes Homoľku,odkud se jde lesní pěšinou až na Čertovicu.

První voda jde nabrat někde pod Havraní Poľanou a pak na Ramže kde je další útulňa.Je ale moc brzy a tak si dám jen svačinu a pokračuju dál.

Na Čertovicu dorážím v podvečer,cesta tam nebyla moc záživná díky vedru,prodírání se borůvčím a oblézáním polomů.

Na Čertovici mají všude zavřeno,tak si aspoň vyprosím vodu a jdu hledat nocleh.U silnice se mi spát nechce a na chatě taky ne.Nakonec najdu úplně super plácek s výhledem nahoře na sjezdovce,dokonce je to i mimo hranici N.P. takže vše je v pořádku.Akorát ten závěrečný výstup sjezdovkou po celém dni stál za to.Je krásné počasí,v klidu si vařím večeři a pozoruji západ slunce.

Ráno se sbalím a kolem šesté po vydatné snídani vyrážím na chatu M.R.Štefánika,jsem tam za chvilku,počasí je luxusní,stejně jako výhledy.

Na chatě si dám pivko a kafe a valím dál.

Času mám dost, tak si vyběhnu i na Ďumbier,batoh nechám v sedle.

Na vrcholu je jen jeden polák,kterého zlákalo hezké počasí a tak si vyjel 200km autem na hory.

Po setupu z Ďumbieru potkávám první turisty které vyvezla lanovka.Začínají se rojit jak mouchy.Na Chopku už je regulérně narváno.Na chatě do sebe hážu obědovou polívku,vodu mi můžou jen prodat a tak si jdu natočit na hajzlík na lanovce.Taky si kupuju opalovací krém s faktorem 30,protože mini-tuba kterou jsem měl už padla a já byl připečenej jak krocan na Den díkůvzdání.I přes vedro jsem pak pokračoval v triku s dlouhým rukávem a později i v dlouhých gatích.

Vyběhl jsem na Chopok a vydal se do cíle dnešního dne.Nějak mi nedošlo že je to ještě pořádnej kus cesty,ale počasí mi přálo a tak jsem nespěchal.Za Chopkem už lidi značně prořídli na jednotlivé kusy, a tak nic nerušilo ticho a klid hor.Výhledy parádní,trochu to kazila jen únava třetího dne,ale siesty po cestě to srovnaly.

Na Ďurkovou jsem dorazil až v podvečer,bylo tam dost živo,na což jsem neměl moc náladu a tak jsem si venku uvařil a pokecal s dvěma holkama z Lotyšska.

K večeři pivko,chvíli čtení knížky na patře a brzy do hajan.Chata je zateplená,ale řekl bych až moc,nahoře bylo takové vedro že jsem spal nepřikrytej jen v trenkách a triku a stejně jsem byl ráno zpocenej jak myš.Šílený vedro jak někde v Tunisu na letišti.Ostatní lapali celou noc po dechu jako já.Docela jsem litoval, že jsem nepostavil stan, ale jsem poučen pro příště.

Vstávám jako první,to horko už se nedalo vydržet.Prchám před chatu,vařím snídani a spolu s jednou dvojicí mizím časně ráno pryč.Už kolem sedmé jde poznat, že nás čeká další horký den a tak neváhám a matlám se opalovákem.

Na Latiborskej holi nás dojíždí dva bikeři co taky spali na chatě.Trochu jim závidím pěkné sjezdíky,ale jsem tu pěšky a kolo na mě čeká doma,takže si užívám další krásné výhledy.

Vedro ještě nestačilo vytasit všechny esa z rukávu a proto je cesta příjemná.

Cestou ještě zkouším asi kilometr barefoot hiking, po trávě a plochých kamenech to docela jde, ale tempo se zpomalilo na polovinu, tak toho brzy nechám.

Ale všechno hezké musí skončit a tak z Velké Chochuly scházím z hlavního hřebene sešupem do Hliadeľského sedla.

Cestou míjím dvojičku co vyrazila ráno přede mnou,děvče statečně pajdá,ale díky špatným botám resp.puchýřům si cestu dost protrpěla.Nicméně pomoc z mojí lékárničky odmítla,takže pokračuju dál.V sedle potkám partu místních chalanů,zvesela mi oznamují že dole mě čeká přes 30C.Doráží ještě borec z čech co běží Cestu SNP,je to fakt minimalista co se vybavení týče,rychle doplní vodu,zkontroluje pozici v aplikaci a mizí.Je jak zjevení.Pak už jen poslední strmé stoupání na Kozí Chrbát a hezkou hřebenovkou na Donovaly.

V Donovalech jsem dost brzy,vlak mi jede až v jedenáct večer a tak kontroluju jízdní řády autobusů co mám vytištěné u mapy.Rozhoduju se ještě kousek popojít.To jsem ale netušil že nejtěžší úsek celé hřebenovky mě teprve čeká.

Donovaly jsem proběhl po vrstevnici skrz moc pěkná stavení a resortové chaty.Plán byl dojít po žluté na rozcestí Korytnice.Prosím vás nedělejte to.Už to že jsem podle mapy hledal značku jinde než ve skutečnosti byla mě mohlo varovat,jenže já si nedám říct(a není to poprvé)a když si něco naplánuju nerad se vracím.Takže po chvíli bloudění nacházím značku která vede přes zarostlou louku k potoku.To by ještě šlo.Cesta se láme prudce dolů pod dráty s el.vedením skrz metrové lopuchy a kopřivy.To dám.Po sto výškových metrech značka i cesta mizí.Křoví,lopuchy,hegeš.Kouknu nahoru,humus.

Dolů je to stejně daleko jako nahoru.Přece se nebudu vracet.Ani tohle mě nevarovalo.Takže pokračuju svahem,prosekávám se lopuchy.Další terénní zlom.Údolíčko se zužuje do soutěsky,obejít to nejde.Takže jdu roklí-potokem po půlmetrových volných šutrech schovaných pod vegetací.Nemám signál,paráda.Ještě pár set metrů.Jako bonbonek nakonec menší bažina.Dolů se doplahočím úplně vyšťavenej,zpocenej a špinavej.Jdu do naha a dávám si očistnou koupel,cpu do sebe sladký a převlíkám se do čistého.Ještě kus po silnici kde každej zkouší rallye a jsem na zastávce.Koukám,žádnej z autobusů přes Donovaly tady nestaví.Paráda.Takže jdu stopovat.Kupodivu chytám auto za pět minut.Týpek v dodávce se vracel domů do Ružomberku a tak mě vzal.Konec dobrej všechno dobrý.Cestou mě ještě krmil třešněmi, které v tu dobu už na jižním slovensku zrály.Vysadil mě na nádraží a odfrčel za rodinou.

Mě zbývalo pár hodin a tak jsem nakoupil nějaký tovar v Tescu a hledal restauraci kde bych se najedl a zabavil.Nic kloudného jsem nenašel a tak jsem skončil v rádoby hogo fogo pizzerii na pěší zóně.S batohem jsem moc mezi místní „elitu“ nezapadl a servírky byli otrávené, ale to mi hezký pocit z hor nezkazilo.

Bylo příjemné se vydat po delší době na Slovensko a určitě to nebylo naposledy.Happy trails.Tom Trasa tady.Kompletní fotogalerie tady nebo na našem facebooku.

Gear list tady

Parádní, ale podivno-zvláštní etapa. Jak jako? Co to znamená? Počasí nám přeje, sněhu je minimum, takže se postupuje dobře, na poměry CDT dost dobře. Ale už pátý týden šlapeme převážně ve výškách nad 3500m s tím že nás pravidelně proženou přes nějakou čtyřtisícovku a únava začíná být znát. A k tomu se občas přidá právě něco nestandardního, co vás někdy potěší, nabudí a dodá energii a jindy vám to trochu zvedne mandle. Když se pohybujete bez auta a bez domova, musíte neustále řešit situace, které v “normálním” životě vlastně neexistují. Třeba si chcete ve městě přes den odpočinout, ale nechcete platit $100 za hotel. Musíte tudíž chodit celý den s batohem. A města jsou tu jak se patří roztahaná. Potřebujete dobít telefony, najít spolehlivou WiFi (všude je dobrá na zábavu, ale když chcete něco udělat, soustavně padá), zastavit se na poště kde máte poslané mapy, ale zrovna dnes je zavřeno. Potřebujete si dát sprchu a vyprat ale jediná prádelna je zrušená… dobré je že nikdy nebudete smrdět tak, jako několik měsíců opakovaně propocovaný batoh, takže pokud chodíte po městě s batohem, nemusíte si dělat starosti se sprchou☺ Nicméně to všechno k trailu patří a nejde o život. Jen vám to zrovna nepřidá na elánu, když se toho sejde najednou víc.

My teda zahajujeme podivnou a podivuhodnou etapu stále ještě na srubu u Nancy, Jeffa, Cindy a Grega z trailu. Chtěli jsme vypadnout hned ráno ale snídaně a příjemný hovor se protáhl do oběda… nevadí, relax jsme stejně potřebovali. Po poledni konečně odjíždíme. Děkujeme za všechno.

Thank you folks for relaxing and home-like stay with you!

Bohužel nemíříme ještě na trail ale necháváme se vysadit u Mekáče kvůli WiFi. Na srubu nebyla, tak musíme dohnat úřadování a blog. A ted ať mi někdo vysvětlí kam zmizely ty čtyři hodiny než jsem vypil kávu a shake! Aha? Tohle se nám ještě nestalo, abychom na stop vyráželi po šesté večer… čtyřproudová silnice ven z města mi na náladě nepřidává. Tady nikdo nezastaví. U odbočky k velkému hotelu Oli navrhuje, že bychom to mohli zkusit a zvedá palec. Než se stihnu zeptat jak dlouho si myslí že to dnes bude trvat tak hvízdají gumy a zastavuje malý sedan. To je rekord, za 2 sekundy jsme ještě nikdy nejeli! Po otevření dveří se z auta valí “zelený” dým, fajn mladý pár neví kam jedou, ale svezou nás. Borec si zabouchává při úklidu zadních sedaček klíčky v kufru, ale i to rychle řešíme a za půl hodinky jsme v sedle. Trail okamžitě šplhá do 3500m na hřeben bez možnosti zakempovat, tak se jen uklízíme za stromy s výhledem na západ slunce a jdeme spát. Necháváme to na zítra. Tahle etapa bude krátká, tak zítra zabereme a doženeme to. A nebo taky ne. Oli to nějak nesedlo, po prvním hřebínku šíleně klesáme abychom potom mohli vystoupat 1200m na čtyřtisícový James Peak.

Je jí blbě a sotva se plazí. Ani pořádný oběd nepomohl.

Už se to stalo jednou před týdnem. Není to střevní infekce, ani ze sluníčka, vypadá to ze tělo protestuje proti výšce. Po James Peaku následuje dvacet kilometrů po exponovaném hřebeni bez možnosti dobře zakempovat. To bude problém když jsme ještě na vršku a je šest večer…

naštěstí vidím kousek pod vrcholem pěknou ohradu z kamení, tam bychom to mohli zkusit. Ale ten vítr!  V ohrádce při zemi to docela jde, takže leháme pod širák a Oli hned usíná. V noci vítr zesiluje a už se nedá spát jak to s námi lomcuje. Zima není, to ne, ale spát to nejde. V jednu se oblíkám a hodinku při čelovce vylepšuju kamennou zeď. I to je zážitek, protože poprvé od začátku trailu jsou v noci vidět světla nějakého města, a zrovna Denver! To je ooobrovská věc. Lidi jsou úchylové… Pak už spíme až do rána.

Dnes je Oli jako výměněná a i v silném větru to rychle utíká.

V Corona Pass, v tři a půl tisících narážíme na něco co vypadá jako zbytky železnice. Dnes už “jen” prašná cesta s dřevěným mostem jak z westernu a všude staré trámy. Na info ceduli čtu, že skutečně tudy vedla trať z Denveru a byl tu dokonce hotel! Nelíbí se mi, že i dnes se tady nahoře prohání jeepy, ale hornická a železniční historie z konce 19.stol. mě naprosto fascinuje. Zase boží hřebenovka až do oběda.

Vítr podle mě dosahuje v nárazech tak stovky, protože když se opře, nedokážeme ani s hůlkou jít dopředu. Krátce po poledni konečně opouštíme hřeben a do večera to natahujeme na 40km. Teď už by to měla být pohoda kolem jezer až k národnímu parku Rocky Mountains a městečku Grand Lake. Chceme zbývajících třicet kiláčků přeběhnout co nejrychleji, dobře se najíst, vzít si hostel aby bylo kde nechat věci a pak si další den jen tak bez batohu přeběhnout okruh národním parkem. CDT prochází jen tak pár kilometrů lesem při okraji, ale varianta trailu tvoří úžasný okruh srdcem národního parku, tak to chceme využít a projít si ho.

Má mít asi 35km, ale když chcete v parku kempovat musíte získat permit na daný “kemp” - 6 až 12 míst a nést těžký plastový kanystr na jídlo kvůli medvědům. Šance získat permit takhle v sezóně je nulová, permit jsou rezervované už od zimy, tak to musíme proběhnout za den. Oli má zítra narozeniny, takže hostel, sprcha a okruh parkem bez batohu zní jako skvělý plán oslavy.  Nejdřív tam ale musíme dojít. Postup nám zpomaluje velké množství od větru popadaných stromů ale s vidinou skutečného jídla se statečně prokousáváme. Jezera Monarch a Granby nám dočista vyráží dech.

Jsou obrovská a krásná.

Nedá se odolat a na naší soukromé pláži si dáváme koupačku.

Ještě pár obrovských luk a budeme tam.

Jako tradičně na trailheadu jsou i tady letáky, že jsou tu losi, a že máme být moc opatrní, v žádném případě se nepřibližovat a když ho překvapíme, tak na nic nečekat a prchat, jinak nás zle vyrychtuje. Asi jo, když bych měl půl tuny, dva metry v kohoutku a byl od přírody trochu nevrlej, tak bych se tímhle taky občas zabavil. Podle mě ale trochu přehání, aby je prostě lidi nechali v klidu. Louka není vždycky louka, občas je to močál a občas neprostupné vrbové houští. A tady už nejdeme souběžně s Colorado trailem, takže trail není vždycky trail. Asi abychom byli pro město líp navonění vede trail vrbovým houštím hlubokým smradlavým blátem. Vrháme se do houští najít suchou alternativu. Oli první. Musím se pochválit že pokud je v okolí kilometru něco zajímavého živého, vidím to. Nic mi neunikne. Ani tady nemůžu přehlédnout losí parohy a uši jak čouhají z vysoké trávy jen dva metry od nás. Naštěstí leží a asi se mu nechce vstávat. Rychle pryč. Vrážím do Oli, dál to nejde. Dělím se o skvělou zprávu že 5m od nás spí los a že kolem něj musíme zpět. Vyděšená Oli je skoro stejně zábavná jako rozzuřený los a tak bez mrknutí oka probíháme močálem a zážitek nás pohání až do města. Tohle mockrát v životě nezažijete. Teda pokud nejste já a nebo se mnou nežijete… pak vás čeká vyšší level. A brzo. Město Grand Lake je turistická past, hostel plnej, nejlevnější hotel $130/noc.

To nám zase všechen elán bere. Obíháme snad všechny hotely ve městě a všude stejný. Dvě noci, to mě zabije. V krizi se ptám majitelky sámošky, jestli nemůžeme zakempovat pod stromy u krámu. Vůbec ji to nepřekvapuje, říká že samo že jo, že záchody jsou blok odsud v parku, voda za barákem a že si můžeme roztopit malý grill. Jako fakt? Pecka. Běžím pro Oli, hotel bude zítra. Rozjíždíme opekání buřtů, pivko a veget. Parádní hikertrash. Správní trampové.

Kempujeme uprostřed města na trávě u obchodu. Na chvíli se přidávají Boomerang a  Sunrise, pár ze Slovinska. Jsou na hotelu hned vedle. Zítra jdou dál. Jsou fajn, snad je ještě dojdeme. My si ráno necháváme jeden batoh v obchodě a vyrážíme na okruh parkem jen nalehko. Z 40 km je nakonec 45 a vypadá to že sotva stihneme vyzvednout batoh z obchodu. Ale výhledy stály zato.

Valím pár metrů před Oli, sestupujeme mezi louky. Přemýšlím co s tím hotelem až dorazíme do města. Z myšlenek mě vytrhává obrovská, nehybná, tmavá silueta mezi stromky hned u trailu. Gigantickej los. To poznáte, alfa samec. Takže Oli jen slyší UAAAAA a pádím proti ní. Zapadáme za stromy. Los nic a jen se nerušeně klidným krokem vydal přes louku dál. Odvažujeme se vylézt a pozorovat ho.

Vůbec ho nezajímáme. Rozhodně nejbližší a největší los co jsem viděl. Oli si chválí že to je boží narozeninový dárek a že ty dnešní nekonečné kilometry stály zato. To je nevděk, populární trasa národním parkem s průvodcem a nosičem nestačí☺ zbývá už jen pět kiláků a budeme sedět nad hamburgrem. Další CDT hiker proti nám se zubí, že asi budeme mít životní zážitek, protože za zatáčkou je přímo na trailu pět losích samců a samice, a že se jim vůbec nelíbilo když skrz ně prošel. Už dost. Pojďme normálně šlapat, kochat se výhledama, a držet to v poklidu, co? NE. Fakt jsou tam. Na desetimetrovém pruhu trávy mezi řekou a prudkou strání.

Vypadá to že Oli přišli popřát všichni losi z parku. Prodíráme se strání nad nimi a sledujeme je.

Fascinující podívaná. Co dodat. Monumentální bytosti, skoro jako zjevení.

Co přijde dál? Mě už to stačí. Prosím. Jsme unavení ale nadšení a spokojení. Jdeme z trailu rovnou na slavnostní hamburger, po12 hodinách velmi svěží chůze není čas na hrdinství.

Bereme hotel. Potřebujeme základnu pro přípravu na další etapu a trochu se dát do normálu. Tahle etapa byla vyčerpávající. Tím že jsme okruh parkem už oběhli, tak nám do Steamboat Springs zbývají jen čtyři dny. A okruhem v parku jsme se vlastně rozloučili s pořádnýma horama. Teď to bude pomalu postupně klesat k vyprahlé Great Basin ve Wyomingu. Užívejte léto a za pár dní nashle, my vyrážíme dál, Petr a Oli.

Fotky v lepším rozlišení najdete na našem FACEBOOKU.

Už je to tradicí, že z města prostě nezvládáme odejít dřív než večer. Vždycky se najde něco, co se musí nutně vyřídit. Teď třeba komunikace s celnicí kvůli krabicím s osobníma věcma, které jsme v rámci stěhování z USA odeslali domů před odchodem na trail. Je to zábava, zvlášť když všechny dokumenty jsou v krabici u Christie, někde v Shelby ve sklepě a my jsme ve městě na internetu jednou za pár dní. To ještě bude maraton.

Aby divných událostí nebylo málo, těsně před odchodem z kavárny Oli prolejzá jejich knihovničku s knihama na prodej a vytasí se s obrovskou knihou na křídovém papíře o historii osidlování, hornictví a železnice v pohoří San Juans kterým jsme tady v Coloradu prošli. Už měsíc básním o tom jak je to fascinující a že doma si to všechno budu muset vygooglovat, a teď to tu mám přímo pod nosem a jako knihu! To se nedá jen tak přejít. Musíme ji koupit. No jo, ale pošta je už zavřená a úplně si nejsem jistý že někdo z turistů tady bude ochotný ji zabalit a zítra odeslat. I kdybych mu na to dal peníze. Co na plat. Já zastánce lehoučkého batohu strkám dvoukilovou monsterknihu do batohu abych ji nesl dalších 120km…

Nevadí, konečně zase šlapeme. Smyčku skrz národní park jsme si oběhli už včera, takže můžeme vyrazit rovnou dál. Akorát se mi moc nelíbí, že oficiální CDT teď první den vede údolím, když stará varianta vedla po hřebeni  hor Never Summer, odkud tuším parádní výhledy na Rocky Mountains i na naší další trasu.

Máme to rádi, když jsme aspoň občas nahoře a vidíme odkud jsme přišli a kam a kudy směřujeme dál.

Takže se vydáváme po vlastní trase. Ani oficiální trasa už není moc značená, takže tady není nic. Par hodin šlapeme sítí rozježděných, prašných čtyřkolkářských trailů než se konečně napojíme na hřeben.

Super, dokonce na sloupku nacházíme fixou namalovanou značku CDT! Já bojuju s knihou v báglu, Oli se stoupáním, ale je to nádhera.

Už několik týdnů narážíme na kvetoucí plané růže a tady jich je spousty. To je taková vůně! Na intenzivní, až skoro nepřirozenou vůni lesa jsme si už zvykli, ale tohle nás vždycky znovu dostane.

Radovali jsme se,že už jsme z velkých hor venku a ze to teď bude poklidnější. Předčasně. Jdeme sice o poznání níž, těsně nad 2500m, ale zato nás honí přes nejvyšší kopce na trase.

Pokaždé skoro tisíc metrů nastoupat. Dvakrát denně to dá zabrat, ale ty výhledy stojí zato. Vždycky jdeme po samostatném hřebínku a kolem dokola v dálce jsou stále ještě pocukrované hory. Zvlášť Parkview Mountain nás dostala.

Jak výstupem, tak výhledama.

O den později, během nekonečné cesty po silnici potkáváme chlapíka Aarona, který jede náš trail na kole a bere to poctivě - i na tenhle neuvěřitelně strmej a kamenitej kopec kolo vystrkal!

Má náš obdiv. Všichni bikeři totiž jedou The Great Divide, která je pro kola určená a sleduje Continental Divide po sjízdných cestách. On je hard core. Trošku jsme si mysleli, že tahle sekce by mohla být poklidnější, trochu normálnější. Prostě jen šlapat a kochat se. Ale ne. Tohle je CDT, tady nás nechtějí nechat vydechnout. Krom toho že značením se šetří a zásadní křižovatky nemají ani sloupek, natož pak značku, takže je projdete bez povšimnutí a zjistíte to za dvacet minut, když vám okolí nesedí s mapou… tak silný vítr minulý týden poshazoval velké množství suchých stromů a my je musíme obcházet a přelézat.

Jeden dva nevadí, ale každých 50m to nás postupně vyčerpává. Je to docela úlet, řekl bych že klidně 50% stromů tady v Coloradu je mrtvých. Na jihu v San Juans to bylo i 90%. Všechno obdoba našeho kůrovce. Krom toho,že je to smutný pohled, tak je někdy těžké najít kemp na noc. Hezké plácky jsou obklopené mrtvými stromy a poryv větru v noci je může shodit přímo na vás. Když to v noci fouká, je slyšet stromy padat.

Pořád jsme nechápali proč všichni říkají že CDT je brutální, teď už tušíme☺ Na Pacific Crest Trailu jsme taky procházeli náročné sekce, ale pořád bylo nejtěžším úkolem prostě jít. Tady je nejtěžší se k pořádné chůzi dostat. Nicméně stále nás to baví, stále pomalu postupujeme a stále se těšíme na nové sekce.

Bonbónkem téhle etapy byla závěrečná dvaceti kilometrová chůze po silnici. Nejdřív kousek prašné, pak okreska a nakonec dva kilometry velké highway. Asfalt zahajujeme kolem šesté večer. Podle mapy půjdeme kolem potoka, hromady malých cest kde bychom se mohli svalit na noc. Nějak jsme ovšem přehlídli že jsme venku z National Forest… podél silnice vysoký plot z ostnatého drátu. Každá odbočka má okamžitě bránu, ostnatý drát a varování že jde o soukromý pozemek a s narušiteli se patřičně zatočí. Oli bolí paty a má toho dost. Říká že ujde ještě tak míli a dost. Voda sice v potoce je, ale jsou na ní bez přehánění stovky bobřích hrází a jak stojí, vypadá zoufale špatně. Pořád doufám že nějaký přítok bude lepší, ale je to čím dál horší.  Ke každému dalšímu potoku je to asi míle. Pátá, šestá, už je tma ale musíme dál.

Horší než chodit po highway v noci je snad už jen hikovat v převleku za jelena během lovecké sezóny. Amerika je posedlá obříma autama a střílení všude a na všechno. V deset večer konečně nacházíme potok s něčím, co jsme ochotní pít. Taky se napojujeme na velkou highway. Cedule National Forest je dnes větší výhra než loterie. Ještě chvíli nám trvá najít klidnější místo pro stan a nakonec těsně před půlnocí uléháme. Oli má pochvalu, dneska prvně 50km.Je to zvláštní že tady CDT vede po takové dálnici, a ještě zvláštnější je, že odbočka na trail není nikde označená. Taky poprvé na tomhle trailu nikde není dobré místo na stopování. Trochu bezradně ráno ťapeme po krajnici, už ani nestopujeme. Snažíme se najít dobré místo. Najednou zastavuje dlouhé Volvo a holčina nabízí svezení. Bereme. Byla si vylézt jednu čtyřtisícovku. Prča, v šatech a žabkách! Boty nemá ráda. Tyhle náhody na trailu nejsou náhody, stává se ze mně věřící. Tina nás bere k sobě domů, budova kde bydlí je starý lyžařský resort a má ve sklepě sprchy, pračku a saunu. Je to prý naše. Ještě nám přinesla misku melounu! Thanks!

Že si něco vyřídí a pak ze nás vezme do horkých pramenů nad město, že potřebujeme relax.

Chce jít v budoucnu PCT, tak z nás tahá rozumy. Bere nás do oblíbené restaurace, tentokrát ji zveme my. Číšník je kamarád a když slyší CDT, na stole nám náhodou přistává talíř křidýlek gratis a nelidská porce hranolků se sýrem a slaninou, díky Johne! Pak má Tina práci, trénuje ragby. Zabíráme stolek v parku na hlavní třídě a rozjíždíme naše přebalování věcí a jídla. Asi po hodince přijíždí zrychlenej týpek na kole, jestli jsme na CDT, a že jestli potřebujeme sprchu, vyprat nebo přespat, že není problém. Šel loni PCT a tak se snaží pomoct. Napsal nám telefonní číslo a ať se ozveme, že si teď jde zaběhat a zmizel. Jsme trochu v šoku, nestává se to běžně že si lidi na ulici vyhledávají bezdomovce a berou je domu. Máme hotovo a tak před kavárnou čekáme až se ozve Tina. Už se stmívá, ale nakonec volá, že spolubydlící s naším přespáním souhlasí, ať skočíme na bus a přijedeme. Čekáme na bus a najednou zastavuje luxusní Range Rover. Vyskakuje paní jestli nepotřebujeme někam hodit. Cože? Už jedeme k Tině. Cestou zjišťujeme že jsou z Holandska a mají tu byt. Oli tudíž spouští plynnou Holandštinu a paní si nás zamilovává. Když tedy Tina vychází a oznamuje že spolubydlící se rozmyslela a spát tam nemůžeme, bere si nás Merel bez rozpaků takhle večer domů. BIG THANK YOU to everybody here! Děkujeme všem. Tohle město je neuvěřitelný! Že se tu strhne mela o to kdo nás ubytuje jsme netušili! Snad se nám tímhle stylem podaří zítra odjet a nikdo si nás tu neosvojí natrvalo. Rádi bychom CDT došli.

Lehký krok na cestách i v životě Vám přejí Petr a Oli

Fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU.